Texty: Kodeš, Jaroslav: Boleradice, bratří Mrštíků, Kulhavý mezek, reflexe, HDM 2020

DS bratří Mrštíků Boleradice – Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku
Když Oldřich Daněk psal v roce 1987 Kulhavého mezka, v socialistickém bloku se už začínaly projevovat první vlny perestrojky. Tedy především v tehdejším Sovětském svazu. A řada umělců, dramatiky nevyjímaje, přicházela na to, že i oni by se ve svých dílech měli s nastávající společenskou změnou nějak popasovat. Jestliže tedy Daněk napsal hru o potulných komediantech, kteří se snaží pravdivě zahrát příběh o výbuchu na jičínském zámku, nemyslel tím jen příběh oslavující herce a komedianství, ale určitě se pokusil hrát třeba o zodpovědnosti umělce k pravdě jako takové. Celý syžet je vystavěn na konfrontaci životních postojů a vztahů Jakuba, Markéty a dědka Vambery, s historicky doloženými osobami Jindřicha Slavaty a Elišky Kateřiny.
Boleradický soubor má ve svém středu řadu vynikajících hereckých osobností. Včera večer jsme viděli hned tři z nich. Zbyněk Háder, Jana Jirgalová a Jan Koráb předvedli, že umí citlivě pracovat s prostorem, s hlasem, s emocemi. Publikum si získali bezprostředně po otevření opony a pustili ho až v samotném závěru. Režiséru Jiřímu Brabcovi se tak podařilo naprosto přehledně sdělit, jak reálnou linku příběhu, tak i tu linku jakéhosi divadla na divadle. Divák se orientoval a odměnil všechny velkým potleskem. Tímto konstatováním by se dalo končit. Ale ono je tu ještě něco, co je potřeba požadovat od tak zkušených tvůrců, jako jsou Boleradičtí. Přehledně zahraný příběh ještě neznamená, že je všechno ok. Přeci jako tvůrci, a ve shodě s Jakubem Grundle, nemůžeme jen odvyprávět příběh, ale musíme za ním objevit ještě něco na víc. Něco co nás osloví teď a tady. A tak konstatuji, že v aktuálním sdělení má inscenace Boleradických ještě rezervu. Herci společně s režií se musí více ponořit do situací hry, aby pro nás prožili a tlumočili to, co Daněk napsal mezi řádky, popasovat se s podtextem, s přesným výkladem situací. Potřebujeme v každý okamžik hry vědět, proč tuhle repliku říká herec tak, a co tím myslí. Obecnost hraní je málo. Až k tomuto poznání režie s herci dospěje, pak už teď, jinak dobrá inscenace, získá na zajímavosti a naléhavosti. A o to by nám mělo jít vždycky.
Jaroslav Kodeš