Texty: STROTZER, Milan: 45. Wintrův Rakovník 2023

45. Wintrův Rakovník 2023

Wintrův Rakovník, středočeská krajská přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla proběhla ve dnech 17. a 18. března 2023 v Tylově divadle v Rakovníku. V pořadí 45. ročník přehlídky měl původně na programu šest inscenací a měl začít o den dříve. I v době postcovidové však covid zhatil uvedení inscenace hry Petra Kolečka Zakázané uvolnění říčanského souboru. Silná angína pak připravila o hlas jednoho z představitelů hlavních rolí v inscenaci hry Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka Kat a blázen, nastudované divadelním souborem Divná Bára z Prahy. Oba soubory postihly nemoci těsně před konáním přehlídky. Náhrada byla nerealizovatelná, a tak pořadatelům, jimiž jsou Město Rakovník, Kulturní centrum Rakovník a místní Divadelní spolek Tyl, nezbylo, než se spokojit se čtyřmi inscenacemi.

První představení uvedlo Divadýlko na dlani z Mladé Boleslavi, které je po mnoho let takříkajíc kmenovým souborem rakovnické přehlídky. Tentokrát mladoboleslavští přijeli s hořkou komedií nazvanou Prodavači snů aneb Ať žije Hollywood. Jsou pod ní podepsáni režisér souboru Petr Matoušek & Comp. Navzdory jisté inspiraci se jedná o autorský počin. Hra je situována zprvu do Haliče na přelomu 19. a 20. století, do židovské komunity, v níž se zrodí první pokusy o vytvoření do té doby neexistujícího média, jakým je film. Následně pak do prostředí filmového průmyslu v americkém Hollywoodu v roce 1943. V expozici hry sledujeme udělení ceny Oscara za celoživotní přínos filmu v roce 1963 hlavnímu představiteli hry, jenž svou profesní dráhu započal v Haliči jako Motl Mendl a pokračoval v ní, v pro Hollywood přijatelném jméně, jako Maurice Montgomery. Postava oceněného filmového režiséra pak průběžně komentuje jednotlivé události a v závěru hry se v symbolické rovině vrací ke svým židovským kořenům, ačkoliv se k nim v průběhu svého života nehlásil. Inscenace vyznívá jako pocta židovství, mimořádným schopnostem a z nich pramenícímu odkazu pro lidské pokolení.
Mladoboleslavská inscenace funguje nejlépe v té haličské části, která nás uvádí do objevování filmových možností. Ona druhá, hollywoodská peripetie, už není tak objevná, neboť se na stejné filmové předloze věnuje spíše nejrůznějším klišé, které s sebou přináší rozjetá mašinérie filmového velkosvěta. V ní také chybí postava Jákoba Bindela ve ztvárnění Petra Matouška (čestné uznání), který je doslova hybatelem dění v haličské části příběhu, přinášejícím humor a výraznou dynamiku. Inscenaci dotváří velice zdařilé kostýmy, o které se postarala Petra Chocholoušová (cena) a také nemalé množství filmových šotů připravených Petrem Matouškem (čestné uznání). Ztvárněním ústřední postavy Motla Mendela a postavy Nata Dershovitze se velmi dobře zhostil Martin Weiss (cena). Ocenění hodný byl i herecký výkon Kateřiny Rascové v roli Anny (čestné uznání).

