Texty: JANÁL, Zdeněk: Vernisáž, aneb Na návštěvě u (ne)šťastných ezoteriků dneška / recenze inscenace DS Vojan Libice n. C., Wintrův Rakovník 2022

Vernisáž, aneb Na návštěvě u (ne)šťastných ezoteriků dneška

V roce 1975, když Václav Havel napsal hru Audience, zrodil se fenomén divadelní postavy Ferdinanda Vaňka, která je autorovým alter egem. Následně napsal Havel jednoaktovku Vernisáž, kde postavu, jíž byl sám předobrazem, pojmenoval Bedřich, ale princip postavy slušného člověka, reagujícího na podněty, ale málomluvného, zůstal stejný. Havel pak ještě dotvořil svoji trilogii hrou Protest (1978). Fenomén Ferdinanda Vaňka však zaujal i jeho přátele, kteří s touto postavou pak pracovali i ve svých hrách: Pavel Kohout (Atest, Marast, Safari), Pavel Landovský (Arest), Jiří Dienstbier (Příjem).

Vernisáž rozvíjí i dramatický princip (platný pro absurdní divadlo), který Havel využil v Audienci, a sice spirálovitě vedenou konverzaci, ve které se ve smyčkách ozývají repetitivně stejná témata a stejné otázky. Manželé Věra a Michal tak zvyšují nátlak na Bedřicha, kterého pozvali na návštěvu, na vernisáž. Zprvu Bedřichovi domlouvají až mateřsky či učitelsky, ovlivnit se jim ho však stále nedaří, proto téměř ze zoufalství na Bedřicha tlačí více a více, aby ho přivedli na jejich způsob uvažování (proto to stálé opakování). To mají tito dávní přátelé již v tuto chvíli jiné. Manželé se zaprodali režimu, podlehli konformitě, hromadí majetek – a přesvědčují Bedřicha, že je to dovedlo ke štěstí, až se závěrem hry „odkopou“ a projeví svoji osamělost, pokud nemají přítele, diváka, neboť sdílení jim chybí a jejich partnerské a životní štěstí není tak silné, jak ho sami popisují.
Havlova hra je podle mého názoru úzce spojená s dobou svého vzniku, obsahuje celou řadu reálií a odkazů na tehdejší režim, na situace, které sám Havel ve své době prožíval. A těžko je při inscenování lze eliminovat zcela, aby hra ve svém modelu stále mohla fungovat (možná by to razantnější dramaturgickou úpravou šlo, ale otázkou je, co by z ní zbylo, a jestli by již nevznikla spíše nová hra…). O volnější interpretaci této hry se nyní pokusil režisér Jaromír Hruška s Divadelním souborem Vojan z Libice nad Cidlinou. Pokusil se přenést tuto hru do současnosti a hledat v ní přímé paralely s dneškem. To se mu částečně daří, řadu dobových narážek ze hry eliminoval, zároveň však v promluvách zmiňované odkazy často zůstávají.

Přitom Hruška našel možný obraz manželů Věry a Michala v současných souvislostech – Bedřich přichází do jejich bytu, který je plný ezoterických věcí, Věra medituje, pár podlehl současnému mainstreamu – životě v ezoterice. Přitom má rád drahé věci. Inscenátoři se tak zaměřují na to, že nespokojený pár sám sebe snaží přesvědčit o štěstí v ezo-životě, zároveň na téma, že ani bohatí nemusejí být šťastní. Proti tomu Bedřich má své obyčejné a nelukrativní povolání v pivovaře, je vcelku chudý, ale zachoval si integritu, slušnost a necítí, že by žil špatně, o čemž se ho manželé snaží přesvědčit. Je to ovšem redukce původního Havlova záměru, neboť v této inscenaci vidíme mezi postavami především sociální rozdíly, nikoli ty morální, když vymizí vnější okolnosti, jakási hrana, kterou manželé překročili, zaprodali se režimu (ale čemu dnes, jen snobství?) – a manželé a Bedřich již stojí na opačné straně „barikády“.

Že jsme v současnosti, o tom není pochyb, viz warholovský obraz s Milošem Zemanem, využití mobilu, na kterém manželé pustí Bedřichovi své „soukromé porno“ atd. Přitom říkají, že Michal přivezl desky ze Švajcu (ano, vtipné je, že odtamtud vlastně přivezl české interprety), kam on díky součinnosti s režimem mohl jet – a Bedřich nemůže (u Havla je disident, u Hrušky na to jen nemá peníze). Hruškova aktualizace se tak mísí s dobovostí Havlovy hry, což přináší mnoho nejasností pro divákovo vnímání. (Nastává otázka, jestli by tento „mix“ mohl fungovat lépe, kdyby nám byl nastaven inscenační klíč tak, že jsme v nějakém universu, v bezčasí, kdy čas nehraje roli a doba dávná s dobou současnou se zkrátka prolíná… Možná to inscenační záměr byl, ale pokud ano, pak není dostatečně srozumitelně realizován.)

Hruška také narušuje Havlův dramatický princip, když jeden z repetitivních motivů rozehrává – „Pustíme ti hudbu!“ / „Možná později.“ Ale na „později“ Hruška rezignuje a hudbu pouští, vytváří tak částečně komediální mezihry, odděluje situace (ale jaké, když Vernisáž je v podstatě jen situace jedna?), čímž inscenace ztrácí tah a hlavně gradaci a naléhavost, režisér tak hercům znemožňuje větší stupňování napětí a nátlak na Bedřicha. Přesto se mu však daří dojít k inscenačně i herecky vydařené pointě, kdy se Bedřich rozhodne z návštěvy odejít předčasně, což manžele zklame a žadoní, aby zůstal, až mu začnou vyčítat, co všechno mu neukázali a že je přeci nemůže opustit! Zůstanou sami a zoufalí. Bedřich se však vrací. Za klad považuji, že není jednoznačné, jestli se tím manipulace manželů skutečně naplnila nebo se jim Bedřichovi jen zželelo, rozhodnutí ponechává inscenace na divácích. Tak jak tak, slušný Bedřich dál věnuje Věře a Michalovi svůj čas.

Přes výše naznačené dramaturgické výhrady k práci s předlohou však je nutné také říct, že přinejmenším místy se na jevišti odehrává živý a svižný divadelní tvar, především díky soustředěným hereckým výkonům Tomáše Čivrného (Michal) a Barbory Vaňkové (Věra). Působí dosti sugestivně. Bedřicha pojímá Vojtěch Sehnal civilně a nenápadně, což dotváří celkový kontrast mezi postavami. Režisér mu naordinoval mluvní stylizaci, ráčkování, po vzoru Václava Havla, aby tak podpořil skutečnost, že jde opravdu o autorovo alter ego, což není co do obsahu a souvislostí špatný nápad, ale zároveň tak herce omezil co do možností barvitějšího či osobnějšího/osobitějšího pojetí postavy.

Zároveň přes výše uvedené výhrady jsme viděli inscenaci, která podnítila spoustu úvah a otázek k problematice aktualizovatelnosti Havlových her a přispívá tak k širšímu uvažování o možnostech inscenování Havlových her v současné divadelní praxi. A právě proto se lektorský sbor rozhodnul tuto inscenaci doporučit na Divadelní piknik Volyně, neboť díky ní je co zkoumat, je dále čím se podrobněji zabývat.

Zdeněk Janál