Texty: Zajíček, Pavel, Václavov, Václav, Šašulda a SluníčkoČervená, reflexe, HDM 2020

Divadlo Václav – Alois Mikulka: Šašulda a sluníčko
Brněnský širokospektrální umělec Alois Mikulka (*1933) napsal svou veselou hříčku již v polovině šedesátých let minulého století, ale její obrazivost a svěžest dodnes nevyprchaly. Režisérku Petru Šípovou je třeba pochválit již za volbu titulu. Jedná se o hru zřídka nasazovanou, oproti jiným neprávem opomíjenou. Její obsazení navíc typově výborně sleduje možnosti výrazně omlazeného václavovského souboru. Zapojení mladších herců a hereček do představení, a to v rolích většího rozsahu a významu, je dobrou známkou živosti václavského divadla.
Šašulda a sluníčko je hrou určenou primárně pro dětské publikum, na HDM se inscenace uchází o postup na Popelku Rakovník, ale text sám má bezesporu potenciál rozvířit fantazii i starším divákům či čtenářům. Snový příběh s prvky místy až surreálnými balancující na hraně absurdity má někdy tendenci se utápět v přívalu slov a nápadů. Jako zásadní inscenační úkol se tak jeví vyjasnit a nasvítit hlavní dějovou linku, napínavý děj o záchraně Sluníčka, v noci slabého a bezbranného, před zlým Železným generálem a jeho hordami. Odpovědnost leží na chlapci Šašuldovi v podání Tomáše Šípa. Ten má nejdřív co dělat, aby si zachránil vlastní kůži, ale postupně zjišťuje, že kamarádi si musí pomáhat, a tak chytrým úskokem Železného generála přemůže. Zachrání tím nejen Sluníčko, ale pomůže k osvobození i dosavadním generálovým poskokům a pomahačům. Diváci vidí celou tu lapálii jakoby Šašuldovýma očima, z jeho perspektivy, právě on je nejen hlavním hrdinou příběhu, ale i jeho vypravěčem a garantem. Tomáš Šíp vydává nesmírné množství své zdánlivě nevyčerpatelné energie na upoutávání pozornosti publika, takřka každou větu doprovází pohybovými a mimickými ohňostroji, hlasový projev je silně stylizovaný, snad až pitvořivý. Není pak divu, že mu už nezbývá dost prostoru na samotné jednání v příběhu, na posouvání a vykládání děje. Dětský divák zajisté vyžaduje velmi kontaktní herectví, podmínky v poloprázdném sále také nebyly pro komunikaci ideální, na druhou stranu se snad lze do jisté míry spolehnout na vnímavost a představivost dětí a vyhnout se podbízivé šišslavosti.
Z ostatních výkonů připomeňme Andreu Kvapilovou v roli Sluníčka, která nad poměry dobře reagovala na své kolegy a v řeči velmi přirozeně frázovala. Barbora Schwarzová coby Paní Tma působila mile potměšile, ovšem klidně by mohla přidat trochu kapku energie, aby se nerozplynula ve svých stínech. Úlohu Železného generála zastala Jana Kožičková. Autor by se jistě nehněval, kdyby se role přejmenovala na generálku, čímž by se představitelce uvolnily ruce pro dynamičtější práci s hlasem. Učitelka Zuzany Bradáčové působí spíš jako rozverná školačka, postava Bábiny, která jako Deus ex Machina přichází na scénu v rozhodující moment děje, by zasluhovala více pozornosti, větší zvýraznění, nejen od její představitelky Martiny Štastné, ale i v koncepci dané scény. Koneckonců Bábinu vidíme konečně poté, co se o ní většinu hry jen mluvilo.
Velkým pozitivem je živý zpěv doprovázený kytarou. Sluníčko, Tma i Šašulda jistě intonují a hlasem bez problémů obsáhnou celý sál. Podobně jako při běžné jevištní řeči by i zde mohli brát větší zřetel na komunikaci, na to, že písní něco sdělují, a ne jen vyrábějí krásno, i když to se jim pěkně daří.
Celkově by se dalo václavovským doporučit, aby si na scéně víc hráli, aby se o chlup víc spolehli na to, že když budou se zájmem objevovat Šašuldův příběh, publikum, i to dětské, se dá rádo strhnout. Dílo Aloise Mikulky láká do světa fantazie.