Druhým přehlídkovým představením byla disentní dramoleta Pavla Kohouta Sex v provedení Ochotnického spolku ŽUMPA Nučice a v režii Jaroslava Kodeše. Dramaturgie se ujala Petra Richter-Kohutová. Hra pro šest (sex) mužských postav vyžadující herce s nemalou hereckou erudicí se těžko obsazuje ze zdrojů jednoho souboru. Je třeba zpřesnit údaj o provedení. Nučická ŽUMPA je souborem zastřešujícím. Pro inscenaci byli získáni herci i z dalších souborů, z míst od sebe dost vzdálených, a sice z Hraničáře Rumburk, Máje Praha a Ragueneau Plzeň, k tomu režisér z Rakovníka a dramaturg z Karlových Varů. Už to je úctyhodné. Ocenění hodná je i volba textové předlohy. Přinesla na amatérské jeviště poprvé text, o jehož inscenování se dosud nikdo nepokusil, pomineme-li scénické čtení – uzavřené natáčení v pražském divadle Archa v roce 2011. Dramoleta byla napsána již v roce 1976 a pro potěšení přátel autorem přečtena 9. července téhož roku na Havlově Hrádečku. Vzápětí byl text předán k úschově presidentu jednoho švýcarského kantonu a jím odvezen, aby při domovních prohlídkách nepadl do rukou psychologů předlistopadového režimu, kteří z něho mohli ledacos odvodit. Jména dramatických postav mluví totiž za vše: Václav Havel, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Alexandr Kliment, Ludvík Vaculík a Karel Kosík.
Kohoutova dramoleta se odehrává v zemljance vyhloubené v pražské Stromovce. V ní se schází šest partyzánů – intelektuálů, kteří si předsevzali realizovat odbojovou akci, a sice vyhodit do povětří vlak. Mají rozdělené úkoly, jakými jsou průzkum situace, zajištění hlídek, opatření rozbušek, ale také proviantu atd. Partyzáni mají přijaté i konspirační regule. Ty však nejsou s to dodržovat, stejně jako nejsou schopni uskutečnit zamýšlený čin. Utápí se v rozmluvách v přepestrém obsahovém rejstříku, od těch docela triviálních dotýkajících se v zemljance vařeného jídla až po filozofické sentence. Zkrátka slova a zase slova odvádějící pozornost od uskutečnění zamýšlené odbojové akce.
Režie Jaroslava Kodeše je založena především na práci s herci v úsporném leč významotvorném hracím prostoru. Podařilo se vytvořit šest odlišných vyhraněných a nezaměnitelných charakterů dramatických postav. Zásluhu na tom mají jak disponovaní herci Jiří Jahoda, Jakub Pilař, Martin Kozák, Roman Solčány, Robert Kunesch a Miroslav Řebíček (cena za herectví), tak nepochybně i jejich režijní vedení. Ocenění hodná je souhra celého hereckého kolektivu. Vážné téma je v inscenaci pojato s humorem a laskavým sarkasmem. Jakkoli je textová předloha zakotvena v éře totalitního komunistického režimu, její poslání je nadčasové: Nežvaňme, ale konejme! Nučické provedení dramolety Sex získalo cenu za inscenaci.

Nováčkem Wintrova Rakovníka byl ochotnický spolek Uhlíř z Uhlířských Janovic. Představil se inscenací hry Knihovna, jejímž autorem je americký filmař a dramatik Scott Z. Burns. Soubor ji uvedl v režii Adély a Miroslava Försterových. Burnsova hra z roku 2014 vychází z knihy Davea Cullena o masakru na střední škole v Columbine. Při něm padlo za oběť rukou šíleného mladistvého střelce nemalé množství osob, z nichž většina byli studenti školy nalézající se ve školní knihovně a v přilehlém skladu, kam se část studentů stačila ukrýt. Tato událost je však pouze východiskem pro vlastní téma hry, které je zacíleno na následky hrůzného činu pro přeživší. Mezi jinými především pro ústřední postavu hry, postřelenou studentku Caitlin Gabrielovou, která je označena jako ta, která prozradila ukryté spolužáky ve skladu a způsobila jejich smrt. Jejímu tvrzení, že to nebyla ona, kdo ukryté spolužáky prozradil, nevěří nikdo z okolí, ba ani vlastní rodiče. Rozuzlení přinese v závěru hry výsledná zpráva policejního vyšetřování, které odhalilo, že informaci o úkrytu poskytla střelci jiná dívka, která se stala jednou z obětí masakru.
Burns je především filmař, a tak nebude náhodou, že jeho hra má spíše podobu filmového scénáře, který počítá se střihem, s rychlými proměnami prostředí. To, co je ve filmu lehce dosažitelné, bývá na divadelním jevišti obtížnější. Je třeba nalézt účelné prostorové řešení a další prostředky, které by umožnily odvíjet hru podobně, jako ve filmu. To se však inscenátorům nepodařilo. Navzdory častým proměnám prostředí se vše odehrává v jednom prostoru knihovny, zastavěné lavicemi a židlemi, přičemž některý mobiliář je využit pouze sporadicky. S nevýhodným scénickým řešením souvisí i tempo-rytmická výstavba hry. Inscenace však trpí daleko závažnějším problémem, kterým je povětšinou pouhá reprodukce textu. Absentuje herecké jednání, tím i vztahy mezi postavami, o budování dramatických situací nemluvě. Není tomu tak vždy. Ve dvou scénách, to když jde o peníze, herečtí představitelé rodičů Caitlin prokážou schopnost jednat, vztahovat se, vystavět situaci. A také se to netýká Radky Vilímové, představitelky hlavní role (čestné uznání). Její Caitlin je díky soustředěnému hereckému jednání v daných okolnostech uvěřitelná, a to v každé situaci hry.

