Texty: Amaterská Scéna: DIVSE opět v královéhradeckých Jesličkách. AS 5.5.2022.

DIVSE opět v královéhradeckých Jesličkách

Loutkářská a dětská divadelní přehlídka, které byly postupovým kolem na celostátní přehlídky Loutkářská Chrudim a Dětská scéna se konaly o víkendu 23.-24. dubna 2022 v Divadle jesličky Josefa Tejkla v Hradci Králové. Šanci deseti souborů (z toho čtyři směrem na Dětskou scénu, pět na Loutkářskou Chrudim a jeden na obě přehlídky) postoupit na tyto přehlídky posuzoval lektorský sbor ve složení Nina Malíková, Jaroslav Dejl, Peter Varga a Dominik Linka.

Krajské postupové přehlídky | Loutkové

O tom, do jaké míry poškodila práci souborů pandemie, její průběh a pro další práci charakteristické stále přerušované začátky zkoušení a pracovního nasazení všech zúčastněných, bude asi v historii patřit k reflexím této podivné doby, která byla navíc ještě v prvních měsících tohoto roku ovlivněna nečekaným a brutálním blízkým válečným konfliktem. To všechno, kromě nutnosti znovu a opakovaně začínat, dávat dohromady kolektivy oslabené jak absencí, tak atmosférou, která rozhodně tvorbě nepřeje, bude určitě předmětem dalších úvah týkajících se poslední doby vůbec. Musím ale říct, že na všech prezentovaných ukázkách nebyla v Hradci tahle tíživá a pochmurná atmosféra cítit. Naopak, jako by zde byla všemu navzdory přímo hmatatelná znovuprobuzená touha setkávat se, tvořit, a v případě dětských kolektivů obzvláště zřetelná snaha hrát si a radovat se. To vše ale neznamenalo, že se v některých ukázkách neobjevila témata pojednaná se vší závažností, ať už se týkala ekologie, či variant baladických příběhů inspirovaných pohádkovou či „erbenovskou klasikou“ vztahovaných k naší současnosti.

V celkové prezentaci se objevily soubory s delší divadelní zkušeností (mám na mysli zejména jaroměřskou „líheň“ jejíž proměnlivé a pro nová seskupení nově vymýšlené příležitostné názvy mě už léta baví), soubory nově formované pod taktovkou zkušených vedoucích (Jaroslava Holasová, Iveta Vališová, Lada Blažejová Romana Hlubučková, Jana Dvořáčková) i soubory, pro které to byla kromě zcela nové kolektivní práce i nová účast a konfrontace na přehlídce, která už tradičně patří v kaleidoskopu celonárodních krajských přehlídek k těm nejprestižnějším.

Hned první den přehlídky, po úvodní inscenaci Divočiny a jiné skopičiny inspirované knížkou Maurice Sendaka, ve které se představila věkově nejmladší skupina souboru Studio Šrámkova Sobotka, nasadil soubor Convivum ZUŠ F.A.Šporka z Jaroměře vysokou laťku. Soubor Convivum, který prošel na divadelních přehlídkách už několikrát křtem ohněm, tentokráte ve dvoučlenné sestavě (Jan Kosejka a Tereza Prokešová) předvedl svižnou maňáskárnu nazvanou Á hrome!, kterou by bylo možné nazvat, i přes absencí důležité a pro daný žánr nezbytné rekvizity (rakve), moderní variantou klasické rakvičkárny. Jde o přehledný příběh tří aktérů. Mrzoutského souseda, kterého ruší svou pracovitostí a ranním vstáváním spojeným se starostí o zahrádku pozitivně naladěný soused a jeho žena Beruška. Z celkem nevinného problému se postupem řetězení nedorozumění a akcelerace nerudnosti nevyspalého souseda vyklube konflikt končící likvidací všech zúčastněných. Hlavní hrdinkou je zde Smrt a neúprosný čas v podobě budíku v jejích rukou, který na počátku odstartoval celý sled dalších událostí. Úvodní píseň sestavená v prologu z řady pořekadel dává jasný signál o tématu celému příběhu. Ale je to ono „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá?“ nebo „Na každého jednou dojde?“ Jednoduchá paravánová scéna, přehledný příběh, pěkná i na těsném prostoru otočné paravanové scény práce s maňásky byly hlavní silou příjemného představení, které ocenili malí i velcí diváci. Ale aby to nevypadlo jen na samou chválu. Některé situace je třeba dohrát a vyčistit. Rezervou zůstává nejasný vztah mezi koketní Beruškou a nerudným sousedem včetně jeho tragické finále, následný zápas mezi oběma sousedy a jeho čitelnější důvod, a konečně v prostředcích zpřehlednění vazby mezi samotným prologem a závěrem inscenace. To všechno nemění nic na faktu, že soubor v celkovém hodnocení získal nominaci na Loutkářskou Chrudim.

