Texty: Amaterská Scéna: Zemřel nestor strakonické loutkové scény Ivan Křešnička. AS 27.3.2023.

Zemřel nestor strakonické loutkové scény Ivan Křešnička

Foto-Kresnicka-I-zzl2g
Ivan Křešnička Autor: archiv

Smutná zpráva zasáhla v minulých dnech strakonický loutkový soubor Radost. Ve věku 84 let zemřel 15. března 2023 Ivan Křešnička, herec a režisér souboru a v letech 1975 až 2000 také jeho vedoucí.

Loutkové

Ivan Křešnička se narodil 4. prosince 1939 ve Strakonicích. Vystudoval Střední zdravotnickou školu v Českých Budějovicích (maturita 1957), ve Strakonicích pak nastoupil jako zubní laborant a této profesi zůstal věrný až do důchodu.

Ivan Křešnička byl od svých dětských let členem strakonického souboru Radost, který v roce 1950 založil jeho otec Alois Křešnička. Zprvu vykonával různé pomocné a technické práce, brzy se osvědčil jako zručný vodič loutek, záhy začal zkoušet a vymýšlet různá technologická a technická zlepšení a v roce 1963 začal experimentovat s technikou černého divadla. Ta byla následně využita v inscenaci parodie Ranč X v kruhu (V. Cinybulk, A. Křešnička, 1964). Vzápětí se k černodivadelní technice připojila i luminiscence a tato kombinace vynesla souboru Radost nejvýraznější úspěchy: Barevné pohádky či Toman a lesní panna.

V roce 1967 Ivan Křešnička poprvé samostatně režíroval hru Pan Franc ze zámku (M. Kopecký) a postupně se podílel na otcových režiích a seznamoval se s taji režijního řemesla. V roce 1971 uvedl Ivan na scénu text Josefa Křešničky Kůzlátka a vlk. Na 20. loutkářské Chrudimi vzbudila inscenace rozruch a Ivan Křešnička byl oceněn za technologickou vynalézavost.

Úspěšná vystoupení na Loutkářské Chrudimi vynesla Ivanovi neformální nabídku od Jana Malíka, a tak mohl strávit týden v dílnách Ústředního loutkového divadla, což pro něj byla ohromná zkušenost.

Po smrti Aloise Křešničky (1975) se stal principálem a prakticky univerzálním režisérem souboru. Radost prodělávala v první polovině sedmdesátých let generační proměnu, a tak se Ivan Křešnička soustředil hlavně na vybudování repertoáru, noví členové museli získat potřebné dovednosti a zkušenosti. Důležitým partnerem se mu stal bratranec Josef Křešnička, o kterého se Ivan opíral jako o autora a dramaturga. Pokud neuváděl přímo autorské hry Josefa, byly to alespoň jeho úpravy či dramatizace. Jednou z nejvyzrálejších společných prací byl Pták Ohnivák a liška Ryška (J. Křešnička, K. J. Erben, 1986). Známá pohádka dostala aktuální etický náboj a v kombinaci marionet a odkrytých vodičů strhující dynamiku.

Dlouholetým kolegou a kamarádem Ivana Křešničky byl Petr Pruner. „S Ivanem jsme všichni zažívali velké věci. Já vzpomínám na rok 1974, kdy jsem do souboru přišel. Dalších 10 až 15 let bylo v duchu Ivanovy obrovské profesionality. Vždy byl na pohádku pečlivě připravený, vše měl do detailu rozkreslené. Ale neslo to své úspěchy. Byl velmi přísný k sobě i k nám, což byl velký rozdíl mezi ním a tatínkem, který byl strašně hodný. Bylo to velká změna, ale změna k lepšímu,“ řekl Petr Pruner.

V roce 1977 založil Ivan Křešnička dětský soubor, především pro děti členů Radosti, další členy získal prostřednictvím Okresního domu pionýrů. Ten byl také oficiálním zřizovatelem, i když děti zkoušely a hrály v Radosti. Říkalo se jim tedy Malá Radost a byly brány jako součást dospělého souboru. Mnohou cennou radou přispěla Hana Budínská, loutkářka nad jiné povolaná, která neváhala jezdit na zkoušky až z Prahy. A tak i Malá Radost spolu se svým vedoucím Ivanem Křešničkou vyzrávala. V letech 1980, 1982, 1983 a 1985 vystupovala na přehlídce dětských divadelních a loutkářských souborů Kaplické divadelní léto, pravidelně se představovala na Skupových Strakonicích, hrála na přehlídce Táborské práče a leckde jinde.

Když děti odrůstaly, vytvořily si ty starší svůj vlastní soubor Můza (1986 až 1992). Pro úplnost je třeba dodat, že na vedení dětského souboru se podíleli další členové Radosti Zdeňka Křešničková a František Kos. Malá Radost pracovala do roku 1993.

V letech 1979 až 1981 se soubor pustil do náročných úprav zákulisí, iniciátorem byl právě Ivan Křešnička, který také spolu s Janem Moravcem zpracoval koncepci změn. Výsledkem bylo univerzálnější jeviště, což ocenila nejen domácí Radost, ale i soubory vystupující na Skupových Strakonicích. Vylepšení se dočkaly i dílenské a skladové prostory. Když se vyhrotily vztahy s vedením kulturního domu, rezignoval na vedení Radosti a ze souboru v roce 2000 odešel.

Autor: Amaterská Scéna
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543