Texty: ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Jiráskův Hronov nestojí na místě. AS 16.8.2022.

Jiráskův Hronov nestojí na místě

Jednou z nápadných proměn amatérského divadla, jak je můžeme sledovat na Jiráskově Hronově, je proměna výsledků dramatické výchovy. Soubory základních uměleckých škol přinášejí už jiné postupy a tematické perspektivy, než jsme bývali zvyklí. Mám při tom na mysli i dětská a mládežnická studia při profesionálních scénách, z nichž to při brněnském divadle Polárka ( PolaroID) se postaralo o jeden z nejpůsobivějších zážitků festivalu.

Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské

Stylem dokumentárního divadla, opřeného o životopisné milníky italské reformátorky výuky Marie Montessori, předvedli inscenaci o současné i bývalé škole (i s dosti otřásající připomínkou, jak málo se obě od sebe liší), ale také o právu na vzdělání a volbu svého životního povolání. Připomněli tak, že otázky emancipace, genderové i sociální, se otevírají na konci 19. století a že se v našem kulturním okruhu s hodnotami toho věku už předminulého stále potýkáme.

O odvaze jít vlastní cestou vyprávěla i Viktorka souboru Convivium z Jaroměře, také pracujícího v kontextu ZUŠ. Dějový moment z příběhu z Babičky Boženy Němcové, kdy se Viktorka zraní o trn a upadne do moci černého vojáka, využili k metafoře trnité cesty za štěstím i uplatněním: diváky, sedící v arénovém uspořádání, oddělili od hracího prostoru skutečným kruhem z ostrého trní. Ve chvíli, kdy umírá, Viktorka kruh opustí a je vystřídána Boženou (obě hraje táž herečka), která se nemůže dostat přes trní bídy, manželského nepochopení a nemoci. Inscenace překonala jistou interpretační svévoli paralelního postavení obou postav sebevědomým, inteligentním, a přitom i něžně humorným herectvím jediné představitelky Karolíny Novotné, jíž byli ostatní členové „chóru“ oddanými spoluhráči.

O něco mladší soubor Nejmenší částice ZUŠ F.Gassmanna z Mostu přenesl na jeviště příběh města, v němž jeho členové žijí a které má ve zbytku republiky spíše špatnou pověst. S využitím záznamu pro Paměť národa hrají o Evě H., která v Mostě vyrostla ve 20. letech 20. století a ještě stále žije. Děti rodičů, kteří také už vyrostli v novém Mostě, postaveném z paneláků, když starý renesanční a historizující Most byl zbourán kvůli uhlí a jenom cenný kostel s velkou mediální parádou byl zachráněn, rekonstruují podle vyprávění stařenky Emy někdejší podobu města a do ní vplétají jeho podobu dnešní, připomínajíce tak, že žít z minulosti nevede nikam a pracovat je třeba s tím, co máme. Pracuje se s dřevěnými špalíky a betonovými tvárnicemi. Stojí za povšimnutí, že dětští aktéři našli inspiraci v poměrně novém médiu podcastu a že v pozadí příběhu paní Evy H. se neodbytně hlásí o slovo téma těžby uhlí, dnes znovu nečekaně aktuální.

Se ZUŠ B. Jeremiáše je spojen i soubor z Českých Budějovic. Hawklingská nestvůra podle Richarda Brautigana zaujala pochopením pro zvláštní stylovou rovinu „ gotického westernu,“ která je spíše vyznáním žánru než parodií. S vtipem, smyslem pro absurditu a osobním půvabem si v podstatě vystačili, scénografie byla prostá a přísně účelová. Ukázali radost ze hry na základě látky, kterou si k tomu originálně vybrali u svého oblíbeného autora.

Podobně si počínal soubor Na holou z Hořovic (který ale nemá s dramatickou výchovou nic společného) při zpracování Váchalova Krvavého románu. Jejich inscenace se ovšem do Váchalovy poetiky trefila jen poněkud, takže zůstalo spíš u vypracování loutkářských fines, než že by se podařilo přenést na jeviště jednu ze „svatých knih“ veškerého undergroundu.

