Texty: KLÁR, Petr KlariN: Turnovem znělo mňau! AS 30.4.2022.

Turnovem znělo mňau!

Ve dnech 7.-10. dubna léta páně 2022 ulicemi Turnova již po šestadvacáté burácel kocouří řev. Protože ani největší multižánrové krajské přehlídce v zemi není lhostejný stav světa, je od letošního ročníku až do úplného osvobození Ukrajiny oficiálně přejmenována na Žluto-modrého kocoura.

Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Pohybové | Soubory | Studentské

Tím ovšem protiválečné aktivity organizátorů klenotu turnovského kulturního života zdaleka neskončily. Apelativní bylo slavnostní zahájení ředitele festivalu Maria Kubaše, i následný koncert Podkrkonošského symfonického orchestru skvostně dirigentsky vedeného Martinem Hyblerem, jenž ozdobila i přítomnost Dvořákova kvarteta a sopranistky libereckého divadla F. X. Šaldy, Věry Poláchové. Úlohy zahajovacího představení se pak nadšeně ujali členové souboru Teď, nádech a leť, s doku-dramatem o hrdosti, důstojnosti a neuvěřitelné lidskosti. A lidé žijí. Abdul. Žluto-modrý kocour se rovněž komplexně otevřel i přítomnosti hostů z řad ukrajinských utečenců, jimž byly zdarma poskytnuty festivalové akreditace.

V letošní programové nabídce bylo v sekcích soutěžní a inspirativní uvedeno sedmnáct divadelních inscenací, tři koncerty, a čtveřice rozborových seminářů, vedených porotou ve složení Sarah Sofia Huikari, Michal Samir a Petr KlariN Klár. Tradičně nechyběla ani divadelníkům zkušeným i začínajícím otevřená mezinárodní dílna Divadla utlačovaných, vedená dlouholetým přítelem festivalu, lektorem a hudebníkem Frankem Weissem.

Z programu inspirativního jednoznačně zaujala Hora bez, bělokarparského art-brutálního souboru DOHORY, která tradičně rozsekla publikum na nadšence a nechápaly. Tvorba svérázné grupy je napájená z mnoha navzájem si protikladných zdrojů, mezi něž patří dystopická sci-fi, introspektivní ezo self-help publikace, či pokleslý rap. Kombinace rychlo-šípácké divadelní estetiky, a second hand made vizuálu je zdrojem humoru, hypnotického temporytmu i závěrečné katarze. Turnovští diváci navíc obdrželi nečekaný bonus v podobě opakování jedné z pasáží inscenace, jež si vyžádal televizní přenos.

Experimentální hřbitovní tragikomedie Příběhy z pohřbu aneb Povídej mi něco hezkého, kterou přivezl DS Puchmajer, oslnila na míru potřebám souboru specifických individualit ušitým dramatickým textem Kateřiny Rudčenkové, i empatickou pohostinskou režií Petra Lanty.

Třetí host pak byl bezmála stálý. Dešťová hůl pražského divadla Kámen je scénickou adaptací stejnojmenného románu Jiřího Hájíčka, v níž se ke slovu opětovně dostaly tradiční výrazové propriety režijního vedení uměleckého šéfa souboru Petra Macháčka, jako je sklon k odkazování k tradici absurdního divadla, takřka hudebně-matematická struktura dramatizace, autorské osobnostní herectví i svévolné nakládání s jevištním časem. Kreace fascinující i rozporuplná.

Kvintet inspiračních potěch pak v samotném závěru přehlídky završil Záblesk turnovské Společnosti bloumající veřejnosti. Anekdotická komedie popisující milostný trojúhelník, se v podání osvědčených místních ochotníků stala vítaným zdrojem očistné, protože nepovrchní zábavy.

Mnohem divočeji však bylo v sekci soutěžní. Tu svojí undergroundovou odyseou zběsile odstartovali pánové z Česko-kamenického Broukovcova Kamdivadla. Duše v sajrajtu sice nese podtitul komedie z hereckého prostředí, a humor jí vskutku nechybí, ve svém jádru jde ovšem o koňskou dávkou krize pozdně středního věku infikovanou variaci na becketovské Čekání. Pandemickými stresy rozkolísané produkci by rozhodně pomohla preciznější režijně-dramaturgická redukce zbytných momentů. Potenciál silného zážitku je ovšem značný.

