Texty: Amaterská Scéna: 69. Loutkářská Chrudim - Den druhý. AS-blogy, 3.7.2020.

Loutkářská Chrudim - den druhý

První celý den chrudimského víření se sice nesl v neúprosném parnu červencového slunce, ale ani vysoké teploty nezabránily nadšení seminaristů, lektorů, porotců, kritiků, diváků i náhodných kolemjdoucích. Chrudim po roce znovu ožila jedinečnou festivalovou atmosférou.

Loutkové


Loutky amatérů i profesionálů, posezení ve stanu za Divadlem Karla Pippicha, máchání nohou v chladném potůčku, vášnivé diskuze a především setkání. Jako kdyby to bylo včera. Zvyknout si na festivalový chod je jako po letech sednout na kolo. Nabitý program nás zavedl od Kašpárka, do Pákistánu, i ke hvězdám. Po roce se opět všichni míjíme v chrudimských uličkách a máme radost, že tady po období izolace můžeme být – dnes poprvé bez roušek a do pozdních nočních hodin.
Ema Šlechtová

Udělat z chudosti přednost

Království je v krizi. Princezna se chce vdávat, ale není ženich k mání, vzácnému zlatonosnému ptákovi se nechce snášet a zlá ježibaba v lese chystá vývar z princezny k omládnutí. Kdo tohle může vyřešit? No jedině Kašpárek. Inscenace v podání i režii Jaroslava Ipsera čerpá z loutkářských tradic i klišé a zároveň se jim tak trochu vysmívá. Výsměch ale vychází z loutkářského srdce, takže je cítit, že to s tím shazováním není tak úplně vyhrocené. Zpracování loutek využívá poněkud prvoplánové ale stále vtipné kousky a vychytávky. Loupežník si svůj geniální úkryt v podobě stromu nosí na zádech, Čert se umí roztáhnout do dvojnásobných rozměrů, Kašpárek ve své vytíženosti ani nepoužívá nožky, ale vypomáhá si kolečkem a z Ptáka jako velké finále vypadne zlatý hřeb, tedy pardon, zlaté vejce.

Loutkoherectví je spíše surovějšího rázu, plno mlácení a sekání loutkami o zem. Ani výtvarně nejsou loutky kdovíjak přepečlivě vyhotovené, ale to vše zapadá do rázu inscenace, která je natolik spojena s bavičstvím jediného vystupujícího, že jí jako tvaru dokonce neuškodí, když se na kus prvního jednání zapomene, a ze začátku druhého se skokem vracíme na konec dějství předešlého. Naopak, přiznaná chyba v kontextu této hříčky zafunguje jako sblížení diváka s vodičovou osobností a veškeré zbytky vážnosti se rozplynou. Chudičká scénografie, která se proměňuje použitím různě barevných šátků a prostírání, inscenaci velmi sluší. Loutky jsou dost barevné na to, aby se jejich výraznost tříštila s malovanou nebo jinak podrobně zdobenou kulisou. Přesto Jaroslav Ipser její „přestavbu“ využívá k miniforbínkám, kdy opět upozorní na nejrůznější bohaté efekty, o které by diváky nerad připravil, a tak je nechá užít si úspornější a hlavně samostojné varianty hudebního doprovodu nebo velkolepého light-designu. Kašpárek to zařídí je vřelou parodií na sebe samu, která jistě potěší, ale možná by potěšila ještě více, kdyby se o pár minut zkrátila a tím nabrala na spádu a dynamice, jelikož používané postupy se po chvíli trochu okoukají.
Veronika Švecová

Autor: Amaterská Scéna