Texty: ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Jiráskův Hronov 2020. AS 13.8.2020.

Jiráskův Hronov 2020
Malaal-ysg72
Foto z představení Malála Kolektivu Reservé ZUŠ F.L. Gassmanna z Mostu Autor: Ivo Mičkal

90. Jiráskův Hronov měl tentokrát zvláštní atmosféru. Jednak byl jubilejní, jednak se konal navzdory tomu, že do poslední chvíle nebylo jasné, zda to bude možné. Jen co do počtu účastníků byl menší.

Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Loutkové | Názor | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské

Ti, kdo se sešli, však byli od samého počátku zasaženi vzájemností a radostí ze setkání: ani (jsme) nečekali to pohnutí, které člověk cítil málem i při politických projevech na zahájení. I ta hornická dechovka ze Rtyně, zmiňovaná už v kronice z roku 1864, připomínala náhle kontinuitu kulturní tvořivosti všemu navzdory.

Inscenace se vybíraly trochu mimo pravidla, protože většina národních přehlídek amatérského divadla se nekonala; často bylo nutné spolehnout se na názory důvěryhodných osob, které dosvědčovaly stav inscenace ještě v procesu zrodu. Ale musím říci, že všechny inscenace (bylo jich v hlavním programu 23) důstojně obhájily svou nominaci.

Hned první den se podařilo program sestavit tak, že z něj bylo názorně poznat, jak různé formy amatérského divadla se pěstují a na jakých všemožných místech. Divadelní studio D3 z Karlových Varů je činoherní soubor s dlouhou a úspěšnou tradicí. Tentokrát přivezl inscenaci komedie Tomáše Svobody Srnky ve střídmé režii Petra Richtera. Bizarní komedii plné nepravděpodobných příhod i postav decentní režie i herectví svědčilo: Jiráskův Hronov započal jako festival inteligentního a poučeného divadla.

Povídku Černý kocour upravil pro své meotarové divadlo (ano, řeč je o dávné školní pomůcce, kterou se obrázky promítají na projekční plochu) Tomáš Hájek jako jediný zastupující člen Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé. Hrůznou zpověď člověka, propadlého neovladatelnému sadismu, rozehrál množstvím detailů, vytvořených speciálně pro meotarovou projekci. Amatérské divadlo se tak představilo ve své loutkářské, komediantské podobě.

Třetí toho dne vystoupil Akolektiv Hemut z Prahy s „beskydskou“ kompozicí S čaganem lamag nohy. Průběžnou linií je výprava čtyř studentů do Beskyd po stopách zbojnické tradice, která se volně prolíná s tradicí partyzánskou. Do ní se neustále vlamuje pobyt studentů v chráněné horské oblasti v konfrontaci s lesníkem, medvědem, tetřevem a místní starousedlicí, kterou navštěvují zbojníci, partyzáni i turisté, sledováni žandáry, nacisty a ochranáři. Všem musí žena otevřít, nabídnout pohoštění a odpovídat na jejich otázky, ať je pro ni jejich návštěva vítaná nebo hrozivá. Dění se účastní i medvěd a tetřev, představovaní loutkami: medvěd marionetou a tetřev takovou švankmajerovskou bytostí z deštníku a kuřecích drápků. Inscenace je plná vtipných slovních i fyzických (včetně loutkářských) gagů, ale imponuje nakonec hlavně vážností, s jakou tvůrci k tématu identity místa přistupují. Inscenace končí působivou metaforou: jeden z herců začne tančit (bez hudebního doprovodu) zbojnický tanec. Zpočátku mu to jde výborně, ale jak je čím dál unavenější, skoky a cifrování mu jdou stále obtížněji, pak už má tanec k dokonalosti daleko, ale herec nepřestává, i když už pohled na něj diváka bolí, a skončí až teprve tehdy, když se ozve zvuk motoru. Může to být přijíždějící autobus, kamion odvážející dřevo, harvestor plundrující beskydské lesy, terénní auto. Vnímáme někdejší slávu a pýchu a postupnou devalvaci a devastaci místa i jeho dějin. Akolektiv Helmut tvoří současní vysokoškolští studenti, přátelé od dětství, a jejich inscenace byla vytvořena promyšlenou kombinací různých divadelních postupů. Byla generační připomínkou faktu, že s tématy a jejich výklady divadlo nikdy nekončí.

