Texty: ZAJÍC, Vladimír: XXVIII. BECHYŇSKÉ PERLENÍ 2022. AS 14.2.2022.

XXVIII. BECHYŇSKÉ PERLENÍ 2022

Otevřené setkání divadelních souborů ve dnech 4. a 5. února 2022, aneb „Jak kultura porazila čínský mor, byť o chlup!“

Činoherní | Experimentální | Hudební | Soubory

Na vždy skvěle připravené, a ve všech aspektech Kulturním střediskem a místním divadelním souborem Lužnice zajišťované PERLENÍ, se letos přihlásilo sedm souborů. Ovšem neočekávané se stalo realitou a postupně odpadly tři. Ne snad, že by někdo z ansámblu chytl nám všem známý mor, ale obvykle jeden z členů musel do karantény. Jo, tak to někdy chodí. Přesto festival proběhl a bylo se na co dívat.

Pro upřesnění odpadla tato divadla: KAPOTA – Schovávaná v síti; OTAKARA ŠELMY – Plevy; BEZCHIBI – Muž sedmi sester. Tím se přihodilo, že páteční večer proběhl ve znamení improvizovaného happeningu v divadelním klubu, za účasti divadelníků, kteří přijeli. Tedy popovídání ne o viděném, jak je po představení zvykem, ale popovídaní o prožitém, tedy co vše se komu přihodilo, když se minulý ročník nemohl konat.

Co jsme tedy mohli na PERLENÍ vidět a zažít.

Sobotu zahájila OPERA ŽATEC inscenací Kdy to bylo naposledy, od Emmanuela Robert-Espalieu, v režii Evy a Jana Rampasových a Jaroslava Wagnera. Byla to první repríza, takže v jinak dobře postavené inscenaci se projevily drobné nedostatečnosti. Drobné píši záměrně, neboť zajisté další uvedení před diváky je eliminují. Takže, dobře vymyšlená scénografie, mobiliář i kostýmy a též dobře seškrtaný (mnohomluvný) text. Herci Eva a Jan si to nazkoušeli v podstatě sami a korekce byla až v samém závěru před premiérou. Tím se přihodilo, že jejich výborné výkony několikrát utrpěly tím, že nám zahráli výsledky situací, a ne proces k nim vedoucí. Jednoduše řečeno scházely pauzy, v nichž bychom spolu s postavami, mohli prožít všechny kruté a směšné situace manželského soužití. Jen probuzení v pekle by chtělo jinak strukturovat.

Následoval Divadelní soubor DIPONA z Louňovic. Uváděl autorskou hru Ivety Svobodové Pár dní na zkoušku. Principál a režisér inscenace Josef Pšenička by si zasloužil ocenění. Nejen za mnohaletou kulturní osvětu, ale především za schopnost – v podmínkách, jaké na počátku svého konání měl – vykonat v obci a pro obec sysifovskou dřinu. Jiná věc je, že zvolený text vykazoval mnohé dějové i obsahové nelogičnosti, neumožňující důsledně jít po smyslu příběhu – situace nevýrazné a nevyložené. Tím ve výsledku zcela zmizela původní myšlenka o potřebě žít svůj život a vážit si a radovat se z každého okamžiku svého bytí. Zásadní problém je, že průvodcem a snad i demiurgem děje je, či měl být, Duch hrdinky, která leží na JIP v kómatu. Nepomohly ani odkazy, či inspirace filmem Duch (nejasnosti a nelogičnosti co může a nemůže duch hrdinky), a ani postava detektiva označená pláštěm Colomba. Prostě to jen bylo, a hlavní myšlenka pak na konci hry verbálně prezentovaná, tomu také nepomohla. Jako diváci jsme neměli možnost se k ní dopracovat.

Divadelní soubor RAGUENEAU, sestava nadšenců ze všech koutů amatérského vesmíru jevištních prken, nabídl Několikrát do černého od Aldo Nicolaje, v režii Hany Žákové. (Drobné vysvětlení: inspirací pro název souboru je postava z Cyrana.) Inscenátoři zvolili zajímavý, a nejspíše jediný možný způsob, jak text, který je poněkud věkovitý a zároveň však současný, uvést v život. Jednotlivé anekdotické situace byly uváděny v promyšlené scénografii, která svým provedením a lehkými proměnami identických kostek jednotlivé výstupy propojovala. Tím pádem jsme byli s herci v jednom světě, lze říci že současném, což inscenaci prospělo. Problém ovšem je – pro mě, ne pro inscenátory – jak učinit k viděnému dodatky. Není co, neboť divadelní stroj, ve své verbální i nonverbální rovině, běžel lehce a elegantně jak Křižíkova fontána na Výstavišti. Tudíž jen nicotné drobnosti. Sůl a tabák Andrei Dufkové: v první čtvrtina se černý vdovský šál stává znakem pro její postoje, pouze v jednou případě by prospěla o vteřinu delší pauza pro vyznění jeho významu a smyslu. Solidarita Míry Řebíčka: nemám, co bych dodal, skvělé slovní jednání a jemné, a o to významnější, zacházení se sklenkou vína a fotografií. Svatba s kameny Míši Seghmanové: zde jsem postrádal jasněji propracovaný vztah postavy k sobě samé. Tím by pak všechny impulsy vedoucí k fyzickému jednání postavy, vycházely zcela samozřejmě zevnitř jí samé, a ne poněkud formálně. Houbový šašlik Roberta Kunesche: lze jen dvě poznámky. Pochvalu zaslouží způsob, jak jeho mrtvý vstává. Skvělá etuda. Jediným zádrhelem je, že se nikdy nepodívá do hlediště (ostatní postavy berou diváky jako partnery, aniž by s nimi přímo komunikovaly), čímž svou postavu poněkud ochuzuje.

Poslední představení SATURNIN, uvedla Divadelní společnost VLTAVAN z Týna nad Vltavou. Podle knihy Jaroslava Jirotky scénář napsal, a režie se ujal David Hnát. Hned přiznávám, že tato jihočeská verze mě mnohem, ale mnohem více zaujala, včetně hudební složky, než verze s big orchestrem. Proč? Protože je laskavě lidská, jako její knižní verze. Ovšem měla pár problémů. Ne v dramaturgicko-režijní koncepci, ale především v tom, že soubor ji hraje na domácí scéně, zvaném „otáčko“, a teď ji uvedl na kamenné scéně. Aby zde inscenace existovala jako na otáčku, je nutné provést jisté úpravy k takovému prostoru náležející, jinak začne, přes všechny klady, pokulhávat temporytmus. Zásadní výhrady mám čtyři. Bohužel postava Tetičky je jenom uřvaná a nic víc. Aktualizace mířící k dnešku není přece zapotřebí explicitně pojmenovávat, ale obrazně je nabídnout v duchu minulého století – zafungují skvěle. Ale takhle Vrbětice, masky, a především současné drobné, ale zásadní rekvizity do této inscenace opravdu nepatří. Stačí je vyměnit za rekvizity té doby. A proč náhle uprostřed představení prochází jevištěm slečna a s plakáty s nápisy 1. den a pak další? To je asi k Vltavanu vše. Především ale platí, že Saturnin potěšil nejen mě, ale též plný sál diváků, kteří to hercům dali potleskem a smíchem jasně najevo.

XXVIII. BECHYŇSKÉ PERLENÍ skončilo, ať se opět vydaří další v roce 2023.

V příloze fotografie z představení Kdy to bylo na posledy, Několikrát do černého, Pár dní na zkoušku a Saturnin. Foto archiv pořadatele – pozn. redakce.

Autor: Vladimír Zajíc