Texty: Zajíček, Pavel, Divadelní spolek Na štaci, Loupež v Toweru, reflexe, HDM 2020

Známý britský herec, spisovatel a komik David Edward Walliams, resp. jeho příběhy se staly námětem hry Loupež v Toweru místního souboru DS Na štaci. Viděli jsme rodinnou komedii v úpravě a režii zkušeného divadelníka Ladislava Vrchovského.
Představení nás zavedlo do Londýna. Malý kluk Ben musí trávit páteční večery u babičky. Strašná nuda, vždyť babička chce pořád jen hrát scrabble nebo vařit kapustu na milion způsobů. Navíc po ní ještě i smrdí. Vše se však změní ve chvíli, kdy se dozvídá, že babička byla dříve proslulou lupičkou.
Na představení domácího souboru se hlediště zaplnilo do posledního místa. Viděli jsme diváky, kteří se těšili na své známé a kamarády. Přesně takhle vypadá a má vypadat sousedské divadlo. Diváci se svými přáteli na jevišti celou hru tzv. „šli“ a energie, která mezi nimi pulzovala, by nejednoho zvedla ze židle. Vidět to bylo zejména v momentech, kdy herci vystoupili ze svých klasických rolí a řádili na jevišti s výraznou stylizací. Krásnými případy jsou např. Benův sen, kdy po jevišti pobíhaly dvě obrovské kapusty, babiččin gangsta rap či taneční soutěž. Zmíněné scény byly pouze zajímavým oživením inscenace, ne však těmi pověstnými třešničkami na dortu, které korunují celou inscenaci.
Dramatizace, která je kompilací několika Walliamsovách příběhů, v sobě skýtá nejedno úskalí. První a zásadní z nich představuje otázka žánru. Příběh na pomezí reality a absurdity nabízí možnost hrát výrazně stylizovanou frašku, kde každá postava zaujme svým výrazným projevem. Civilní herectví, které jsme u většiny herců viděli, zapříčinilo, že se hra stala velmi brzy monotónní a stereotypní. To umocnily také dlouhé změny scén, které, bohužel, ubraly inscenaci na její dynamice a temporytmu.
Dalším úskalím hry je herecké jednání, které je ukryto mimo slova a věty ve scénáři. Velmi dobře se tohoto úkolu zhostila Miluše Poláčková, která dokázala svým hereckým jednáním komentovat situace i mimo své repliky. Podařilo se jí tak vystavět charakter postavy nejen skrze slova, ale i herecké jevištní jednání. Stejně tak zaujmul i Antonín Bartošík v menší roli Flavia.
Ústřední postavu čiperné babičky ztvárnila Jitka Borovičková. Výrazné zcizovací scény (akrobacie na kole, rapování) i obrovská energie dodaly postavě základ, na kterém se rozhodně dá stavět pro budoucí reprízy. Zatím však chybí více hereckých poloh, které postava nabízí. Chybí herecké jednání mimo napsané dialogy. Stejně tak i Michal Vrána jako Ben potřebuje herecky dozrát, aby mohl lépe odlišit rovinu vypravěče a komentátora příběhu od samotných dramatických situací a dialogů. Vždyť právě on s babičkou jsou hybateli děje. Děje, který oba pouze vypráví, avšak nijak nekomentují a neprožívají.
Výtvarná stránka inscenace by nás měla zavést do anglické rodiny. Jak babiččin byt, tak křesla a televize u Bena doma však evokují spíše československou domácnost před rokem 1989. Inscenace postrádá vtažení do prostředí a reálií Anglie, potažmo jejího hlavního města. Krásné korunovační klenoty nebo kostým Anglického bobíka je v tomto případě málo. Otázkou zůstává také kostým obou rodičů, který by mohl lépe korespondovat s jejich vášní – společenským tancem.
Na závěr bych rád ještě pochválil hudební složku, která je výraznou součástí inscenace a věřím, že časem uvidíme i zajímavé choreografie a vystoupení nejen v rámci „taneční soutěže“. Jsem rád, že DS z Němčic měl tu odvahu a přinesl na prkna divadla téma, které není tak obvyklé – tedy onen mezigenerační střet mládí a stáří. Věřím, že hra může divákům přinést nejen pobavení, ale také zamyšlení se nad chováním mladých ke starším a naopak.