Rádobydivadlo Klapý si po té vyšláplo na i v českém kontextu poměrně proslulou předlohu Vahé Katchy a Julien Sibrého Hostina Dravců. Modelové drama z okupované Francie zaujalo razantními škrty, jež sice chvályhodně dynamizovaly jevištní dění, ale zamlžily některé dílčí motivace postav. Poučená režie Kateřiny Volánkové disponuje řadou jevištních nápadů, žánrové přesahy směrem ke crazy comedii však trpí řadou nedomyšleností, i hereckou nezkušeností některých aktérů.

Hned inscenačním duem se v letošní kocouří edici představili pražští OLDstars. Původně subtilní monodrama Mrtvé dítě renomované britské autorky Claire Dowie, jež tematizuje dospívání ve stínu duševní choroby, bylo Tomášem Staňkem jevištně transponováno do společného výstupu kvarteta mladých performerek. Evidentní vespolné nasazení, mnohdy hraničící s kolektivní hysterií se ale intenzivně míjí s étosem původního textu, a herecká drezůra se postupně se stává strůjcem ubíjejícího temporytmu inscenace. Kde dramaturgie schází, tam režie, ani herečky nemohou kvést!

Mladý režisér Prokop Košař se pak odvážně ujal Genetova Balkónu. Emblematické drama legendárního enfant terrible francouzské literatury je inscenováno jako vlhký sen nadšeného divadelního formalisty. Audiovizuálně narvané produkci, která je původně určená do komorních prostor bytového divadla H2O zcela jistě ublížilo uvedení na sále turnovské Střelnice, explicitnost scénické adaptace krutě poznamenala spodní významové proudy výjimečného textu. Inscenace implicitně koketuje s ideovými východisky umělecké tvorby P.P. Passoliniho, ale ve výsledku se blíží spíš soft porno opusům Tinta Brasse. Atraktivní společenská metafora na cáry rozbitá doslovností a řevem. Vtahující, formálně zdrcující, vnitřně vyprázdněné.

Čtveřice scénických počinů vzešla z rukou a hlav tvůrců domácích. Na tematickou linii dramatických textů, zabývajících se bezprostřední souvislostí sexuality a moci navázal se svým Turnovským divadelním studiem jeden z doyenů místního kulturního kvasu, Petr Haken. Moc moci je geldorodovským, pseudohistorickým duelem, jenž na ožehavé půdě věčného souboje pohlaví zkoumá hranice formálních i osobních mezilidských vztahů. Síla autorské výpovědi je místy oslabována režijní nedůsledností, i skutečností, že mladí aktéři Theresia Anna Hakenová a Artuš Hašek přes svou značnou zkušenost svým náročným partům dosud adekvátně nedorostli. Příslib do budoucnosti? Bezesporu ano!

Turnovský underground svou vlastní sílu přesvědčivě demonstroval scénickým projektem Tak krátký čas na život. Divadlo poezie s vůní piva a dlouhými vlasy ideálně načalo sobotní ráno převyprávěním životního příběhu básníka Václava Hraběte. Letitá účast větší části souboru v pašijových hrách byla tentokrát zúročena v křížové cestě prokletého poety. Syrové, herecky velmi příjemně neotesané, neokázale múzické. Zážitek pro pokročilé, i svého druhu skanzen. Neokázalá oslava lidské pospolitosti.

Divadelní spolek Po škole má sice ve svém rodném listu vepsanou Olomouc, inscenaci Kabaret Rackov s ním ale nazkoušel pravidelný kocouří matador Arnošt Hašek. Nesmírně ambiciózní scénický projekt se snaží razantně autorsky pronikat do dramatické struktury Čechovova Racka. Hašek sice sebevědomě kráčí ve stopách estetických východisek Petra Lébla, a Vladimíra Morávka, ovšem postrádá jejich kreativní fundament, i schopnost precizně analyzovat, a následně pečlivě jevištním jednáním formulovat vlastní vize. Ve fragmentárně roztříštěném celku složeném z důvěrně známých scén zaujmou některé herecké výkony, a z části i rozpačitě interpretované kabaretní songy. Bez dramaturgie, a adekvátní herecké zkušenosti však Anton Pavlovič bolestně schází. Efektní, leč neúplné.

To nejlepší na konec: Turnovský divadelní soubor Notdis, který povstal z někdejšího Kámoše Drámoše, hravě dokázal, že i Karolina Světlá a Jan Neruda se mohou stát východisky pro ryze současné divadlo. Barbora: Kresby z Ještědí kreativně propojuje motiv soukromé korespondence literátského dua s jevištní adaptací povídky čelní předchůdkyně českého literárního feminismu. Úklady, láska i domácí násilí jako motivy žhavě aktuální tehdy i dnes. Výsledkem je úderná metafora složitosti partnerských vztahů, jež klene vynikající komunikační most mezi staletími, použitými výrazovými prostředky, i generacemi. Můj palec letí vzhůru!