AD/HaDi z Turnova v inscenaci Ten, co se nepovedl pracovali převážně pohybovými prostředky. Příběh ošklivého káčátka, které vyroste v labuť, modernizovali situacemi ze života současných dětí, včetně výchovných institucí, jako je sportovní trenér nebo školní psycholog. Podle názoru všech, včetně matky kachny, se šedivý jedinec prostě nepovedl. Inscenaci dominuje suverénní výkon představitele labutího mláděte, podporovaný ostatními aktéry v kolektivní souhře. Pracuje se i se stínohrou a celá věc vyznívá jako aktuální slovo k otázkám jinakosti, neoblíbenosti, osamění.

ZUŠ Popelka přivezla výsledky práce svého Tanečního studia Light, vtělené do zpracování literární předlohy. Pro inscenaci Strašidelná pravda si vybrali dvě „velice americké“ pohádky Pavla Šruta a k tomu jednu jeho nonsensovou básničku, všechny spojuje motiv strachu. Mnohočlenný soubor svým výrazně pohybovým jednáním ovšem smysl vyprávění o strachu zamlžil, traktuje ho totiž jen jako emoci úzkosti a útěku a přehlíží, že v literárním vyprávění (i v životě) hraje strach také roli vzrušujícího napětí, kvůli kterému si ho i vymýšlíme a vypravěčsky pěstujeme. Přidaná mimosoutěžní Klapzubova jedenáctka jen potvrdila, že se skutečným promýšlením významů si režisérka příliš hlavu neláme, jde co nejkratší cestou za pohybovými řešeními, jež se mohou se smyslem předlohy i míjet. Inscenace vypadají efektně a dětští i dospívající herci jsou skvěle trénováni, přesto však mnohá méně dokonalá vystoupení základních uměleckých škol zasahovala publikum hlouběji.

Plzeňské divadlo Rámus se samo definuje jako „rodinné“ a díky jeho časté přítomnosti na JH můžeme sledovat, jak rodinní příslušníci Rámusu stárnou, dospívají, dorůstají v herce nových generací. Poetika souboru vychází z loutkářské zkušenosti a využívá zejména předmětů, které člověka běžně obklopují. V případě inscenace Myslíš, dědo?, variace na pohádku o malé mořské víle, jsou to předměty kuchyně a koupelny, které vytvářejí svět pozemský a mořský. Moře vznikne v průhledné dětské vaničce, ryby jsou barevné gumové rukavice, člun je kastrol a síť cedník. Dějové schéma je známé až do chvíle, kdy se mořská víla skutečně provdá za rybáře a dojde ke kulturnímu střetu: rybářova matka zabije v kuchyni rybu – a šokovaná víla (bez hlasu, který musela obětovat proměně v člověka) stejně samozřejmě zabije matku. Nastalá katastrofa vede starého mořského démona (podobou želváka z krabičky na mýdlo), vílina dědu, ke kázání o tom, jak je nepřípustné měnit zavedené řády. Ale nejmladší vnučka – rybka končí hru otázkou: „Myslíš, dědo?“

Inscenace základních uměleckých škol nesou pečeť osobností svých pedagogů a režisérů, jejich poetika se liší podle povahy regionu, kde působí. Je skutečně radost vidět, že dílo pedagogické vede ke skutečně uměleckým výsledkům.

Jiráskův Hronov představuje amatérské divadlo nejrůznějšího původu a divácké adresy. Nejvíce zastoupená je na něm už z tradice českého ochotnictví činohra. I ta má ale nejrůznější podoby a zdroje.

