Texty: Nejhorší je, když se vytratí sranda, říká V. Jandák, rozhovor pro zpravodaj Větrník na KDP 2003

Nejhorší je, když se vytratí sranda, říká V. Jandák

Krakonošův divadelní podzim vstoupil do své druhé půlky a už pohostil i svého hosta. Letos jím byl herec a prezident zlínského mezinárodního festivalu filmu pro děti Vítězslav Jandák. Dříve než odjel zpět do Prahy, aby projednal právě další ročník festivalu, položila jsem mu několik otázek.

Máte osobní zkušenost s pořádáním festivalu, ačkoliv ten zlínský je nepoměrně větší než vysocký. Přesto, podělte se s námi o pocity na toto téma.

Z každého festivalu, má-li nějakou perspektivu, se časem stane taková velká fabrika. Vytrácí se z něho sranda a poezie, která tady ve Vysokém bohudíky vydržela. Oba s manželkou už jsme o zdejší přehlídce slyšeli, ale když jsme sem přijeli, byli jsme okouzleni zdejší atmosférou, která je čistá a bezprostřední. A to je na tom festivalu skutečně to nejlepší. Nemám zatím jedinou připomínku. Povídali jsme si tady se členy přípravného výboru a bylo nám báječně.

Předseda SČDO, ing. Jaroslav Vyčichlo, řekl, že tvorba pro dětského diváka je v současné době trochu v krizi. Vy jste prezidentem festivalu dětského filmu, máte stejnou zkušenost?

"Ano, máme. Proto naším festivalem taktéž akcentujeme tvorbu pro dětského diváka. A zaplaťbůh, že i vy tady, jelikož teď se objevuje taková zvláštní filosofie, a to hlavně ve filmech. Začíná se prosazovat názor, že děti jsou tvorové plnoprávní a měly by být postaveny před problémy jako dospělí. Mně to tedy přijde úplně blbý, protože jakmile se vytratí z dětského světa pohádky, fantazie, poezie, tak bude stát ten život ještě víc za pendrek, než stojí teď nejen u nás, ale na celém světě. U nás je to ještě celkem dobrý, ale jsou země, kde měli velkou tradici v branži tvorby pro děti, ať to bylo Polsko nebo Maďarsko, a tam se teď neděje nic.

Mnoho profesionálů, ať herců nebo režisérů, v současné době spolupracuje s ochotnickými soubory. Máte i vy podobnou "družbu"?

Momentálně ne, ale začínal jsem samozřejmě jako ochotník. Myslím si, že každý herec by měl projít tímto obdobím nezatíženým různými požadavky a touhou po slávě. Je to takové první zkušební stádium a já jsem jím prošel. První velká hra, v níž jsem hrál, byl Pták Ohnivák. Moje ochotnické období bylo strašně hezký, i když jsme se hádali. Dokonce jsem hrál v jednom souboru s pozdější kolegyní Janou Šulcovou. Vždycky si říkám, zaplať Bůh, že existuje ochotnické divadlo a že máme z čeho vycházet.

Vrátil bych se ale k vaší otázce. Jak jste připomněla, mnozí profesionálové se začínají vracet k ochotníkům. Jdou tak trošku, podle mě, jako do sprchy a do sauny, aby tam ze sebe smyli ten sajrajt komerce, v úvozovkách tedy, a vrátí se tak k tomu jádru, k ryzímu nadšení. Bez nadšení hrát divadlo totiž nejde. Myslím si, že toto je celé prokletí komerční televize, že ji dělají lidi bez nadšení, ať se na mne nezlobí, a to je špatně.

Jaký význam podle vás mají podobné přehlídky, jako je vysocká?

Obrovský. A hodně podsmyslů. Tedy žádný nesmysl, ale hodně podsmyslů. Hlavně v tom, že lidi, kteří hrají divadlo, udržují jazyk. To je strašně důležitý. Dneska, sotva dítě začne říkat mámo, už ho nutí, aby říkalo anglicky matko. A to je špatný. Zadruhé přehlídky a festivaly lidi sdružujou a odtrhujou je od největší drogy tohoto století - televize. Víte, základ lidství je v tom, že komunikujou. A pak, na takových přehlídkách lidi spolu nejen mluví, ale děje se tam i neuvěřitelné množství srandy, neplánovaný srandy. Navíc je skvělý, že hraje čím dál tím více mladých. Není to jako v Rakousku, kde ochotnické divadlo je jen pro důchodce. Řekl bych, že nyní vypukla značná renesance ochotnického divadla. Jenom když si vezmete, kolik je tady souborů, a na dalších přehlídkách se objevuje stejné nebo ještě větší množství. Divadlo má jednu strašně důležitou věc - kultivuje lidi, jak ty, který ho dělaj, tak ty, kteří se na to koukaj.

Poslední otázka - dnes jsme při loučení se souborem slyšeli kouzelnou poudačku Telemark, logicky mě proto napadá otázka, jaký je váš vztah k lyžování?

Víte, po bouračce, která mě potkala, už lyžovat nesmím. Dříve jsem lyžoval velmi dobře, ale teď mi to lékaři nedoporučují. Přesto jsem si koupil běžky, a protože u nás doma panuje patriarchát, rozhodl jsem, že budeme běhat na lyžích s mojí ženou. Nasadil jsem si lyže a okamžitě jsem pad na hubu. Zved jsem se, pad jsem doleva. Znovu jsem se zved, pad jsem doprava, zved jsem se - pad jsem dozadu, tak jsem běžky zahodil. A moje žena odběhla s jedním právníkem někam do dáli. Tak takový je můj vztah k lyžím, řekl Vítězslav Jandák a odjel připravovat další ročník zlínského festivalu.

(jn)
Vyšlo ve Větrníku č. 6
15. 10. 2003