Texty: Háder, Jura, Červená karkulka, reflexe, HDM 2020

Dobře známou pohádku Červená karkulka přivezl do Němčic nad Hanou DS z Hvozdné. Do dramatické podoby ji pro soubor přepsala dvorní autorka Alena Herman, která je divákům známá i z Městského divadla ve Zlíně, kde se ukázala v roli autorky, režisérky i herečky (Kód Nula, Saturnin)

Po otevření opony jsme mohli vidět velmi krásnou a barevnou scénu lesa, jejíž historie sahá až do 30. let minulého století. Ne, že by to bylo znát. Iluzivnost lesa podtrhují i ty nejmenší detaily a reálné dřevěné prvky. Kouzelná scéna velmi lehce přenese děti do pohádkového lesa, kde zvířátka rozvíjejí dialog o tom, kterak tchoř spatřil v lese vlka. Dialogy i písničky nás rychle vtáhnou do pohádky a my čekáme, kdy se začne příběh dále rozvíjet. Na to si však musíme počkat až na druhou půlku hry.

Samotná pohádka o Karkulce bohužel nepřekypuje dramatickými situacemi. Hvozdenská inscenace není výjimkou. Je ovšem velká škoda že nový prvek, kterým jsou zvířátka, nepřinese za celou půlku nic nového a stále opakuje jedno a to samé. Druhá půlka je na děj o něco bohatší. Vidíme zvraty i milé scénické řešení toho, jak vlk sní babičku i Karkulku a jak se velmi hbitě dostanou z vlkova břicha. Zde však narážíme na limity krásné a iluzivní scény, která z jeviště nemizí, naopak je do ní přenesen náznak babiččiny světnice. Navíc ve dvou verzích – s postelí a bez. Tato nejednoznačnost způsobí, že se ztratí iluze lesa, ale nevznikne další iluze – babiččina světnice.

Významnou složkou inscenace je autorská hudba Richarda Dvořáka. Zajímavý podkres doplňují pěkné písničky, které zpívají téměř všichni herci. Sólově se nám představí babička v podání Lenky Murčekové, Karkulka Adéla Vykopalová a vlk, kterého ztvárnil Henrich Řeháček. Poslední jmenovaný bohužel polyká jak začátky, tak konce vět, a není mu proto rozumět. Je to škoda, vzhledem k pěkné hudbě i textu. Mluva herců je z velké části také neautentická. Karkulka má nepřirozenou polohu hlasu, herci nedbají správné intonace. Výjimkou je v tomto směru babička Lenka Murčeková, která hraje velmi přirozeně a uvěřitelně. Její herectví nepostrádá energii a mohlo by být inspirací pro její mladší kolegy. Také liška v podání Gabriely Juříkové má krásnou jiskru a náboj. Její postava je dynamická a na jevišti působí nadmíru přirozeně.
I přesto, že inscenace má své rezervy, můžeme vidět mezigenerační pohádku, která působí sympaticky a která si svého diváka určitě najde.