Texty: Chicago, 150 let krajanského ochotnického divadla v USA 1868 - 2018

CHICAGO
Chicago bylo koncem 19. století, po Praze a Vídni, třetím největším „českým“ městem. I díky tomu se jednalo o největší krajanské středisko v Americe. Přitom Češi sem začali přicházet ve větším počtu až v padesátých letech 19. století. Během posledních dvou století se zde usadilo více jak sto padesát tisíc Čechů a díky národní pospolitosti vytvořili několik českých čtvrtí. Jednou z prvních byla Praha, později byly založeny Malá jižní strana, Plzeň, Klatovy, Nový Tábor, Malé Vinohrady, Česká Kalifornie a další. České názvy byly odvozeny většinou z názvů oblastí, odkud přišla větší skupina českých přistěhovalců. V těchto čtvrtích zakládali Češi kostely, divadla, české školy, které se tak staly centry duchovního života.
Na konci 19. století bylo Chicago centrem českých divadelních aktivit. V roce 1887 existovalo v Chicagu sedm a v roce 1891 celkem jedenáct divadelních spolků, každý z nich měl svou divadelní scénu. V roce 1895 existovalo dokonce 13 divadelních spolků, které uvedly velké množství českých her, velice brzy po jejich české premiéře: Stroupežnického Naše Furianty (1887), Šubertova Jana Výravu (1887), Vrchlického Exulanty (1887) a později i Jiráskovu Vojnarku (1890) a Šubertova Velkostatkáře (1891). Populární byly také hry na husitské téma, které byly v Čechách zapomenuty, jako např. hra Jan Hus srbského dramatika Matija Bana, jež měla premiéru v Chicagu v r. 1890. České ochotnické divadlo v Chicagu udělalo mnoho pro uchování českého jazyka a kultury.
Mezi první divadelní představení v Chicagu, kde se ještě prolíná spoluúčinkování členů souboru Slovanská lípa a Sokola a není tak možné činnost oddělit, patří: Josef Kubík: Ďáblova bařina (Má jest pomsta), Josef Štolba: Zapovězené ovoce, Eugène Scribe: Ďáblův podíl, Charlotte Birch-Pfeifferová: Diblík, Václav Kliment Klicpera: Jan za chrta dán, Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák.Do města přijíždí roku 1866 Antonín Jurka, který se stává vůdčí osobností Slovanské lípy a Sokola.
Na začátky spolkové činnosti a ochotnického divadla vzpomíná Antonín Jurka.„Ve staré vlasti.Divadlo mi bylo odjakživa takřka tím, co je pro pokrm sůl. Oslazovalo mi život. Miloval jsem jej vášnivě. Ani hudba, kterou jsem se již v útlém mládí začal učit, mě nevábila tak, jako výjevy na prknech. Pamatuji si, že jsem byl asi v 7 letech od matinky velmi bit, protože jsem si trval na svém a chtěl jsem jít večer do „divadla“ Kopeckého. Zbitý, bos, bez kabátku a bez čepice jsem běžel po sedmé hodině za otcem k „Sládkům“ a tam jsem s usedavým pláčem prosil otce, zda svolí a dá mi 2 krejcary na vstupné. V zámecké tmavé síni se dával „Život sv. Jiří“. Ptáte se, zdali se mi kus líbil? Není to k vypsání! Později jsem si u přítele a souseda Oliveriusa postavili jeviště. Z papíru jsme nalepili přilbice, matčiny vrtochy byly na rytířském plášti, ohrnuté dolů punčochy rytířskými botkami. Hráli jsme se zápalem, snad hrozně, i divnou mi, že přítel Jan se zde v Americe neodvážil na pokračování. Ty Královice vůbec poslaly sem do Ameriky sílu „herců”. Uvažte, mám-li pravdu: Celá rodina Jurkova, Uhlířové, Hájkové, Jan Eckert, Engelthaler aj., a což těch, kteří učinili se prospěšnými neviditelně, za kulisami a v budce, kupříkladu Friček a Brejcha. Za čas mých studií v Plzni a v Rakovníku nebylo horlivějšího navštěvovatele