Náchodský D.R.E.D. tentokrát divákům naservíroval tragikomedii o jednom kazuistickém procházení Muž z Osla/Našije. Rozdivočelá legendární kumpačka opět dokázala že v kloubení žánrů, témat i poetik nemá v domácím amatérském kontextu obdoby. Spolek solitérů navíc s lety, i doplněním o mladé talenty nabil i kolektivních sil. Zázrak plný intenzívních krás!

Na vlnu stejně působivého podivna po té naskočili i personálně spříznění Ojebad, s divadelním opusem, nazvaným lakonicky 2. díl. V dalším pokračování Bublinové tetralogie, jíž v roce 2019 odstartoval sugestivní počin Odborná porota, se na paškál pražské jurodivé divadelní komunity dostala literární tvorba Jamese Joyce, respektive excesivně snový způsob jejího vnímání. Prostor Střelnice opanoval halucinogenní road trip, jenž hereckou i režijně-vypravěčskou suverenitou útočí na všechny divácké smysly. SUV jevištní existence, divadelní Uriah Jeep.

Žánr monodramatu na letošním Kocourovi reprezentovala inscenace …tak příště, pardubického spolku HRR. Odvěká divadelní moudrost praví, že paravánek na jevišti, nebezpečí značí, ostatně podobně jako štafle. Inscenace se sice nevyvarovala řady banalit, ani přítomnosti nejrůznějších klišé, i díky pozoruhodnému hereckému výkonu Renaty Šťastné ale šlo o v rámci možností účinný exkurz do myšlenkových pochodů jedné nepříliš šťastné ženy středního věku, jehož nesporným plusem je aktérčino totální nasazení.

Žánrovou pestrost přehlídky, milované davy, pak dovršila nedělní pohybová performance Tanečního a pohybového studia Magdaléna Maagal. Motiv příběhu děvčat z pokoje 28 v koncentračním táboře Terezín zde naštěstí nebyl využit k citovému vydírání, ale transformován v působivou kolektivní elegii za životy, zmařené v samotném rozpuku. Zážitek upředený z ladnosti, hudby a úsměvů múz. Radost, hrůza, i rituál.

Nejen divadlem však kocouří národ jest živ. Progresívní hudební dramaturgie si za kralevice letošního ročníku vyvolila elektro schlager-disco hitmakera, vystupující pod kreativní hlavičkou Michal a David, jenž svým setem zhypnotizoval čtvrteční vytrvalce, žezla noci páteční se pak pevně ujal oblíbený Ventolin. Do finální náruče neděle diváctvo vyprovodila improvizovaná smršť akustických nástrojů, v podání místního hudebnistva.

Čtyřdenní festivalový maraton byl oficiálně ukončen slavnostním vyhlášením výsledků, k nimž po dlouhém a vyčerpávajícím jednání dospěla odborná porota Žluto-modrého kocoura.

Za herecké výkony byly oceněny Renata Šťastná za inscenaci …TAK PŘÍŠTĚ, pardubického souboru HRR, a Ivona Vavříková za inscenaci MUŽ Z OSLA / NAŠIJE, náchodského divadelního souboru D.R.E.D.

Do soutěžního programu Šrámkova Písku porota byly doporučeny soubory D.R.E.D. s inscenací MUŽ Z OSLA / NAŠIJE, Divadlo Ojebad s inscenací 2. DÍL a Notdis s inscenací BARBORA: KRESBY Z JEŠTĚDÍ.

Na Divadelní piknik Volyně pak byly doporučeny inscenace:

MOC MOCI Turnovského divadelního studia a

…TAK PŘÍŠTĚ divadelního spolku HRRR z Pardubic.

A konečně na Mladou scénu v Ústí nad Orlicí porota doporučuje inscenaci souboru Notdis BARBORA: KRESBY Z JEŠTĚDÍ.

26. ročník Žluto-modrého kocoura i v netradičním, protože dubnovém termínu opět uhranul přátelskou atmosférou, komplexností programové nabídky, i vzájemnou pozitivní naladěností svého publika. Turnov zářil (nejen) divadlem, a dobře tomu tak. Děkuji velmi, a na shledanou příště!

Autor: Petr KlariN Klár
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543