Následující Pohádka o veliké řepě DS Korálkovky z Dětěnic byla příjemnou ukázkou práce s nejmladším dětským kolektivem, který si na jednoduchém předvedení Hrubínovy varianty známé pohádky zkusil své první divadelní krůčky.

Další dvě inscenace Světýlko v dálce Studia Šrámkova domu v Sobotce a Měla to být pohádka souboru Popcorn ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře spolu souvisely jak tématem, tak i prostředky. Obě totiž pracovaly s vlastní osobitou variantou pohádky Perníková chaloupka. V případě verze první Perníkové chaloupky ze Sobotky, byl hororově pojatý příběh kvůli posílení atmosféry ještě rozšířen o temnou báseň M. Jirouse Večer před svatým Janem. Od známé pohádky se toto provedení lišilo celkově v propojení příběhu dětí a jejich doprovázejícího otce. Všichni prchají z vesnice před záhadným mizením malých dětí z kraje. Otec dětí neopouští, ale v podivném lese se sám ztratí a děti se dostávají k perníkové chaloupce. V podivném lese ale dětem v další cestě pomáhají stromy (jsou to čarodějnicí proměněné ztracené děti?) a dokonce Jeníčkovi nabídnou větvičku, která mu posléze pomůže oklamat ježibabu a tím, že větvičku hodí do ohně, zbaví ježibabu její moci. Kolem dětí se postupně svírá kruh podivných čarodějnic, jejichž malými světélky spoře osvětlený chór na počátku předznamenal atmosféru příběhu. Skupina čarodějnic svými těly vytváří stylizovanou scénografii, na jejich šátcích/pončech jsou připevněné perníčky, semknutá těla pak vytvářejí dokonce perníkovou chaloupku. Dva nejmladší členové souboru hrají velmi přirozeně party Jeníčka a Mařenky, další tři chlapci ze souboru jsou „pomáhajícími stromy“. Pro svou atmosféru inscenace získala doporučení na Dětskou scénu a i když její prostředky nebyly loutkářské, zároveň i na Loutkářskou Chrudim.

Inscenace Měla to být pohádka začíná také chórem dívek s blikajícími světýlky/lucer­ničkami. Tento dívčí sbor sleduje život rodiny Jeníčka a Mařenky od kolébky, přes jejich dětská léta, kdy se sourozenci neustále škorpí a hádají a ovdovělého výchovy neschopného tatínka nepřímo přimějí k hledání nové ženy. Veškeré další akce jsou hrány činoherně, jen Jeníček a Mařenka jsou loutky-manekýni, které střídavě manipulují dívky z ženského kruhu. Rodinné drama vrcholí ne vztahem mezi dětmi a macechou (v inscenaci velmi málo motivovaném) a nedobrovolném odvedení dětí otcem do lesa. Otec děti nechává samotné a čarodějnice, která je totožná s otcovou novou ženou, úskokem zabrání dětem v návratu domů. Obě děti, které se do té doby jen hádaly, najdou posléze v lese sílu společné akce, podaří se jim vymanit z bludného kruhu, kam je zavedly svými světýlky čarodějnice/blu­dičky, obejmou se a tímto vizuálně silným akcentem dokončí své vítězství nad zlými silami. Kouzlo je zlomeno, dětí se vracejí domů. Tam s macechou/ča­rodějnicí zbyl jen zoufalý a výčitkami utrápený a akce neschopný otec. Pomůže ale matčina podobizna, která výmluvným gestem vykáže macechu z domu. Velmi rychlý a dějově i divadelně zašmodrchaný konec byl na škodu velmi pečlivě stavěné počáteční atmosféře inscenace, pěkným pohybovým etudám (přehazování mámivých světýlek), srozumitelnému tématu danému závěrečnou spoluprací obou sourozenců a nakonec nepřímým důvodem proč z obou zajímavých variant Perníkové chaloupky lektorský sbor nakonec upřednostnil v ocenění variantu Studia ze Sobotky.