Do programu JH významně zasáhly i dvě inscenace problémových dramat americké provenience: Gedeonův uzel americké dramatičky Jonny Adams a Přisámbůh Roberta Askinse. Obě, byť se dvěma různými soubory, režíroval Libor Ulovec, který tak znovu potvrdil svoji osobní linii inscenací, zabývajících se problémy mladých lidí, diskriminací, mravnostními delikty osob, které z titulu svého povolání mají mravnost chránit – a podobně. Tato dramata bývají zručně, ale dost spekulativně napsaná, a nutno přiznat, že v amatérském provedení, které nemíří na virtuózní herecký výkon, se upozorňovat na etické problémy výchovných a léčebných procesů daří.

Jiný typ činohry, který se vždy v amatérském divadle vyskytuje, jsou dobře napsané komedie. Z nich nejznámější je Natěrač D. Churchila, sehraný souborem DS Vojan z Desné – Mladou haluzí. I v tomto případě bylo ku prospěchu, že se inscenátoři nesnažili o velké komediální hraní. Tím více vlastního lidského obsahu do poměrně obehrané komedie vnesli.

Haló souboru U.F.O, z Albrechtic nad Orlicí je autorský projekt, kde snaha o komedii ze života současníků docela nevyšla vinou opatrného načrtnutí situací, z nichž bylo pro herce těžké vytěžit smysl, o který by bylo možné opřít další děj. Příběh člověka, který všechno má a neví, co by tak ještě chtěl, vyzněl neurčitě.

Inscenace DS Klas z Klášterce na Ohří Knězovy děti měla ze všech těch tradičních činoher největší „říz“. Komedie a filmový scénář známého chorvatského dramatika Mate Matišiče se odehrává na nejmenovaném chorvatském ostrově pár let po konci jugoslávské války. Hříšnost obyvatel, kteří chtějí všechno, co je v prostoru konzumní svobody dostupné, ale nechtějí děti, je předmětem bizarní spasitelské akce mladého kněze. V komedii se projeví v groteskní podobě nejrůznější nectnosti společnosti, v níž každý o každém všechno ví, a přece se tu vyskytují tajemství. Inscenace, jejíž předloha je napsaná s drastickým, ne však lascivním vtipem, byla místy výborná, na jiných místech se jí však pro tak bohatě obsazený moderní tvar nedostávalo sil. V oboru tradiční činohry byla rozhodně svěžím příspěvkem.

Slavná hra Petera Quiltera Je úchvatná, s níž přijela na závěr festivalu Dobřichovická divadelní společnost, disponující hudebně zdatnými herci, sází na charisma herecké představitelky Florence Foster Jenkinsové, ženy, která toužila vystoupit v Carnegie Hall a podařilo se jí okouzlit publikum i přes to, že byla „nejhorší operní zpěvačkou na světě“. Role patří mezi obrovské herecké úkoly s jistou nutnou dávkou exhibice. Mezi svými diváky se dobřichovická inscenace jistě těší sympatiím a obdivu, na Jiráskově Hronově spíš (jako už tolikrát v jiných případech) dosvědčovala, že některých cílů se prostředky amatérského divadla dociluje jen těžko – což se projeví na výsledku.

Komediální žánr byl zastoupen dvojím kabaretem. Ten „Proti nám“ přivezlo populární Kočovné divadlo Ad Hoc. Jejich inscenace potvrdila mimořádnou hudební a textařskou úroveň svých členů, pobavila přesně sehranými dramatickými skeči, ale tentokrát zanechala nesplněné očekávání vůči významovému vyznění celku, ve kterém se nepodařilo se kriticky distancovat (jak proklamováno) od bezduché zábavy, mající za účel přehlušit vnímání toho, oč ve společnosti opravdu jde.

Kardio Theatre Praha se pokusilo o Kabaret v metru. V tomto případě je pochybné už žánrové pojmenování, inscenace je ve skutečnosti rozvíjející se hrou, nikoli sledem čísel ( byť tu a tam je do ní číslo vloženo). Na základě mysteriózního předpokladu, že vždy 9. května, ve výroční den uvedení pražského metra do provozu, se otevírá tajemná „trasa E“ v níž přebývají různé zmizelé osoby a osudy, se v jediném vagónu metra odehraje několik životních příběhů. Problém inscenace je v nedostatečně strukturované režii (a v dramaturgii ve smyslu práce s autorským textem), jejímž vlivem je jevištní dění nepřehledné a stylově roztříštěné. Tato inscenace by se mohla časem velice zlepšit, pokud si její tvůrci hronovskou zkušenost připustí.