V autorské hře Dokud se tančí Stanislavy Kočvarové, režisérky Ženského amatérského spolku z Homole, se několik starých žen sejde v hospodě, kde v sále za nimi probíhá maškarní bál, na srazu někdejšího tanečního spolku Máj. Dámy, nyní už důchodkyně, zprvopočátku přibarvují své životní osudy do příznivější podoby, postupem večera se ale odvážou, taky trochu zkouří marihuanou, a nakonec při hře „flaška“ odevzdají jako fanty pravdu o sobě. Takto vysvlečeny z přijatelně upravených verzí svých životních peripetií, najednou omládnou a tančí až do chvíle, kdy se s účtem dostaví protivná servírka v masce smrti. V průběhu inscenace nastane řada komických situací a výroků, které by se měly trochu více bránit vlivu filmů Zdeňka Trošky. Což je vlastně krutý nárok, protože ony filmy de facto lidový, kdysi spontánní, humor vykořisťují.

Dalším autorským činoherním příspěvkem byla inscenace hry Martina Sitka Na viděnou, sbohem Divadelního souboru Břeclav. V ní se několik přátel z jazzové kapely, z nichž tři jsou židé a zpěvačka je Romka, sejde v nádražní kavárně, naposledy před nástupem do transportu. Naposledy se tam také setkají s dvojicí kolaborantských udavačů. Soubor rezignuje na historickou věrnost, přátelé nemají židovské hvězdy, jen kufry, a mezi sebou neřeší historickou situaci, ale rodinné vztahy a úctu k předkům. Podnětem k napsání hry byly osudy konkrétních břeclavských židů, což je potvrzeno i tím, že každý divák dostane před představením malou bílou obálku, kterou když po skončení hry rozlepí, dozví se osobní příběh jednoho Břeclavana: většinou mrtvého, ale je mezi nimi i pár přeživších. Inscenace je příjemně civilní, nepatetická, okouzlující nevychovanou Rebeku v ní hraje Alena Nečasová.

U interpretačního divadla se to má s amatéry podobně jako při interpretaci klasické hudby: i amatérské kvarteto dokáže zahrát Z mého života, i amatérský orchestr zvládne Novosvětskou, ale bývá to především zpráva o tom zvládnutí. Rockeři, folkaři, punkeři a jiné „neklasické“ hudební druhy to mají jinak: vypovídají za sebe, neumělost je tematizována a případnou virtuozitu používají k autorské sebevýpovědi. Tak sledujeme Čechovova Racka Divadla RADAR/ Hrobeso jako poučenější a Sartrovo S vyloučením veřejnosti Divadelního klubu Jirásek z České Lípy jako více začátečnický pokus vypořádat se s nesmrtelným textem, zatímco na komedii Bengta Ahlforse Popel a pálenka souboru Vojan z Libice odečítáme kontrast hereckých nedostatků a dokonalejších výkonů, pro něž je zřejmě titul vybrán. Čtyři mladé ženy ze Scény Kralupy (nad Vltavou) v režii Jiřiny Lhotské dokázaly v proslaveném textu britské dramatičky Charlotte Keatleyové Máma říkala, že bych neměla vnést do interpretace dramatické předlohy kus vlastního názoru a životní zkušenosti a sehrát drama čtyř generací prostě, naléhavě a s humorem. A soubor Reservé z produktivní mostecké dílny v režii Pavla Skály vnesl do interpretace antického autora komedií Aristofana v režii Pavla Skály dokonce rokenrol, když komedii Jezdci o prodejnosti lidu a křehkosti demokracie umístil do pivního stanu. Inscenace upoutala aktualizačním gestem, které však bohužel zachovalo archaický jazyk překladu F. Stiebiztze, pro herce, zejména představitele Lidu a chóru, těžko zvládnutelný.

Havlova Vernisáž Divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou v režii Jaromíra Hrušky nesla rovněž znaky aktualizace. Zatímco Čechovova dramatika je interpretačně otevřená a vyžaduje v každé době aktuální výklad postav, Havlova absurdní poetika, založená na matematické přesnosti replik a repeticí, se aktualizaci vzpírá. Její projevy zůstávají vnějškové (malé dítě v šátku na břiše, pop-artově pozměněný portrét Miloše Zemana, pseudoorientální nevkus příbytku hostitelů) a smysl hry o pokušení pohodlného soukromého života proti společenské angažovanosti zatemňují. Zatímco Racek, při vší nedokonalosti, má stále co říci.