divadla, ať již se hrálo česky neb německy, nade mne. Pochybuji, že za sezonu vynechal jsem kdy 3 představení. Když přijel o plzeňském trhu v červenci 1856 Zöllner se svou společností, v níž i na smrt nemocný Tyl se nalézal, do Plzně, byl jsem na druhém představení ještě s jedním studentem sám v obecenstvu. Vrátili nám po šestáku; nehrálo se. V pátek na to Tyl zemřel, a od té doby, totiž od představení „Strakonického dudáka” ve prospěch pozůstalé rodiny, bývalo divadlo Plzeňské každý den jakby nabil. Později jsem viděl Prokopovu společnost v Rakovníku a mýlím-li se i Zöllnerovu opět; jenže tentokráte s personálem německým. V Praze taktéž jsem byl horlivým navštěvovatelem „stavovského” v neděli odpoledne, kde hrával Kolár st. a ml., Šimanovský a Pešková. Ba jednou sehrál jsem si i se Švandou, rytířem ze Semčic u sv. Mikuláše v „lidu” kus „Fiesko.” Poctivě jsem volal: „Zu Boden mit den Doria! Zu Boden Oheimund Neffen.” Dále jsem to však v Praze nepřivedl. O prázdninách v domovině pak upravili jsme s přítelem Vašmuciusem a Ed. Vajrauchem jeviště velké. Doma však hrál jsem pouze: Husička z Podháje a Pražský flamendr; neboť již v roku 1863 jsem za svým povoláním odebral se do Chorvatska a do Uher. V Chorvatsku, kdež sme byli vždy v zimě, měl jsem přece požitek; neboť ve Varaždíně hrála dosti slušně německá společnost; avšak v Uhřích páni sedláci posud nebaví nenáviděné švábské úřednictvo divadlem.
V nové vlasti.Trápen jsa v Uhřích, kdež jsem byl adjunktem při katastru, již po druhé léto gastrickou zimnicí, bylo mi to, mladíku, tehdy pětadvacetiletému, velmi, velmi mrzuté. Nic mne netěšilo, a proto s radostí jsem přijal otcovu nabídku, abych odejel před ním do Ameriky. Kynula mi tenkrát „skvělá” vyhlídka státi se redaktorem „Pozoru Amerického” v St. Louis. Mimo to měl můj odjezd do Ameriky příměti i matku k snazšímu rozloučení se s přáteli a s vlastí, vždyť přede mnou byl mladší můj bratr Emanuel již se vystěhoval. Záležitost má byla vyřízena brzy a 16. prosince 1865 vstoupil jsem na palubu lodi „Hermann”, kteráž tehdy první svou cestu konala a přibyla po dosti bouřlivé cestě dne 4. ledna 1886 do New Yorku. Z Castle Garden byli jsme vybaveni brzo, a narovnavše poněkud údy na pevné zemi a posilnivše se v jedné z pivnic Greenwichstreetských, rozloučili jsme se se spolucestovníky a já veden Janem Jaroměřským k panu Hubáčkovi na pátou ulici, strávil tam s tímto bodrým pánem a mladým Makovským z Prahy příjemný večer. Toť celé mé zkušenosti v New Yorku, neboť cíl můj byl St. Louis. Jelikož však bratr a strýc můj bydleli v Chicagu, koupil jsem si lístek do onoho slavného města a také po rychlé jízdě octnul jsem se v neděli dne 7. ledna v „prkenném Babylonu”, jak jsme přezdívali tehdy „městu zahrad”. Kdo zná a znal tehdá výstavnost města, kudy se béře dráha Michigan Southern, ten nebude se diviti, že jsem patřil jako vyděšen na tu metropoli západu“. 6 „Zde jsem měl strýce Fr. Jurku v č. 70 Ewing ulice, a bratra Emana. Stanul jsem na nádraží Michigan Southern s 10 centy v kapse, s housličkami pod paždí, v pravé ruce s taškou, obsahující vše, co mi na tom světě náleželo. Bylo to v neděli ráno, právě tu neděli, kdy měl první „Slovanský kongres” v Americe své závěrečné sezení.