Texty: Staronový soubor z Meziměstí, rozhovor s Irenou Kozákovou a Janem Kašparem pro zpravodaj Větrník na KDP 2003

Staronový soubor z Meziměstí

Motto: Kdo nebyl dítětem, nemůže se stát dospělým. Charles Chaplin

Asi po trojím odložení schůzky a dvou pro soubor hektických dnech jsme se setkali. S kým? S režisérkou meziměstského souboru J.K. Tyl paní Irenou Kozákovou a vedoucím souboru a jejím bratrem Janem Kašparem. Třikrát na letošním Krakonošově divadelním podzimu uvedli Pohádku o nezbedné princezně. Teď tak trochu na přeskáčku odpovídají oba dotazovaní:

Jaký je ten váš soubor, o němž jsme se dověděli, že je nový nebo obnovený. Jak funguje?

Obnovený soubor vznikl v roce 2002. V roce 1995 jsme navázali na tradici pravidelných přehlídek, tzv. Meziměstských divadelních her. Těch proběhlo do začátku 90. let minulého století více než 30 ročníků. A právě od roku 1995 dalších osm. A jaká by to byla domácí přehlídka, kdyby na ní nevystupoval domácí soubor. A tak jsme my, kteří jsme měli zkušenosti s divadlem a chtěli ho znova dělat, zorganizovali širokou náborovou kampaň. Vydali jsme náborové plakátky, relace do místní kabelové televize a některé dnešní členy jsme i ukecali. Výsledkem je soubor, který jste viděli. V roce 2002 jsme měli premiéru, oficiálně, na Meziměstských divadelních hrách. Proto činnost obrozeného souboru počítáme od tohoto roku.

Jaká byla cesta meziměstského souboru do Vysokého, myslím tu cestu soutěžní? Proč soubor nevolil soutěž dospělých hrajících pro děti, rovnou cestou na rakovnickou Popelku?

Hlásili jsme se VSVD do soutěží východočeských amatérských souborů. Zařazeni jsme byli do Miletína. Druhá soutěž se koná v Červeném Kostelci. V Miletíně jsme získali několik drobných cen a doporučení do Vysokého a také důrazné doporučení do Rakovníka. Tam hrajeme asi za čtrnáct dnů. Původně jsme mysleli, že ve Vysokém vystupujeme pouze jako hosté.

V programové brožuře píšete, že soubor byl omlazen, získal do svých řad několik mužů - budoucích herců a proto sáhnul po lehčím žánru - pohádce. Proč si myslíte, že pohádka je lehčím žánrem?

Domnívám se, že pohádky se lépe hrají - obsahují veselejší role, které jsou snazší. Pohádka se lépe učí a nějaká chybička se ztratí. A pak - je tu i určitá zkušenost veskrze pozitivní z předchozí práce. Zatím jsem zatajila, že jsem ještě v r. 1997 a 98 udělala s dětmi dvě pohádky. Nemám proto z pohádky takový strach.

Není pohádka, na kterou chodí i děti z MŠ, příliš dlouhá? Počítali jste s tím, že dítě školního věku se soustředí nejvýše 45 minut, spíš i kratší dobu? Představení je dvakrát tak dlouhé, není to moc?

Představení se hraje s přestávkou, v kolektivu souboru pracují čtyři učitelé, kteří učí na prvním stupni. Takže je zcela jasné, co děti vydrží a co ne.

A jak děti reagují při představení, jak se chovají?

Co představení, co divadlo nebo obec, to jiná reakce. Někde bouří a smějí se, jinde ne tolik. Hlavně překvapují, reagují na místech, kde bychom to nečekali a naopak. Rozdíl je i mezi školními dětmi a dětmi z MŠ.

Co dalšího na sebe chcete prozradit?

Soubor moc děkuje, děkuji i já a bratr všem svým kolegům z původního souboru. Přicházeli s radami a pomocí. Bez nich by výsledek nebyl takový. Chceme říci, že k nim chováme úctu a také díky nim jsme ve Vysokém. Nikdy jsme totiž ani nedoufali, že bychom se sem mohli dostat.

Děkuji za váš báječný přístup k divadlu a hlavně divadlu pro děti

(vy)
Vyšlo ve Větrníku č. 6
15. 10. 2003