Láhor soundsystém pěstuje divadlo improvizovaného rozvedení dramatické kostry. Jak se věc povede záleží dost na síle zvoleného tématu. V komedii Před sebou neutečeš aneb Nehodící se škrtněte si pohrávají s fenoménem voleb na půdorysu stranických primárek v provinčním regionu (Šumperk), s pozicí žen na kandidátkách a s kostlivci ve skříních. Civilní, až podehrávaný projev hlavních protagonistů působí díky improvizovaným replikám jako ze života. Hlavní devízou tohoto způsobu, precizovaného už po léta na podcastovém Radio Ivo, je vyhrocený obraz aktuální společenské reality, v tomto případě senátních voleb, a jednoho ad hoc sestaveného, účelového politického seskupení. A nutno říci, že v roli favorizované kandidátky exceluje Marta Pilařová.

V programu JH se objevila i dvě monodramata. Do 19. století, věku prudce se rozvíjející techniky a s tím i touhy po objevování doposud neznámých míst, zavedl publikum Tomáš Hájek, jediný herec, režisér i dramaturg Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé svým kusem, nazvaným Andrée. Příběh, vyprávěný s pomocí školního technického zařízení zvaného meotar, jež umožňuje promítat vodorovně položené obrazy na svislou plochu, vychází z publikovaného deníku polární expedice tří švédských inženýrů, jejichž výprava k severnímu pólu přinesla cenná svědectví o obtížích takové cesty, jakkoli skončila tragicky. A tak, jako hra o Marii Montessori nebyla životopisem, nebyl Andrée cestopisem: obojí vedlo k úvaze o smyslu konání podle vlastního přesvědčení, i když cesta může být nekonečná a nemusí dojít k cíli. Tomáš Hájek kombinoval quasi iluzívní stínohru s vlastní performancí zapáleného polárníka, jehož nadšení převyšuje důslednost přípravy.

Inscenace Svatá hlava plzeňského souboru My zpracovala esenci novely Hany Lehečkové, oceněné Cenou Jiřího Ortena v roce 2020. Experimen­tální próza vypráví v první osobě o existenci venkovského blázna, žijícího na sociálním dně s matkou a babičkou. Zdeněk – Svatá hlava – je ale také praktikujícím katolíkem a svérázným uživatelem schizofrenní představivosti, která ho přivádí k svébytným názorům na život i představám o světě, ovlivněným i televizí a veřejným míněním na vsi. Představitel Zdeňka František Kaska je o dost starší než literární postava, jeho performování života a myšlení vesnického schizofrenika tak nabývá existenciálního rozměru a připomíná meze individuálních lidských možností. Herec se vydává zcela na pospas publiku svým stárnoucím tělem, kontrastujícím s infantilní metafyzikou svého myšlení, místy je oslovován za scénou hlasem režisérky Renaty Vordové. Tyhle „bláznovy zápisky“ 200 let po Gogolovi podávají podobně naléhavou zprávu o duševní existenci člověka jako slavné klasikovo dílo.

Jednoaktová hříčka Záblesk Společnosti bloumající veřejnosti z Turnova pobavila publikum situací milostného trojúhelníku tří nevidomých (postav, nikoli herců). Dopustila se ale autorskoprávního faulu, vydávajíc dílo za vlastní, i když jde o televizní scénář známého zahraničního autora. Potíže s autorskými právy jsou známá věc, ale vyhnout se jim plagiátem je nefér.

