Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Divadlo pro děti ve čtyřech podobách aneb „dětský POPAD“. AS 24.5.2022.

Divadlo pro děti ve čtyřech podobách aneb „dětský POPAD“

Zbraslavská kulturní společnost působící ve zbraslavském Divadle Jana Kašky rozhodně nezahálí. Od uvolnění proticovidových opatření uvedla dvě premiéry, Klicperovu směšnohru Pražské tetičky a zbraslavští strýčkové a autorské romantické vypravování Zdeňka Beránka o naplněné a nenaplněné lásce Rozcestí, odderniérovala úspěšného Jeppeho z Hůrky – a v sobotu 21. května 2022 hostila tzv. „dětský POPAD“, Pražskou oblastní přehlídku amatérského divadla pro dětského diváka, pořádanou Amatérskou divadelní asociací.

Činoherní | Experimentální | Krajské postupové přehlídky | Soubory | Studentské

Na pořadu dne byly čtyři kusy, dva autorské, jeden postavený na verších Jiřího Žáčka a jeden nepravidelný, využívající improvizační postupy. Soubory Nahoď, Gaudium, Inkognito a Máj patří k těm zkušenějším, tvorbě pro děti se věnují již nějaký čas.

Divadlo Nahoď, působící od roku 2005 jako soubor (bývalých) středo a vysokoškolských studentů, inscenuje především autorské předlohy Jana Hrudky. Má na repertoáru tři kusy (některé hraje již více než desetiletí) a tentokrát přivezlo Dračí království autora Dominika Melichara a Jan Hrudka ji režíroval. V příběhu o království bez erbu se prolíná vyprávění o princezně Hvozděnce, jež dá před nesnesitelným rytířem Houskou ze Strouhané přednost sympatickému drakovi Kubovi – a ten následně království zachrání před útokem sultána Solimáma. Potěšení z množství originálních a vtipných nápadů naráží na limity předlohy (role vypravěče coby tvůrce královského erbu je zbytná, dvě příběhové linky nejsou dostatečně propojeny, závěrečné spojení princezny s drakem vyvolává rozpačitý dojem…), nedokonalost technického provedení (mísí se použití loutek-javajek s jakýmisi maňásky či plyšáky, ale hlavně je vidět, že třeba dračí hlava je vytvořena vysloveně „na koleně“), rozdílnost stylů herectví (a obsazení rytíře Housky ženou fakt nepomáhá) a nepřesnou diváckou adresou (příliš mnoho informací pro malé děti, nepřesné definice postav pro ty starší). Oceněníhodná je živá hudba (mimo jiné harmonika) a evidentní chuť vyprávět.

Nepoměrně lépe řemeslně provedené bylo následující představení. Pro radotínské Gaudium jsou verše Jiřího Žáčka věčnou inspirací; na jejich základě již režisérka Vlasta Pilařová vytvořila v roce 2017 pořad Jak se chodí do světa aneb Lyžařská a v roce 2018 Bajky a nebajky. V nejnovější inscenaci Kolik má Praha věží účinkují Veronika Zemanová, Helena Sebastianidesová, Bohunka Zemanová, Monika Mládková a Amálie Gruberová, tedy tři dospělé ženy a dvě dívky, a pojímají ji jako poetickou procházku Prahou. Využívají k tomu pruh látky, barevné kostky a deštníky, z nichž tvoří Vltavu, věže, mosty, kašny…; genderová nevyváženost je řešena proměnou dam v pány prostřednictvím klobouků; předěly tvoří zpěv staropražských písniček. Situace vystavěné na jednotlivých básničkách byly přesné, s velikou invencí a zaujatostí všech byl vytvořen čistý tvar, a tak bylo možné bavit se o možných dalších krocích – o zřetelnějším definování vztahů mezi jednotlivými postavami a tu a tam přesnějším pointování.

Petr Lněnička, principál divadla Inkognito se sídlem na Smíchově, se orientuje na tvorbu specifických představení, oblíbených zejména na hradech a zámcích. Po Feltonovi, Richelieum a Tajemství paní Lukrécie s vysloveně romantickými náměty (uváděl je souhrnně pod názvem Služebníci) si napsal Plavbu na Ostrov pokladů a Havraní sliby a letošního POPADu se zúčastnil s variací na duchařinu cantervillskou, baskervillskou i jinou Strašidýlko z Meterwillu. Petr Lněnička ve dvojroli zadluženého skotského šlechtice a notorického zloděje havrana, představovaného fialovou loutkou s obrovským zobákem, s pomocí spoluherečky Markéty Kavanové-Lněničkové v roli strašidla Fanfulínka vypráví, co se jednou stalo na opuštěném hradě a na hřbitově (hraje v tom roli zakopaný poklad a golfový míček). Základní příběh je jednoduchý a v předloze a především v provedení funguje více jako „věšák“ na fóry, šprýmy a špílce. Nejlépe funguje slovní rovina a oběma účinkujícím, kteří umějí báječně existovat, funguje nejlépe vystupování z rolí a komentáře stranou. Jevištní verze zůstává ledačemus dlužna – ale umím si představit, že na hradních slavnostech, jarmarcích a jako taškařice na nádvoří funguje velmi dobře.

Duo Dindono alias Jiří Jahoda, Roman Solčány a Honza Čížek, členové divadla Máj a nučické Žumpy, nabídli pod názvem Bůhvíco se přihodí improvizovanou pohádku, která měla vznikat přímo před diváky, s tím, že ani tvůrci a účinkující v jednom neznají její začátek, průběh ani konec. Pojmenovali si výchozí obraz – princ leží ve spacáku uprostřed lesa – a navazovali a rozvíjeli ho stylem televizní Partičky. Na situačním spletenci s hrubě konturovanými postavami, v němž náznaky kostýmů spíše překážely než pomáhaly, se mimo jiné podepsalo to, že v hledišti nezůstalo ani jedno dítě.

Průběžným tématem celého dětského POPADu byla absence přesného diváckého zacílení – divácká adresa jako by chyběla všem letošním inscenacím. Navíc každá inscenace měla silnou složku, ale také jí něco zásadního chybělo – a tak se lektorský sbor ve složení Marek Frič, Jaroslav Kodeš a Petra Richter Kohutová rozhodli na letošní Popelku Rakovník nenominovat/ nedoporučit. Snad příště.

V příloze fotografie Jaroslava Kodeše z představení Strašidýlko z Metewillu, Buhvíco se přihodí a Dračí království.

Autor: Petra Richter Kohutová

Přílohy:
Praha-Inkognito-Strasidylko-z-Meterwillu-2022-5dfqi Praha-Maj-Duo-Dindono-Buhvico-se-prihodi-2022-sg7k9 Praha-Nahod-Draci-kralovstvi-2022-JK003-s471i
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543