Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Otevřeno Kolín 2020. AS 1.7.2020.

Otevřeno Kolín 2020

O dva měsíce později (místo na konci dubna až na konci června) se konala jubilejní 25. celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla. A nejen termín byl neobvyklý.

Pohybové

Nekonala se ani předkola (mezikrajové přehlídky). Hlavní pořadatel (Evropské centrum pantomimy neslyšících, dalšími pořadateli jsou NIPOS a Městské divadlo Kolín) pozval všechny na předkola přihlášené soubory. Některé (cca třetina) to vzdaly. Také nekončila přehlídka nedělním veřejným představením pro děti.

Přehlídku hodnotil stejný lektorský sbor jako v minulých pěti letech (mimové Klepáč a Tichý, pedagožka a režisérka Zoja Mikotová, teoretička Ladislava Petišková, tanečnice Veronika Vaculíková a moje maličkost). Kromě sobotní přehlídky a gala s hosty, mohli účastníci shlédnout páteční večerní inspirativní představení. Po loňském úspěchu nabídli pořadatelé opět Robo Nižnika z DS Farma v jeskyni jako lektora dílny zaměřené na vztah hlasu, pohybu, rytmu a scénického prostoru. Na přehlídku se záštitou České komise UNESCO tentokrát přispěly Ministerstvo kultury, Městský úřad v Kolíně a hejtmanství Středočeského kra­je.

Než se budu věnovat samotné přehlídce, je třeba konstatovat, že přehlídka, která vznikla bez tradice doslova na zelené louce, si své místo v divadelním kalendáři našla. Je pravda, že původním záměrem bylo podpořit rozvoj skomírající amatérské pantomimy, a to se nepodařilo. I v běžných ročnících ji zastupuje převážně pantomima neslyšících a té ostatní je jako šafránu. Na otázku proč tomu tak je, existuje řada odpovědí. Moje odpověď je, že hlavním důvodem je složitost pantomimy jako divadelního druhu. Nemáte-li techniku, a to se nikdo sám podle knížky nenaučí, jen obtížně můžete vystupovat. Nejsou už studia vedená špičkovými mimy (vzpomeňte např. na Láďu Kaftana, člena Fialkovy skupiny). Že je to správná cesta, ukazují úspěchy Evy Polzerové, když se tomu chvíli začala věnovat. Je jen dobře, že se v podobě inspirativních představení setkávají účastníci s mladou nebo maximálně střední generací současné české pantomimy. Letos to byli Vojta Švejda se svým příběhem, který sice není nový, ale dnes už vypracovaný do detailu, Albert se bojí (klaunská pantomima s prvky westernu, komiksu i hororu). V pátek své pásmo autorských etud na různá témata o setkávání a střetávání nazvané Absurditky představili Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda.

I když přehlídka rozvoj české amatérské pantomimy nepodnítila, cestu do Kolína si našly dva jiné divadelní druhy. Je to nonverbální divadlo a taneční divadlo. Toho prvního také nejsou žádné zástupy, nicméně každý rok (kromě toho letošního) jednu či dvě inscenace vidíme. V posledních letech to byl např. soubor Cukr Rakovník. Tanečního divadla je více, protože tanečníci ho na svých přehlídkách moc nechtějí, tak řada souborů připravuje svou produkci přímo pro Kolín. Typickým příkladem je skupina TAPS Magdalena z Rychnova u Jablonce n.N. s choreografkou Lídou Rellichovou. Rozšíření původního předurčení přehlídky jí prospělo a svým způsobem zachránilo. Je to jen další doklad nebezpečnosti lpění na škatulkách.

