Texty: SPOUSTOVÁ, Eva: Orlická maska 2022 (jnformace o souborech, recenze, ocenění). AS 18.3.2022.

Orlická maska 2022

V Ústí nad Orlicí proběhla od 10. do 13. března Krajská postupová přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla Orlická maska.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory

Neúnavná Lenka Janyšová a její spřízněné duše, místní Divadelní spolek Vicena a celá řada dalších dobrých lidí, včetně ústeckého pana starosty a všech, kteří s velkou obětavostí pracovali v technickém a občerstvovacím zázemí se opět, již po osmé, zasloužila o hladký průběh přehlídky a nekonečně přátelské a milé přijetí všech účinkujících a diváků – především na ústecké Malé scéně.

Lektorský sbor ve složení: Viktorie Čermáková, Alexandr Gregar, Luděk Horký a Eva Spoustová měl právo nominovat jednu inscenaci a doporučit libovolný počet inscenací (bez uvedení pořadí k výběru) do programu celostátní přehlídky Divadelní piknik Volyně 2022 a doporučit inscenace do programu celostátní přehlídky Popelka Rakovník.

Ve čtvrtek (10.3.) Divadelní spolek Ochoz Smiřice zahrál, jako host přehlídky (tedy „mimo soutěž“) představení Setkání – původní tragikomedii od člena spolku, Martina Zbořila, o „rodinných kostlivcích“ a o tom, co nastane, když na povrch začínají vyplouvat (ne)milé věci.

Následovala nahořklá komedie Příběhy obyčejného šílenství z pera Petra Zelenky, kterou na prknech Malé scény opět předvedl Divadelní spolek Ochoz Smiřice – opět jako host přehlídky, tedy nesoutěžně. Lektorský sbor se (spolu s diváky a souborem) po představení ponořil do obecnější debaty o tempu představení, navazování replik v dialogu s partnerem, o motivacích jednání postav a nahlas popřemýšlel o možnostech pro další práci na konkrétních příkladech: řeč byla např.: o řečové charakterizaci role otce (profesionálního spíkra), jak „nehrát předem výsledek“, jak udržet svůj cíl a nevnímat, i když reálně na jevišti slyším něco, co má postava ve hře „neví a neslyší“, o funkci pohybové skupinové vložky a výrazovém tanci s dekou, o telefonátu zoufalé milenky, která by opravdu měla být zoufalá, aby pak mohla být (v jiném výstupu) vyrovnaná a bezstarostná, o velmi sympatickém a adekvátním civilním hereckém ztvárnění role Petra, o pochopení a uchopení hereckého úkolu plus typově přesném obsazení představitelů rolí Jana a matky.

