Texty: Viditelná neviditelná Kája. K životnímu výročí Karly Dörrové. Divadelní Hromada 2014 - jaro

Karla DÖRROVÁ, 29. 3. 1944
Viditelná neviditelná Kája
Milá Kájo,
ten čas opravdu letí. Zdá se mi skoro neuvěřitelné, že jsem ti na stránkách Hromady psala k šedesátinám před deseti lety. Mnohé se za tu dobu změnilo v našich životech i v divadle. Když jsem si ale tu svou starou gratulaci přečetla, až jsem se podivila, jak je pořád platná. Protože i ty jsi ve své podstatě stejná, sobě věrná. A jak mne pořád tvá osobnost zajímá, protože je pořád nekonvenční, složitá, ve svém celku těžko uchopitelná. Mimo jiné i proto, že každého k sobě pustíš jen tak, jak sama chceš. Neustále mne to ponouká napsat tvůj portrét, který by to všechno zachytil. Je to ale těžké a jsem také na stránkách Hromady - a to je divadelní zpravodaj. Tahle gratulace by měla asi především zachytit to, co je spojeno s divadlem. A také proto, že ty sama říkáš, že divadlo je tvoje velká láska, obohatilo ti život a seznámilo tě s mnoha zajímavými lidmi. Přes všechny životní odbočky – a nebylo jich málo – ses k němu trvale vracela a vracíš.
Když se probírám tvými životopisnými údaji, na konec zjistím, že jsi toho kolem divadla udělala víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Uvědomuji si zpětně, že to je asi i proto, že ses v té oblasti pohybovala vždycky jaksi nenápadně, jakoby v pozadí. Představ si, že jsme tě nemohli ani objevit na fotkách z různých divadelních akcí a to jsi byla v určitém dost dlouhém období na všech. Myslím si, že je to tím, že jsi vždycky poskytovala své schopnosti, ale nikdy jsi přes divadlo neprosazovala svou osobu, nezískávala pro sebe uznání ani slávu. Neviditelná Kája v pozadí, která ale za sebou nechává viditelnou stopu. Bylo toho hodně. Nejprve v náchodském okrese, pak v KKS v Hradci a na konec v Impulsu. Práce v poradních sborech, v porotách, organizace vzdělávacích akcí, krátkodobě i lidová konzervatoř, vedení oddělení ZUČ, práce metodičky pro divadlo atd. A potom VSVD – už od začátku: Rada VSVD, redakční rada Hromady, jištění financí a mnoho dalšího. Byla jsi všude, kde se v amatérském divadle východočeského kraje něco dělo. Využívala jsi svých organizačních schopností, ale svým osobitým způsobem jsi řadu věcí i iniciovala, a když jsi měla možnost, chtěla a byla o potřebnosti přesvědčena, dovedla jsi je i prosadit. Legendární zůstanou asi hronovské dílny s ruským režisérem Fedotovem. Bez tvé iniciace a nasazení by určitě nebyly. Řada lidí ti za ně vděčí. Zajímavé bylo i tvé několikeré působené v Klicperově divadle v Hradci Králové. I to výrazně přispělo k tvému rozhledu a cítění divadla. Získala jsi také přes divadlo řadu přátel a jsi jim věrná. Jsme s profesorem rádi, že mezi ně také patříme. Takže Kájo, za vše co souviselo s divadlem a na čem jsi se podílela, díky. Díky se ti dostalo dokonce i přes média. To když ti v přímém televizním přenosu Thalie v roce 2006 veřejně poděkoval při přebírání ocenění pro mladého herce do 33 let Jan Hájek (tehdy ještě ostravský herec, později člen činohry Národního divadla, nyní Činoherního klubu) za to, že jsi ho přivedla k divadlu. Takovým poděkováním se může pochlubit málokdo.
V posledních letech ses od divadla trochu odstřihla. Vybíráš si a využíváš ho především pro své potěšení. I když – kdo ví – jestli v nějakém zablesknutí nezorganizuješ svou lehkou rukou, nenápadně, neviditelně něco pro druhé, něco viditelně viditelného. U tebe člověk nikdy neví. Zatím se věnuješ intenzívně svému soukromí a své rodině. Ani to však nemá běžné parametry, tvoje „hrabalovské“ výlety, kdy s Mirkem objíždíte české hospody a hospůdky a obšťastňujete jejich štamgasty rodinnými preclíčky, jsou tak neuvěřitelně nádherné, prosté a život oslavující, že by stály za samostatné literární zpracování. To není žádný běžný byznys. Přes všechny problémy, které máš, tě život baví, žiješ ho plně i v jeho nejobyčejnějších podobách. Uvědomuji si to úplně soukromě, když chodím do sklepa pro zelí, které jste pro nás s Mirkem naložili, jím vaše výtečné kyselé okurky, zadělávám v červené puntíkaté míse od tebe nebo nalévám polévku z polévkové mísy od vás.
Milá Kájo, přeji ti, abyste se měli dobře s Mirkem, přeji vše dobré nejen tobě, ale i celé tvé rodině. Přeji ti šťastné kroky v této životní etapě. Určitě není poslední. Těším se na další překvapení. Třeba v souvislosti s divadlem.
Tvoje Mirka Císařová


