Texty: Jak s divadlem začínal Tomáš Václ, herec, režisér a divadelní bafuňář Divadla v Roztocké z Jilemnice

Jak s divadlem začínal?

Psal se rok 1991 a v Jilemnici čerstvě vzniknuvší divadelní soubor uvedl v režii pana Zdeňka Karáska svoji prvotinu Radúz a Mahulena od Julia Zeyera. Ne, že bych nechodil na kulturu, ale když jsem se toto dozvěděl, pohrdavě jsem se ušklíbl v tom smyslu jako „Nojo, ochotnický odříkávání, haha…“ Pak ale přibývalo zpráv, které toto představení upřímně chválily. S úsměškem typu „No tak to s váma zkusím“ jsem se tedy vydal na podzimní reprízu. Po deseti minutách mi spadla čelist nejen z představitelky hlavní role, ale taky z divadla jako takového. Když jsem odcházel, už jsem věděl, že chci být mezi nimi. Ale neodvážil se mezi ně přijít.

Příležitost na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Zmíněný pan režisér dělal i jiné projekty a do jednoho z nich zaangažoval i mého otce, který vynikal hrou na housle. Pak měl ale taťka úraz, účinkovat nemohl a Zdeněk si k nám přišel pro noty. Téměř doslova si pamatuji, jak tehdy náš rozhovor probíhal, i když to na konci roku bude už třicet let:

„Tady máte ty noty. Jóóó a pane Karásek, co teď děláte v tom vašem divadle?“,
předstíral jsem jakoby vlažně, ze slušnosti zájem.
„No, děláme novou hru. Je to trochu vážnější. Nechtěl byste to zkusit?“ (Ryba zabrala)
„Ale prosím vás. Já na to nemám myšlenky ani čas,“ lhal jsem. „Víte, já běhám orienťák a různý přespolní a silniční běhy, já jsem někde jinde,“ hrál jsem dál roli „poplašeného“ a absolutně „nezaangažovaného“.
„Ale to já taky běhal na lyžích. To se dá. Můžu vám někdy zavolat?“ opáčil dychtivě, očička mu už svítila a já věděl, že se mi ho povedlo dostat, kam jsem chtěl.
„No, já nevím, jestli bych se na to hodil. Jestli opravdu nikoho nemáte, tak snad, to jste mě teda pěkně zaskočil,“ vymýšlel jsem si dál, ale v duchu jásal.

A o měsíc později…
Asi o měsíc později Zdeněk zavolal a pozval mě na zkoušku. Všichni tam byli takoví umělečtí, ale nechali mě přečíst jednu roličku. Odcházel jsem skřípajíc zuby a mlel si mezi nimi, že „Už nikdy!“ Oni si totiž dovolili NEOBSADIT mě! Nicméně v tom presu, který člověk zažívá v neznámém kolektivu, jsem neprozřetelně souhlasil, že pokud budou chtít, s něčím jim píchnu. Když jsem si to doma uvědomil, doufal jsem, že na mě zapomenou. Nezapomněli. O tři měsíce později byla hra už skoro nazkoušená. (Jó, to to tenkrát frčelo…). A já se zase octl na zkoušce, pak na druhé… – a byl jsem jejich. A jsem tam dodnes.

O půl roku později jsem už stál na jevišti a hrál svoji první roli, a to Józu Kabelického ze hry Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe.
O dvacet tři let později jsem stál u oltáře s dívkou, kterou jsem potkal na divadle… Dnes máme dvě krásné předškolní děti.

Tomáš Václ

Zdroj: https://divadelnik.cz/jak-s-divadlem-zacinal-tomas-vacl/