V pátek (11.3.) Divadelní spolek Rájec – Jestřebí sehrál představení Andělika a Laskavec. V tomto dojemném příběhu, který sepsal Peter Shaffer a do češtiny přeložila Dana Hábová, se ujala role Anděliky Douffetové, bodré ženy s (v anglických poměrech nepochopitelnou) olbřímí a životnou fantazií – Iva Müllerová, která si (s obětavostí sobě vlastní a s velkou pokorou) rozsáhlý text bezchybně osvojila. Poetická veselohra, která předvádí svár reality a šedi a jejíž posláním je úvaha nad tím, jak udělat náš reálný svět lepším, neodcizeným, barevným před inscenátory klade nástrahu množstvím monologů, které by se neměly měnit (přidanými akcemi) v herecké etudy – funkcí těchto monologů je využít prostor ke vzedmutí fantazie jako divácké reakce. Text by proto stejně dobře mohl fungovat i jako rozhlasová hra. Pokud je ztvárněn jevištně, soupeří spolu vždy slovní jednání s nutností udržet současně i (vztahové) napětí situačně a využít (a rozlišit) kdy a co směřovat k publiku nebo sdělovat postavě (partnerovi) na jevišti, monolog není samostatným výstupem (číslem). Je někdy (pro nás všechny) těžké odlehčit osobní zodpovědnost za svůj výkon, připustit si, že (když už jsme pro svou roli a hru udělali maximum, nemusíme už na jevišti pociťovat závažnost svého vystoupení. Občas se stává, že pečlivě připravené jevištní akce (diktafon, sušenky…) „převálcují“ a rozmělní verbální sdělení natolik, že divák je nezachytí v celistvosti a předpokládané plné působnosti. Jazyková stavba textu (ozvláštňující archaické nebo historické-odborné výrazy v promluvách Anděliky) by mohly působit ještě více jako jeden z prostředků jejího ovlivňování fantazie okolního světa a výpověď o její zásadní „jinakosti“. Tato postava je jako živá, nespoutatelná voda, která se snaží rozhýbat „pouhé“ lidi kolem sebe a všechnu tu suchopárnou šedou „pouhost“, protože nemůže jinak. Aby toto fungovalo je třeba pomoci ostatních postav – zvýrazněním jejich vlastní rigidity a suchopárnosti, „držením se na uzdě“, standardní „anglickou“ „úřední“ seriózností. Jen u Lotte (vzhledem k jejímu osobnímu příběhu) snaha padne na úrodnou půdu a dochází u ní k velkému osobnímu přerodu – je tedy pro herce zajímavé rozpoznat, kde se nabízejí místa tohoto pozvolného zvratu v pozici postavy a vycítit míru a způsob projevu, který to dá pocítit také divákům. Tato hra není jednoduchá, protože (vzhledem k tomu, že je to brilantní anglická konverzačka s převážně rychlým řečovým spádem a okamžitým tzv. chytrým navazováním na partnera) před všemi, kdo se ponoří do studia rolí a režie celého kusu se vztyčí otázka, jak zařídit, aby všechno plynulo hladce, velmi civilně a „jakoby nic“ – přestože se všichni usilovně snažíme, aby výsledek „psal“ co nejvíc. Přes tyto obtížnosti, se kterými by měli co dělat i velmi ostřílení profesionálové, vyvolává hra u diváka nostalgii, smutek z civilizace, která místo aby lidem život ulehčovala, spoutává fantazii a vrhá nás do bezcitného šerého tandardu.

Další představení Relaxační zóna přivezl na Orlickou masku soubor Drimpo Hu.s z Třebechovic pod Orebem. Soubor je složen převážně z žen. Vybraly si zcela ženské téma – vytvořily kompozici (koláž) ze stylově zcela různorodých výstupů žen, které se setkají na blíže neurčeném místě na jakémsi lázeňském pobytu. Původním záměrem jejich představení je (podle jejich vyjádření v diskusi) udělat si z žen a jejich přístupu k životním nesnázím legraci. Divák se ovšem snaží nalézt v těchto střípcích nějaký smysl- nemusí jít nutně vždy o příběh, ale i v tom případě by měly ty jednotlivé složky vždy přinášet cosi nového. Zdá se, že proces vzniku představení stojí nad úrovní produktu, jakoby divadlo bylo víc prostředkem než cílem – a diváci většinou spíše hodnotí, co mu jim výsledný produkt dává, a ne proces, který je cestou k výsledku. Pro diváky by mohlo být zajímavější zkonkretizování osudu jednotlivých žen (zde byla v tomto zřetelnější pouze Danča) – u ostatních rolí bylo jen patrné, že se tak nějak trápí a souží v obecné rovině. Uspokojivé řešení osobní krize, které jsme během relaxačního pobytu viděli, poskytl pouze (jogínkou okamžitě schválený) nahodilý sex s „profesionálním lázeňským chlípníkem“ (v Dančině případu v minulosti rozvod a studium Univerzity třetího věku) – přičemž o jogínce jsme se dozvěděli pouze to, že je jogínka. Jogínka medituje, baletka celou dobu nevázaně veřejně baletí, a pak se k našemu úžasu dozvíme, že se bojí baletit veřejně a je třeba ji skupinově terapeuticky podpořit, aby zabaletila. O Theee se dozvíme jen to, že tenisovou raketou plácne motýla v trávě, aby ho sebrala a romanticky vypustila vstříc obloze atd. Diváci tedy byli „zahaleni něčím, čemu vůbec nerozuměli“. I kdyby se obrazy jakkoli přeskládaly, výsledná výpověď by se nijak nezměnila. Vnímali jsme tedy představení jako „předváděčku“ sebraného materiálu, se kterým by se dalo dále pracovat, pokud by se doplnil dalším materiálem, kterým by aktérky přestoupily „komfortní hranice“, nebo vůbec přinesl nějaké napětí. Při pobavení rodinných příslušníků a kamarádů jako výstup „jen tak“ (vypovídající o tom, že ženy jsou vesměs odreálněné „motýlice“ (s výjimkou Danči), které nevědí co chtějí a jen se potácejí v bolístkách a zklamáních) se nevystavují aktérky riziku možných negativních reakcí eventuálních neempatických jedinců pohlaví opačného a rozčilenějším reakcím emancipovaných příslušnic stejného pohlaví – neumíme si představit reakci „běžného“ nezpřízněného publika.. My jsme byli v prostředí zcela přátelském a empatickém, a přesto jsme původní komediální záměr vůbec nepochopili. Nutno dodat, že všichni ovšem empaticky chápeme, že je výhodné při „srůstání“ souboru takovouto prací projít – jako přípravným neveřejným procesem k další konkrétnější práci tohoto sympatického souboru s výrazně příznivou hereckou typologií a pozitivním náhledem na svět.

