Texty: MOLČÍKOVÁ, Kateřina: 70. Loutkářská Chrudim - Den čtvrtý. AS-blogy, 4.7.2021.

70. loutkářská Chrudim - den čtvrtý

Tři představení dnešního dne pracovala s metaforou, jednoznačností, rozdělením postav loutkoherců a loutek i s jejich propojením. Dvě z nich měla vlastní živou a pravděpodobně i autorskou hudbu. Symbolická rovina byla chvílemi aktivizační, chvílemi nepřehledná a únavná. Vždycky ale bylo na co se koukat a o čem přemýšlet.
Loutkové

Mluviti tvarem, animovat tváří

Hra o duši souboru Convivium z Jaroměře vznikla letos. A i když ji hrají krátce, jsou herci přesvědčiví a uvolnění. Je znát, že už spolu mají něco za sebou. Doprovázejí se na hudební nástroje, kontrolují částečně světelný design a jeho fokusování, dobře se orientují na scéně i v jednotlivých situacích. Postavy příběhu jsou představovány jak hliněnými totemovými loutkami, tak herci samotnými. Každá totemová loutka nese nějaký specifický rys své postavy. Hamižný Mlynář je kasičkou, Dívce v místě srdce vykvétá květ, Mladý Král má uvnitř svíčku, která se rozhoří, když se zamiluje a Královna Matka je nenápadným džbánem na vodu. Vztah mezi loutkovodičem a loutkou je zvlášť umocněn ve chvíli, kdy hlavní postava přichází o ruce, její loutkovodička ve stejnou chvíli o své housle a smyčec a spoutáním rukou v hlubokých kapsách o možnost pokračovat v animaci. Tím, že se ale nevzdává a snaží pokračovat v kontaktu s loutkou obličejem, nosem, tváří, posiluje bezmoc představované postavy. Bohužel se s tímto principem nepracuje dál a složité situace v životě hlavní hrdinky řeší Anděl.

Inscenace vychází vychází z pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka. Příjemně působí, jak soubor převedl pozornost od krutosti námětu k tématu boje dobra a zla o člověka a jeho duši. Kostýmování všech tří hlavních postav (Dobra, Zla a Dívky) tento záměr zpřehledňuje. Jevištní prvky jsou srozumitelně členěné, stejně jako vztahy mezi postavami a hlavní linie příběhu. Náznaky, symboly a předměty využívají jaroměřští v mizanscéně, bohužel ne důsledně.

Celkové vyznění oslabuje monotónnost a ne úplně jasná dořešenost jednání abstraktních postav. Například když postava Dobra (pozn. v původní předloze postava Anděla) láme dívce ruce, nebo když mluví za Mladého Krále a dívá se při tom na něj místo na Matku. Otázkou pro mě zůstává, proč se hrálo o duši člověka v hliněné figurce ďábla? Ale navzdory tomu mě bavilo představení klíčovat a přemýšlet o prostředcích, s nimiž se pracovalo.

Představení Nepravá tvář mělo moc příjemný a obraz umocňující hudební doprovod. Hlavní příběh se stáčel kolem postavy krutého a bojechtivého sultána, který se konfrontuje s umělcem a láskou ke krásné princezně, s níž se potkává při svých dobyvačných výbojích. Přestože přijde se zakrytou tváří plenit princeznino území, jí se líbí a je jí sympatický. On se zmaten láskou k ní začne bát, že by ji jeho skutečná tvář mohla odradit. Nechává si vyrobit voskovou masku a zároveň dá popravit umělce, který se na její výrobě podílí. Hlava popraveného umělce nás však představením provází od začátku, což je trochu matoucí, a tak lze její zjevení po popravě vnímat spíš jako nějaký všudypřítomný dobra a lásky, která se nedá zastavit ani odradit, a vede sultána k proměně.

Vizuálně je inscenace pestrá. Barevně podkreslená stínohra se střídá s loutkovými výstupy hereckými i stylizovanými. Scéna se proměňuje a obrazy jsou nápadité a zajímavé. Přesto je celkový dojem z inscenace spíš nejistý a rozpačitý. Při hře s loutkou působí herci často technicky, mechanicky, nezúčastněně a odosobněně. Ožívají při vlastních hereckých výstupech a dobře využívají každou příležitost pro hereckou akci a projev.
Soubor má každopádně na čem stavět a možná teď pro něj nastává čas, zamyslet se nad dalším směřováním.

Zvláštní a od obou předchozích představení odlišnou poetiku i formu má intimní představení Osamocená souboru ckd. Předlohou je nová kniha oceňovaného australského výtvarníka Shauna Tana Cikáda, přinášející vizuálně podmanivý a zároveň minimalistický příběh cikády pracující v kancelářském prostředí uprostřed nepřátelsky naladěných lidí. Kafkovsky dojemné obrazové vyprávění, které osloví každého, kdo se kdy cítil nedoceněný, přehlížený nebo přepracovaný. V představení i v knize využívaný infinitiv – ona běhat, pracovat, číst, šéf zuřit apod. navozuje odosobněný, stereotypní svět, v němž je každý z nás uvězněný.

I když je scénografie hypnotická, divák se moc neorientuje v tom , co se děje a paralela se životem cikády, který se odehrává 17 let ve stadiu larvy pod zemí, tak zůstává trochu záhadou.

Autor: Kateřina Molčíková