Texty: Háder, Jura, Velká Bystřice, Dovolená s rizikem, reflexe, HDM 2020

Dovolená s rizikem je situační komedie o tom, co všechno se může stát v jednom rodinném francouzském hotelu. V pokoji, kde jsou omylem ubytovány hned dva páry, vznikají nečekané zvraty a komická nedorozumění. Jedna z nejznámějších her britského dramatika Davida Freemana měla premiéru již v roce 1973. Od té doby ji pravidelně vídáme na našich i světových scénách. V Česku je natolik oblíbená, že snad není divadlo, ve kterém by se alespoň jednou neuvedla.

U komedie tohoto typu je třeba perfektně zvládnout „řemeslo“ a mít smysl pro detail a důslednost. Bystřičtí velmi dobře řemeslně zpracovali celou hru. I přes pomalejší a nepřesný začátek se brzy dostali do dobrého a svižného tempa, které si udrželi až do konce hry. Vše fungovalo jako správně seřízený hodinový stroj. Inscenace nepostrádala dynamiku a scény se v rychlém sledu střídaly, aby nenechaly diváky vydechnout. Správný temporytmus a vysoké nasazení však také způsobovaly, že hercům v expresivnějších polohách přestávalo být rozumět. Navíc se stalo, že nevyzněly některé gagy, či nezazněly důležité informace. Výjimkou v tomto ohledu byl představitel Heinze Michal Mikulec, jehož mluva i dikce byla jasná a srozumitelná. I přes to ale jeho herecký projev postrádal onu pravdivost a pravděpodobnost. Heinz nepůsobil dojmem ředitele a prvního milovníka v jedné osobě, nýbrž jako mladý nezkušený portýr.

Naproti tomu jsme mohli sledovat přesné herecké výkony Pavla Dorazila, Romana Tegla, Jitky Smutné a Jitky Doležalové. Čtveřice hlavních protagonistů měla přesně vystavěné charaktery, které s lehkostí a nadhledem bavily diváka od začátku do konce. Herci hráli s obrovským nasazením a lehkostí. Jevištní jednání bylo tím pádem uvěřitelné a bez zbytečně zatěžkané psychologie postav. Situace, které vytvářeli, v sobě měly humor i nadsázku.

Kvalitní řemeslné zpracování bylo podtrženo dobrým výběrem hudby i zajímavými nápady. Jedním z nich bylo originální scénické řešení situace, kdy kamna vystřelí nahoru ke stropu a zůstanou tam po zbytek hry viset. Na druhou stranu hře chyběla důslednost u některých detailů. Neukotvená scéna, která se kymácí ze strany na stranu po každém bouchnutí dveří, zamykání bez klíče, či nelogické otvírání a zavírání zaseklé skříně ubírá hře na autenticitě. Herci v zápalu hry dělají zbytečné chyby. S oknem herci zachází, jako by nemělo skleněné tabulky. Sako, jenž je zaseklé ve dveřích, jen tak volně spadne na podlahu.

Kostýmní a scénografická složka inscenace je také velmi povedená. I zde však narážíme na detaily, které způsobují nejednoznačnost. Současné kostýmy Stanleyho a Brendy jdou do kontrastu s historickým telefonem, praktikábly, které představují dvě postele naopak vyčnívají uprostřed scény, která jinak působí velmi realisticky. Tím pádem není jasné, zda hrajeme hru v současnosti nebo se pouštíme do 80. let 20. století. To vše jsou detaily, které ubírají na jinak velmi povedeném představení.