Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Tělo tuž, vlasti služ (program, recenze CP Lázně Toušeň, NP ČOS 2023). AS 27.4.2023.

Tělo tuž, vlasti služ

Česká obec sokolská uspořádala po čtyřech letech 12. ročník národní přehlídky činoherních sokolských divadelních souborů. Městys Lázně Toušeň, místní tělocvičná sokolská jednota a divadelní soubor Lázně Toušeň ve dnech 15. a 16. dubna přivítaly 7 souborů z celé republiky, čímž se završil počet uvedených představení za všechny ročníky na 170.

Činoherní | Experimentální | Hudební | Pohybové | Soubory | Studentské

Přehlídku finančně podpořilo ministerstvo kultury. Tentokrát na ní chyběla dáma české kultury paní Soňa Červená, která je dlouhodobě nemocná. Hodně jsme postrádali její moudrost a vitalitu. Součástí přehlídky byla tradiční beseda o každém představení s lektorským sborem přehlídky. Tentokrát byli jeho členy Jaromír Hruška, Lenka Lázňovská a Petr Matoušek.

První přehlídka se konala v roce 2000, dále vždy po dvou letech a až do 7. ročníku včetně měla stejný formát- ve dvou víkendech většinou na dvou místech, z nichž jedním vždy byly Lázně Toušeň. Poté v Toušeni zakotvila natrvalo. Nejčastějšími účastníky kromě domácího souboru, který nechyběl nikdy, byly soubory z České Skalice a Předměřic nad Labem (oba šestkrát), dále Boskovice, Štěpánov u Olomouce, Kroměříž (4×). Při pohledu na dramaturgii mají velké zastoupení pohádky (celkem 52 inscenací), díky opakovanému uvedení sběrné sokolské inscenace Smetanovy Prodané nevěsty, kterou hostily tři přehlídky, narostla sekce hudebního divadla včetně muzikálů až do čísla 38, hodně bylo komedií českých i přeložených. Mezi tituly najdeme také klasiku českou i světovou. Z jednotlivých titulů připomenu Manon Lescaut Sokolů z Bzenecka, Večer tříkrálový z Uhříněvsi, Hamlet trochu jinak Tyrš Lány (byla i na NP v Třebíči), Ze života hmyzu Mšeno, Lumpacivagabundus Kunvald, Malované na skle Pyšely (také Krakonošův divadelní podzim), Plešatá zpěvačka Boskovice, Krvavý román Poniklá, Poprask na laguně Lázně Toušeň, Skapinova šibalství Opatov na Moravě, Mátový nebo s citrónem Klášterec nad Orlicí, Sen noci svatojánské Jilemnice, Nebe na zemi Tyrš Lány, Limonádový Joe Litovel. Mezi tituly nechybí autorské texty a hodně stará literatura. Dobře si vzpomínám např. na inscenaci jedné prvorepublikové operetky ve stylu Na tý louce zelený, která se jmenovala V tom našem kostelíčku. Přivezl ji opravdu letitý bratr sokol a říkal, že za svých mladých let v tom sám kdysi hrál. Hodně inzitní text trochu pietně interpretovali současní mladí lidé. Pan režisér prostě divadlo vrátil o šedesát let zpátky. Bylo to vlastně docela dojemné.

Asi nikoho nepřekvapím sdělením, že prvním představením letošní přehlídky byla pohádka. TJ Sokol Třešť si vybral text Jindřišky Netrestové Bětuška a Kleofášek, opatřenou vlastními písničkami. Známe ji patrně spíše pod titulem, Jak bylo čertům v pekle zima. Text patří mezi moderní pohádky, které jsou sice postaveny na tradičním půdorysu, ale zacházejí s ním velmi volně. Čert Kleofáš není běžným čertem už jenom tím, že touží poznat lidský svět a zamiluje do prvního děvčete, které mu přeběhne přes cestu. Paní Fencíková text trochu upravila, tu a tam něco škrtla. Když se k tomu přidaly tři záskoky z osmi postav, výsledek byl trochu rozpačitý. Hra má dvě dějové linie: čerti musí řešit fatální problém, princezna jim sebrala kouzelný amulet a oni netopí a druhou je milostný příběh čerta a služebné na zámku. Nevím, jak se v tom vyznaly děti, když základní informace důležité pro porozumění příběhu byly dobře utajeny. Počínaje faktem, že peklo netopí a proč; kde princezna přišla k amuletu a jakou má funkci, až k tomu, proč Kleofáš je jiný než další čerti. Sice inscenace měla pěknou pohádkově jednoduchou a hodně barevnou scénografii, umožňující rychlé přestavby, mohli jsme se zasmát, když si čert spletl amoletu s amuletem, ale to bylo vlastně všechno.

