Texty: GREGAR, Alexandr: Miletínské pozdní jaro (informace, program a výsledky). AS 22.6.2020.

Miletínské pozdní jaro

Tak jako život okolo nás se na pár týdnů zastavil a obloha, byť často slunečná, zůstávala prázdná, letadelprostá, byla prázdná náměstí a Karlovy mosty – tak i divadelníci museli na chvíli odložit své pravidelné rituály, přehlídky nevyjímaje.

Činoherní | Hudební

Nic však netrvá věčně. Šrámy sic zůstávají, ale mnohdy je špatné i k něčemu dobré…

Miletínské divadelní jaro, konané letos o něco později než obvykle, svedlo na příklad v místním Sousedském domě sousedy poměrně vzdálené, možná, že by se jindy nepotkali. Oproti předchozím sedmnácti ročníkům totiž hostilo nejen soubory z východních Čech, ale i divadelníky vzdálenější, od Brna i ze středních Čech, což vůbec nebylo na škodu. Program zůstal sice pouze dvoudenní a nabídl méně představení než v letech minulých, ale zato většina účastníků v Miletíně zůstávala a k hrstce místních přispěla i pohledně zaplněným (orouškovaným) sá­lem.

Východočeský prostor reprezentovaly soubory vesměs v Miletíně známé, Kolárovci z Police nad Metují, soubor Ledříček z Klášterce nad Orlicí a místní SDS Erben. Poprvé však do Erbenova rodiště zavítal soubor Amadis z Popůvek u Brna, známý z řady různých přehlídek, třeba z Holic, Femadu Poděbrady či z Volyňského Pikniku. Představil se i spolek Žumpa z Nučic, který také vyzkoušel některé přehlídky, třeba pražský Popad, Kaškovu Zbraslav či Winterův Rakovník. A konečně – do miletínského programu zasáhla i Dobřichovická divadelní společnost, kterou provází výtečná pověst z několika účastí na celostátních přehlídkách, z Vysokého nad Jizerou, Volyně i Jiráskova Hronova…

Letošní miletínský program otevřela adaptace kultovního filmu z šedesátých let minulého století, Podskalského a Blažkovi Světáci. Příběh venkovských fasádníků, kteří si chtějí užít „pražského života“, se dodnes mihne v televizi a několik divadel slaví úspěch s jejím jevištnim přepisem, především díky komickým situacím a hlavně zlidovělým „hláškám“, které diváci pamatují z úst filmových protagonistů, např. Jana Libíčka nebo Ivy Janžurové. Polický režisér Jaroslav Souček chtěl inscenací nejen pobavit, ale i připomenout atmosféru šedesátých let – hlavně hudební složkou, použitou jako předěly mezi obrazy. Dobu připomínaly kostýmy a do jisté míry, byť ne zcela funkčně a srozumitelně i scéna. Její proměny – inscenace je založena na střídání mnoha (původně filmových) prostředí – byly možná největším problémem, který ztěžoval srozumitelnost inscenace. Odhalilo se tak i nejasné uchopení žánru – režisér se pohyboval někde mezi formou kabaretu a sérií „scének“ ze života bakalářského střihu… Proměny se proto poněkud vlekly, formálně byly nejednotné, někdy v řádu iluze, jindy jakéhosi „zcizení“, vybrané dobové hudební motivy působily většinou tématicky náhodně, scházel výraznější „tajming“, přesnost, spád… Byť se souboru nepodařilo překonat ošidná úskalí scénicky náročného tvaru, publikum určitě zaujaly herecké výkony hlavních postav, hlavně mužských – Jiřího Trnovského, Jana Antla a Ivo Hambálka, ani trojice jejich ženských protihráček nezklamala…

Páteční večer patřil Kláštereckému Ledříčku a jeho inscenaci německého dramatika Lutze Hübnera Úča musí pryč. Se současným světem rezonující komedie „o rodičích a dětech“, resp. o rodičích a jejich vztahu ke škole, zaujme už autenticitou – odehrává se ve školní třídě jako tribunál rodičů, soudících třídní učitelku, Postupně se odhalují vztahy mezi účastníky třídní schůzky, jejich postoje k problému (nespokojenost s pedagogickými metodami učitelky) i mezi nimi vzájemně – situace mohou připomínat např. Společenství vlastníků pražské Vostopětky, či stejnojmenný film. V podstatě jde o „hořkou“ konverzační komedii, která publikum osloví velmi pravděpodobným a současným tématem. Inscenace je založena na konkrétním jednání v konkrétním prostoru, vše stojí a padá na hereckých výkonech – a Klášterečtí je nabídli v hojné míře. Vytvořili charakteristické a uvěřitelné lidské typy, jejichž jednání má srozumitelný psychologický podtext. Režisér Václav Štefek má nejen smysl pro rytmus i tempo dialogů, ale také cit pro jevištní situaci, logické i dramatické aranžmá. Herecky je soubor ovšem poněkud nejednotný, zkušeným a slovem i jednáním přesvědčivým (Simona a Ladislav Duškovi, Martin Černoch) sekundují herci s určitými rezervami v souhře i mluvním projevu, což ale působivosti inscenace neubírá… (Inscenace získala doporučení na letošní Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.)