V Roškotově divadle pak následovalo představení Divadelního spolku Vicena z Ústí nad Orlicí Únos v Neapoli. Aldo Nikolaj je známý jako autor satirických her zabývajících se rodinnými vztahy, které se často přibližují absurdnímu dramatu. Režisér Jan Štěpánský se vrátil ve složité covidové době ke hře, se kterou spolek slavil úspěchy před takřka čtyřiceti lety – takže práce se odehrávala ve zcela jiné době a za jiných okolností. V umně a s velkou řemeslnou péčí a smyslem pro detail vypracované scéně probíhá příběh „matlácké“ rodiny neapolských drobných podnikatelů ve zločineckém průmyslu. Jejich hodnoty jsou zcela gangsterské, jejich myšlení je jaksi až domácké. Otec (Oto Dunovský), který místo nohy, o kterou přišel při akci (zdařilá imitace protézy v pohybu po jevišti), po delším pobytu ve vězení bdí nad mistrovskou zkouškou svého syna (Bohuslav Koláček) (odpovídající gangstersky pevná energie syna). Matka (Helena Lochmanová) od plotny organizuje rodinný pohyb (představitelka se chopila role s velkým porozuměním tématu hry i charakteru postavy). V poměrně dlouhém úvodu se dozvídáme informace nutné pro další rozvíjení příběhu s kriminální zápletkou. Neodbytný soused (Bedřich Ducháček) se stále infiltruje do domácnosti, aby na konci hry působil (stejně jako jeho nastrčená příbuzná – domnělá oběť únosu) jako skutečný hybatel celého proběhlého děje. Přestože je hra napsaná dobře, anekdotické vyznění děje v zásadě funguje a pokud by se podařilo ještě výrazněji pracovat s groteskností (energickou karikaturou „po italsku“) ve ztvárnění postav, byla by potenciálně ještě zábavnější – zdá se že její děj a dobové souvislosti přestávají korespondovat s realitou, ve které žijeme. Během diskuse jsme oceňovali péči věnovanou výpravě, probrali jsme i pár okrajových detailů (tetování, pláštěnka), bavili jsme se o síle jevištní divadelního znaku.

Antonín Procházka a jeho komedie S tvojí dcerou? Ne! se stala materiálem pro první sobotní představení (12.3.) Divadelního spolku Jana Nepomuka Štěpánka. Hra pro dva manželské páry, jednu dospívající dceru, jejího utajeného chlapce a zloděje bytaře je svižně ubíhající, poskytuje hercům dostatek prostoru a vyžaduje od nich plné nasazení, smysl pro nadsázku a vysokou míru citlivosti pro partneřinu. To všechno herci odpovídajícím způsobem naplnili dle svých možností. V následné diskusi se probíraly řemeslné náležitosti – jak nehrát předem úlek, když ještě není čeho se leknout, jak nehrát, že luplo v zádech a nemůžu se hnout jen – při replice, že zrovna luplo a podobné. Šlo převážně o drobnosti, týkající se vzájemné koordinace situace, textu a adekvátní tělesné aktivity a o poukázání na momenty, které by se mohly stát pro diváka ještě sdělnějšími (koordinace řeči při telefonování, jak už od začátku nechat projevit v roli učitelky mateřské školy pečovatelský přístup). V diskusi jsme se shodli na tom, jak divácky vděčný a působivý je vnitřně svobodný projev Sandry atd..) Představení je zábavné, odpočinkové, má (až na přestavby, které se ovšem – vzhledem ke tření ústeckého koberce na jevišti – staly bonusovou kulturní vložkou) přiměřený švih a spád, svůj hlavní úkol pobavit situační komikou a verbálním vtipem dobře plní.