Letošní přehlídka nemohla být stejná jako v minulých letech. Představilo se 16 choreografií a čísel od sedmi souborů. Pantomima S.I. přivezla pět sólových čísel, TS Flash z Jaroměře čtyři choreografie a Magdalena dvě. Tentokrát zcela chybělo nonverbální divadlo, ale vlastně jen částečně, neboť soubor z Jablonce Parau Parau se v divadelní revue nazvané Sešlost pohyboval na pomezí tanečního a nonverbálního divadla. Večírek či svatební setkání příbuzenstva prokázal, že silnou stránkou souboru je humor, stylizace, nadsázka, avšak chybí taneční vyspělost. Taneční pohyby někdy vypadají i jako parodie. Soubor se musí rozhodnout, co chce dělat a podle toho zvolit i pohybové tvarosloví. Chce to pracovat na odlišení jednotlivých postav a na vztahy mezi nimi. Pomohlo by zaměření na gestiku a mimiku. Je to jen na jejich rozhodnutí. Zatím tak trochu nepatří nikam.

Pantomima neslyšících S.I. z Brna a jejich dvorní choreograf Josef Tichý se tentokrát rozhodli připravit pouze sólové výstupy. To chce samozřejmě odvahu, neboť se ukáže, co kdo umí. Chce to pečlivou práci s detailem, tady se nic neskryje. Tichý, pokud jde o náměty, dal prostor neslyšícím, což se zúročilo v tom, že své tvorbě více věřili a snad i s nadšením přinášeli vlastní nápady. Na většině to také bylo vidět. Už první číslo nazvané Rychle a zběsile ukázalo zaujetí interpreta pro téma formule jedna a dvojroli jezdce soustředěného na těžkou práci a jakéhosi floutka, který si to chce jen tak zkusit. Divák si musí užít rozdíl mezi oběma jezdci, a to při přebíhání z jednoho sedadla do druhého je i fyzicky docela náročné. Povedla se Nová krev, v níž dirigentka symfonického orchestru bleskem změní žánr klasické hudby na heavy metal. Zaujala přesná synchronizace pohybu s hudbou. Album, v němž zazní poslední autorská tvorba Radima Hladíka, věnovaná souboru, je listováním albem a vzpomínáním. Toto číslo uvidí i diváci letošní JH, ostatní bohužel nemohou. Pokoj číslo 513 začíná jako thriller (mladá lupička loupí, protože potřebuje peníze na drogy) a končí jako fraška. To je sice pro divadlo hodně zajímavé, ale zatím to úplně nefunguje. Záhada pracuje s tajemstvím. Muž objeví záhadnou krabici, chvíli ji obchází a okukuje a až se osmělí a otevře ji, objeví se předmět ve tvaru oprátky. Hledá, co by s tím mohl udělat. Zkusí hrát na ni jako na housle, ale nakonec samozřejmě skončí v oprátce. Také tato pantomima se potýká s timingem jednotlivých částí a rozhodně by prospělo dát muži nějaký kostým (má podivný civil), což by mohlo prospět charakterizaci postavy.

V tanečním divadle zaujaly vlastně všechny choreografie. Není divu, neboť jejich autory a interprety byly vyspělé soubory, které by se jistě na přehlídku dostaly i z výběrových kol. Každý z nich si hledá vlastní cestu, a tak jsme viděli deset naprosto odlišných choreografií. Nechyběly mezi nimi chlapecké skupiny, a protože každá je v jiném věku, bylo to od chlapečků po mladé chlapy. S věkem interpretů stoupá energie, akčnost i míra fyzických pohybových dovedností a samozřejmě schopnost interpretovat choreografii. Přiznám se, že letos mě nejvíc zaujali úplně ti nejmenší ze ZUŠ Červený Kostelec. Jejich čistá taneční hra nazvaná V domečku byla naplněna hrou s krabicemi, v nichž kluci ve věku 1. a 2. třídy bydlí, nosí je, bojují s nimi a o ně. Je moc pěkné vidět, jak se na jevišti domlouvají, kam kdo couvne. Jsou svobodní, nejsou svázáni nějakou direktivou. Až je na JH uvidíte, dáte mi za pravdu. Další dvě skupiny byly z TS Flash Jaroměř. Ti nejstarší s choreografií Lenky a Pavly Halašových nazvané Labyrint byli už v pásmu z přehlídky Tanec, tanec na loňském JH. To už je opravdu jiná energie, viděli jsme chlapský tanec, který má v sobě i jistou a možná až překvapující míru ladnosti. Prostřední skupina předvedla choreografii Popadnout dech. Chlapci ve věku 9–13 let ztvárňují pohybový koncept, který mohu číst i jako reflexi dnešního světa, který je tak strašně rychlý až překotný, že se nemůžu zastavit a popadnout dech. Moc pěkné byly stylizované kroky. Možná tomu trochu chyběla pointa. Diváci JH budou mít možnost porovnat tuto choreografii s červenokoste­leckými chlapečky.

