Texty: STROTZER, Milan: Klicperovy divadelní dny Sadská 2022

Klicperovy divadelní dny Sadská 2022

Po dvouleté přestávce způsobené pandemií covidu se v Sadské ve dnech 8.‒10. dubna 2022 uskutečnil 24. ročník Klicperových divadelních dnů, středočeské přehlídky venkovských divadelních souborů. Původně se počítalo se zahájením o den dříve, avšak pro onemocnění dvou herců Divadelního spolku Lázně Toušeň to nebylo možné. Přehlídka a její diváci tak přišli o představení hry Carla Goldoniho Poprask na laguně. Na programu tak zůstala pouze tři představení v části soutěžní a jedno hosta přehlídky – Divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou s inscenací Havlovy aktovky Vernisáž v režii Jaromíra Hrušky. Soubor s ní vystoupil nesoutěžně, neboť se zúčastnil v březnu přehlídky Wintrův Rakovník, z níž byl doporučen k účasti na celostátní přehlídce Divadelní Piknik Volyně.

Přehlídku v Sadské zahájil Divadelní spolek Zornice Maršovice s inscenací hry Michaely Doleželové a Romana Vencla Najdeme se na Ztracené v úpravě Bohumila Ježka, jenž jí dal název Ztracená v čase. Hra byla napsána pro Moravské divadlo v Olomouci, kde byla také poprvé uvedena. Hlavní hrdinkou hry je paní Marta (původně Vilma), která pracuje dlouhá léta ve spediční společnosti, jíž je oporou, a žije ve spokojeném manželství s houslistou Moravské filharmonie Richardem. Tento stav zvrátí pracovní pochybení a následné propuštění Marty z práce, navíc zjištění nevěry manžela s mladičkou kolegyní ze spediční firmy. Námět hry koketuje s myšlenkou cestování v čase a možností zvrátit daný osud. Příběh Marty se pak odvíjí znovu, jen vrácený o jeden rok zpět. Jeho peripetie sledují počínání Marty směřující k zvrácení neblahého stavu. Vše nakonec skončí happy endem. Slovy spoluautora R. Vencla je to komedie o tom, že „abychom mohli něco najít, musíme nejprve něco ztratit“.
Maršovickému souboru se v režii Lucie Ježkové v Sadské příliš nedařilo. Navzdory svědectví diváka jiného představení maršovické inscenace o tom, že byl přítomen fungujícímu komediálnímu provedení, nelze než konstatovat, že inscenace utonula v nerozhodnutém žánrovém uchopení. Hra je v převažující míře založena na hbité konverzaci a vybavena množstvím bonmotů. Nenavazující repliky však odkazovaly spíše k jakémusi psychologizujícímu uchopení. Vše vyřčené bylo jakoby stejně důležité, v souvislosti s tím se pak namnoze nedařilo nečasovat slovní gagy tak, aby nalezly odezvu v publiku. Rezervy bylo možné vysledovat i ve stavbě situací, někdy i v nepříliš šťastném aranžmá. Přesto je třeba ocenit hereckou práci třech představitelek rolí, a sice Jiřiny Hřebičíkové v roli Marty, Jitky Hofmannové v roli Ireny Rácové a Hany Bačíkové v roli Báry. Nelze pominout ani zdařilé scénografické řešení hracího prostoru a organizaci četných proměn, na nichž se podílel celý kolektiv souboru.