Inscenace souborů ze základních uměleckých škol nesly bez výjimky humanistické a politické poselství, až to byla Republika na nás čeká Tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce v Praze nebo Malála Kolektivu Reservé Základní umělecké školy F.L. Gassmanna z Mostu či Erben 1862 souboru Convivium Základní umělecké školy F.A. Šporka z Jaroměře. Jasně se ukázalo, že mladí lidé středoškolského nebo i mladšího věku ostře vnímají nejen podoby útlaku, diskriminace a cynismu bohatého světa, ale i docela subtilní politické podvody. Pod pevným, ale nemanipulujícím vedením svých pedagogů vytvářejí poetické apelativní výpovědi.

V hronovském programu nechyběla ani subversivní inscenace Statického divadla Ostrava v podobě nekonečného řečnění čtyř maníků, meditujících o tom, že „už by se něco mělo dělat“. Jejich inscenace, nazvaná Párek, je punkově rozvolněná, ale jazykově vynalézavá a poetická. Ukázala tu polohu amatérského divadla, která se nechce publiku zalíbit a navázat s ním vztah spojenectví, ale pracuje s provokací v obsahu i formě. Párek je při tom ale inscenace srozumitelná, sebeironická a dobře zahraná. Do programu vnesla originální, neodvozenou poetiku.

Divadelní klub Jirásek z České Lípy se pokusil o Hamleta a v rámci proslulé tragédie o aktualizovaný politický výklad. Úmysl tak docela nevyšel, jistě vinou příliš bezohledné úpravy textu, ale zejména jakousi ledabylostí a nahodilostí ve výkladu postav a východisek jejich jednání. Celek tak vyzněl svévolně a přes úctyhodnou schopnost amatérského spolku dovést k výsledku inscenaci klasického titulu nepřesvědčivě.

Mimořádným zážitkem Jiráskova Hronova byly dvě inscenace původních her, jejichž autorkami jsou hrající členky souborů. Sekce Šupitopresto divada Radar Praha uvedla hořkou generační hru Kláry Évajnerové Doručeno. Zobrazeno. Přečteno. V této hře, odehrávající se v trojí jednotě na večírku, je stanoveno pravidlo, že každý, komu přijde do mobilu SMS zpráva, musí ji otevřít pro všechny přítomné. Vznikne tak soustava dramatických zlomů, odhalujících tajemství členů spřátelené komunity, v rámci čehož se některé vztahy vyjasní, jiné rozpadnou, jeden odhalí ve své pravé podobě. Využití elektronické komunikace, v posledních letech už celkem frekventované, zde nevede k odhalení falešných identit, ale naopak k poznání reality. Otázka, která zůstává, zní „ a co si s tou pravdou počít?“

Antonín Puchmajer D.S. Praha je spolkem divadelních kritiků, kteří amatérsky hrají divadlo. V Praze působí už víc než dvacet let, během nichž sehráli několik vlastních autorských kousků, ve kterých zejména ironizovali situaci městského intelektuála, který se zdaleka necítí tak dobře situován (hmotně ani duchovně), jak by měl být a jak se o něm předpokládá. Před časem získali do svých řad spisovatelku Kateřinu Rudčenkovou, která s Puchmajery působí jako herečka a tentokrát pro ně napsala hru. Jmenuje se Příběhy z pohřbu aneb Povídej mi něco hezkého. Poeovská jevištní báseň s aluzemi na další díla literární i filmová rozehrává originálně řešené situace, do nichž člověka párové soužití vrhá a které jsou rozvíjeny s vlastní poetickou logikou. Mohla by to být i vůči tolik projednávanému ženskému údělu (sebe) ironická groteska, nebýt podmanivě krásné autorské hudby Sonii Koutové, samotnou skladatelkou na klávesový nástroj provozované a hlasy herců zpívané. Spojení hudby, potměšilé, o to však výmluvnější poezie, svitu svíček i poněkud přízračného herectví čtyř postupně se prosazujících mužů a dvou žen skládá tvar, který připomíná poetiku filmů „nových vln“, kdy děj je jenom jednou částí díla, působivého v celku jako obraz.

Skutečnost, že v týdenním programu bylo méně inscenací, umožnila detailnější a delší debaty, rozvíjené i nad méně suverénními kusy. Mluvit o divadle a zkoušet si jeho postupy v seminářích je další významnou linií Jiráskova Hronova. Spojení obou aktivit z něj dělá jedinečný fenomén, který se těší respektu i v cizině. Z níž tentokrát žádná inscenace nepřijela, což byla, už kvůli tomu výročí, škoda, i když víme, co ji způsobilo.

Autor: Alena Zemančíková