LS Blechy Jaroměř jsou stabilním „rodinným“ loutkářským souborem, který pracuje už řadu let s malými dětmi. I tentokráte si vedoucí souboru Jana Dvořáčková vybrala dramatizaci jednoduché pohádky o slonovi, který si dlouho mylně myslí, že je neviditelný. Tato drobnička, která má příjemný rámec, umožňuje jejím aktérům, malým dětem, pracovat s předměty, které znají a které celkem dobře manipulují. K celkové atmosféře této komorní inscenace přispívá i to, že je jejím rámcem sen malé dívenky v jejím dětském pokojíčku, kde jsou loutkami její oblíbené hračky a polštáře. Soubor pod vedením zkušené Jany Dvořáčkové předvedl standardně vkusnou podívanou, která neaspirovala na víc, než příběh a jeho zpracování.

Také soubor Tkanička z Chlumce nad Cidlinou je na podzim 2022 novým dětským souborem. Pracoval na osnově některých příběhů z knížky autora Jiřího Kahouna Když vykoukne sluníčko a musím říci, že z inscenace tohoto souboru vykouklo po ránu sluníčko jejich spontaneity, radosti z hraní a nečekaném smyslu pro pointy jednotlivých miniaturních příběhů. Tahle nedávno zformovaná dětská parta okouzlila svou bezprostředností, radostí ze společné hry a příjemně nekonkurenčního střídání se v roli sluníčka. Malými příběhy, etudami s jednoduchými loutkami (sluníčko a dva kamarádi kosi, sluníčko a ospalý šnek, sluníčko a zmoklé kuřátko, žížala, beruška a duha vytvářená barevnou šálou), nás sedm malých holčiček provedlo slunečným počasím, horkem, deštěm i duhou na jednoduché a variabilní scéně tvořené pěti dřevěnými bedýnkami na ovoce. Vedoucí souboru Romana Hlubučková postavila před toto seskupení splnitelné úkoly, dobře zvolený divadelní čas a přehledné aranžmá. Sympatické je i to, že se v daném momentě děvčátka, která právě v dané epizodě nehrají, promění v chór, který je součástí celku a soustředěně sleduje jevištní děj. Výsledkem této sympatické produkce bylo doporučení na Loutkářskou Chrudim a nominace na Dětskou scénu.

Erbenova Kytice je a jistě ještě dlouho zůstane pro svou působivou atmosféru a dramatické baladické příběhy inspirací pro divadelní soubory, ať už na profesionální, nebo amatérské scéně. Loutkářský soubor Pod kloboukem ZUŠ Chlumec nad Cidlinou vedený Romanou Hlubučkovou se, podle slov v doprovodném programovém materiálu, pokusil o svůj první činoherní projekt a je třeba říci, že se s tímto úkolem celkem dobře popasoval. Aktérky inscenace inspirovaná Erbenovým Štědrým dnem také – jako už v přechozích citovaných inscenacích s obdobnou tématikou – vycházely z folklorních prvků a výlučně ženské uskupení jako by přímo předurčovalo prostředí společných táček a znovu práci s nejjednoduššími předměty, v tomto případě s šály a šátky. Ty vytvářejí větve smutečních vrb, jsou mašlemi při svatebním obřadu, smotané jsou tělem vynášeným na márách. Slabším prvkem je loutková část, kdy v zadním plánu paravánu používají stínohru, v mlžné a nemetaforické manipulaci. Plusem je dobře zpívaný a v celku citlivě umístěný písňový motiv, minusem nevýrazná recitace ilustrující daný text. Nejvýraznějším divadelním obrazem je závěr, kdy dívky komíhají před sebou lucerničkami, které byly využity v předchozích akcích a vytvářejí tak vděčný obraz koloběhu života.

