Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: (Nejen) smrtící POPAD 2022 (recenze jednotlivých představení, ocenění). AS 28.2.2022.

(Nejen) smrtící POPAD 2022

48. ročník POPAD – Pražské oblastní přehlídky amatérského divadla proběhl pod taktovkou Amatérské divadelní asociace ve dnech 24. – 27. února 2022 v sympaticky zrekonstruovaném radotínském KD U koruny (který se stal komunitním centrem; disponuje nejen jevištěm a klubem jako doposud, ale nově také tzv. Fajn Novým dvorem včetně venkovní scény, kavárny a dalšími prostorami pro setkávání, pořádání kursů, workshopů a dětských kroužků, nechybí ZOO koutek atd.).

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory


Původně se na POPAD přihlásilo jedenáct souborů, bohužel nemoci, karantény a provozní překážky udělaly svoje, odpadli mimo jiné tradiční účastníci z divadel Refektář, SUMUS a AMARTUM, a tak jsme nakonec zhlédli sedm představení. Kromě domovského Gaudia s dramatem Sonáta pro lžíci a Di(v)ocha s tragikomedií O depresích a pohádkách se zúčastnila tři pražská divadla s autorskými počiny (Stay Si s rádoby romantickou komedií Tenkrát v Itálii, divadlo Naoko s crazy komedií Šneci v aspiku a činoherní studio Bereta s dramatem Motorest Favorit) a dva přespolní soubory, Klicpera Sadská s Konferencí a celorepublikový Ragueneau se sérií anekdot Několikrát do černého. Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav Kodeš (předseda), Marek Frič, Miroslav Pokorný, Petra Richter Kohutová a Jana Stejskalová. Rok od roku sarkastičtější moderátor přehlídky Josef Šedivý zachovával vážnost pouze tehdy, když děkoval „třem domům plným hodných lidí“ (v překladu Ministerstvu kultury ČR, Městské části Radotín a nově Skupině ČEPS), starostovi Radotína Karlu Hanzlíkovi a ředitelce Koruny Daně Radové za to, že POPAD podporují. Debaty o viděném probíhaly zajímavě a dělně, průběžným motivem přehlídky byla smrt v mnoha podobách a její atributy, zaznamenáníhodný je kvalitativní vzestup dramaturgie, a to jak ve smyslu volby konkrétního textu či látky, tak vůle k osobní výpovědi. A diváků bylo nad očekávání.

Sonátu pro lžíci australského autora Johna Mista odehrál DS Gaudium v den, kdy došlo k útoku na Ukrajinu, a tak drama s odkazy na ženský zajatecký tábor, který fungoval pod japonskou kuratelou v letech 1942–1945 v „zemi nikoho“ uprostřed Sumatry, získalo na naléhavosti. Hra o přátelství, oběti, odpuštění a smíření je postavená na dialogu dvou žen, Australanky Bridie a Britky Sheily, které se sejdou po padesáti letech při natáčení televizního dokumentu; dialog se dílem odehrává v televizním studiu (tyto pasáže byly předtočeny), dílem v soukromí hotelového pokoje (pojednáno divadelně). Hostující režisér Libor Ulovec hru rasantně zkrátil (hraje se sedmdesát minut bez přestávky) a do hlavních rolí obsadil typově přesné Vlastu Pilařovou a Hanu Řehořovou, jež dokáží podivuhodným způsobem existovat na jevišti a jejichž výkony jsou samy o sobě dechberoucí (obě dámy získaly ceny za herecký výkon – a také čestné uznání za kostýmy); obsazení doplňuje Tomáš Jedlička v roli reportéra. Režisér byl velmi pečlivý a důsledný při hledání formy a řešení detailů. Inscenaci však neprospívá střídání živého dialogu a natočených pasáží, třebaže herečky jsou charismatické a dotáčky mají technicky profesionální úroveň; to podstatné, odkrývání tajemství vztahu obou žen a jeho proměna, trpí právě tím, že herečky nemají šanci si onou proměnou projít krok za krokem a prožít ji jako celek, v každém výstupu začínají takříkajíc od nuly. Přesto se jedná o úctyhodný počin s ambicí vypovědět cosi podstatného o světě kolem nás.

