Texty: Zajíček, Pavel: Hvozdná, Odpusť, Natašo! reflexe, HDM 2020

Kroužek divadelních ochotníků ve Hvozdné – Sergej Dakov: Odpusť, Natašo!
Druhá páteční inscenace z dílny hvozdenských ochotníků přinesla látku poněkud náročnější, než byla odpolední Červená karkulka. Alena Herman zrežírovala vlastní adaptaci autobiografického románu Sergeje Dakova Odpusť, Natašo! Jen necelých dvaadvacet let života bylo vyměřeno tomuto ruskému autorovi, básníku jediné knihy. Ta však ovlivnila generace a dodnes bývá vydávána a čtena. Je příběhem záhy osiřelého chlapce, který se protlouká sovětskými dětskými domovy, načež nalézá své místo v režimním systému výchovy mladých komunistů, stává se vůdčí osobností postupně na několika školách. Svým zápalem pro budování státu zaujme místní tajné služby a pod jejich vedením zakládá a vede tajnou policejní skupinu. Zpočátku plní úkoly více méně kriminalistického charakteru, rozhánějí rvačky, prostředky za hranou zákona „trestají“ násilníky a výtržníky. Později jsou ale převeleni k úkolům delikátnějším: komunismus je nutno ochránit před hrozbou vnitřního škůdce v podobě křesťanských modlitebních skupin; ty je třeba vyhledávat a likvidovat. V tom Sergejovo komando vyniká. Jenže při svých výpadech pravidelně narážejí na tichou výčitku ztělesněnou dívkou Natašou. Sergej postupně dochází k prozření, odmítá ideály komunismu a jeho metody a tuto svou dosavadní víru mění za víru křesťanskou. Rozhodne se opustit Rusko a s vypětím všech sil a s myšlenkou na Natašu plave do Kanady. Na americkém kontinentu získává po vypovězení svého příběhu azyl, avšak již po necelých dvou letech za nejasných okolností umírá v Kalifornii.
Předloha má silný prokřesťanský akcent, takřka evangelizační náboj. Alena Herman se však drží spíše historické linky, duchovní tóny nechává zaznít převážně implicitně. Skrze Sergejovy vzpomínky nás provádí nepřátelským prostředím sirotčinců i následným vzestupem hlavního hrdiny, a to jeho pohledem. Sergej Dakov v podání Davida Langera se tak stává průvodcem a osou všeho dění. To klade mimořádně vysoké nároky na herce. Dlouhé pasáže jsou vyprávěné, byť za mohutné podpory světelných efektů a hudby. Na scéně se dále objevují dvě tajemné Osoby (Tereza Večeřová a Kristýna Javorová), které na sebe berou role mnoha postav, se kterými se Sergej na své životní cestě potkává. Vlastního ztělesnění se na jevišti dočkaly ředitelky sirotčince Irena (Lenka Murčeková), její podřízený Niči (Jakub Goiš), agenti KGB Azarov a Nikofarov (Jaromír Javora a Pavel Gabrhelík), a samozřejmě Nataša (Gabriela Holeňáková), která se hlavnímu hrdinovi coby dobrý anděl zjevuje při jeho přetěžké cestě přes moře. Nabízí se úvaha, které z postav opravdu potřebovaly své vlastní představitele a které mohly ztvárněny oněmi Osobami, které vynikají svou proměnlivostí. Podobně obratnou divadelní zkratkou je využití hadrové loutky pro násilné scény: drsné zacházení s loutkou má nesrovnatelně intenzivnější účin, než kdyby se obuškem bušilo do živého herce.
Klíčovou otázkou se zdá být, jaký je výchozí bod vyprávění, neboli z jakého místa na časové ose Sergej svůj život popisuje. To je zásadní pro herecký projev hlavního hrdiny. Je přece rozdíl, komentuje-li svou účast na násilných akcích KGB přímo z doby jejich konání, kdy byl přesvědčeným komunistou a předákem, nebo z odstupu vícera let, kdy se již hlásil ke křesťanství. Porotce Juraj Háder při setkání se souborem pronesl invenční hypotézu, že se snad příběh vypráví v době po dosažení amerických břehů, kdy musil Sergej svůj příběh vyprávět před azylovým soudem. Sám David Langer nabídl perspektivu onoho okamžiku před smrtí, kdy se člověku promítne před očima celý jeho život. Nakonec není asi rozhodující určit ideální řez, jako spíše zpráva pro soubor, že tato otázka palčivě vyvstává.
Obdobně nezřetelná je Sergejova konverze – moment životního obratu. Autorka scénáře argumentuje pro strastiplné chvíle během plavby ledovým oceánem. Některé klíčové situace přicházejí již dříve – víceré setkání s Natašou, setkání s modlící se stařenkou. Nicméně indicie pro Sergejovo obrácení se v příběhu zjevují velmi zřídkavě, v popisu vší té sovětské hrůzy zanikají a neumožňují spoluúčast diváka na vývoji postavy směrem ke konverzi, na procesu jeho proměny. Divácké soucítění opět blokuje i zmatečné herecké pojetí mísící perspektivy a postoje, přeskakující z emočně podbarveného a zamlženého vyprávění k předvádění některých epizod. To lze sice označit za základ epického herectví, nicméně jedná se o disciplínu náročnou, nutně založenou na permanentní orientaci herce, na nefalšované komunikaci směrem k publiku i hereckým kolegům. I zde je prostor ke zlepšení.
Za zvláštní zmínku stojí hudba. Ta není živá, ale živoucí, jednající. Nejlépe funguje v jednodušších motivech, působí-li samostatně, nebo v dialogu s jedinou další složkou. V momentech kumulace prostředků, kdy souběžnými silami pracuje světlo, hudba, slovo a (nedej bože, ovšem až příliš často) i herecká ilustrace, se efekty paradoxně ruší, navzájem se oslabují, nebo i diskvalifikují.
Inscenace hvozdenských ochotníků je přes všechny vyřčené i myšlené výhrady mimořádná hloubkou svého sdělení na straně jedné a originálním režijním konceptem na straně druhé. Kdyby se podařilo prostor mezi oběma póly zaplnit vědomějším zacházením s hereckými i technickými prostředky, dalo by se mluvit o zásadní divadelní události.
Pavel Zajíček