Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Krakonošův divadelní podzim pod křídly černých andělů (recenze, ocenění). AS 10.10.2022.

Krakonošův divadelní podzim pod křídly černých andělů

Krakonošův divadelní podzim 2022 ve Vysokém nad Jizerou, 53. ročník národní přehlídky venkovských divadelních souborů, se letos konal od pátku 30. září do soboty 8. října 2022. Částečně se kryl s Popelkou Rakovník; soubor MALIS hrál Za prkennou ohradou na obou národních přehlídkách. Ve Vysokém jsme viděli osm soutěžních představení – a nad každým z nich se vznášel černokřídlý anděl, protože buď byly poslední věci člověka a smrt hlavním tématem nebo alespoň významným motivem, objevovaly se ve všech možných variacích a ve všech žánrech.

Činoherní | Hudební | Recenze | Rozhovory | Soubory

Inscenace Dokud se tančí Ženského amatérského spolku Homole se letos vyskytla na volyňském Pikniku, Jiráskově Hronově i na KDP, byla popsána dostatečně podrobně. Takže jen stručně: Sraz tanečního klubu Mládí po padesáti letech, sedm žen vypráví, jaký prožily život (a více fabulují než říkají pravdu). Téma pomíjivosti a odcházení, hra na pravdu/ na fanty/ ruská ruleta, inzitní herectví, autenticita a rozdílné herecké styly sedmi účinkujících. Podle některých „holčičí hraní na divadlo“, podle jiných příliš mnoho klišé. Při debatě šestkrát pochválena zvukařka za přesnost, režisérce Stáně Kočvarové doporučeno dodefinovat vstupy maškar. Skóre: sedm mrtvých starých dam (možná hned za dveřmi divadelního sálu, podle rychlosti Smrtky).

Legenda o zbloudilých duších je druhým opusem Garyho Edwardse pro soubor Doveda Sloupnice. Hudební inscenace o tom, jak se na luxusní lodi za úplňku v bermudském trojúhelníku převtělí pět pirátů do běžných cestujících, aby nalezením pokladu osvobodili své duše, se pohybuje mezi vážně míněným muzikálem a parodií na tento náročný hudebně-dramatický žánr. Právě nerozhodnutost v tomto ohledu je největším problémem, míra nadsázky je často nesrovnaná a síť gagů a fórů příliš řídká, k tomu oproti hudebním číslům zůstal režisér mnoho dlužen činoherním situacím. Nicméně je málo souborů, které jsou schopny vystavět dobře znějící kapelu z vlastních zdrojů, které mají odvahu zkoušet neustále něco nového a které se vyznačují tak výraznou kreativitou jako sloupničtí. Skóre: pět osvobozených zbloudilých duší čili pět konečně (!) mrtvých a nanebevstoupených pirátů.

Upokojenkyním Kazimíra Lupince dominuje opět téma odcházení – odcházení přátel a světa, jak jsme ho znali, odcházení fyzických a mentálních sil, zdraví, vztahů, paměti, identity. Téma pojednané s humorem i s respektem. Mezi klady inscenace DS J.K. Tyl Brodek u Přerova patří právě volba předlohy, přehledně převyprávěný základní příběh, vynikající představitelky titulních rolí, Aneta Klvaňová jako Anna Vrbičková a Ludmila Binderová jako Marie Ptáčková, slušně vystavěné dialogy v domově důchodců, věcnost u drastičtěji napsaných postav (např. obšourníka Vaňka v podání Štěpána Procházky) a závěrečná tragikomická „svatební“ scéna. Problematická je nečitelnost existence třetí reality, vedle elementární a snové té televizní, a také dodefinování TV moderátora. Škoda, že se nepodařilo dotáhnout domácí výstupy Vlastíka a Jaroslava Vrbičkových v podání Jiřího Procházky a Jiřího Urbana. Rušivě působí také odbyté kostýmy. Skóre: jedna otrávená zdravotní sestra, jedna stará dáma udušená polštářem, jedna stará dáma odcházející do jiného světa.