Konference Vladimíra Čepka vznikla na půdorysu filmu Konference ve Wansee z roku 2001 o konspiračním setkání nacistických pohlavárů, kteří definují konečnou otázku a racionalizují zrůdné metody jejího řešení. Jako inscenační východisko si ji zvolil soubor Klicpera ze Sadské, předlohu po konzultaci s autorem výrazně upravil a režíroval Jan Pleskač; jeho záměrem bylo téma zneužití jakékoli bohulibé myšlenky a její proměny v odpudivou ideologii přiblížit dnešnímu divákovi, a tak děj umístil na setkání strany Stávka za Klima ve Švédsku v roce 2042, nacisty proměnil v ekoaktivisty a konečné řešení židovské otázky v konečné řešení otázky přelidnění… Inscenace vyprovokovala vášnivé reakce; příčinou byla však často nešikovnost použitých divadelních prostředků, která sdělení znejasňovala a zkreslovala. Použití nacistických uniforem (lišily se detaily) diváky neustále vracelo do roku 1942, dominance slova bez průběžného jednání vedla ke stereotypu, některým situacím chyběly pointy, inscenaci pak ironie a humor. Přesto soubor zaujal vysokou koncentrovaností a vůlí po sdělení a jeho členové získali několik čestných uznání – Jan Pleskač za hledání současného tématu, Julie Růžičková za koncept scény a Štěpán Desenský za roli Eichmanna.

Divadlo Stay Si nazkoušelo autorský kus Tenkrát v Itálii, možná inspirovaný commedií dell´arte, možná boccacciovskými anekdotami, možná filmem Slunce, seno a pár facek. Představení autora Tomáše Adlofa a režisérky Stasy Stetsiy je nebývalou měrou zahleděné do sebe, možná funguje v domovských podmínkách jako sousedské divadlo, ale s málokterým divákem v přehlídkovém hledišti se potkalo. Nejblíže se své postavě herecky přiblížila Zuzana Baranová, pojímala ji nejvěcněji s nejmenší mírou pitvoření se, a tak jí bylo uděleno čestné uznání.

Divadlo Naoko přivezlo Šneky v aspiku svého uměleckého šéfa Oldřicha Janeby (mimo jiné autora zábavné prózy Revolvers – doporučuji! – a her Robotická žena a Vzpoura čarodějnic). Rodina Zedníkových dostane rakev na hlídání, vnutí se hypochondrická osamělá tchyně a dceřin veganský přítel, syn oznamuje těhotenství vdané, o generaci starší milenky, vynervovaný policista zatýká hlava nehlava… Inscenace dobře napsané crazy z rodu komedií Antonína Procházky je slušně založená, ale zrazuje ji mimo jiné trojjedinost autora, který je také režisérem a hraje hlavní roli. Všechny pojmenované problémy jsou snadno řešitelné – dodefinování doby, kdy se hra odehrává (rozporuplně působí použití historizujícího telefonu versus zmínka o internetové seznamce), přesnější představa o topografii bytu a vyrovnání rozdílů v míře stylizace u herců (některé způsobuje nutnost obsadit účinkující do dvou rolí). Inscenace byla obecně vlídně přijata coby ukázka poctivě udělaného zábavného divadla. Byly uděleny dvě ceny, Oldřichu Janebovi za původní hru a Kláře Kašové za roli Marty Zedníkové.

DI(v)OCH čili Divadlo (v)ochotných chemiků spadá pod Vysokou školu chemicko-technologickou Praha, jeho režisérem je Lukáš Tůma, soubor má za sebou inscenaci Jak je důležité míti Filipa a tentokrát sáhl po současné komedii dánského autora Christiana Lollikeho O depresích a pohádkách. Hraje se na prázdném jevišti, dvojice protagonistů, od určitého okamžiku Ona v roli Sněhurky a On coby Strýček Skrblík, se pokoušejí žít skutečný život ve zjednodušeném barvotiskovém světě, prodírají se mezi postavami reálnými i těmi s atributy disneyovských postaviček (psychiatr je Mikymausem, potenciální nápadník Krásčiným Zvířetem…); více než o deprese jde o zbavování se iluzí a hledání toho podstatného, co by dalo našemu životu smysl. DI(v)OCH byl v tvořivosti a zábavnosti nejdál ze všech na POPAD, objevila se v ní spousta originálních nápadů, a tak třebaže by inscenace potřebovala v některých složkách dotáhnout, byla za ni souboru udělena cena za hledání divadelnosti ve smyslu „za málo peněz hodně muziky“ a Lukáši Tůmovi čestné uznání za dramaturgickou volbu hry.

Činoherní studio Bereta uvedlo Motorest Favorit. Původní drama napsal a režisérem byl Jan Duncan Hammer, který také hrál postavu Petra; na to, jak těžké byly všechny tři úkoly, je zvládl vcelku úctyhodně. Ve hře typu Schmittova Hotelu mezi dvěma světy nebo Cucuiho Pekla se manželé poté, co sjedou s autem ze silnice, motorkář, který ztratil motorku, a záchranář trpící amnézií pod dohledem servírky mluvící plynně španělsky a nad zásobami nejjemnější tequily dohadují, jestli jsou mrtví nebo ne. Sympatická je výrazná katarznost inscenace, jinak se ale více mluví, než jedná, z řešení filozofické otázky navozené rámcem se nepřejde na řešení vztahů a situací, a tak vše zůstává poučené, kultivované, ale zejména v první polovině ne dost poutavé. Všichni účinkující jsou výrazné typy, k tomu bez výjimky neobyčejně herecky disponovaní (zakladateli zbrusu nového souboru jsou absolventi herecké školy Zity Kabátové), takže jim všem byla po zásluze udělena cena za autentické herectví a autorovi čestné uznání za původní hru.

