Texty: LAURIN, František: Druhá míza - Divadelní soubor Klicpera Sadská, Vlastimil Venclík, Krakonošův divadelní podzim 2003

Druhá míza - Divadelní soubor Klicpera Sadská, Vlastimil Venclík

Je pozoruhodné, když amatérský soubor věnuje svoji pozornost původní české tvorbě. V tomto případě uvedl hru autora, který byl znám převážně jako autor absurdního vidění světa, ironie a sarkasmu.

Tato hra má být o krizi středního věku. Stojí za to si připomenout základní fakta. Téměř padesátník Ota oznamuje příteli advokátovi, že se chce rozvést. Má přitažlivou známost s mladou fotografkou, cítí se jako znovuzrozený, ženu i děti nechává za sebou. Právník mu okamžitě vysvětlí všechna rizika tohoto vztahu (který chápe především jako erotické probuzení) a naznačuje mu i možnosti dalšího vývoje.

A všechny další obrazy jsou dokladem, že oprávněné varování se naplňuje. Ota dá připsat Yvetě nový byt, manželka se osamostatňuje, děti troskotají v životě a musí se začít o ně starat. Únava působí, že vztah s milenkou přestává fungovat psychicky i fyzicky, přichází infarkt, syn se vyspí s jeho bývalou milenkou otec zůstává sám bez peněz, bez přátel na startovní čáře. Vrací se první scéna, kterou inscenace začala. Hra je provázena monology jednotlivých postav, které o situaci nic nového nevypovídají, spíše konstatují a shrnují fakta.

Lze naprosto uvěřit, že podobné případy se v životě stávají, kartotéky psychiatrů a policejních vyšetřovatelů by mohly dodat další dráždivé podrobnosti. Ovšem jedna věc je životní příběh, a druhá jeho jevištní zpracování. Text působí spíše jako naučná moralita napsaná jako varování.mužům středního věku, dialogy jsou přímočaré. V situacích se konstatují fakta, hra tragicky začíná a tragicky končí. Dalo by se říct, že komediální situace jsou naznačeny pouze dvě (Otův syn se potkává s matkou tatínkovy milenky, zmíněná matka se stará o milence či manžela své dcery).

Herecký soubor rozhodně představuje řadu zajímavých hereckých osobnostních typů. Především bych zmínil režiséra inscenace a představitele Oty Zdeňka Piskáčka. Soubor velmi poctivě autorovi slouží, ale nemůže dost dobře zvládnout lineárnost dialogů, které nedávají možnost skutečného řešení dramatické situace, aktivního jednání, vyjevování toho, co má zůstat skryto a především psychologického vývoje, překvapivého jednání, procesu rozhodování, zkrátka toho všeho, co dává herci šanci na jevišti diferencovaně a s velkou proměnou pravdivě existovat.

Kostýmní řešení působí pravděpodobně, scéna a její funkčnost, ale snad i herecká akce trpí poměrně šetrným svícením. Divák má pocit, že se stále ocitá v až příliš temném prostoru. Scénická hudba střídá dvě polohy, jednu slavnostní, něco mezi svatbou a pohřbem, druhou v živém temporytmu mající naznačit jistý pohyb a snad i neklid hlavního hrdiny.

Souboru lze poděkovat za snahu realizovat problematický text a přát, aby stejné inscenační úsilí přineslo průkaznější výsledek v jeho budoucí práci.

František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 6
15. 10. 2003