Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Předjubilejní 29. Děčínská brána (recenze, doporučení). AS 30.3.2023.

Předjubilejní 29. Děčínská brána

Postupová přehlídka do Volyně, Memoriál Josefa Doležala, se konala v tradičním termínu (24. - 26.3.). Hlavními podporovateli byly Ústecký kraj a Město Děčín a drobní sponzoři. Ani pořadatelé se nezměnili: SČDO, DS Karel Čapek Děčín a Městské divadlo. Představilo se osm inscenací, z toho dvě však nemohly být postupové. Shodou okolností úvodní a závěrečná.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory

Je fair dodat, že pořadatelé v tom byli nevinně. Původně přihlášené Studio mladých Česká Lípa nemohlo pro nemoc a Vanabí Litoměřice soutěžili už na Modrém kocourovi, což ale pořadatelům včas neřekli. Prý si mysleli, že na jedné se budou ucházet o Volyni a na druhé o Mladou scénu. Pořadí vtipně zaměnili, protože Brána není postupovou přehlídkou na Ústí nad Orlicí. Také v porotě došlo na poslední chvíli ke změně. Petra Jana Svobodu, Lenku Lázňovskou doplnil místo Renaty Grolmusové Miroslav Král.

První představením byla Nejkrásnější válka DS Skaláčku Tisá. Tak jako v životě jsou dny dobré a horší, tak tomu je i v divadle. Možná, že označení horší je ještě docela milosrdné. Dva roky to nehráli, měli řadu záskoků, nějaké narozeniny a nefungovalo nic, zejména první půlka byla na ručník. Podle mého názoru si paní režisérka Jarka Leufenová, což je dobrá profesionální herečka, měla sama odpovědět na otázku, zda inscenaci v takovém stavu někam pouštět.

Následovala první ze dvou inscenací DS Hraničáře Rumburk, obě v režii Miroslava Hřebíčka. První z nich byla Kytice, vytvořená z Erbenových balad, rámovaná Mateřídouškou, jádro tvoří ženské motivy jako je matka a dítě, nevěsta, manželka, dívka na vdávání… a oblouk je od zmaru k naději. Jednotlivé situace – balady provází malá dívka, která postavy označuje barvou. Řebíček v diskusi ji označil za osud, což ale stejně dobře mohla být smrtka. Hlavním výtvarným znakem jsou dlouhé bílé šály, které oddělují jednotlivé balady, utvářejí hrací prostory a fungují i jako rekvizity či předměty. Někdy to funguje skvěle, např. voda ve Vodníkovi nebo hřbitov ve Svatební košili. Jindy to však jasné není a rozhodně se nedá mluvit o koncepčním znaku. Pěkné jsou jednoduché jednobarevné kostýmy stejné u všech postav, což umožňuje rychlé střihy mezi baladami. Porota se v hodnocení docela neshodla, Petr Svoboda byl spokojen, další dva méně. Šály jsou sice efektní, ale často jen výtvarně zajímavé než funkční. Problémem je rovněž různá schopnost interpretovat verše a tedy herecký styl. Nicméně inscenace si odnesla Cenu diváků.

Druhou inscenací souboru bylo Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho (Ladislav Smoček). Ikonická hra si časem vytvořila svůj inscenační úzus, což ale neznamená, že to budou kopie od kostýmu po herecký styl. Např. Pavel Krupka jako paní Outěchová je jakoby k nerozeznání od prvního představitele v Činoherním klubu Hálka. Inscenace má dva zásadní problémy. Žánrové uchopení, nebyla to ani černá komedie ani absurdní divadlo a ztvárnění postavy dr.Burkeho. Původní Burke je šantala, který nic nemá, nic neznamená a jediné, co mu zbylo k životu, je ubohá díra v podnájmu pí Outěchové. Je odhodlán se jí držet, i kdyby měl povraždit všechny. Dobré oblečený elegán středních let Martin Růžička měl do takového dr.Burkeho opravdu daleko. Jednou řekl Ruda Felzmann, Burkeho může hrát kdokoliv, ale musí uhrát, že je na dně. A to se nestalo.

