Texty: SLOUKOVÁ, Jana: Hronov podevadesáté a Hronov poprvé. AS 24.8.2020.

Hronov podevadesáté a Hronov poprvé

Neříkalo se mi to po půlnoci v Tritonu bez uzardění a už vůbec se mi to nepíše bez uzardění na stránky Amatérské scény. Ano, i tací jsou mezi námi, jistá překvapivá menšina, ti, kteří letos zavítali na Jiráskův Hronov poprvé v životě.

Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské


V oblasti divadla profesionálního už jsem si zažila a vybudovala leccos, pole toho amatérského se mi zatím orbě vzpouzelo a první seznamování vůbec probíhalo až někdy před dvěma lety, a to především díky osobním vazbám na jeden pražský soubor. S o to větším očekáváním a zároveň ostychem jsem letos vyrazila do Mekky všech divadelních nadšenců, a to rovnou jako členka lektorského sboru Problémového clubu. Bylo to navíc na ročník výjimečnější, než byly ostatní, na ročník jubilejní a zároveň na ročník spoluurčený novým typem divadla, uměním v čase corony.

Tato druhá okolnost pochopitelně ovlivnila tu první a je nutné ocenit organizátory, jak se se všemi omezeními vypořádali a nenechali devadesátiletému oslavenci sebrat lesk jeho narozenin ani v rámci okleštěných povolených možností. A i když by byl jinak doprovodný program jistě ještě bohatší, podařilo se festivalu rozžít centrum města ve velkém a nejen hlediště obou divadelních sálů byla pravidelně plná. Atmosféra toho, kdy divadlem žije najednou celé město, kdy do ulic vyráží nejen diváci, mířící na představení nebo z něj, ale i ti, kteří jinak žádnými pravidelnými návštěvníky divadla nejsou, festival jako kulturní oslava, veselice a hlavně divadlo jako setkávání, tím vším mi Hronov připomněl hradecký festival Divadlo evropských regionů, na jehož podobě jsem se měla tu čest mnoho let podílet. Právě setkávání souborů a divadelníků, ať už mezi sebou nebo se svými diváky, a naprosté divadelní ovládnutí města vychází Jiráskovu Hronovu rozhodně na jedničku.

Jako dramaturgyně jsem mohla ocenit pestrost žánrů, inscenačních přístupů a zároveň získala jako nováček možnost zorientovat se nejen v oblasti amatérského činoherního divadla, ale také divadla pro děti mládež, experimentu, pohybového divadla aj. Coby celostátní mezidruhová přehlídka a průřez „tím nejlepším“ mi tak Jiráskův Hronov nabídl ucelený pohled na stav české amatérské scény. O tom, že je to pohled velmi utěšený, mě přesvědčila většina zhlédnutého. Nechci se zde rozepisovat podrobně o jednotlivých inscenacích, obecně mě ale velmi potěšila dramaturgie souborů, ať už jde o množství současných her – například oblíbená absurdní komedie Tomáše Svobody Srnky v osobitém podání Divadelního studia D3, americká svízelná hra Gedeonův uzel, kterou na českých jevištích uvedl soubor z Veverské Bitýšky vůbec poprvé, chorvatská komedie Knězovy děti, která mě donutila zhlédnout také stejnojmenný výborný film, nebo komediální hit Donalda Churchilla Natěrač (drsnou hru Roberta Askinse Přísámbůh!, ani Quilterovu oblíbenou hru Je úchvatná jsem bohužel zhlédnout nestihla). Interpretace klasiky se tak objevila paradoxně v menšině, ale s o to větší vynalézavostí se tvůrci pokoušeli najít inscenační a interpretační klíč, ať už to byl meotarový Černý kocour Edgara Allana Poea, okouzlující Erben 1862, inspirovaný bajkou Král tchoř, nebo razantní Hamlet v podání souboru z České Lípy. Zástupci divadla pro děti a mládež mě nejvíc potěšili svou angažovaností a otevíráním společenských témat, o kterých je nutné k dětem mluvit tady a teď, nejvíce na mě v tomto ohledu zapůsobila mostecká Malála Pavla Skály. Přehlídka také vyvolala otázku definice, podoby a ideálního tvaru žánru kabaretu. Hned několik inscenací v tomto ohledu provokovalo k velkým debatám – ať už šlo o záměr a záměrnost v Kabaretu proti nám! Souboru Ad Hoc, tematické vymezení v Kabaretu v metru divadla Kardio Theatre a geniální vzpouře proti divadelnosti v „kabaretu trapnosti“ Párek Statického divadla Ostrava. Můj obzvlášť velký respekt si zasloužily všechny soubory s autorskými inscenacemi, z toho hned tři z nich se u mě zařadily navíc k osobním vrcholům festivalu. Byla to především sympatická generační výpověď Doručeno. Zobrazeno. Přečteno. Kláry Vajnerové a jejích kolegů ze souboru Šupitopresto, která pod hravou formou a skvělou výchozí situací ukazuje vztahovou bezútěšnost dnešního světa, dále inscenace hry Kateřiny Rudčenkové Příběhy z pohřbu aneb povídej mi něco hezkého souboru Antonín Puchmajer D. S., ve které se snoubí poezii s ironií a díky režii Petra Lanty dostal ponor do duše jedné nevyrovnané dívky silnou hororovou atmosféru. Vrcholem třetím se mi pak stala inscenace Akolektivu Helmut S čaganem lamag nohy, která pod krkolomným názvem ukrývala divadelně neuvěřitelně vtipnou a zároveň tematicky a emocionálně silnou expedici do krajiny duše.

Z doprovodných vzdělávacích seminářů a kurzů mi přísluší zmínit blíže ten náš, tedy Problémový club. Vážím si toho, že jsem do něj byla oslovena jako lektorka, setkání s mými kolegy bylo i pro mě samotnou nesmírně inspirující, ať už zmíním přesahy a kulturní kontexty, do kterých každou inscenaci zasazovala Alena Zemančíková, přesné analýzy Kristiána Ivo Kubáka, nadhled a postřehy Jana Šotkovského, precizní kritiky Luďka Horkého, nebo přehled a zkušenosti Milana Schejbala. Jsem ráda, že debaty se seminaristy i zástupci souborů probíhaly bez zbytečných konfrontací, se společnou snahou dobrat se od konkrétní problematiky inscenace k obecnějším tématům a zkusit najít odpovědi na otázky, které dráždí divadelníky amatérské, stejně jako profesionální. V tomto ohledu je třeba zmínit také festivalový zpravodaj, který si po celou dobu udržel velmi vysokou úroveň publicistickou i odbornou.

Týden, strávený na Jiráskově Hronově byl pro mě cennou zkušeností a inspirací. Je radost, potkávat se s lidmi plnými nadšení, s těmi, pro které je účast na téhle prestižní události často splněným divadelním snem, žasnout nad výbornými inscenacemi a chtít přesně uchopit vše zhlédnuté i přes drobné či větší nedokonalosti, snažit se rozklíčovat, odhadnout záměr, upřímně analyzovat, ale nedemotivovat a především užít si společnost lidí, pro které má divadlo svůj přívlastek skutečně od slova amare, tedy milovat.

Děkuji tedy všem kolegům z amatérského divadla za letošní ročník a přeji Jiráskovu Hronovu a spoustu nápadů, sil a radosti do další devadesátky!

(Autorka je absolventkou DAMU, v současné době působí jako šéfdramaturgyně v Městských divadlech pražských – pozn. red.)

Autor: Jana Slouková