Součástí programu Jiráskova Hronova byly i dva bloky věnované scénickému tanci a tanečnímu divadlu a pantomimě. Divácky je zařazení tanečních inscenací na Hronov rozhodně přínosné, už jenom připomenutím, že scénickému výkonu sluší trénovanost a kultura pohybu. Diskutovali jsme, zda je výhodné boky moderovat a verbálně jednotlivá vystoupení charakterizovat: u ostatních druhů divadla se to nedělá. A ve srovnání s výsledky dramatických oborů ZUŠ působila tvorba taneční jako ustrnulá v osvojených postupech.

Program JH ukázal, že tvůrčí postupy v jednotlivých inscenacích se navzájem inspirují a prolínají a jedna inscenace může klidně dorazit na Hronov z různých národních přehlídek. Nejobtížněji se definuje experiment jako určující přístup v tvorbě divadelního díla. V tomto ročníku jím byla (a ze Šrámkova Písku dorazila) abstraktní scénická kompozice Nového divadla Yesss!!! Svitavy nazvaná Zá Rubni. Čtyři herci v ní po čtvrt hodiny zacházejí se čtyřmi materiály – sklo, pálená hlína, beton a železo – ve formách stavebních materiálů za doprovodu autorské hudby Tomáše Mohra. Podle slov samotných tvůrců šlo o inspiraci básní Terezy Ondryášové. Jak už to u experimentů bývá, setkala se s nepochopením i s nadšením.

Závěrem je třeba připomenout, že JH má i zahraniční hosty (dva roky s covidem tomu zabránily). Tentokrát to byly dva soubory ze Slovenska. Hra na Boha divadla dNO z Námestova na Orave pojednala regionální téma mimořádně kruté vraždy, kdy mladý alkoholik zavraždil kvůli drobným z pokladničky tři lidi přímo v kostele. Inscenace imponovala výtvarným řešením včetně světel a pohybovou kreací představitele delikventa (který v inscenaci nemá text). V diskusi v Problémovém klubu jsme zjistili, že mezi českým publikem a slovenskými tvůrci dochází ke kulturnímu rozdílu ve vnímání výrazových prostředků: folklorní a religiózní prvky jsme považovali za klišé, zatímco tvůrci do nich vtělovali kritiku společnosti a jejích vyprázdněných tradic.

Inscenace Blaho Uhlára a Kolektívu DISK byla v programu JH nejsilnější společenskokri­tickou výpovědí. Kontrastem zbídačelého, ubohého až bezdomoveckého vzhledu jednajících postav a jejich konání s majestátní barokní hudbou J.B. Lullyho (která evokuje dvůr Ludvíka XIV.) docílili apokalyptického obrazu společnosti, která má všechny civilizované úřady a činnosti, jen je už neumí vykonávat a pokud přece, pak zcela bezmocně. Role obřadně vystupujícího příslušníka (jejich přisluhovače)vlád­noucích vrstev je beze slov, hraje ji taneční performer s akrobatickými schopnostmi. Na druhém pólu nezapomenutelných výkonů je představitel stařečka, opatrujícího dětskou panenku jako malé dítě, jehož postava, tragikomická jako všechny, prosí o trochu lidskosti. Režisér Blaho Uhlár už jako šéf profesionálního (a za mečiarismu zlikvidovaného) divadla STOKA vytvářel „polytematické dekompozice“, v nichž o realitě lidské existence v různých polohách vypovídal metaforicky a groteskně. Bylo tomu tak i tentokrát.

Byly časy, jak uvádí ředitelka Nipos – Artama Lenka Lázňovská v rozhovoru pro Zpravodaj JH, kdy se tradičním ochotníkům zdálo, že na ně program JH zapomíná, a docházelo i ke sporům o jeho smysl a význam. Vývoj ukázal, že nejcennější vklad je uložen do nejmladší generace, jejíž příslušníci táhnou káru amatérského divadla dál a stále nacházejí autory, témata a vlastní přístupy k inscenování. Ambiciózně lektorsky obsazené semináře tomu napomáhají. Škoda, že hrací prostory v Hronově málo vyhovují intimnějším výpovědím.

Autor: Alena Zemančíková
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543