P.S.
Se vším, co napsala má žena Mirka o Káje, naprosto souhlasím. A to až tak, že velice těžko hledám něco, co bych připojil; ale přesto se pokusím. Spolupracoval jsem v amatérském divadle s mnoha lidmi, s některými rád, s jinými už méně. Ale žádný z nich neměl pro mne takové tajemství jako Kája. Postihuje to titulek tohoto článku „viditelná neviditelná“. Vždycky jsem měl dojem, že Kája nic neorganizuje, že všechno jde samo, bez jejího zásahu, že jsme se na patřičném místě v patřičný čas sešli jakousi náhodou a jakousi telepatií se dohodli, proč jsme tak učinili a co budeme dělat. Přitom vždycky všechno fungovalo, všechno bylo v pořádku a často Kája – zase jakoby mimochodem a jakoby bokem – postřehla, že něco jde zlepšit nebo že se dá učinit více pro zdar věci. Až jsem měl občas pocit, že Kája vládne jakýmisi tajemnými sílami, jež jí jako v pohádce umožňují dělat věci zázračné. Ostatně: když jsem Káju znal jenom jako účastníci různých akcí na půdě divadla královéhradeckého kraje, už tehdy jsem nechápal, jak to všechno stihne, neboť byla všude. Občas jsem jí dokonce říkal, ať odejde, že už všechno zná. Nikdy neodešla. Dodnes ji zato obdivuji – ale možná, že tahle gratulace to trochu vysvětlí: ten její vztah k divadlu má asi v sobě magickou moc přemáhající čas i prostor.
Všechno nejlepší, Kájo! Váš Císař

I já se rád přidávám: Karla vždy bývala po boku i po ruce. Samozřejmě ve Volném sdružení východočeských divadelníků, ale drahně let před tím při nejrůznějších amatérsko divadelních aktivitách, jak popisuje Mirka. I při aktivitách profesionálních, což dnes málokdo ví (ale zasvěcení pamatují) - skvěle pracovala v náboru Klicperova divadla a taky mnohé i tam zařizovala, což Mirka Císařová rovněž připomíná. I preclíkové občerstvení nejrůznějších dýchánků našich veřejných (i soukromých) lze vzpomenout - nikdy nezapomněla a když, tak jsme po té soli s mákem tesknili. A nikdy pro Karličku nebylo do Hradce Králové daleko, ani z Hradce, do své Jaroměře nikdy nespěchala, věděla totiž, že nějaký stop vždycky chytí a bylo jedno, zda je to odpoledne nebo po půlnoci.
Zažil jsem s Karličkou mnohé Hronovy i Krakonošovy podzimy, vždycky měla nějakou činorodou povinnost, a když ji neměla, tak si ji vymyslela. A taky byla u zrodu Open Air programu, dnes slavného off-festivalu královéhradeckého, při tamních Regionech. Od jejich prvních ročníků (letos před dvaceti lety) totiž pečovala o jejich doprovodný program, a na něm vlastně OAP vyrostl. Musím jí také poděkovat za cenné informace, které mi dodala do knížky, co jsem o tom sepsal. Karlička nechybí nikde, nikde nezkazí legraci, a byť už jí nebývá tolik plno jako „zamlada“, potkávám ji často i na těch nejnečekanějších místech, třeba i v Praze - správněji vždycky tam, kde se něco děje a voní divadlem, zvláště amatérským.
Milá Karličko, stala ses součástí našeho života, čímž nemyslím jen národ divadelní obecně, ale také život mé milé Nadi a svůj. Oba ti přejeme (já i za ten národ východočeský divadelní, jehož mám čest býti jakýmsi oudem) hodně zdraví a taky zdravou mysl, respektive dobromysl a žádnou mučenku.
Saša Gregar s Naďou

Milá Kájo, já už vůbec nevím, co bych ještě dodala, protože všechno podstatné už bylo napsáno. Tak se jen přidávám k přání všeho nejlepšího a těším se na další setkávání!
Alena Exnarová