Členy DS Ragueneau jsou divadelníci z celé republiky, kteří spolu studovali režijní školu ADA v Bystřici a ani po jejím ukončení se nerozešli; v době covidové se rozhodli nazkoušet několik anekdot Aldo Nicolaje a od doby, kdy je to možné, s představením Několikrát do černého brázdí republiku. V režii Hany Žákové z Horšovského Týna interpretuje Andrea Dufková z Domažlic Tabák a sůl, Miroslav Řebíček z Rumburka Solidaritu, Míša Seghmanová ze Slaného Svatbu s kameny a Robert Kotál Kunesch z Plzně Houbový šašlik. Inscenace je propojena scénickým prvkem (kostkami, které se tu a tam mění v postel, židli, kameny…) a v závěru vtipně odhaleným příbuzenstvím všech postav. Z účinkujících, kteří se dokázali zcela oddat svým postavám, tryskala radost ze hry a uměli ji přenést na diváky, všechny čtyři výstupy byly dramaturgicky a režijně dobře vystavěné. Členové DS Ragueneau získali cenu za charismatické herectví.

Cena diváků nebyla letos jedna, ale dvě (po přepočtu hlasů došlo k naprosté shodě) a získaly je poslední nedělní inscenace, Motorest Favorit Činoherního studia Bereta a Několikrát do černého DS Ragueneau.

Závěrem Jaroslav Kodeš ocenil, že třebaže každý z uvedených kusů trpěl nějakým významným neduhem, bylo na co se dívat a co si užívat. Jak to nakonec shrnul kolega Marek Frič: „Kdybych chtěl kolegům ze svého souboru ukázat, jak držet postavu, vezmu je na Šneky v aspiku. Kdybych chtěl, aby viděli skvělé herectví, vezmu je na Sonátu pro lžíci a Motorest Favorit; aby se usmívali od začátku do konce, na Několikrát do černého; na zábavná a překvapivá řešení na Di(v)ocha – a kdybych chtěl, abychom se pohádali, půjdeme na Konferenci.“ (Marek to řekl slovensky a mnohem lépe.) Do programu Divadelního Pikniku Volyně nebyla doporučena žádná z uvedených inscenací – ale skvělý pocit ze setkání a dobrého divadla zůstává.

Ceny

Cena Vlastě Pilařové za roli Bridie v inscenaci Sonáta pro lžíci DS Gaudium

Cena Haně Řehořové za roli Sheily v inscenaci Sonáta pro lžíci DS Gaudium

Cena Oldřichu Janebovi za původní hru Šneci v aspiku

Cena Kláře Kašové za roli Marty Zedníkové v inscenaci Šneci v aspiku divadla Naoko Praha

Cena souboru DI(v)OCH za hledání divadelnosti ve smyslu „za málo peněz hodně muziky“

Cena Činohernímu studiu BERETA za autentické herectví v inscenaci Motorest Favorit

Cena DS Ragueneau za charismatické herectví v inscenaci Několikrát do černého

Čestná uznání

Čúz Vlastě Pilařové a Haně Řehořové za kostýmy v inscenaci DS Gaudium Sonáta pro lžíci

Čúz Janu Pleskačovi za hledání současného tématu v inscenaci Konference DS Klicpera Sadská

Čúz Julii Růžičkové za koncept scény inscenace Konference DS Klicpera Sadská

Čúz Štěpánovi Desenskému za roli Eichmanna v inscenaci Konference DS Klicpera Sadská

Čúz Zuzaně Baranové za roli Lisy Kotzy v inscenaci Tenkrát v Itálii divadla Stay Si

Čúz Lukáši Tůmovi za dramaturgickou volbu hry O depresích a pohádkách

Čúz Janu Duncanu Hammerovi za původní hru Motorest Favorit

Pozn.red.: V příloze fotografie z inscenací: MOTOREST FAVORIT, KONFERENCE, NĚKOLIKRÁT DO ČERNÉHO, ŠNECI V ASPIKU, TENKRÁT V ITÁLII, SONÁTA PRO LŽÍCI. Foto ADA, Jindřiška Netrestová, Jaroslav Kodeš.

Autor: Petra Richter Kohutová

Přílohy:
Popad-Bereta-46gn5
Popad-Konference-ea4h1
Popad-Nekolikratdocerneho-r066x
Popad-Sneci-m2mz0
Popad-TenkratvItalii-hdka2
Popad-ZEny-fzh17