Texty: ŠOTKOVSKÁ, Jitka: Zase společně U nás. AS 11.9.2021.

Zase společně U nás

„Ubytování je v průběhu festivalu vždycky problém. Je však jisté, že v Hronově hotel nikdo nevybuduje. Určitě ne město a s velikou pravděpodobností ani žádný investor. Je to o nabídce a poptávce,“ přiznal otevřeně ve druhém čísle Zpravodaje hronovský starosta Petr Koleta v reakci na nově uzavřený hotel Radnice a nutnost řady festivalových účastníků dojíždět z Náchoda, nebo se dokonce spokojit s přespáváním ve vlastním autě apod.

Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské

„Místní obyvatelé v posledních letech začali díky této problematice přemýšlet jinak. Budují různé apartmány a ubytovací prostory. Je možné, že to bude znát už letos, ale příští rok v každém případě,“ dodal starosta. I když si o alibistickém postoji starosty ve vztahu k ubytovacím kapacitám festivalu můžu myslet své, letos jsem měla příležitost být v jednom takto nově vybudovaném apartmánu ubytovaná a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že nejezdím na Jiráskův Hronov jaksi Hronovu navzdory, ale že je to prostě místo, kde člověk může chtít strávit část letní dovolené. A zdálo se mi, že Hronovští obecně vzali festival mnohem víc za svůj – ve všech obchodech či restauracích, kam jsem během Hronova zašla, byli všichni milí, usměvaví, vstřícní a sami se rádi dávali do hovoru, v čele s novými nájemci Prajzka. Nevím, jestli za to mohlo období dlouhé covidové izolace, ale každopádně si dobře pamatuju, že taková vstřícnost obyvatel Hronova mimo řady pořadatelů festivalu nebývala zvykem. Po dlouhé době jsem cítila, že festival je ve městě vítaný, ne jen jako trpěný doprovod „Jiráskových slavností“, že na seminaristy a ostatní divadelníky se nikdo nedívá skrze prsty.

Ovšem – Hronovští soukromníci jistě zmůžou ledacos, ale určitě ne vybudovat moderní hrací prostory, což je dlouholetá bolest našeho největšího amatérského festivalu. S odstupem několika týdnů jsem měla možnost vidět některé hronovské inscenace znovu v regulérních divadelních podmínkách a rozdíl v kvalitě konkrétních představení byl markantní. A tady se znovu ukazuje, že festival prostě město přerostl. Divadelně byl každopádně letos Hronov na vysoké úrovni. Ani ne tak v kategorii mimořádného zážitku, jaký se na Hronově objeví jednou za několik let, ale především v nadprůměrné kvalitě většiny inscenací. Téměř absentovaly inscenace vyloženě nepovedené, naopak skoro z každé druhové přehlídky byla zastoupená pozoruhodná inscenace, takže festival znovu potvrdil svou smysluplnost jakožto „divadelní žatvy“. Stejně tak velmi obohacující byl inspirativní program, ve kterém vystoupilo například Divadlo Drak či Divadlo Na zábradlí, které běžně na festivalu k vidění nebývají.

Mezi mé nejpříjemnější letošní divadelní zážitky patřila například dramatizace románu Chtělo by to nový jména autorky NoViolet Bulawayo nastudovaná pod názvem Vyhnání z ráje už proběhlo karlovarským Studiem divadla Dagmar jako monodrama herečky Andrey Kiralyi, která příběh o vykořeněnosti africké dívky, pro niž je příležitost k novému životnímu začátku v Americe především těžkou konfrontací se zcela rozdílnou kulturou a výzvou k nalezení nové identity, vypráví s nesporným charismatem, přiznaným odstupem, neilustrativností a schopností komunikovat s hledištěm.

Divadlem jednoho herce bylo taky Přesýpání Hany Voříškové, která velmi nepateticky a věcně jen za pomoci mísy, pytlíku pšenice a dřevěné lžíce interpretovala vlastní básně o plynutí života se vším, co přináší. Síla interpretky je především v její lyrické věcnosti. Voříšková se nebojí křehké emoce, zranitelnosti, ale zároveň se jí v Přesýpání zcela daří vyvarovat sebelítosti, zbytečného sentimentu či náznaků moralizování.

Amatérské divadlo bývá velmi často divadlem autorským, ať už interpretujícím původní dramatický text vzniklý pro konkrétní inscenaci, nebo inscenace vznikají na bázi divised theatre. První typ autorského divadla na letošním Hronově reprezentovalo kladenské divadlo V.A.D. s novinkou Kazimíra Lupince Úl, ve které autor těžil ze své zkušenosti včelaře a zapisovatele místní buňky Českého svazu včelařů. Úl možná nedostojí kvalitám předchozích Upokojenkyň, ale i tak je velice zábavnou sondou do života včelařů, kde se na pozadí problémů kolem včelího moru, zneužívání dotací či milostných tahanic odhalují lidské slabosti a bolístky i bolesti. Největší předností inscenace je pak vedle vysoké úrovně komediálního řemesla kolektivní souhra v čele se suverénním výkonem Emy Spurné.