Za prkennou ohradou scenáristy a režiséra Ladislava Valeše v podání souboru MALIS při DS Scéna Libochovice je scénickým převedením komiksu Pavla Čecha Tajemství ostrova za prkennou ohradou. Na KDP postoupil z Josefova Dolu, na Popelku Rakovník z Radnického dráčka. Vysocké reakce na představení byly velmi rozdílné, pohybovaly se od obdivu k hravosti a fantazijnosti po rozpaky nad absencí srozumitelnosti a čitelnosti příběhu. Pochybnosti přinášel požadavek autentičnosti, bezprostřednosti a hravosti, které se reprízováním nesmí „zautomatizovat“ – jako by situace mezi třemi herci, Štěpánkou Cimrmanovou, Štěpánem Belžikem a Kristiánem Valešem, vznikala „tady a teď“; při večerním představení se to bohužel ne vždy povedlo. Skóre: mrtvý kamarád Toník ve flashbacku, mrtvý vypravěč Jindra na konci. (Tik tak!)

Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrieta Oldřicha Daňka a Jana Franka Fischera, režiséra Jana Říhy a souboru Stodola Sivice je zábavnou rekonstrukcí soudního procesu z roku 1914, během kterého byla souzena manželka ministra financí za vraždu šéfredaktora deníku Figaro. Na to, že jde o muzikál pro činoherce, tedy lehkou múzu, vystupuje tu nejen protiválečné téma, ale hlavně téma manipulace s veřejným míněním nepříjemně naléhavě. Není divu, Oldřich Daněk byl zdatný řemeslník a uměl napsat jak dialogy, tak situace – a režisér Jan Říha na jeho základu stvořil inscenaci pečlivě a invenčně. Krvavá Henrietta je působivá mimo jiné díky nadprůměrně disponovaným účinkujícím, kterých je sedm (jako sedm kulí v Sarajevu). Klára Lengálová, Tibor Bíbel, Juraj Háder, Jana Hostičková, Dagmar Bradáčová, Honza Raclavský a Ondřej Buchta bez výjimky, se smyslem pro zkratku a ironii, výtečně charakterizují své postavy (vždy jich hrají několik), výborně zpívají a skvěle tančí. Navíc mají schopného korepetitora (Martin Hanák) a nápaditého choreografa (Marek Šudoma). Ještě by to chtělo živou kapelu (což je povzdech snad všech, kteří inscenaci fandí)… Inscenace získala mnoho individuálních cen, např. cenu pro Ondřeje Buchtu za nejlepší mužský herecký výkon přehlídky, také cenu za inscenaci, nominaci do programu Jiráskova Hronova 2023 a cenu diváků. Skóre: zavražděný šéfredaktor Papillon, zastřelený Rakušánek Petr Čížek, pět dalších padlých postav v závěru na jevišti a cca 9.450.000 mrtvých po celé Evropě.

Jediným nováčkem letošní přehlídky byl DS J.K. Tyla Mýto, který z Plzeňského kraje přivezl oblíbenou tarantinovsky černočernou komedii Ach, ta něha našich dam! Jeana-Clauda Danauda v režii Petry Končelové. Tři dámy na lavičce, Irena Kreutzerová jako Vdova, Gita Pálková coby Sofie a Lenka Bartošová v roli slečny Petitpas, by mohly hrát o nenávisti k mužům, nebo o osamělosti, nebo dokonce o lásce…? Prozatím text především „dramaticky vrhají do prostoru“ bez potřebných nuancí a každá z nich je tak trochu z jiné komedie (asi nejvíce se daří Lence Bartošové, která dostala cenu Dušana Zakopala za nejlepší seniorský výkon přehlídky). Ale přestože lze mít k inscenaci mnoho výhrad, je třeba ocenit odvahu souboru, že si vynikající a vtipný, ale obtížný text vybral, vervu, s jakou dámy k nastudování přistoupily, i energii, která herecké výkony provázela. Skóre: jeden manžel mrtvý osmnáct let, jeden čerstvě zavražděný Roger, mrtvý pan Joyeux… a asi v minulosti i budoucnosti pár dalších s láskou uopotřebovaných mužů (sviňáků!).

