Texty: HRAŠE, Jiří: Eugene Labiche - Vražda v Klášterní ulici, CP Krakonošův divadelní podzim 2003

Eugene Labiche - Vražda v Klášterní ulici

Bystřický soubor si nepochybně dobře vybral kolekci tří vtipných aktovek, nabízejících bohaté herecké příležitosti a dobrou náladu v hledišti. Pro nás je důležité, co s tímto předpokladem udělal.

Herci přišli na jeviště s rozdílnou výbavou mluvního projevu. Zatímco J. Magdon a R. Zavadilová mluví velice dobře, M. Pecůchová a Aleš Hořínek mluví zřetelně a výrazně, leč spisovnou češtinu obohacují ve francouzské frašce o výrazné moravismy. Pánové Hrbek a Zatloukal s výrazným rozdílem pronášejí hlasité první půlky a sotva dýchnuté druhé půlky vět. Pánové Werner a Škarohlíd mluví na jevišti dost špatně. Ze setkání těchto různých řečových stylů na jevišti vznikají samy o sobě povedené situace.

Jde ovšem především o to, jaké jsou situace her. Je třeba říci, že herci vesměs vědí, co hrají a dávají to přehledně najevo, ale jakoby se nerozhodli, JAK budou své úkoly formovat. Labichovy předlohy jsou nepochybně frašky, soubor je označuje za veselohry, ale představení funguje spíše jako hry ze života v humornějším tónu. Přes veškerou snahu o dobový kolorit a dobovou atmosféru zůstala převážná část situací v poloze realistické pravděpodobnosti nebo žánrového obrázku. Není tu ani ostřejší formulace, která by posunula hru do veseloherní polohy, natož vysoká nadsázka, která by vytvořila situace zoufale ztřeštěné snahy potlačit, zakrýt, zatlouci spáchané činy.

Kupodivu i na půdorysu žánrového obrázku, jaké režisér Hradil pečlivě vybudoval ve všech třech příbězích, se dají herecké výkony s příznakem frašky vybudovat. Prokázala to především dvojice z poslední aktovky Fricando, manželé Dardard a jeho žena Marion (Magdon, Zavadilová), kteří uměli chytit ostřejší tóny, užít nadsázku, připravit jasnou dílčí pointu a výraznou akci dokonce s excelentním dominujícím gestem, a to vše s nasazením a espritem. Je pozoruhodné, že v této třetí aktovce se velice dobře tomuto tónu přizpůsobil i Alexandr (Hořínek). Antonín Zdeňka Hrbka, ačkoliv si zachoval svůj způsob hereckého projevu a lehce brzdil nasazení v této aktovce, přece jen přidal na zřetelnosti a na tempu. Tak se závěrečná, vrcholící aktovka vydařila a prokázala, že se zvolené předlohy dají zahrát ve stylizovanější, ostřejší a tedy daleko veselejší či zábavnější poloze. Jestliže se režisér se svými herci odrazí od výkonů ve třetí aktovce a rozhodne se k této podobě přizpůsobit prvé dvě aktovky, může se večer dotáhnout do stylově přesné a účinkem kvalitní inscenace.

Jiří Hraše
Vyšlo ve Větrníku č. 7
16. 10. 2003