“ 7 „Malé, začouzené domky, ulice nedlážděné, věčný cinkot zvonků železničních, jakoby starých umíráčků – nebyl to právě radostný pocit, když jsem se octnul na rohu ulic Van Buren a (zdá se mi) Sherman. Poprvé zdálo se mi, že jsem snad svévolně opustil „egyptské hrnce” rakouského eráru, vyměniv je za osud velmi nejistý. Tu stojím! Vak s šatstvem, prádlem a skvosty v jedné, a věrné mé staré housle v druhé ruce. Avšak hnedle se mi tvář povyjasnila. Ze směsice hlav, po nichž tu pátrám, vzešla mi známá, kulatá, uhlazená tvář starého pana Píšy, dobrého to přítele mého otce. Tento uchopiv vak můj táhl mne za sebou k starému svému známému, p. Josefu Fišerovi. A jak již to v Chicagu chodívalo, častování nebylo konce. Prosím, bychom již pospíchali ku strýci, avšak teprv po dlouhém želání povoleno a my as o jedné hodině octli se uprostřed milých přátel. Přítel a soudruh z mládí, Jan Oliverius, taktéž byl přítomen a takž tedy onu slavnou neděli byl jsem uvržen úplně do víru života českého v Chicagu. Památno jest, že tentýž den byl ukončen první sjezd zástupců českých spolků, jemuž zdá se mi říkali tenkráte kongres, a z něhož utvořila se ubohá Národní Jednota. S účastníky jsem se nesešel, až v pozdějších letech s mnohými z nich.
Nepochybuji, že každý z nich měl upřímnou vlasteneckou vůli a poctivé mínění v záměrech jednoty, avšak byl to počátek, a počátkové jsou ve všem těžcí. Za nedlouho seznámil jsem se s čelnějšími Čechy, na nichž takřka spočívala naděje Češstva chicagského. Byliť to hlavně členové Slovanské lípy, najmě zesnulí: Jan Praus a Adolf Chládek, k nimž jako k bývalým studentům mne to více táhlo. „Ježek” Borecký imponoval svou rázností a neoblomnou, jak ty jeho hřebíky, vůlí. Mnoho upřímných jsem nalezl přátel, zmíním se jen o Fr. Novákovi, Matuškovi, Stejskalovi, Uhrovi, Jos. Novákovi, Raizlerovi, Řezankovi, Pádeckém, Němečkovi, Janu i Václavu Rybových (oba již zesnulí) a Šplíchalovi, a četných jiných. Borecký strhl mne hned do proudu účinného života na roli národní. Seznav, že jsem hudebník, přinutil mne vystoupiti při divadle, a sice v komické úloze žida Pikelesa v „Rekrutýrce v Kocourkově”. Ačkoliv nebyl to můj obor, zavděčil jsem se tehdá přec obecenstvu, ale sobě ne, neboť jsa nezvyklý zdejší zimě a patřičně nechráněný, ulovil jsem si při představení nastuzení, z něhož vyvinul se tyfus. Vytrpěl jsem tehdá mnoho, ba velmi blízek byl jsem smrti, kteráž zdá se mi, by byla bývala lehká, neb jsem dva dni ničeho o sobě nevěděl. Nejlépe by mohl o tom vyprávěti přítel Praus, kterýž mne dovezl do nemocnice na 24. ulici. Avšak mládí a dobrý kořínek zvítězili, a 18. březen viděl mne již zase na prknech znamenajících svět; tenkráte co „Appianiho” ve hře „Muka chudé ženy“. Ku představení tomuto poprvé přiměli jsme paní Annu Matuškovou ku vystoupení co „Žofii z Buisierů”, a věru, neměli jsme toho později co litovati. Paní Matuškové, bohužel před časem zesnulé, za mnoho pěkných úloh jsme povděčni, tak zejména: „plátenice Šestáková“ v „Paličově dceři”, „Krystinka“ v „Jiříkovu vidění”, „žena Zaztošova“ v „Lumíru, slepém sirotku,” aj. Škoda, přeškoda, té obětavé ochotnice a upřímné vlastenky. Hrál jsem dále, přítel Borecký, řiditel divadla, milerád učinil i ze mne „power behind the throne“ a já bez rozvahy oddal se té věci, málo jen se staraje o ten boží chlebíček. Ne že jsem byl lenošivým, ale chyběla mně ostřílenost a řeč, a tak vždy jsem se vracel k divadlu a hudbě. Do St. Louis jsem prozatím nechtěl a zůstal jsem v Chicagu. Zdálo se mi, že v Chicagu své milé Čechy tak bolestně