Příjemným překvapením přehlídky byla inscenace DS Klouzáku ZUŠ Postoloprty Ťuk ťuk. Francouzský spisovatel především novinář, rozhlasový autor a moderátor Laurent Baffie napsal konverzační komedii s velmi neobvyklými postavami. Tři muži a tři ženy jsou psychotici trpící různými formami obsedantní neurózy, která je vyřazuje z běžného života. Setkávají se v čekárně ordinace známého psychiatra, kterého nikdo z nich nezná, protože každého pacienta přijme pouze jednou. Pan doktor však uvázl v dopravě a objednaní pacienti musí čekat. Hra má tři dramatické situace, z nichž prostřední (hra monopoly) je míněna jako mezihra mezi úvodní situací a závěrečnou (hra na skupinovou psychoterapii). Jako režisér je uveden William Zahálka. Patrně jde o mystifikaci, neboť režii vedla Stanislava Mrázová, vytvářející zároveň jednu postavu. Hru dobře přečetla, škrtla zmíněné monopoly, které vzhledem k tématu jsou nesmysl (psychotici mají problém komunikovat s dalšími, někteří mají problém i podat ruku a těžko budou hrát společenskou hru) a postavila šest jednoznačných a vlastně přesvědčivých typů. Zaujal Pavel Panenka v roli Freda s tzv. Tourettovým syndromem (neovladatelné vykřikování nadávek, které občas vypadají jako neslušný komentář) nebo Stanislava Mrázová s obsedantním strachem, že zapomněla zamknout, teče voda, nestihne vlak a navíc se stále křižuje. Trochu přepálený je taxikář Max, který skáče ostatním do řeči, bere jim pointy a příliš na sebe strhává pozornost. Bylo jasné, že jedna z postav bude onen psychiatr. Je jím Fred, který, a to je další autorovo překvapení, je sám také psychotik. Tím, že režisérka škrtla onu mezihru, bude muset vyřešit uvěřitelnost, že nakonec všichni přistoupí na všemi na začátku razantně odmítanou hru na skupinovou terapii, která jim nakonec přináší i lidské vztahy. Nabízí se postupné nabourávání distance mezi postavami, včetně aranžmá na scéně. Inscenace byla doporučena na Divadelní piknik Volyně.

Další inscenace představovala nahlédnutí do jiného proudu amatérského divadla. Nepřivezl ji soubor, byla výsledkem specifického workshopu. ND LAB Praha a jejich autorská inscenace Domov je tam, kde to bolí. Účastníci, kteří se na dílnu přihlásili, byli různého věku, dokonce mezi nimi byli i handicapovaní a prošli procesem dokumentárního divadla, který se nazývá verbatim s využitím metod dramatické výchovy. Společně hledají a zkoumají vlastní identitu, postoj k různým aktuálním tématům, která postupně identifikují (válka na Ukrajině a vztah k Rusku, ukrajinští utečenci, odpověď na otázku, zda Češi nejsou zbabělci, riziko konzumního způsobu života, rodinné vztahy…) a teprve poté vzniká text hry jako společné dílo. Inscenaci doprovodila živá hudba, výborně interpretovaná. Lektorsky dílnu vedla Tereza Krčálová, režii měly Marta Veselá a Zuzana Kráĺová. Hra má dvě jednoduché dějové linie, které se posléze proplétají (linka emigrantů a české rodiny) a jednotlivé postavy lze označit za modelové. Žánrově jde o epické divadlo s apelativním akcentem. Herecky se snaží o přirozenou existenci na jevišti, což funguje jen u některých postav. Dobře v tomto směru působí Varvara Evy Hnilicové.