Představení Divadelního spolku HRRR z Nemošic Ani za milion (R. Vencl a M. Doležalová) je detektivním příběhem o dámě, která touží zlikvidovat svého manžela a hlídači majáku, který má vražedný vroubek. Spolek HRRR byl nesoutěžícím hostem přehlídky. V diskusi po představení jsme uvažovali společně o možnosti jemnějšího přístupu ve výběru prostředků vhodných pro ztvárnění postav různého společenského postavení, o možnostech, jak diváka přesněji navést na to, že se žena ocitá na majáku, jak nastavit výchozí situaci setkání vzhledem k okolnostem (v nichž se každá z postav nachází, aniž by to druhá postava věděla) atd. Text je vtipný, nosný a jistě výtečně poslouží pro další herecké cizelování.

Turnovské divadelní studio vystoupilo se spojením několika monologů a dialogů (převážně z pera Petra Hakena) Dlouhá cesta, předvedeným „za minimalistického přispění výtvarné složky“. Vzhledem k tomu, že jsme byli zatím během přehlídky zatím obemknuti psychologickým realismem (v předchozích komediích), jevila se nám tato hříčka jako velmi vítané chvilkové přeladění na poetickou, spíše abstraktní strunu“ které přináší výpověď jiného typu. Jde o metaforický příběh zahalený tajemstvím, nevíme o co přesně v něm šlo, jaký hlavní konflikt se v něm řeší, ale přesto nás drží v napětí a nutí nás přemýšlet. Nevíme, zda je bratr hlavní hrdinky reálná nebo smyšlená postava, nevíme, kdo je muž za dveřmi (herci to prý vědí, ale neřeknou). Hra tří mladých herců přináší silnou estetickou kvalitu, vnímáme jejich imponující sebevědomí na scéně, vnímáme, že mají názor a naši pozornost budí přesvědčení, které z nich vyzařuje – v tomto případě nemusí být všechno pro diváka nutně zcela rozklíčované. Diskutovali jsme o možnosti zjemnění prostředků vstupního monologu (jinak zcela bravurní, osobité) Sestry (Theresia Anna Hakenová), o závěrečné scéně a funkci nahoty na jevišti, o odpovědnosti tvůrce za výsledek – o tom, zda si opravdu jako tvůrce nutně musím vybrat a dobrat se řešení, o tom, že divadlo je týmová výpověď a že text, hudba a světlo jsou jejími složkami, o kontrapunktu, který vzbuzuje pozornost a vytváří akcenty a také „chlapech v bačkorách“ jako předpokládaných objektech Sestřiny touhy.

Divadelní soubor Gymnázia Lanškroun – Škeble přivezl na přehlídku povedenou dramatizaci románu J. Havlíčka (Jana Střechy) HELIMADOE. Vypravěč středního věku Emil (Pavel Studený) nás provádí výsekem z dětských let malého Emila (Vojtěch Velebný), obdobím jeho chlapeckého dozrávání a počínajícího milostného vzplanutí k jedné z dcer rázovitého doktora. Výstupy jsou propojovány kolektivním zpěvem celého ansámblu za doprovodu živé hudby (hru na nástroje ovládají sami členové souboru). Jeviště se zdálo být snad až příliš zaplněné (kolo s rozpisem služeb, postel, konstrukce…) a omezující poněkud situační rozestavění účinkujících. Hra má dobře fungující strukturu. Bylo by dobré, aby herci nehráli pouze text, ale pracovali více i s podtextem, s hereckým myšlením. V podmínkách, za jakých školní soubor zkouší, na detailní propracovávání však (pochopitelně) není čas, pokud je třeba nazkoušet tak rozsáhlý kus a režijně především poskládat a kontinuálně propojit jednotlivé výstupy do organického celku, který má šlapat. Přesto by se herci neměli zříkat vlastní odpovědnosti a mohli by s podtexty pracovat i samostatně – ne text jen odříkat, ale i prožít vnitřně. Mluvilo se dále o posazení hlasu v přirozené střední hlasové pozici, o zásadní nevhodnosti hlasový témbr uměle „barvit“ tlačením na hlas. Zvláštní pozornost vzbudil uvolněný, situačně přesný herecký projev účinkujících v rolích Emy a malého Emila (K.Toncrová a V.Velebný), přesvědčivá vnitřní pozice při charakterizaci doktora Hanzelína, (Vít Šembera).