DS bratří Mrštíků Boleradice patří mezi špičky amatérského divadla u nás, má snadno rozeznatelný, nezaměnitelný styl, dříve pěstovaný Alenou Chalupou, nyní zdokonalovaný a rozvíjený režisérkou Ivou Kahounovou. Staví na inscenování autorů s vazbou na rodný kraj, kultivovaně a s pokorou vůči čistotě jazyka a sdělení. Často jde o divadlo velkého gesta, s pečlivostí ve výpravě a smyslem pro detail, s kultivovanými hereckými, pěveckými a tanečními výkony. Letošní Pohádka máje Viléma Mrštíka a Ivy Kahounové vychází z výrazně upravené dramatizace Libora Plevy. Na laskavém příběhu lásky mezi Helenkou a Ríšou, představovaných Štěpánkou Veselou a Matyášem Kynclem, zobrazuje téma probouzené dospělosti a dychtivého mládí v kontrastu k šedé próze života. Kromě toho ukazuje, stejně jako svého času v Roku na vsi, mozaiku života na moravské vesnici včetně jeho tradic, rituálů a hodnot. Starosvětskost zobrazovaného příběhu je vyvažována výpravou Jany Kahounové, odkazující na modernější formy divadla. A tak i když lze boleradické Pohádce máje vyčítat nevyrovnanou hudební složku, pomalý temporytmus a překultivovanost na úkor rasantnějších konfliktů a vášně, zasloužila si čestné uznání za inscenaci. Mimo jiné proto, že práce boleradického souboru má dlouhodobě výrazný přesah. Skóre: jedna sestra na souchotě umrlá, druhá vlastní rukou zavražděná.

Inscenace ŠAMU ze Štítiny je postavena na vtipné mainstreamové komedii Norma Fostera Fantastická žena, jíž dominuje dechberoucí výkon Lenky Ferenz, která od lektorského sboru obdržela cenu za nejlepší herecký výkon přehlídky. Jak výstižně napsal kolega Petr Svoboda: „Kreace Lenky Ferenz je pro mě doslova objevem a skláním se zejména před jejím nasazením a neskutečnou vitalitou a barevností všech jejích variací na ženskost. Nejenže je pro roli Fantastické ženy jako stvořená svojí postavou, ale i gestem a mimikou obličeje je jednoznačně tahounem představení. Oběma pánům věříme, že jsou jí okouzleni, zmateni, šokováni – prostě manipulováni přesně podle jejích přání. Jakmile je na jevišti ona, děj se rozbíhá závratným tempem a zejména ve druhé polovině představení, kde se nám herečka, na malé ploše, ale s velkým efektem, předvede v několika polohách od „sebevědomé“, přes „citlivou“ až po „skromnou“, máme skoro namoženou bránici a červené ruce od potlesku.“ Na velmi dobré úrovni inscenace se podílejí také tři řemeslně zdatní muži – Václav Benda coby režisér, Lukáš Vlček v roli Billa a Ondřej Benda jako Leon. Jako problematické se jevily kostýmy a také délka představení (dvě a půl hodiny je na komedii ve třech lidech skutečně mnoho – i když na druhé straně, na Lenku Ferenz by se dalo dívat mnohem déle… ???? Skóre: co neexistuje, nemůže umřít… nebo ano?

