Texty: DS SNOOP Poprvé ve Vysokém, rozhovor s Věrou Pečenkovou pro zpravodaj Větrník na KDP 2003

DS SNOOP Poprvé ve Vysokém

Motto: Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe. Sokrates

S režisérkou opatovického divadelního souboru paní Věrou Pečenkovu jsem se potkal na půdičce Krakonoše, když popíjela své dvě deci červeného. Mým úmyslem bylo dohodnout okamžik rozhovoru. Paní režisérka je zřejmě ženou činu (to režisérky vlastně musí být) a řekla, že tedy hned. No dobře.

Povězte nám, prosím, něco o divadelním souboru SNOOP Opatovice nad Labem. Co znamená akronym SNOOP? A přidejte ještě něco z historie souboru.

V Opatovicích se hraje divadlo více než 100 let. Těsně po revoluci došlo k restituci kulturního domu a soubor ztratil svoje zázemí. A tak přestal asi na deset let pracovat. A po té době jsme chtěli obnovit činnost. Původní režiséři se do ničeho pouštět nechtěli, já hrát chtěla, zdůrazňuji hrát, ale protože nebyl nikdo, kdo by režíroval, stala jsem se trochu nedobrovolně první, tak říkajíc popřevratovou režisérkou já sama. Sáhla jsem po lidech, s nimiž jsem již před revolucí hrávala, a pak po těch, kteří v době, kdy já sama hrála, byli ještě dětskými herci. Tak se stalo, že věkové složení souboru je téměř jen dvojí. Moji vrstevníci a nejmladší generace, dnes ve věku kolem 20 - 25 let.

Práce vyžaduje podporu rodiny a známých, proto se kolem divadla točí hlavně moje rodina čítající dobře sedm osob a klan Dvořáků asi se stejným počtem členů. A i když všichni nenesou stejná jména, patří k sobě. Své zástupce v divadle má i rodina Půlpánova. A pak se kolem divadla otáčí několik dalších přátel a známých. Je to dobrá parta, spolehlivá, která se schází v sále Společenského domu. Soubor dostal do opatrování jeviště a šatny. Máme se tedy kde scházet. Sál ovšem využívají i jiní.

A SNOOP?

Je to zkratka Sdružení náruživých ochotníků Opatovic.

Procházkovy Vraždy a něžnosti jsou druhou komedií téhož autora, kterou uvádíte. Máte nějaký vztah k Antonínu Procházkovi nebo k Plzni, kde žije?

Před lety jsem v Pardubicích viděla jeho hru "S tvojí dcerou ne". Na Silvestra. Byla jsem jí uchvácena. Je napsána pro malý počet lidí a ukázalo se, že náš soubor s ní měl úspěch. Také se ukázalo, že i druhou hru lze snadno získat. Napsala jsem přímo autorovi a on pak poslal "Vraždy a něžnosti". Jsou těžší než první hra, komplikovanější scénicky, ale podařilo se. Znám i další Procházkovy práce, "Věrné abonenty" a další. Zatím ale Procházka jako autor stačí.

A co ještě máte za sebou?

Mezi oběma Procházkovými komediemi jsme udělali semaforskou Kytici. Tu považuji za svoji nejlepší inscenaci. Na moji žádost poslal Jiří Suchý noty, scénář prý neexistuje, a tak jsme trochu improvizovali podle toho, jak jsem si hru pamatovala z uvedení v Semaforu. Na jevišti byla živá kapela, sbor a písničky. Pro soubor to byl úspěch. Ještě jsme dělali "Mrazíka" a Aleš Dvořák režíroval detektivku Ed McBaina "Zub za zub" a "Sex noci svatojánské" Woodyho Allena. Vraždy jsou šestou premiérou po obnovení činnosti souboru.

Soubor je poprvé ve Vysokém. Co pro vás znamená účast na národní přehlídce venkovských souborů?

Dělám divadlo proto, abychom se já i soubor bavili. V divadélku relaxujeme, necháváme stranou starosti - to je nejdůležitější. Máme rádi publikum a děláme divadlo pro něj, ne pro soutěž. Je dost jedno, hrajeme-li pro své domácí, nebo jedeme na soutěž či obyčejnou štaci. Je ovšem příjemné uspět a dostat se až sem, do Vysokého.

Kam směřují další kroky vaše a souboru?

Chceme udělat krok jinam. Komedie jsou k odreagování, rádi bychom udělali něco závažného. Studujeme "Přelet nad kukaččím hnízdem". U nás platí jakýsi subjektivní přístup, režie se pouští do her, které ji chytnou, osloví. S chutí bych si zahrála hlavní roli staniční sestry v "Hnízdě", a protože režírovat nikdo další nechce, zřejmě to opět zbude na mne.

Co je vaším krédem jako režisérky?

V souboru si lidi musí rozumět, nesmí docházet k vážnějším třenicím a osobním rozbrojům. To bych, přes všechnu lásku k divadlu, skončila.

Díky za osobní přístup k našemu povídání.

(vy)
Vyšlo ve Větrníku č. 5
14. 10. 2003