Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Přehlídka dětského divadla Bechyňské jaro, 8.–9. 4. 2022. Deník Dětské scény, č. 0., str. 8-9, 10.6.2022.

Přehlídka dětského divadla
Bechyňské jaro, 8.–9. 4. 2022

Letos konečně přišlo do Bechyně Jaro
Po dvouleté pauze, vynucené čínským virem, se letos konečně konalo Bechyňské jaro, už 29. krajská přehlídka dětských divadelních,
loutkářských a recitačních souborů. 8. a 9. dubna jsme v Bechyni viděli třináct představení z jižních Čech. Dvoudenní program přehlídky byl
tedy naplněný po okraj, ale díky tradičně dobré organizaci (pod takovkou ředitele Kulturního střediska města Bechyně Štěpána Ondřicha,
který měl vše spočítané na minutu) proběhlo vše hladce.
Bezkonkurenčně „nejplodnější“ byla letos Základní umělecká škola Vítězslava Nováka z Jindřichova Hradce: po dvou inscenacích představil
na přehlídce František Oplatek, pod dvěma inscenacemi byla podepsána Věra Lánová a také jedna inscenace Jiřího Rezka vznikla pod hlavičkou jindřichohradecké ZUŠ.
Ale nejen díky tomuto jihočeskému „hnízdu“ měla bechyňská přehlídka velmi solidní úroveň. Kromě Kocomoura F. Oplatka, který byl doporučen k přímému postupu do Svitav, mohl lektorský sbor navrhnout s klidným svědomím do širšího výběru tři další inscenace: druhou inscenaci Františka Oplatka (Něco z Adriana), recitační montáž Lenky Ebelové (Jen jestli si nevymejšlíš) a desetiminutovku Markéty Čarkové (Jamie). A navíc pěti inscenacím udělil lektorský sbor čestná uznání.
Na obou inscenacích Františka Oplatka bylo vidět, že je pod nimi podepsán zkušený učitel dramatické výchovy s divadelním cítěním. Na
inscenaci Kocomour jsme ocenili zajímavou aktualizaci Sakiho textu. Příběh je přesunut do současných reálií – na večírek mladistvých hrdinek, vtipně a s nadhledem zpracovává jejich vzájemné vztahy i povrchnost. Inscenace přichází navíc s originálním zakončením, které předlohu obohacuje a dává prostor všem postavám. Hlavní aktérky se baví hrou na „zlatou mládež“ a výstižně ztvárňují své postavy.
„Zápisky“ z deníku Adriana Molea jsou vybrány z úvodních kapitol známé knihy Sue Townsendové Tajný deník Adriana Molea. Inscenace, nazvaná Něco z Adriana, je rámována úvodním „silvestrovským“ Yasmin Rahmanové Co jsme si nikdy neřekli, která má sice silné téma,
její literární úroveň však není přesvědčivá, a tak dramatizátorům nenabízí pevnou oporu v přehledném příběhu, a navíc svádí k neadekvátní
sentimentalitě. Projevilo se to na inscenaci, na které byla sympatická snaha o vyslovení velkého tématu (dospívání poznamenané nepochopením, které ústí v pocit totálního osamocení a hledání řešení v sebevraždě), ale která divadelně fungovala jen v několika málo momentech
– tam, kde se souboru a dramatizátorce podařilo najít nosné situace, v nichž mohly postavy komunikovat a vést dialog (např. situace, kdy se
dívky domlouvají na psaní dopisů na rozloučenou).
Do zajímavé látky se pustil soubor LDO ZUŠ Bohuslava Jeremiáše z Českých Budějovic pod vedením Lenky Šestákové. Pro svou inscenaci Kouzelný sad si vybral stejnojmennou knihu Libuše Palečkové, která v 80. letech 20. století vznikla na základě animovaného filmu Josefa
Palečka. Podtitul knihy uvádí, že jde o „orientální pohádku o lásce, přátelství a věčné lidské touze po svobodě“. Síla knížky je především
v ilustracích Josefa Palečka, ale potíž je v tom, že příběh tak, jak ho vypráví Libuše Palečková, nenabízí příliš dramatických situací. Budějovická inscenace sázela hlavně na výtvarnou stránku a pohyb a zůstávala spíše v rovině lyrizujícího ilustrování, místy až drobnokresebných
ornamentů, zatímco příběh se někdy pod náporem obrazů, někdy působivých, někdy zbytečně popisných, ztrácel nebo rozmlžoval.