Každé Otevřeno (alespoň v posledních dvaceti letech) zdobí choreografie Lídy Rellichové. Ostatně její TAPS Magdalena z Rychnova u Jablonce se sice nezúčastnil každé přehlídky, ten primát má zakladatelský soubor Pantomimy S.I., má však za sebou téměř dvacet účastí. Letos jsme viděli dvě věci. Špičkou lodičky je jevištní kompozice, v níž tanec, černobílý film filmového amatéra Michala Mišíka v přední projekci, hudební doprovod Filipa Homoly a smyčcový kvartet Viktora Kalabise spolu ve formě asociací komunikují o světě mladých, v němž najdeme touhu po vztahu s druhou bytostí, očekávání toho, co mě čeká, spontánní uvolnění i trochu nostalgie a samoty. Synchronní reakce tanečnic je obdivuhodná. Problémem, o němž se prý mluvilo i vloni na přehlídce v Jablonci n.N., je určitá robustnost filmu, v němž dominují záběry na chlapeckou tvář. Subtilní tanečnice s filmem vlastně z pohledu diváka soutěží a vždy nejsou vítězkami. I když choreografka a filmař spolu komunikovali, celá kompozice nevznikala jako jedno dílo. Druhou choreografii interpretují osmileté holčičky. Nese název Čím větší strach, tím větší a inspirací byla krásná knížka Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula. K tomu hudba Tomáše Kočka, výtvarná dílka dětí jako scénické koláže také na motivy knížky. Záměrně jsou využity i prvky lidového tance. Radost s jakou děti tančí je nakažlivá. Škoda, že ani jedna choreografie letos na JH nemůže být, neboť kvůli viru není taneční odpoledne, Jablonec není hotový, takže tři výše zmíněné drobničky dáme k hostujícímu BUFu. Podmínkou bylo, že kromě baletizolu a světel nic nebudou potřebovat. Chci se zmínit ještě o dvou dalších choreografiích TS Flash Jaroměř. Hodně se diskutovalo o čísle Na zdi psáno. Využití mobilů jako rekvizity a scénického světla zároveň. Vznikají zajímavé světelné kompozice plné tajemství a barevných efektů. Je pravda, že mobily nahradily baterky, protože právě ty byly před lety v podobných kompozicích populární. Pro mě tomu chyběl nějaký významový přesah, neboť mobily jsou přece znakem dnešní doby, která osobní kontakty nahradila neosobní technikou. Číslo Po nitkách si neklade žádné velké cíle, přináší odlehčený humor na téma císař a šaty na mnoha dívkách. Kdyby Jaroměřští uvažovali o nějakém komponovaném programu, určitě by se nitky neztratily. Pro zpravodajskou úplnost dodávám ještě Dívku s havraními křídly souboru T-Dance Písek. Také tady byla inspirací literatura, totiž stejnojmenná knížka Terezy Kramerové o dívce Miriam, která se v novém místě pokouší zapojit do kolektivu. Protože je trochu jiná, má strach a přitom po přijetí touží. Dvě choreografie předvedl soubor PAHRAN Židlochovice. Stejné věci mizí a Fáze podle Kübler-Rossové pracují s tématy všedního dne. V prvním případě jde o jev, s nímž se setkáváme každý den, ve druhém o ponor do duše člověka (Kübler-Rossová byla švýcarská psychiatrička, která mimo jiné definovala pět fází smutku). Choreografka Lenka Švandová se ráda spojuje se skladatelem Edgarem Mojdlem a pracuje se současnou taneční technikou. Oba soubory patří v oblasti scénického tance k české špičce.

A to bylo všechno. Na to že to byla pokoronavirová přehlídka toho nebylo málo a bylo to víc než dobré.

Autor: Lenka Lázňovská