Texty: MOLČÍKOVÁ, Kateřina: 70. Loutkářská Chrudim - den šestý. AS-blogy, 6.7.2021.

70. loutkářská Chrudim – den šestý

Slova byla vetkávána do obrazů, obrazy mizely za slovy, slova se vtiskávala do paměti a probouzela zasunuté představy.

Loutkové

FESTIVALOVÁ POUSTEVNA

Předposlední festivalový den nabídl v hlavním programu představení Hany Voříškové Přesýpání – na plakátech pod názvem Rýžování. Jevištní, vizuálně působivá až tekutě plynulá kompozice z básní posledních 30 let autorčina života, dohromady tvořila ucelený tvar. Na rozdíl od prvního uvedení použila inscenátorka místo rýže na scéně (i v názvu) pšenici, aby zbytečně v některých divácích nevyvolávala potřebu vykládat si představení skrze zenový rozměr. Změnu titulu a zároveň změnu podstatné složky scénografie vyvolaly diskuse na předchozích přehlídkách. Díky nim Hana zjistila, že ji zrní víc baví a těší – pochází z Čech, lépe pasuje k dalším prvkům na scéně a dobře se s ním zachází.

Pytel plný pšenice, prázdný pytel, hromada zrní (kterou Hana jedním tahem štětce – ruky – „přemalovala“ na cestu), dvě zrna pohybující se po scéně (jako stopy), zvuk vydávaný dvěma prsty, „kráčejícími“ uvnitř pytle, tma – stávaly se na prázdné ploše stolu, přikrytého zelenou látkou, divadelními znaky, vstupujícími do dialogu s textem a smaltovanou mísou. Chvílemi texty ilustrovaly, chvílemi je rozehrávaly.

Poetika, herecký projev i temporytmus byly stejně jako u většiny Hančiných představení nezaměnitelné. Člověk mohl meditovat, snít, dojímat se, přemýšlet nebo se jen nechat unášet fantazií a jejím klidným hlasem. Téma poutníků, ubíhajícího času, svobody, opakujícího se cyklu nebo smyslu lidské existence a jeho konečnosti, se s obrovským citem, v příznačném jakoby jiném čase a tempu mísila s jevištní akcí.

Po všem to festivalovém loutkovém hemžení, prdění a mlácení se hlava nehlava, po všech těch dramatech naznačovaných i odehraných, je toto poetické zastavení oázou, kde sedá nabrat dech.

Zvláštní klid a jiný čas mohli festivaloví diváci zažít v posledních dnech také při sledování Hmyzího hotelu bzzz českoněmecké tvůrčí dvojice souboru FyzioART. V doprovodném programu uváděl děti sotva se batolící do světa šestinohých živočichů z kmene členovců.

Hlediště tvořil koberec s mnoha malými polštářky. Seděli na nich rodiče s malými dětmi, jichž byla v hledišti většina, a působili od začátku do konce uvolněně, zaujatě a spokojeně. Na bokem postavených židlích vše pozorovali prarodiče. Scénu tvořil malý domeček – stan. Z něho vylézaly postavičky dvou zvláštních průvodců – znalců na život v trávě (Hana Strejčková a Heda Bayer). S publikem průběžně udržovaly spojení, které se postupně přetavilo ve spojenectví.

Použité vyjadřovací prostředky odpovídaly unikátním způsobem mentalitě, potřebám a vnímacím schopnostem batolícího se publika. Situace byly komentovány pomocí jednoduchých slov (těžký, točí, kámen, pozor, moc) nebo citoslovcí (bzučení, mlaskání, chroustání, tulení, překvapení, údiv, loučení …). Intenzita hlasového projevu hereček byla umírněná. Oční kontakt navazovaly obě nenásilně a průběžně. Akce se opakovaly. S využitím plechových volkswagenů – brouků, berušek a mandelinek na klíček, pingpongových míčků, představujících hmyzí vajíčka, a mističek na vajíčka, začal prostor scény lákat i ty nejopatrnější. Špunti v publiku a broučkové na scéně se na sebe v průběhu ubývajících minut naladily. S množícím se pohybem malých zvířátek na jevišti se děti osmělovaly a přibližovaly, až většina z nich skončila na scéně ve vzájemné interakci, zkoumání a ochutnávání rekvizit. Bylo dojemné obě strany divadelního dialogu sledovat.

Dění na scéně doprovázela na místě vytvářená barevná kompozice Anastazie Stročkové, kombinující techniku rozpíjení s výtvarným experimentem, využívajícím injekční stříkačky, provázky a klacíky. Huba Michala Müllera, vycházející ze zvuků natočených na loukách česko-německého pohraničí a doplněná hrou na citeru, vytvářela iluzi skutečné louky, a my diváci jsme se jen tak povalovali a odpočívali v imaginární trávě a pozorovali mumraj kolem.

Hodně sil do posledního dne

Autor: Kateřina Molčíková