Lajka aneb příběh z dob kdy se ještě hovna nesbírala je představení, které na Ústeckou masku přivezlo Divadlo Exil, z.s. z Pardubic. Při výběru původního textu od Davida Košťáka měl soubor šťastnou ruku. Prostřednictvím této hry Košťák řeší velká témata, mimo jiné je to téma zodpovědnosti za svěřenou bytost. Už jen věta, která prolíná celým představení: „Když člověk něco odhodí, už to nezvedne“ naznačuje, že text má i mnohem větší politický a společenský přesah. Soubor původní text vybavil úvodním výstupem „schůze“ (exponované vstupní „tiskovky“), jehož funkcí je skrze propagandistické úvahy seznámit publikum ve zkratce s politickými reáliemi, týkajícími se příběhu Lajky – ne každý z diváků (zvláště těch mladších) je jasně sám chápe (také vzhledem k tomu, jak se obvykle (ne)učí v hodinách dějepisu historie druhé poloviny 20.století. Téma odpovědnosti za tvora, který je ke mně připoután, je nasnadě, protože pes, odvěký společník lidí, je ve vztahu s člověkem vždy ten závislejší. Námět má silný myšlenkový potenciál: téma Sputniku s Lajkou na palubě je otiskem palčivého historického faktu (naprostého selhání lidství ze strany sovětských papalášů) z dob závodu v dobývání vesmíru, na jehož půdorysu vyvstává velké téma odpovědnosti za osud lidstva a planetu vůbec. V této době, kdy Rusko imperiálně barbarsky napadlo Ukrajinu divákům navíc „naskakují“ samovolně souvislosti zcela aktuální. Představení akcentuje příběh Lajky v liniích vztahů Lajka-lidi a lidi-Lajka. Na jevišti nalézáme „starou“ a „mladou“ Lajku, psí bar s představiteli různých psích ras, dva výzkumníky, děti a babičku (jejíž roli na sebe na chvíli „stará“ Lajka přebírá (což je pro diváka poněkud matoucí). Zajímavé pozadí vytváří hudba, živý saxofon, evokující psí vytí, stojí za to zmínit výbornou práci se světlem a také zajímavě řešenou scénu (s výjimkou diskutabilní funkce praktikáblu). Fascinující je způsob, jakým svůj příběh vypráví „stará“ Lajka (Olina Vetešníková) – jde o nejsilnější momenty inscenace. Kaleidoskop situací, nabalených na historickou událost má ještě rezervy (např.: ve zpřehlednění a vyčištění vyjadřovacích prostředků v rolích psů), přestože herecké schopnosti členů souboru jsou velmi dobré („mladá“ Lajka s velikým elánem a energií je místy v rámci své role po štěněčím způsobu intenzivně dojemná – stálo by možná za to mírně v mimice se „štěněčím kukučem“ šetřit). Jinak stačí jen dodat, že celková souhra a nasazení je očekávanou a vítanou standardní předností tohoto divadelního sdružení.