Poslední představení přehlídky uvedlo Divadlo V.A.D. z Kladna. Pod titulem Nikoločava aneb Postprovázkovské vypořádání se s nikološuhajským mýtem jsou jako autoři uvedeni Kazimír Lupinec a Ivan Olbracht. Soubor připravil inscenaci Nikoločavy v náročné kolektivní režii, při níž nejvíce energie vydal Jiří Portugal Suk. Koncept inscenace z Koločavy dovezl, scénář nesčetněkrát přepracoval a scénu navrhl Kazimír Lupinec. Z tohoto úvodu je již patrně zřejmé, že nejde jen o další zpracování Olbrachtova románu Nikola Šuhaj loupežník, ale o něco jiného. O něco, co je inspirované mýtem o zbojníkovi, který „bohatým bral a chudým (a sobě) dával a nikdy nikoho nezabil, leč v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty“, ale také místem, do nějž je příběh zasazen, Koločavou samotnou. Páteří inscenace zůstává příběh Nikoly Šuhaje téměř tak, jak ho známe z Olbrachtovy prózy. Je zredukován na klíčová dějová fakta a zbaven mýtické polohy – nezranitelnosti střelnými zbraněmi, které Nikola dostává do vínku od baby čarodějky na prvních stránkách románu. Podstatnou součástí inscenace je proměna místa děje od doby, kdy v Koločavě Nikola Šuhaj žil, až po současnost. Nejde již jen o tragický osud hlavního hrdiny, nýbrž také o neblahý osud obce, která se stala obětí mýtu.
Vedle hereckých výrazových prostředků charakteristických pro kladenský soubor, je inscenace utvářena pomocí nemalého množství projekcí, svébytným znakovým systémem a vynalézavým scénickým řešením. Ústředním scénografickým objektem je oboroh (jednoduchý přístřešek užívaný na poloninách k uskladnění sena, se střechou, kterou lze vysouvat či snižovat podle množství sena pod ní). Oboroh, kromě svého původního účelu, slouží na mnoho dalších způsobů, což umožňuje rychlé proměny prostředí děje (cena za scénografické řešení inscenace). Zcela zásadní hřivnou se pro vznik zajímavé inscenace (cena) stalo vytvoření scénického konceptu Kazimírem Lupincem (cena). Standardní herecké zpracování převyšuje Dominika Šťastná v roli Eržiky (cena). Pozornost by si zasloužilo dotvoření postavy Nikoly Šuhaje tak, aby bylo nepochybné, že Eržiku miluje a nemůže bez ní žít.

Lektorský tým Wintrova Rakovníka 2023 ve složení Zdeněk Janál, Milan Schejbal a Milan Strotzer nemohl na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Volyně, s ohledem na nízký počet uvedených inscenací, uplatnit nominaci. Ze čtyř inscenací byly však dvě na takové úrovni, že je neváhal doporučit k výběru do programu celostátní přehlídky. Doporučeny byly inscenace Ochotnického spolku ŽUMPA Nučice s hrou Pavla Kohouta Sex a Divadlo V.A.D. Kladno s hrou Nikoločava.

Milan Strotzer
psáno pro časopis Amatérská scéna