postrádat nebudu. Zkusil jsem pak leccos, ale nikde nedomohl se zdaru hmotného. Výdělek mi plynul z opisování úloh, z řízení divadla a z hudby. Byla to veselá bída. Mohu však směle říci, že jsem se bědným necítil. Zdá se mi ještě dnes, že jedním z hlavních rysů povahy mé jest snadná uspokojivost, jen když jsou požitky duševní s tělesnými na stejné míře, byť si nebyly zrovna přehojné a u výběru úzkostlivém. A já divadlo miloval, miluji je posud! Děkuji mu, mimo radostí rodinných, za nejkrásnější chvíle svého života. Ochotnictvo nestálo tenkráte nikterakž na stupni nízkém. Měliť jsme zajisté k disposici síly osvědčené, tak na prvním místě A. B. Chládek, Fr. Barcal, Jan Praus, Němečkové, Alois Uher, Jan Rosický, Josef Vaška, Jan Hajsman, Martin Trázník, Em. Jurka, Diviša a jiní, jichž krátkost statě nedovoluje uváděti. A dámy jsme měli svědomité, nadšené: slč. Klementina Chládková, pí. Matušková, Růžena Nováková, slečny Josefina Vrbická, Niklový obě, slč. Marie Chládková, Marie Mynář, Marie Čížkovská, Petronilla Lusková aj. Zajisté to výběr, za nějž žádný ochotnický spolek ani za nynějších dob v Chicagu styděti by se nemusel.A my hráli s chutí. Vzájemnost mezi ochotníky byla vskutku bratrská a obsazování bývalo nad očekávání šťastné. Jak jsem již podotkl, vystoupil jsem poprvé v „Rekrutýrce v Kocourkově”. Nápěv k písni: „Vaj, jak jsem se chudák změnil”, složil jsem si sám, a důkazem, že se líbil, bylo, že si hoši zpívali po čtrnáct dní na potkání refrain: „Medicinou a dryákem jsem si zbryndal žaloudek.” Sotva jsem byl přestál krutou nemoc, opětně jsem se odvážil na prkna. Dne 18. března dávali jsme ve prospěch osleplého tehdáž přítele Frant. Míky „Muka chudé ženy”. Borecký hrál „Bertranda“, „Marii“ Marie Mynářová, „Žofii“ paní Matušková, já „doktora Appianiho“. Tutéž neděli ráno přibyli rodiče moje z Čech a byli svědkem našeho úspěchu. Byl jsem nedávno v St. Paul přítomen témuž představení: „Awomanof the people” a tvrdím, že vydařil se nám tehdá kus pravě tak dobře. S „Chudým písničkářem”, kterýž se dával dne 22. dubna a učinili jsme pravou sensaci. Borecký byl pravým „Vávrou“ a paní A. Matušková překonala co „Bětuška“ samu sebe. I pan Rosický co „Petřík“ velmi chvalně si vedl, jakož i „Rozárka“ slč. Mynářové, „Barbora“, paní Růž. Novákové a „Antonín“ Aloise Uhra byly pěkně provedeny. Kus se velice líbil a při písních Vojtíškových, obzvláště při poslední, mnozí v obecenstvu slzeli. Podivno jest, že při obou tu uvedených kusech schází po jednom jednání, a jednání ta jsou vskutku krásná. V „Mukách chudé ženy” schází předehra, kdež odbývají se obě svatby, „Marie“ s „Bertrandem“ a „Žofie“ s jedním z Buisierů. V „Písničkáři” opět schází výstup, kdy „Antonín“ se stěhuje; vzav s sebou kanárka a kocourka, oba v kleci, přijde ku „Rozárce“, a tu odehrává se velmi tklivá scéna loučení. Až se opět někde na jednu neb druhou hru odhodlají, měl by se někdo o překlad postarat. Německy zovou se hry „Ein Weib aus dem Volke” a „Die Lieder des Musikanten” a jsou snadno k dostání. Možná, že nepředejde-li mne nikdo, pustím se v létě do překladu sám. Co zvláštnost musím zde podotknouti, že jsem zde v St. Paulu hrál v „Písničkáři” „Vávru” německy. Vím, že mnohý, starý, známý tomu bude se divit, avšak musel jsem za nemocného ochotníka zaskočit. Dne 29. července dávána ku přání Franty Barcala „Běla”, Klicperovo drama, v němž ovšem měl jsem úlohu menší.