Kromě soutěžních představení jsme viděli také pět inspirativních hostů. Vítězka přehlídky divadla jednoho herce ze Štace Kaznějov, Olga Pašková, odehrála své peergyntovsko-feministické Obcházení (čili Suitu C moll), libický Vojan nabídl v dopoledních hodinách evergreen Měla babka čtyři jabka, Tomáš Hájek z Bažantovy loutkářské družiny DS J.J. Kolára při TJ Sokol Poniklá uvedl v noci vzduchoplavecké dokumentární drama André a na závěr přehlídky Vlaďka Zborníková a Václav Klapka z českolipského Jiráska tragikomický herecký koncert o životě, umění a alkoholu Maude, Lionel a prst Jacksona Pollocka. Besedu s herečkou Martinou Hudečkovou vedl Milan Schejbal a poté, co na závěr replikoval její Cenu F. Filipovského slovy: „Ceny jsou jako neštovice, dříve nebo později dostane nějakou každý,“ obdržel od SČDO Zlatý odznak J.K. Tyla. Stejného ocenění se dostalo na vyhlášení výsledků nepřehlédnutelné osobnosti štítinského souboru, režiséru a herci Václavu Bendovi. (Oběma „pozlaceným“ blahopřejeme.) V úterý se konal koncert sboru Janáček z Jablonce nad Nisou v kostele sv. Kateřiny, ve středu projekce dokumentu Pavla Štingla o významné vysocké inscenaci z roku 2013 Malované v Krakonoši a premiéra dokumentu o loňské Divadelní a muzejní noci, ve čtvrtek setkání Vobskočáku a promítání záznamu poudačky v podání Slávky Hubačíkové a dokumentu Republika na padesátce. Absolvovali jsme v pětadvaceti lidech „tajný výlet“, tentokrát do Bozkova, předposlední den jsme pak vyrazili místo tradičně do Mexika k rozhledně U borovice; v obou případech nás čekaly neuvěřitelné, se soutěžními představeními srovnatelné stand up výstupy – od bozkovského starosty Doubka na téma historie a současnost místní sokolovny, a o tom, kterak si vlastníma rukama postavit rozhlednu a k tomu si pořídit muzeum psacích strojů, od pábitele Františka Hubaře. A byli jsme pozváni na čtyři výstavy – SČDO: nositelé Zlatého odznaku J.K. Tyla a Ohlédnutí za 52. KDP na městském úřadě, Porotu v čase na půdičce divadla a vtipnou Toníkovu vernisáž „na Šlétrovce za Metelkou“ (ať už to znamená cokoliv, ani někteří z vysockých netrefili ???? ). Dopoledne probíhaly v malém sále rozbory viděného s lektorským sborem ve složení režisér Jaroslav Kodeš (předseda), dlouholetý herec a režisér Saša Gregar, herec Petr Svoboda, dramaturgyně Petra Richter Kohutová a scénograf Petr Kolínský, tajemníkem byl Ondřej Benda. Seminář KDP čili „půdičku“ vedl Miroslav Král s pomocí Vlaďky Koďouskové a Klub režisérů Vladislav Kracík pod patronátem SČDO, zastoupeného Jaromírem Kejzlarem. Pětidenní seminář KDP mladým byl obsazen studenty ze semilského gymnázia, jimž se věnovala Jana Langr za pomoci pedela Jana Hejrala. Kromě každodenních reportů z interních diskusí o viděném nabídli studenti středeční performance Ka, bar a red o tom, jak prožili přehlídku, s vlastní interpretací ikonické písně Tam na horách. (Z tohoto autorského kabaretu jsem do svého slovníku pro všechny časy převzala formulaci „příliš nadměrné použití prostředků k vyjádření situace“.) Jako vždy jsme u dopolední kávy četli Větrník, tvořili ho Jana Fričová, Lukáš Frydrych, Josef Hejral a Ivo Mičkal, který fotil vše, co za vyfocení stálo. A nad vším bděl devatenáctičlenný přípravný výbor pod vedením Svatavy Hejralové a dream team vysockých (nejen) divadelníků.

