Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Josefodolské divadelní jaro 2021. AS 28.7.2021.

Josefodolské divadelní jaro 2021

Josefodolské divadelní jaro se konalo po dvou odkladech o víkendu 16.-18. července 2021, jako obvykle v Divadle J. K. Tyla, v organizační gesci místního souboru a s významnou podporou Ministerstva kultury, Libereckého kraje a obcí Josefův Důl, Desná, Albrechtice v Jizerských horách, Jiřetín pod Bukovou a Smržovka.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory

Na programu bylo pět představení – a jak už to tak u většiny letošních přehlídek bylo, korona ji poznamenala v míře větší než malé. Porota ve složení Petra Richter Kohutová, Petr Hruška, Miroslav Král a Karel Vlček přesto mohla využít práva nominovat a doporučit, také udělila devět individuálních cen.

Klub je inscenační stálicí souboru ŽUMPA (Žebravého UMěleckého PAnoptika) z Nučic; uveden dosud šestnáctkrát, byl k vidění na Pražské oblastní přehlídce amatérského divadla 2020 (recenze je součástí článku o POPAD, viz http://www.amaterskascena.cz/…0-nrhpv.html?… ), v off programu loňského Jiráskova Hronova i na letošním Divadelním Pikniku Volyně (rozhovor s tvůrci a recenze ve zpravodaji, viz https://divadelnipiknik.cz/…vodaj-04.pdf – strany 6 a 7). Odvážná anekdota o dvou heterosexuálních bílých mužích v (nižším) středním věku, kteří se setkávají v „baště malomocných“ – klubu opuštěných mužů, je postavena na názorovém střetu dvou typů – a na hereckých výkonech Davida Draxlera (v roli „Buldozera“) a Martina Kozáka (v roli „Lingvisty světového formátu“), jimž v Josefově Dole v roli Stevarda asistoval režisér kusu Jakub Pilař. Představení velmi dobře drželo pohromadě, přestože ne všechno bylo tak zřetelné a jiskřivé jako při premiéře, nicméně inspirovalo k improvizovanému poměrně obšírnému semináři na téma analýza textu a jeho možné interpretace. Mluvilo se o tom, jakým prostorem je vlastně titulní klub a jak ho definovat; jaké jsou vlastně hlavní postavy a nakolik jsou jejich promluvy upřímné – a také co v tomto světě představuje postava Stevarda; nakolik se postavy během uvedeného času mění, atd. Scénograf Míra Král chválil magicko-realistickou scénografii; nesporně kvalitní byla úprava původního textu i všechny tři herecké výkony (třebaže tu a tam skřípala souhra expresivního Lingvisty a podehraného Buldozera). Samotné představení bylo celkově vnímáno jako zdařilé, dramaturgicky odvážné a v kontextu venkovského amatérského divadla ne zcela běžné. Z těchto důvodů udělila porota Jakubu Pilařovi cenu za dramaturgickou úpravu, scénografii a režii a inscenaci Klub nominovala do programu letošního Krakonošova divadelního podzimu.

Páteční večer byl slavnostní – nejenže dorazilo množství významných osobností (senátor Jaroslav Zeman, starosta Josefova Dolu Jiří Slanař a místostarostka Olga Ferklová, zástupci SČDO Josef Hejral, Svatava Hejralová a Marcela Škodová – ti všichni přáli přehlídce i zúčastněným souborům „zlomte vaz“ a divákům „příjemnou zábavu“), ale hlavně byl sál zaplněný do posledního místa diváky, kteří přišli podpořit místní soubor a zhlédnout premiéru (!) Tajemného hradu v Karpatech Julese Verna, kterou režíroval Karel Stuchlík. Zvolená dramatizace Víta Peřiny je původně určena pro loutkové divadlo, staví na parodickém principu podobně jako stejnojmenný český film, lehce si dobírá operní svět a nabízí možnost pro tvůrce i diváky okouzlovat se rozličnými technickými vynálezy. Josefodolské scéně dominuje projekční plátno („stříbrné plátno… no prostě kus hadru“, jak se praví v představení), na něž se promítá tu více, tu méně zdařilé animace prostředí, situací i částí děje za zvuku ragtime, který by měl evokovat svět němých grotesek; je škoda, že inscenace nepřejímá jeho tempo, neboť pomalost a jistá stereotypnost je (prozatím) záporem výsledného tvaru. Režisér také rezignoval na operní stylizaci, a tak všechny předepsané písně jsou recitovány; pravda, jejich texty tu a tam připomínají obrozenecké veršíčky, a tak se nabízí si s nimi v tomto duchu pohrát (navíc ve venkovském prostředí by to působilo obzvláště pikantně), ale jejich zpracování by slušela větší míra invence a nadhledu. Chyběl také jednotný herecký styl, vedle Radima Podrazkého, stavějícího na velkých operních gestech a přehnaném patosu, je na hranici civilnosti např. představitelka průvodkyně Jana Řeřichová; přesto se dva z herců dočkali čestného uznání, a to David Merk za starostu Kolce a Karel Stuchlík ml. za Orfanika – jejich herecké kreace byly nejpřesnější. Kladem inscenace jsou jednoznačně kostýmy (cena pro Hanu Stuchlíkovou) a s vtipem pojednané rekvizity. Sluší se zdůraznit, že josefodolská inscenace vznikala za těžkých podmínek a byla nazkoušena prakticky během tří měsíců – a obdivuhodný je také fakt, že soubor s psychologicko-realistickou tradicí se pustil do zcela nových dramaturgicko-inscenačních vod.