Ochotnický spolek Žumpa (zkratka názvu Žebravé Umělecké Panoptikum, nikoliv nějaký underground) tvoří v Nučicích, ale těch na západ od Prahy, kamarádi, vesměs učitelé a žáci tamní školy. Jejich inscenace Němcovy komedie Amant nabízí hlavně zábavu. Text, z rodu Feydeauových frašek, plný nedorozumění a kuriózních omylů, nabízí hercům potěšení ze hry a divákům radost z „cizího neštěstí“. Zmatků nad hlavu. Situace překotně střídá druhou, vrší se se zběsilou rychlostí… Typově dobře obsazená hra dává hercům příležitost se vyřádit – v tomto případě každému z nich po svém a dle jejich hereckých schopností. Ty však jsou rozdílné, výkon některých nabízí až drsnou grotesku, jistou hereckou fraškovitou exhibici, ale u některých zůstává v pouhé rovině slovní (deklamační), v některých místech jako by se partneři ani nevnímali, zatímco text plyne… Takže celek není úplně jednolitý. Herci sice hrají s nasazením a energií, jenže spíš vnějšími prostředky, posunky, grimasami, a patrná je, bohužel, právě absence souhry, partnerství a vzájemného podněcujícího jednání, které k podobnému typu komedie patří, chvílemi to připomíná „loutkové divadlo“… Ale publikum se v rámci možnosti baví – slovními bonmoty především.

Nestor a duše miletínských ochotníků, Vladimír Kněžourek, se netají svou láskou k historii, české řeči a tradičnímu ochotnickému divadlu. Viděli jsme v minulých ročnících řadu jeho režií, např. Klicperova Hadriána z Římsů či koláž podle Starých pověstí českých, ale také Kolodějovu komedii Postel pro anděla či Břehového Zátiší s loutnou… Také má rád pohádky, režíroval třeba Lisické Ženicha pro čertici nebo Kolodějovu Jak čert vyletěl z kůže – patří se to připomenout, protože miletínská porota Vladimírovi udělila zvláštní uznání za dlouholetý přínos k tradici ochotnického divadla v Miletíně. Potvrdil ho i soutěžním představením Z pohádky do pohádky, autorsky připsáné dvojici Svěrák a Uhlíř, ale samozřejmě s autorskými stopami samotného režiséra. Na jednohuché naivistické scéně s kašírovanými kulisami, s březovou lavičkou a jakýmsi „jevišťátkem – betlémskými jesličkami“ se odehrají fragmenty pohádek O Budulínkovi a O dvanácti měsíčkách, a to v provedení nejmladší miletínské ochotnické generace – zpívá se, tančí, hraje na flétnu či ukulele, vše s úsměvem i vážně, představení má formát jakési „pašijové hry“, nechybí komentář „opovědníka“, ani loutky sovy a krávy. Vše je to milé a něžné, vystupující (děti) mají radost ze hry, a je to vidět. Sekundující starší opory spolku (mj. Milan Lánský) si hru také užívají a (nejen) místní publikum se baví…

Z Popůvek u Brna dorazil do Miletína soubor Amadis, jehož inscenaci žánrově i stylově náročného textu Jima Cartwrighta Dva režijně vedl hostující Tomáš Hradil. Soubor v programu připomíná, že touto inscenací se pokusil dovršit trojici her „o úplně obyčejných lidech“ – v uplynulých deseti letech už uvedl Kapsy plné šutrů Marie Jones či Saudersovy Smíšené dvouhry, skvělé tituly a hry především herecky náročné. Carwrightova hra pro dva herce nabízí kromě závažného tématu – problémy partnerského soužití, lásky, nenávisti a domácího násilí – skvělou příležitost pro dva herce, hrajících všech čtrnáct rolí jednotlivých příběhů hry: role různého stáří, různého charakteru i temperamentu. Epizodické členění inscenace podporuje hudba a svícení, méně už kostýmy a scénografie, resp. její včlenění do dramatické situace. Oba herci, Josef Širhal i Radka Schardová, vládnou suverénně textem, jejich herecká „dvouhra“ má své kouzlo, přesto by oběma, a zvlášť mužské postavě, slušela větší dávka přesvědčivosti – nepředstírat, ale hrát až na dřeň témata, o nichž postavy vypovídají, o nichž se hraje. Ale i přes tuto výhradu jsme viděli zdařilé představení a dobré herce.