Z Litoměřic přijely dva soubory, které jsou svým způsobem jeden, neboť si půjčují herce a obě inscenace režíroval Jan Šípal (ve druhém případě společně s Lukášem Klímou, který v první inscenaci hrál). DS Li-DI uvedl komedii Kena Ludwiga Hra začíná. Ludwig, který je sám hercem, píše herecky vydatné komedie většinou z divadelního prostředí, do nichž vkládá motivy ze svých dvou lásek Shakespeara a Sherlocka Holmese. Spojením vzniká komediální detektivka, která nepatří k lehkým žánrům, neboť obě linie mají své nároky počínaje temporytmem až po herectví. Soubor nepatří ani herecky ani režijně mezi zkušené, což se nemohlo neprojevit ve výsledku. Mladý režisér často zápasil se základní abecedou, např. s tím, že situace musí mít začátek a konec. Navíc si to celé zkomplikoval tím, že se rozhodl hrát bez přestávky (100 minut). Jediné, co se opravdu povedlo, bylo akrobaticky opravdu náročné uklízení mrtvoly zavražděné divadelní kritičky (Tereza Rozmarová) do malých prostorů, z nichž okamžitě padala a aniž by přitom vypadla z role. Tím, že jde zároveň o detektivku, hra vyžaduje přesnější charakteristiku jednotlivých postav. Např. ona kritička není jenom mrcha a žena vamp, ale zároveň je chytrá, jinak by ji všichni neuznávali a nebáli se jí. To platí pro každou postavu. Příliš robustní scéna se schody se moc nepovedla jinak dobrému scénografovi Aleši Pařízkovi. Druhou inscenací (závěrečnou bez postupu) byl Dokonalý partner Mira Gavrana v interpretaci Vanabí. Mikrokomedie je vlastně vtipem a je jasné, že chorvatský dramatik, který zkoumal muže i ženy a jejich vzájemný vztah nutně musel dojít k umělé inteligenci. Nekomplikovaný příběh o tom, že nejlepším partnerem pro zaměstnanou ženou může být jen robot, pro tři herce lze odehrát na jednoduché scéně, kde není zapotřebí přetahovat stoly a židle. Přesvědčivý byl Tomáš Hart jako robot, který dobře reagoval jako stroj. Pokud otázku nemá v programu, odpovídá jinak. Obě ženské představitelky mají v uchopení postavy rezervy. Pokud to Litoměřičtí myslí s divadlem doopravdy, měli by se rozhodnout pro nějaké vzdělávání. Ať nějakou pro dlouhodobou školičku (např. pořádanou ADA) nebo Kurz praktické režie, případně semináře v rámci JH.

Rádobydivadlo Klapý pokračuje ve svém dlouhodobém dramaturgickém směrování – inscenovat náročné látky a velká plátna. Tentokrát sáhli po novodobé klasice Čarodějkách ze Salemu Arthura Millera. Dramaturg a režisér v jedné osobě Václav Špirit svou adaptaci nazval Čarodějky. Škrty představují cca polovinu textu a sledují dějovou a tematickou linii Johna Proctora jako jeho zápas o čestnou existenci. Klíčovým tématem zůstává varování před fanatismem, neboť uvnitř každé společnosti je skryta bouře, a pokud se najde někdo, kdo ji zažehne, následuje exploze. To varování se týká i falešných proroků. Na začátku příběhu stojí tři nečestné motivace (zhrzená milenka; kněz obávající se, že bude vyhnán a bohatý farmář těšící se na další rozšíření svého impéria). Míra Král našel ještě třetí aktuální téma – Me too. Všechna tři témata jsou rozhodně současná. Špirit zvolil formu spoluhrajícího divadla, kde všichni zůstávají na scéně a vstupují do jednotlivých obrazů. Tentokrát sáhl i po velkých efektech (úvodní a závěrečný obraz je doprovázen rytmickým tlučením velkých kůlů). Problémem je, že někdy tyto efekty, to znamená forma, potlačují obsah. To se týká také posledního obrazu, v němž se rozhoduje, zda John (Jakub Ružbatský) bude popraven. Jeho ženu v přesvědčivém provedení Martiny Čechové požádá hlavní soudce (Pavel Macák), aby ho přemluvila k přiznání. Ona to neudělá, řekne, že přijme jakékoliv jeho rozhodnutí. On vykřikne, já chci žít a přizná se. Když soudce řekne, že přiznání vyvěsí na zeď kostela, vytrhne mu papír z ruky a roztrhá jej. Tím si svůj osud zpečetí. Divák nedostane odpověď, proč to udělal. Je jasné, že není ani Jan Hus, ani mu nepomůže silná víra v Boha. Možná, že si chce zachovat své čestné lidské jméno nebo to dluží své ženě, kterou zradil, když ji podvedl s Abigail (dobře zahraná postava Petrou Maťákovou). Divák však nedostane odpověď, pro jakou motivaci se inscenátoři rozhodli. Sehraný a herecky vyspělý kolektiv byl schopen dobře se vypořádat s množstvím malých rolí. Inscenace byla doporučena na Národní přehlídku ve Volyni.

Autor: Lenka Lázňovská
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543