Pod hlavičkou NN Nikdo neví ZUŠ Chlumec nad Cidlinou se spojily dvě skupiny – Na nervy a Na pohodu, aby společně nastudovaly sled několika variant na motivy známých bajek – Liška a sýr, Kohout šách a o dvou kozách s jednoduchými prostředky. Výsledkem jejich Bajek je textově, a hlavně rytmicky poněkud nevyrovnaný celek, který by potřeboval v konkrétních akcích zpřehlednit, dotáhnout a někde i dovysvětlit. Snad nejvíce připomínek bylo k bajce/miniatuře Kohout šách, kde se předvedený příběh o zpupném kohoutkovi v jevištním zpracování míjel s předpokládaným mravním ponaučením, tak typickým pro jednoduchá shrnutí na konci každé bajky. Jaký je vztah slepiček ke kohoutkovi (mimochodem pěkně hraném Albertem Nováčkem)? A jaké je kohoutkovo potrestání za jeho přezíravé chování? A jaké je morální ponaučení z bajky o lišce a sýru? O dvou kozách?

Pod záhadným názvem souboru Je to tajný! uvedla ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře téměř zenovou ekologickou miniaturu Jeden inspirovanou knížkou O muži, který sázel stromy. Jde o přehledný, ale zajímavě výtvarně i herecky rozehraný příběh rozporu mezi přírodou a ne-přírodou, včetně nejednoduchých otázek, které si zejména současná generace klade v souvislosti s udržitelností zdrojů a postupu civilizace v ambivalentním vztahu mezi „ochočovaním“ a proměně přírody ve prospěch pokroku a civilizace a naopak v jejím chladnokrevném ničení a znásilňování. Vztah je předveden divadelně jako bezeslovný dialog a zápas mezi půvabnou, trochu „boho“ dívkou (v účesu i mnohovýznamovém kostýmu, s cípovatou sukní složenou z řady různě dlouhých jemných šál, které rozprostřené po dřevěné podlaze jsou i terénem pro hru) a současnou dívkou s módní kšiltovkou a s pitím v plechovce třímané v ruce. Rozdílná je i hudba, která je obě charakterizuje. Na počátku krásný vokál dívky-přírody, v další části příchod druhé dívky s magnetofonem za doprovodu ryčné a sugestivní rytmické reprohudby. Jejich vzájemný gradující zápas (možná přece jen trochu dlouhý a hlavně co do výsledku uhodnutelný) končí pokořením a zničením přírody. A přece. Vedle nehybného těla, které bylo konfrontováno s kouřem, odpadem všeho druhu i pískem se začíná něco hýbat. Je to malý človíček se na zpustošeném terénu vydává na cestu vpřed.

Možná, že to všechno přece jen vypadá černobíle, plakátově, ale sympatické na této inscenaci nebylo jen téma člověk versus příroda, ale snaha zpracovat po svém toto téma i se spoustou nabízených otázek a možností bez předem nabízené sugestivní a jednoznačné odpovědi. Ostatně i ten zdánlivě dvojí závěr ukázal na to, že si jsou obě protagonistky vědomy nejednoduchého řešení všech otázek, které si samy prostřednictvím svého příběhu kladou.

Nina Malíková

Autor: Amaterská Scéna
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543