Jak se říká, konec korunuje dílo. Tak bylo i na letošním Miletíně. Dobřichovický soubor jako jediný přijel až na poslední chvíli a jak postavil náročnou dekoraci (z tvrdých kulis) a lehce upravil svícení, už se hrálo. Americký dramatik Neil Simon je určitě vynikající komediální autor (Bosé nohy v parku, Vstupte! aneb Zlatí hoši), ale hrát jeho komedie, plné strhujících vtipných dialogů, není nejsnadnější, vyžaduje to především soubor hereckých osobností, protože důležitého úkolu není prosta žádná z postav, od těch malých až po ty hlavní. A ovšem také, kromě zajímavých a dovedných herců, i režiséra, který umí zacházet jak s hercem, tak s prostorem i časem. To všechno dobřichovičtí k inscenování hry Simonovy komedie** Řeči** mají. Děj není složitý, byť se to může zdát, neustále ho dynamicky a téměř hekticky roztáčí snaha postav zakrýt událost, o níž by se neměli dozvědět nově příchozí a nakonec i policie (hra má i lehce ironické kriminální prvky), neustále se vymýšlí, přesvědčuje, zpochybňuje, fabuluje – prostě řeči! S mimořádnou energií se v tomto dějovém kolotoči uplatní celý dobřichovický soubor, složený ze suverénních hereckých osobností. Režisér Petr Říha umí skvěle postavit dramatické situace, navíc má smysl pro přesnou mizanscénu, pro timing, pointování… I scénografie (Jitka Nejedlá) nabídla konkrétní a přitom stylizované prostředí haly „zbohatlické“ vily, a řadu možností k rozehrání dynamického aranžmá. Také působivé stylové kostýmy mají svůj podíl na efektním výsledku. Vše proto fungovalo jako přesně namazaný stroj, v první půli však natolik překotně, že divák ztrácel přehled (a dokonce tato snaha o co největší tempo poznamenala jinak skvělou dikci, zvlášť v dámské části souboru). Šlo však o mimořádný výpadek (i v diskusi se souborem potvrzený), herci v přetlaku z pozdního příjezdu „vypálili“ natolik temperamentně, že se snad sami neslyšeli – repliky nestačily stíhat předchozí a spíše je předháněly… Ve druhé polovině se soubor uklidnil, dialogy a situace se vrátily k nazkoušenému řádu, který je založen na plastické, věrohodné a pravdivé tvorbě jevištních postav, na mimořádné herecké souhře. Herci mají nejen smysl pro přesný charakter postavy, ale také pro každou pointu dialogu a jednají nejen logicky, ale především v kontextu divadelní situace. Publikum se těší především jejich hrou, nikoliv jen dobře umístěnými bonmoty. Porota sice mohla nějakým uznáním ocenit každého ze souboru, ale raději sáhla ke kolektivní ceně za herectví, skvěle se uplatnil každý, od Emy Klementové či Aleny Říhové, Matěje Merunky či Petra Bendla až po vynikajícího Jiřího Geisslera a Irenu Neradovou v menších rolích policistů.

Porota letošního Miletínského divadelního jara (prof. František Laurin, předseda, Mgr. Alexandr Gregar, Ph. D, a Mgr. Jaromír Vosecký) udělila řadu čestných uznání, v každém souboru se našly mimořádnější výkony herců, DS Ledříček a Žumpa Nučice získaly čestná uznání i za dramaturgii a konečně dobřichovičtí si odvezli všechny ceny: Petr Říha za režii, Jitka Nejedlá za scénu a kostýmy a k tomu všichni, co byli na jevišti kolektivní cenu za herectví. **Na letošní Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou byla z Miletína doporučena inscenace DS Ledříček z Klášterce nad Orlicí Úča musí pryč a nominaci k přímému postupu získala Dobřichovická divadelní společnost s inscenací hry Neila Simona Řeči. **

V příloze po jedné z fotografií Ivo Mičkala: Insenace Řeči, Světáci, Úča musí pryč, Amant, Z pohádky do pohádky, Dva – pozn. red.

Autor: Alexandr Gregar