Následující představení by patrně na sokolské přehlídce nikdo neočekával. Ondřej Menoušek a jeho Špatné divadlo v koprodukci s místním souborem Lázně Toušeň (Ondra v tomto souboru vyrostl a stále do něj patří) uvedl svou vlastní pohybově hudební performanci nazvanou ANA. Ana znamená japonsky díru, důlek, otvor, jámu – tedy něco, co je mezi. Performance nepatří na jeviště a hrála se v postavené ulici v mimořádně zajímavém objektu, kterému se říká skleněná vila. Jde o rekonstruovaný historický objekt na místě někdejšího hrádku, který je dnes multifukčním objektem s velkou krásnou zahradou (nositel titulu Park roku za rok 2011) v majetku obce, určený pro kulturní a společenské akce. Za zvukového a hudebního doprovodu (bicí z dílny Jakuba Švejnara) sledujeme postavu, která není ani ženou, byť se obléká do ženských šatů, nemá tvář, bojí se pohlédnout do zrcadla, před očima se postupně proměňuje až ve stařenu s nohama v porcelánu. Kdo jsem, kam jdu, co chci, to je základní tematická linie, kolem níž se odvíjí řada dalších témat. Inscenace měla teprve premiéru (režie Jana Stárková) a musí se dočistit. I tak je to mimořádně zajímavé, a pokud se domluvíme na ceně, mohla by hostovat na letošním JH.

Třetí inscenace byla autorská parafráze na Werichovy pohádky Tři veteráni. Její autor, starosta obce Strunkovice nad Blanicí, Karel Matějka jako principál místního sokolského souboru ji nazval Všeci (ne)kradnú. Z Tří veteránů vzal jen základní kostru. Tři důchodci získávají od skřítků dary, nechají si je ukrást při milostných hrátkách s dcerou hostinské, ta je potrestána, neboť ji naroste ruka a putuje po světě. Teprve poté, co vrátí nakradené předměty, se jí ruka vrátí. Senioři posléze o dary přijdou, neboť skřítci jim vytknou, že neudělali nikomu radost. Na pranýř se dostaly závist, lež a chamtivost, ale i politické satira (hostinská založí politickou stranu s názvem Všech a je odhodlaná slíbit cokoliv). Zaujala živá muzika (klávesy a kytara). Pan Matějka si to ještě ztížil epickými vložkami, které to retardují a problematizují. Patrně kdyby zůstali jen u motivu Tři veteránů s tématem „kdo chce všechno, nemá nic“ a odpustili si komunální satiru, udělali by dobře.

Sokol Předměřice uvedl hru Josefa Berana: Nejlepší jsou studený. Inscenace byla uvedena na krajské přehlídce v Červeném Kostelci a referát o ní jste si mohli přečíst z pera Petry Kohutové. Nechci to opakovat. Ráda bych však podotkla, že soubor tentokrát sáhl po hře, která není nad jeho síly a vypořádal se s ní opravdu dobře. Určitě je to nejlepší, co jsem zatím od Předměřických viděla. Jedinou vadou na kráse jsou složité přestavby, kde na každou situaci tahají a jinak umisťují velký otoman, stůl, židle, mění ubrusy a obraz na stěně. Určitě by řešením mohla být simultánní scéna nebo hrát bez přestaveb, možná pouze s výměnou obrazu, případně víc scén vytáhnout na forbínu se zavřenou oponou.