David Drábek je autorem titulu Jedlíci čokolády, se kterým na přehlídku zavítal Spolek divadelních ochotníků Diviš, z.s. ze Žamberka. Jeví-li se autor textu osobnostně jako nezkrotná individualita, nepřekvapí, že plodí i „nezkrotné“ texty. Podniká v nich „cross“ mezi žánry, různými tématickými rovinami a intuitivním způsobem mezi nimi proplouvá. Tento groteskně temný, komický text poskytuje možnost společně se zasmát a společně pak přemýšlet, jak řešit velká společná trápení. Hra začíná pokusem o sebevraždu, záchranou sebevraha neznámou osobou v supermanském kostýmu, přičemž asistuje dav – jako nelichotivý obraz současné společnosti, jak ji vidí autor. Dále pokračuje příběh rodiny supermana – tří sester, „ducha“ šílené matky a mužských postav (včetně sebevraha), které se postupně objevují v životě sester. Naskýtá se otázka, jak žánrově sledovat při výkladu celku text – nakolik je složité hned od začátku příběh přečíst a nastavit. Zda je hlavním tématem oběť ve prospěch společnosti. Obtíž představuje to, že všechno v příběhu tří sester vychází z uvěřitelného realistického zadání s nerealistickými prvky a je náročné a nesnadné to vybalancovat. Tomuto představení se to daří ve figurách. Přesto se postavu sebevraha na začátku nepodařilo výrazněji exponovat v souvislosti se záchranou otcem-supermanem. Bylo by to přitom velice podstatné pro pozdější čtení otcovy závěti. Mrtvý krtek je nápovědou o nutnosti vnímat celek jako bláznivou komedii. Některé prvky mají archetypální, takřka mytický základ, jako by se odehrával zápas fyzického a duchovního („místo abychom se živili krásou a láskou, cpeme se čokoládou v pozlátku“). Nejmladší sestra podstoupí nakonec bolestnou dobrovolnou oběť pro očištění zlého osudu sebevraha. O materiálu hry je třeba přemýšlet metaforicky a je to jistě pro amatérské divadelníky výzva i vzhledem k tomu, jak významnou roli při inscenacích Drábkových textů v jeho vlastní režii hraje scéna, kostýmy a také to, že ví, „jak to přesně myslel“. Například ve scéně s darovaným jezevčíkem je z pouhého čtení textu obtížné rozpoznat, že autor má na mysli sošku psa, nikoli nápodobu živého psa., který mezi psy imaginárními působí pak zcela nepatřičně a vzhledem k textu vlastně disfunkčně. Figury jsou také natolik bizarní, že běžný „civilní“ projev na jejich ztvárnění nestačí, je třeba hledat míru energie, která tomuto úkolu odpovídá. Výborně ji ve své roli nastavil např. Martin Košek jako dobrovolník Ludvík.

Poslední představením přehlídky přivezlo Jasínovské divadýlko z Jasínova. Parta lidí, kteří se spolu pustili do stmelování a obohacování společenského života v obci se nechala inspirovat politickou satirou Drak je Drak z 60.let minulého století, která se hrála ve Večerním Brně (autoři: V.Fux, V.Pantůček, M.Skála). Název se zkrátil na – Drak. Hlavním záměrem souboru je sousedská zábava na témata, kterým všichni rozumí a která občas „zabrušují“ do kritiky současných reálií. Postavy z městečka Žižlic jsou oblečeny podobně jako marionety lidových loutkářů na počátku 20.století. Průvodcem nám je „kabaretiér“, občas se „blýskne“ tématickými cedulemi. Děj je proložen písničkami, které se zpívají kurážně a nahlas. Tohle lidové divadlo nic nepředstírá a věnuje se upřimně a sympaticky bavičství. Vše se ovšem odehrává bez jakékoli trapnosti. Vše je umně sestaveno. Struktura je patrná a dodržovaná, přestavby probíhají jako na drátku, vše je organizováno. Na kostýmech i hereckém výrazu je patrná obdivuhodná vůle všech zúčastněných k co nejlepšímu výsledku. Je jasné, že původní text zestárl, dobře fungují především texty k původnímu „dodané“. Písně jsou textově nenáročné, mají však ve výše zmíněné vynikající struktuře odpovídající funkci. Otevřenost, vazbení a kamarádské naladění celého souboru bylo patrné a diskuse s ním pomohla přenést auditorium v dobré náladě k závěrečné tečce: poděkování všem našim milým obětavým ústeckým hostitelům, spolupracujím divadelním technikům, „občerstvovací základně“ Malé scény, sponzorům, rodinným příslušníkům organizátorů přehlídky, kteří do roztrhání těl pomáhají a všem přátelům amatérského divadla, kteří letošní Orlické masce drželi palce.