Z kolektivní souhry a společného zkušenosti těží také autorská inscenace Cvičme v rytme mosteckého souboru Brambůrky, jejíž nejsilnější stránkou je sebeironie, autenticita výpovědi, osobní ručení všech performerů a schopnost navození pocitu sounáležitosti mezi hledištěm a jevištěm. Inscenace o hubnutí a cvičení je jakýmsi výronem skrze koronavirovou zkušenost nahromaděné energie, ve které se naznačí řada témat od začarovaného kruhu drastických diet a jejich následného porušování, přes body shaming až po vinu rodičů na našem nezdravém vztahu k vlastním tělům. Že téma hubnutí a sebepřijetí je široce komunikativní a že se dotýká téměř každého z nás, ukázal jak bouřlivý ohlas v publiku, tak následné vzrušené debaty.

Snad polovina mosteckého souboru se podílela také na další úspěšné inscenaci letošního Hronova, razantní úpravě Preissové Její pastorkyně, kterou pod režijním vedením Pavla Skály a Jana Mrázka nazkoušel jako svou první inscenaci soubor Šediny z dědiny. Realistické drama inscenuje zcela nerealistickými prostředky s poetizující ambicí odvyprávět nadčasový archetypální příběh. Důrazem na gestické herectví, prací s rytmem a využitím tříčlenné živé kapely se režiséři pokusili vyvolat dojem až jakéhosi rituálu. Nadšeného hronovského přijetí se tentokrát dočkal také zástupce dětského divadla, soubor HOP-HOP z Ostrova, který pod vedením Ireny Konývkové přivezl dramatizaci dětské knihy Ivony Březinové Natálčin andulák, jež byla velmi příjemnou miniaturou o osamělé holčičce, na kterou nemají čas její věčně telefonující rodiče. Vedle dobře zvoleného, v dětském kolektivu evidentně rezonujícího tématu inscenace okouzlila především herectvím. Dětští aktéři jsou bezprostřední a působí spontánně i v pevně narežírovaném aranžmá, mají smysl pro humor, jevištní zkratku, timing a velmi dobrou úroveň hlasového projevu.

Téměř v závěru festivalu a opravdu jako jeho pomyslný vrchol zazářila inscenace monodramatu Duncana Macmillanna Všechny báječný věci kadaňského divadla Navenek. Vyprávění mladého muže, který se v dětství rozhodl sepisovat seznam všech věcí, kvůli kterým stojí za to žít, v reakci na sebevražedné pokusy své matky, stojí na atraktivním a neobvyklém, ale zároveň také ošemetném principu zapojování diváků do děje, a především na mimořádném hereckém výkonu Pavla Volfa. Volf nejenže s přehledem utáhne sám hodinové představení, ale zároveň má neobyčejný dar komunikace s publikem, snadno navazuje kontakt, pohotově reaguje na impulzy od diváků-spoluhráčů, a na jevišti působí tak sympaticky, že je radost být v divadle v jeho společnosti.

Jestli si z inscenací letošního Jiráskova Hronova odvážím nějaký převládající dojem, je to právě chápání divadla jako prostoru pro sdílení. Zřejmě kvůli koronavirové krizi zesíleněji pociťuji kolektivnost divadelního umění. A týká se to jak naladění členů jednotlivých souborů mezi sebou, jejich místy očividné radosti, že můžou dělat divadlo právě spolu, jejich „spříznění volbou“, jak jsme je viděli např. u V.A.D.u, Brambůrek či ostrovského souboru HOP-HOP. Ale taky aktivním napojením mezi jevištěm a hledištěm, ať už ve schopnosti silně odvyprávět svůj příběh jako u Andrey Kiralyi, nebo ochotě přímo diváka oslovit, dát se mu do jisté míry všanc a odhalit mu svůj intimní poetický svět jako v případě Hany Voříškové, nebo dokonce diváka odvážně vtáhnout přímo do hry jako ve Všech báječných věcech. Znáte ten pocit, kdy se v divadle bráníte sednout do první řady, protože co kdyby to nedejbože bylo interaktivní!? Schopnost Pavla Volfa navodit bezpečné a přátelské prostředí je ovšem odzbrojující a troufám si tvrdit, že řada diváků – a snad to není jen charakterem hronovského divadelnického publika – si svůj part užívala a do hry naopak i zatažena být chtěla. Radost, že můžeme být zase všichni společně v divadle, byla na letošním Jiráskově Hronově hmatatelná.

Autor: JItka Šotkovská