Pěkný scénografický nápad si pro inscenaci Čarodějnice (podle stejnojmenné knihy Roalda Dahla) zvolil soubor Dědečci ze ZUŠ
Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci pod vedením Věry Lánové: Když se dámy, které se scházejí na tajné schůzi o likvidaci dětí, proměňují v čarodějnice, nasadí si obřadně rukavice, paruky a masky, což jsou prostředky, které mají potenciál dodat příběhu hororový nádech,
podporovaný ještě zajímavou prací s fázováním pohybů. Nosný byl také motiv „podezřelých“ bonbónů, který se postupně odhaluje jako
nebezpečný prostředek ohrožující děti. Bohužel se však souboru zatím nepodařilo vyřešit důležitý motiv – proměňování hlavního hrdiny
na myš – a jen nahozené zůstaly i některé další momenty, takže představení v Bechyni působilo někdy poněkud nepřehledně.
Sympaticky vyzněla inscenace 7. ročníku LDO z téže ZUŠ. Soubor se pod vedením Jiřího Rezka inspiroval známými Čapkovými fejetony
o divadle a připravil pásmo situací pod názvem Jak se (ne)dělá divadlo. Postřehy Karla Čapka soubor místy aktualizuje, ale hlavně je zpracovává – někdy zdařile, někde méně obratně (zejména tam, kde se uchyluje k laciným fórkům nebo ke zbytečnému přeexponování, které se dostává až na hranici karikatur) – jako drobné grotesky. Na vystoupení tohoto souboru bylo vidět, že jeho členové mají nemalé herecké dovednosti, ale vynikly by ještě víc, kdyby se podařilo jednotlivé scény přesněji tvarovat a důsledněji v nich pracovat s pointami.
Další dvě inscenace Jiřího Rezka, tentokrát připravené s žáky třeboňské ZUŠ, byly rozpačitější. Týkalo se to jak dramatizace povídky
Briana Jacquese R.S.B., s r. o., která působila zatím jako „náčrt“ budoucí inscenace (situace nejsou ani nastolované, ani rozehrávané
přesvědčivě a přehledně, příběh není příliš přehledný, a navíc ho soubor hrál s překvapivě malým nasazením), tak Karnevalu, v němž se v rámci tanečního karnevalového večírku hrají-nehrají, vyprávějí-nevyprávějí kvazibajky Jamese Thurbera Tygr, který chtěl být králem a Co se stalo s Karlem. Vazba mezi karnevalovým večírkem a Thurberovými texty je natolik nejasná, že se členové souboru cítí na jevišti (v poloaréně) jaksi nesví, protože nevědí, kým vlastně v jakém okamžiku jsou – postavou na večírku? zvířecí postavou v příběhu? vypravěčem?...
Ve stadiu hledání jevištního tvaru zůstala také inscenace druhé skupiny Věry Lánové, souboru ŠestTet LDO ZUŠ Vítězslava Nováka z Jindřichova Hradce, Vita SAKI, v níž se soubor pokusil zdramatizovat dvě Sakiho povídky (Nevhodná pohádka a Haraburďárna). Podobně „nahozeně“ působila také inscenace Mikulášovy přestávky souboru Šramotík, který pracuje pod Pionýrem v Českých Budějovicích (ved. Eliška Sassmannová). Spíše než Goscinnyho grotesky jsme byli svědky scének v „syrovém“ stavu, kterým chyběl laskavý humor a nadhled, bez nichž si
tyto anekdoty lze stěží představit.
I když řada představení, o kterých jsem dosud psal, trpěla některými neobratnostmi, nelze jim upřít snahu motivovat děti k hledání
cest k autorskému divadlu a rozvíjet jejich tvořivost. To bohužel nelze říct o inscenaci, kterou v Bechyni prezentovala Jana Hubka Vanýsková,
která učí na LDO ZUŠ v Sezimově Ústí. Podle svého vyjádření jako vystudovaná herečka má zkušenosti s prací s dětmi, protože hraje pro děti
(v Jihočeském divadle). Na představení Kytice (v Bechyni předvedla se souborem Sešlí starci dvě balady – Vodníka a Zlatý kolovrat) jsme však
viděli nejen necitlivý přístup k Erbenovým textům a jejich zcela neadekvátní a divadelně diletantské zpracování, ale především žáky LDO bez
elementárních dovedností: děti se nevnímaly, nekomunikovaly mezi sebou, verše přednášely bez vztahu k příběhu, mechanicky přízvukovaly a máchaly rukama, aniž věděly, co a proč říkají. V této souvislosti nezbývá než připomenout, že učitel LDO ZUŠ je, respektive by měl být
profesionál, jehož hlavním cílem by mělo být pracovat na rozvoji osobnosti žáků a na jejich kultivaci a na tom, aby s ohledem na věk získávali
herecké dovednosti a povědomí o soudobém divadle.
Lektorský sbor bechyňské krajské přehlídky pracoval ve složení: Tereza Machková, Luděk Korbel a Jaroslav Provazník.
S využitím poznámek Terezy Machkové a Luďka Korbela sepsal
Jaroslav Provazník