Lektorský sbor ve složení Mgr. Alexandr Gregar, Ph.D., Mgr. Luděk Horký, MgA. Eva Spoustová, Viktorie Čermáková udělil tato ocenění:

Lektorský sbor doporučil na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Volyně: SDO Diviš Žamberk Inscenace: Jedlíci čokolády Režie: Ivana Šrámková

DS J. N. Štěpánka Chrudim Inscenace: S tvojí dcerou? Ne! Režie: Jan Slezák

Divadlo Exil, Pardubice Inscenace: Lajka aneb příběh z dob, kdy se ještě hovna nesbírala Režie: Naďa Kubínková, Lucie Hašková

Lektorský sbor doporučil na celostátní přehlídku Popelka Rakovník: DS Škeble, Lanškroun Inscenace: Helimadoe Režie: Jan Střecha

Lektorský sbor udělil čestná uznání:

DS Rájec-Jestřebí za výběr textu v inscenaci Andělika a laskavec

DS VICENA Ústí nad Orlicí za výpravu v inscenaci Únos v Neapoli

Heleně Lochmanové za herecký výkon v roli Matky Margherity v inscenaci Únos v Neapoli DS Vicena Ústí nad Orlicí

Bedřichu Ducháčkovi za herecký výkon v roli Souseda v inscenaci Únos v Neapoli DS Vicena Ústí nad Orlicí

Bohuslavu Koláčkovi za herecký výkon v roli Giorgia v inscenaci Únos v Neapoli DS Vicena Ústí nad Orlicí

Janu Slezákovi za režii inscenace S tvojí dcerou? Ne! DS J. N. Štěpánka Chrudim

DS J. N. Štěpánka Chrudim za kostýmy v inscenaci S tvojí dcerou? Ne!

Monice Slezákové za herecký výkon v roli Alice v inscenaci S tvojí dcerou? Ne! DS J. N. Štěpánka Chrudim

Jakubu Slezákovi za herecký výkon v roli Česti v inscenaci S tvojí dcerou? Ne! DS J. N. Štěpánka Chrudim

Artuši Haškovi za herecký výkon v roli Bratra v inscenaci Dlouhá cesta TDS Turnov

Vítu Šemberovi za herecký výkon v roli Doktora Hanzelína v inscenaci Helimadoe DS Škeble Gymnázia Lanškroun

DS Škeble Gymnázia Lanškroun za hudební složku v inscenaci Helimadoe

Martinu Koškovi za herecký výkon v roli Ludvíka v inscenaci Jedlíci čokolády SDO Diviš Žamberk

SDO Diviš Žamberk za dramaturgický výběr inscenace Jedlíci čokolády

Jasinovskému divadýlku Jasinov za týmovou souhru v inscenaci Drak

Divadlu Exil Pardubice za dramaturgický výběr inscenace Lajka aneb příběh z dob, kdy se ještě hovna nesbírala

Karolíně Davidové za herecký výkon v roli Lajky v inscenaci Lajka aneb příběh z dob, kdy se ještě hovna nesbírala Divadla Exil Pardubice

Lektorský sbor udělil Ceny:

Ivě Mülerové za herecký výkon v roli Anděliky Douffetové v inscenaci Andělika a laskavec DS Rájec-Jestřebí

Anetě Vavřinkové za herecký výkon v roli Sandry v inscenaci S tvojí dcerou? Ne! DS J. N. Štěpánka Chrudim

Theresii Anně Hakenové za herecký výkon v roli Sestry v inscenaci Dlouhá cesta TDS Turnov

Janu Střechovi za dramatizaci inscenace Helimadoe DS Škeble Gymnázia Lanškroun

Vojtěchovi Velebnému za herecký výkon v roli Emila v inscenaci Helimadoe DS Škeble Gymnázia Lanškroun

Kateřině Toncrové za herecký výkon v roli Emy v inscenaci Helimadoe DS Škeble Gymnázia Lanškroun

Martinu Koškovi za herecký výkon v roli Ludvíka v inscenaci Jedlíci čokolády SDO Diviš Žamberk

Olině Vetešníkové za herecký výkon v roli Staré Lajky v inscenaci Lajka aneb příběh z dob, kdy se ještě hovna nesbírala Divadla Exil Pardubice

Lektorský sbor udělil Čestné uznání za inscenaci: DS J. N. Štěpánka Chrudim za inscenaci S tvojí dcerou? Ne! DS Škeble Gymnázia Lanškroun za inscenaci Helimadoe SDO Diviš Žamberk za inscenaci Jedlíci čokolády

V příloze archivní fotografie z představení: Relaxační zóna, Ani za milion, Dlouhá cesta, Drak, HELIMADOE, Jedlíci čokolády, Lajka, Příběhy obyčejného šílenství, S tvojí dcerou? Ne!, Settkání, Únos v Nenapoli.

Autor: Eva Spoustová