Černokřídlí andělé nám nakonec byli milostivi a spokojili se s tím, že úřadovali pouze na jevišti – takže i když jsme všichni podprahově vnímali obraz vlaku s neznámým obsahem křižujícím Rusko jako memento mori, všichni přežili (alespoň pokud je mi známo). Krása prostředí, hory a dlouhé procházky nás energeticky dobíjely. Produkty vysocké pekárny (větrníky s tvarohem a višněmi forever!) a kuchyňkou připravované občerstvení (hemenex!!!) nedaly zahynouti nám ni budoucím. Jen červené zelí jsme si letos neodvezli – první mrazíky dosud nepřišly, a tak nedozrálo. Nicméně vysocká přehlídka zraje jako víno (omlouvám se za ten oslí most…) a rok od roku více stojí za návštěvu. Nejen kvůli divadlu, obětavosti a péči místních, setkávání s přáteli a vrchovatě naplněnému času, ale i kvůli otevřenosti a pokoře účastných souborů. Mám pocit, že jak reflexe lektorského sboru, KDP mladým i půdičky, tak následné diskuse s divadelnickou i laickou veřejností mají zde větší smysl než kdekoli jinde. Díky za to. Díky za vše.

Čestná uznání:

Stanislavě Kočvarové za koncept inscenace Dokud se tančí
Barboře Liebig za roli Servírky v inscenaci Dokud se tančí
Kateřině Zlámalíkové za zvuk v inscenaci Dokud se tančí
DS Doveda Sloupnice za hudební složku inscenace Legenda o zbloudilých du­ších
Martinu Škeříkovi za roli Roberta v inscenaci Legenda o zbloudilých du­ších
Tereze Štochlové za roli Uklízečky v inscenaci Legenda o zbloudilých du­ších
Souboru MALIS při DS Scéna Libochovice za invenční přístup ke tvorbě inscenace Za prkennou ohradou
Kláře Lengálové za roli Henrietty Caillardové v představení Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta
Janě Hostičkové za roli Jeanetty v představení Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta
Ivě Kahounové za úpravu textu inscenace Pohádka máje
Štěpánce Veselé za roli Helenky v představení Pohádka máje
Ondřeji Bendovi za roli Leona v představení Fantastická žena
Lukáši Vlčkovi za roli Billa v představení Fantastická žena
DS bratří Mrštíků Boleradice za inscenaci Pohádka máje

Ceny:

Garymu Edwardsovi a souboru Doveda Sloupnice za scénu inscenace Legenda o zbloudilých du­ších
Anetě Klvaňové za roli Anny Vrbičkové v inscenaci Upokojenkyně
Ludmile Binderové za roli Marie Ptáčkové v inscenaci Upokojenkyně
Janu Říhovi za režii inscenace Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta
Janu Říhovi a Ondřeji Buchtovi za scénu inscenace Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta
Marku Šudomovi za choreografii v inscenaci Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta
Honzovi Raclavskému za roli Charlese v inscenaci Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta
Divadlu Stodola Sivice za hereckou souhru v představení Jendo jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta
Janě Kahounové za scénu inscenace Pohádka máje
Matyáši Kynclovi za roli Ríši v představení Pohádka máje
Divadlu Stodola Sivice za inscenaci Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta

Cena za nejlepší mužský herecký výkon přehlídky Ondřeji Buchtovi za roli Jean-Paula v představení Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta

Cena za nejlepší ženský herecký výkon přehlídky Lence Ferenz za roli Justiny v představení Fantastická žena

Cena za nejlepší seniorský výkon přehlídky Lence Bartošové za roli slečny Petitpas v představení Ach, ta něha našich dam!

Cena diváka Divadlu Stodola Sivice za představení Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta

Nominace do programu Jiráskova Hronova 2023: Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta divadla Stodola Sivice

Autor: Petra Richter Kohutová
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543