Texty: HRAŠE, Jiří: Antonín Procházka - Vraždy a něžnosti, Krakonošův divadelní podzim 2003

Antonín Procházka - Vraždy a něžnosti

Po úspěchu s Procházkovou hrou S tvojí dcerou ne sáhla paní režisérka po hře, která "má podobnou zápletku, ale náročnější scénu". Scéna je skutečně předepsána náročně: předpokládá patery dveře do různých prostor, z toho dvoje na zvýšeném ochozu, a navíc jeden prosklený centrální vchod na terasu. Nemluvě o dalších dveřích velké skříně, do níž se musí vejít hrající herci. Není divu, že tu hru mnoho divadel, ani profesionálních, nehraje. Uvedena byla v televizi.

Za tyto náročné požadavky nabízí hra povědomou zápletku, herecké úkoly pro tři dvojice a jednu sólovou postavu, nemluvě o dvou osobách, které se objeví až v závěru, aby hra vůbec mohla nějak skončit. Dále se nabízí série ověřených záměn, osvědčených gagů a triků, tentokrát v jaksi tvrdším, syrovějším syžetu. Realizuje se v podobě reakcí na jinou osobu než se předpokládalo, vyměňují se zavazadla a osobní věci, hovoří se o dvou různých tématech a tak se zaměňuje smysl sdělení atd. apod. Nejsem si jist, zda tyto možnosti předlohy stojí za námahu inscenace, když nejsou zasazeny do nějakého sdělení, nějakého směřování, nějakého záměru. Nic takového se zde nenabízí a postavy reagují pouze na bezprostředně předcházející situační změnu. V tom je hra mimořádně náročná, kumuluje vlastně množství překážek! Návštěvníci rekreačního penzionu se neznají, minulost a vztahy mají jen uvnitř páru, z nich dva Němci jsou mechanická dvojčata a konec konců se všechno odvíjí takříkajíc ze stavu nula. Autorovi Procházkovy zkušenosti se podaří bohatě promíchat tuto směs, ale pointu nakonec musí přivést zvenčí (k tomu navíc nechat znovu ožít mrtvolu).

Podle představení na naší národní přehlídce má inscenace nepříliš obratné řešení prostoru, nedostatek hereckých schopností pro pohotovou a lehkou reakci, nepozornost k vybudování dílčích point. Dvojice Němců je od autora napsána jako dva překážející statisté, ale interpreti svůj úkol obohacují přehráváním. Vůbec se hodně v inscenaci přehrává a všechny příležitosti pro erotické a sexuální narážky jsou využity jako podbízivá nabídka, která bezpečně zaujme publikum. Text je poněkud krácen, ale má to například ten důsledek, že závěrečný výklad vysvětlující výzkumný pokus je v rozporu s autorovým, přece jen žertovnou atmosféru nabízejícím textem, vyřešen sdělením naprosto nudným. (V autorově textu zástupkyně výzkumu a zástupkyně cestovky se překotně pokoušejí o vysvětlení a do toho jsou návštěvníci obdarováváni upomínkami cestovky, balónky a lízátky. Autor si představoval závěr v jiném žánru.)

Svědkové minulých představení této inscenace praví, že viděli lepší provedení této hry. Zdá se, že herci, kteří nemají zatím jevištní zkušenost, zřejmě nebyli s to udržet lepší výsledek i v reprízách, a proto se jim ve Vysokém nevedlo.

Jiří Hraše
Vyšlo ve Větrníku č. 5
14. 10. 2003