Obě další inscenace přehlídky byly adresovány dětskému publiku. Divadelní spolek DIPONA Louňovice uvedl jevištní adaptaci knížky Lewise Carrolla Alenka za zrcadlem. Autor dramatizace Karel Červenka ji dal název Alenčiny rošády. Hlavní hrdinka, která usnula nad nedořešenou šachovou partií, vstupuje ve snu do světa za zrcadlem, kde je vše zrcadlově obrácené, navíc je to svět značně popletený, plný fantazie, hravosti i šibalství. Alenka prochází tímto podivuhodným prostředím s cílem vyřešit šachovou partii a stát se z běžce královnou. Carrollovy Alenčiny příběhy se staly inspirativním zdrojem pro proud literatury, který dnes označujeme jako fantasy. Pro divadelní zpracování je to látka ošidná, těžko rozlousknutelný oříšek. To, co si při čtení může představovat ve své fantazii čtenář, je na divadle předkládáno jako konkretizovaná představa inscenátorů a pro divákovu fantazii tu zbývá prostor velice omezený, a to i tehdy, kdyby režie, scénografie a herecké kreace či další výrazové složky byly sebevynalézavější. Nutno konstatovat, že v louňovické inscenaci v režii a scénografii Josefa Pšeničky takové nejsou. Režie zvolila cestu vyprávění příběhu, nepokouší se budovat inscenaci, v níž by se hravost sama stala jejím tématem. Alenka se v ní setkává s nejrůznějšími postavami a prostředími, aniž bychom z jejího jednání pociťovali, že je jimi překvapována, že usiluje něčeho dosíci, že řeší onu šachovou partii. Vše zůstává pouze v textové rovině deklamačního charakteru. Hravost a fantazie se vytrácí nejen u Alenky, je tomu tak i u postav květinek či šachových koní. Nechybí však naštěstí, byť v jisté míře, u některých dalších. Např. u postavy Valihracha v provedení Marka Váni, Bílé královny, kterou ztvárnila Andrea Brabec a také Černé královny Radky Kubelkové (čestná uznání).

Druhou inscenaci divadla pro děti přivezl do Sadské Divadelní ochotnický soubor Jirny, který byl založen docela nedávno, v roce 2018. Vedle četných kulturních aktivit v obci má za sebou nastudování teprve dvou divadelních her. Obě byly určeny dětskému publiku. Klicperovy divadelní dny v Sadské se staly jeho vůbec první přehlídkovou štací. Představil se na ní s dramatizací klasické pohádky Sůl nad zlato, jejíž dramatizaci připravily podle předlohy Boženy Němcové a s vypůjčením některých prvků z filmu Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král, členky souboru Kateřina Krylová a Marie Kočová. Režie se ujal profesionální herec pan Stanislav Lehký, který je zároveň spolu s členkou souboru Evou Brettschneiderovou autorem písňových textů, k nimž hudbu složil Pavel Bartoš. Kladem dramatizace i její jevištní realizace je to, že převypráví přehledným způsobem příběh pohádky tak, jak nám ji odkázala lidová slovesnost a její záznam B. Němcovou. To jest bez vymýšlení nadbytečných dějových linií, překrucování a zbytečných zásahů, jak tomu bývá u tzv. moderních pohádek. Problémem dramatizace je duplicitní sdělování děje vypravěčkou a současně hereckými prostředky. Herecké sekvence v podstatě ilustrují již řečené, aniž by přinášely nové informace a významy či umožňovaly vytvářet vztahy mezi postavami hry. Dalo by se říci, že režie zvolila vědomě princip demonstrace s ohledem na herecké možnosti souboru. Zároveň se však soustředila na jevištní mluvu, což přineslo nesporné ovoce v úrovni mluvního projevu, která nebývá dnes obvyklá, natož u souboru, jehož členové nemají za sebou dlouhodobější hereckou zkušenost. Z kolektivu souboru zaujala svým přirozeným projevem představitelka role Marušky Marie Kočová (čestné uznání).

Ke každému ze soutěžních představení se uskutečnila rozprava členů odborné poroty se členy souboru, jíž se ojediněle zúčastnili i hosté z jiných divadelních kolektivů. Porota ve složení Lenka Lázňovská, Milan Strotzer a Karel Tomas měla možnost doporučit inscenaci na Krakonošův divadelní podzim, celostátní přehlídku venkovských souborů ve Vysokém nad Jizerou. Žádná ze soutěžních inscenací však nebyla porovnatelná s těmi, které se na celostátní úrovni objevují, takže doporučení uděleno nebylo. To však význam přehlídky nesnižuje. Umožnila po vynucené přestávce prezentaci práce divadelních souborů a její reflexi, možnost setkání divadelních nadšenců a jejich příznivců. Za možnost tohoto setkání náleží poděkování městu Sadská a jeho kulturnímu a informačnímu středisku v čele s paní Zdenou Hamerovou. Stejně tak členům domácího souboru Klicpera a všem, kteří se na realizaci přehlídky podíleli.

Milan Strotzer
Psáno pro internetový časopis Amatérská scéna.