Další inscenací byla opět pohádka. Tentokrát T.J. Sokol Rokycany vytáhl text Jiřího Mahena Hrobař a smrt, který si upravil na Jak hrobař přelstil smrt. Veselá pohádka připomínající Vančurova Dařbujána a Pandrholu, těží z tradice českých pohádek (chudý hrobař je chytrý Honza), představuje kvalitní předlohu, která drží pohromadě. Dala by se hrát např. jako jarmareční kus s písničkami a vsuvkami. Rokycany (režie Hana Karlová) se však nerozhodly, zda to budou hrát jako iluzivní nebo antiiluzivní divadlo, což představuje v realizaci problém. Škoda, protože Hrobař a Jeník, kterého se ujme, či představitelka lakomé statkářky Kroupové jsou dobré figury. Snad by ale smrťák mohl kosu nosit na ramenou a neopírat se o ni jako o berlu. Pohádka není samozřejmě pro úplně malé děti, takže zlobily a většinou je maminky odvedly. Soubor ve vlastním zájmu by na to pořadatele měl upozornit.

T. J. Sokol Kroměříž nastudoval v režii Jakuba Palečka komedii Miro Gavrana Vše o ženách. Hořká komedie, kde se v rychlých střizích (situací) střídá žánr komedie s psychologickým dramatem, nepředstavuje pro inscenátory jednoduchý úkol. Kroměřížští se s tím vypořádali tak na půl. Zatímco většinou má každý problém s psychologickými situacemi a jde jim komedie, tady je tomu naopak. I když samozřejmě téma holčiček v mateřské školce a babiček v domě důchodců, které bojují o muže, je příležitostí k projevení velké dávky komediálnosti. Není zcela jasný rámec, který by měl být divadlem na divadle (patrně příprava besídky v domově), protože se s ním nepracuje. Při jeho důslednějším využití by mohl usnadnit právě přebíhání z žánru do žánru. Opět musím říci škoda, protože hra představuje (tak, jak je to pro autora typické) velkou hereckou příležitost a soubor má typově zajímavé a herecky silné hráčky.

Poslední inscenací přehlídky byla opět autorská hra. Bohumil Gondík nastudoval s TJ. Sokolem Kampa svou hru Osud jsou dvě slova. Inspirací k napsání příběhu byly osudy některých českých herců, kteří v krizové situaci (nacistická okupace) morálně selhali. Ve snaze zachránit divadlo a dopřát lidem trochu radosti v beznadějné situaci se s režimem zapletli. Jde o obecnou situaci, neboť podobně se hájili někteří umělci po podpisu Anticharty („já chci jen zpívat pro lidi“). Postava vynikajícího herce Vladimíra Bendla (Tomáš Bartáček) také nemá jinou touhu, než hrát dobře divadlo. Pro svou vášeň nemůže jít na pohřeb vlastní matky, rozchází se s přítelkyní, byť tuší, že říká pravdu o očekávaném dítěti, protože mu manželka továrníka nabídne peníze na vlastní divadlo. A ve chvíli, kdy se má rozhodnout, zda zavře divadlo nebo udá své dva kolegy, rozhodne se pro to druhé, neboť věří, že následky nebudou fatální. Hluboce se mýlí. Gondík je více než zkušený režisér, umí si vybrat herce, režijně postavit situace, výborně navrhnout scénografii (je to divadelní šatna s líčícími stolky a kolem dokola jsou štendry s kostýmy, takže stačí převléknout kabát a další postava je na světě). Vlastně všechno funguje jako dobře namazaný stroj, ale je to nějaké studené, chybí emoce, z pana Bartáčka nejde ona vášeň pro divadlo a ani jiné emoce, včetně milostných. Až v samotném závěru pláče ve chvíli, kdy se dozví, že jeho první lásku nacisti zavraždili a že má dceru, kterou ale nikdy neuvidí. To nestačí na divákovu katarzi. Prohrál si život osobní i divadelní.

Autor: Lenka Lázňovská
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543