„Komedie, která vás zaručeně pobaví a rozesměje“ Natěrač Donalda Churchilla v podání souboru Vojan – Mladá Haluz Desná rovněž brázdil v minulé sezóně česká jeviště, seč mohl, a našel své místo i v programu Jiráskova Hronova (recenze viz Zpravodaj JH – http://www.amaterskascena.cz/…eb-i5f8d.pdf – strana 6). Repríza na josefodolské přehlídce se těšila velkému zájmu diváků místních i přespolních a dostála své dobré pověsti. Bylo evidentní, že režisérka Vlaďka Koďousková (cena za režii) promyšleně a cíleně pracovala s motivacemi, charaktery postav i dramatickou situací, osvědčila smysl pro rytmus i pointování dialogů. Vedla herce k hyperbolizaci postav, což je zřejmé především u Lukáše Frydrycha (cena za herecký výkon); jeho natěrač a amatérský herec Kamil srší energií a od začátku nasazuje vražedné tempo – což ale časem přechází ve stereotyp a vede k úvaze, jestli méně by nebylo více; pak by totiž kromě zprávy o jedné nevěře a angažování herce do role podváděného manžela v rámci jejího utajení vystoupily jemnější nuance, např. až dojemné okouzlení divadlem, jež Kamil prožívá a jež – takřka proti její vůli – přenáší na Sandru v podání Lenky Dvořákové (čestné uznání za herecký výkon). Problematické je pojetí třetí postavy této bulvární komedie (Eva je obsazena podstatně mladší herečkou, než s jakou počítá scénář, a její motivace je znejasněna mimo jiné kostýmem) a inscenaci by nesporně prospěla práce s časovou tísní, zejména ve druhé polovině. Inscenace Natěrač souboru z Desné byla doporučena do programu KDP ve Vysokém nad Jizerou.

Nedělní dopoledne patřilo pohádce; Hodkovické amatérské divadlo přivezlo pohádku Čmelák Brundibár pátrá, radí, informuje aneb Co se děje na louce z pera své vůdčí osobnosti, autorky a režisérky Dariny Martinovské. Barevná pohádka o tom, co se děje na louce v průběhu jednoho roku, zřetelně inspirovaná Karafiátovými Broučky, byla prezentována čtyřmi (loutko)herci; úvod byl přehlídkou kreativity a radosti ze hry, situace představování nápaditě udělaných hmyzích hrdinů včetně zvukového doprovodu si užívali účinkující i diváci. Bohužel nadále představení trpělo jistou nerozhodnutostí. Nebylo zcela zřetelné, o čem chtějí hodkovičtí vlastně hrát; inscenaci by prospělo přesné vystavění jednotlivých minipříběhů – nalezení miminka nemá pointu, Cvrčkovo závěrečné hledání, kam se uchýlit před zimou, není připraveno, o tom, že proběhne cirkusová produkce, se mluví, ale neodehraje se, atd.; to vše, zdá se, vzniklo škrty v původním, nikoli nezajímavém scénáři – a taky přílišnou soustředěností na slovo, nikoli na jednání. Také by bylo dobré přesně definovat identifikační postavu (titulní čmelák Brundibár má příliš povšechný charakter na to, aby se s ním mohl divák, ať už dětský či dospělý, ztotožnit) a souboru by prospěla spolupráce s režisérem orientovaným na činohru – ale Darina Martinovská (čestné uznání za realizaci loutek) má nesporně cit pro loutkové divadlo a hodkovický soubor dispozice pro jeho realizaci.

Jiří Hlávka je mnoho let stálicí v opomíjeném a nesmírně obtížném oboru zvaném divadlo jednoho herce; začínal v polovině devadesátých let v Karlových Varech Gogolovými Bláznovými zápisky či vlastní výpovědi o posedlosti divadlem Cyrano a… V roce 2015 představil divákům svůj majstrštyk Co vyprávěl Sepp Jörgen na motivy novely Viktora Dyka Krysař. V tomtéž roce se s ním zúčastnil národní přehlídky divadla jednoho herce v Kaznějově a nesoutěžně KDP ve Vysokém nad Jizerou, v roce 2017 celostátní přehlídky seniorského divadla v České Třebové – a konečně Jiráskova Hronova, kam byl doporučen z Kaznějova a nominován z České Třebové (hronovská recenze viz strana 5 – http://www.amaterskascena.cz/…eb-auenm.pdf ). Také v Josefově Dole předvedl herecký výkon takřka profesionální a přes lehkou zdravotní indispozici vtáhl i diváky, kteří v divadlo jednoho herce neměli původně příliš důvěru. Porota ocenila dramatizaci a její důraz na společenský rozměr, projevující se např. ve ztělesnění postav radních města Hammeln, fakt, že jsme byli svědky dramatického oblouku, a také zvukovou stránku inscenace, která byla, na rozdíl od téměř všech dalších josefodolských představení, bezchybná.

Program, jejž ještě před začátkem přehlídky opustily ze zdravotních důvodů dva další soubory a v němž tím pádem zela díra zvící většinu soboty, byl doplněn intenzivním seminářem scénografa Miroslava Krále a koncertem středověké, renesanční a barokní hudby. Končilo se optimisticky s tím, že příští ročník Josefodolského divadelního jara proběhne v obvyklém termínu, nikoliv uprostřed léta…

Pozn. red: Zpravodaje přehlídky Kukátko, fotografie z přehlídky a další informace nalezente na:

http://www.divadlojosefuvdul.cz/jdj-2021/

Autor: Petra Richter Kohutová