Do této doby spadá vznik Sokola; vyšlo totiž 15. srpna 1866 provolání ku založení, a 19. odbývána první schůze. Ponechám si upomínky sokolské, žurnalistické, zpěvácké a různé na jiný ročník „Amerikána”, a budu se pouze držeti divadla.
Dne 7. října dávali jsme hru „Paličova dcera”, kdež slč. Klem. Chládková, nyní paní Nováková se vyznamenala co „Rozárka“. Já hrál „Valentu“, paní Matušková „Šestákovou“. Kus se líbil, a myslím, že by měl i teď ještě u ochotníků nalézti zaslouženého uznání. Dne 1. ledna 1867 dávali jsme ve prospěch přítele F. Míky „Lumír, slepý sirotek”, drama, kteréž si ubohý Mika ve své slepotě napsal sám. Jest to rytířský kus, dosti dobře podaný, avšak okolnost, že „Lumír“ byl skutečně slepý, nepomáhala ve hře, ani co do efektu. Způsobila trapné pocity jak na jevišti, tak v auditoriu. Co velice bavilo, byly výstupy Bartoše, kastelána a jeho ženy. Výtěžek byl značný, a přítel Míka se nám odměnil skvělou večeří ve svém bytu. Všichni účinkující byli přítomni, a ten večer na vtipu nescházelo.
Dne 27. ledna provedli jsme veselohru „Statek Lhota” a 2. února „Dvě postele v jednom pokoji” a „Vražda na uhelném trhu”.
V měsíci tomto rozloučil jsem se s Chicagem, ovšem nerad; ale nemoha se nikde uchytit, přijal jsem nabídku p. A. Neustadta, abych redakci „Pozora Amerického” převzal. Odejel jsem tedy do St. Louis, kdež dráha žurnalistická započala. O tom, jak jsem již podotkl, chci vypravovati jindy, budu pouze přihlížeti k ochotnictví v St. Louis. První, na potom se mi velmi milou starší divadelní veličinou, s níž jsem se v St. Louis setkal, byl přítel Čeněk Duras. Starý Karel Roth, na Soulard uslyšev, že se nový redaktor „Pozoru” hlásí o nocleh, na rychlo vzbudil sladce odpočívajícího spáče, tehdá sazeče u listu, a dolů sešel: Duras. Při kmitu lampičky a u dvou St. Louisských vešli v přátelství dva dosud sobě neznámí Češi, a přátelství to po celou dlouhou řadu let zůstalo neskaleno. Později mnoho veselých i trudných chvil jsme spolu zažili. St. Louis měl tehdy ochotnický spolek „Thalii”, v níž hlavně vynikali páni Jirouchové, Bedřich Klimt, jovialní hostinský v Chicagu, o čemž se každý dnešního dne může v č. 878 Milwaukee Avenue přesvědčit. Tehdá byl ale fešáckým klerkem u Sichra. Z dam vynikala hlavně paní Němečková, později choť známého notáře Bělehradského.
Po nějaký čas zastával jsem úřad místopředsedy; i zanášeli jsme se plány dalekosáhlými, avšak za mého pobytu hráli jsme přece jen jednou (neb dvakrát, nepamatuji se více) a sice zase „Muka chudé ženy”. Tenkráte hrál jsem „Bertranda“, Duras „Remyho“, Klimt „Theobalda z Buisieru“. Paní Němečková „Marii“. Avšak to nadšení, jaké ovládalo ochotníky při Slovanské lípě v Chicagu, jsem v St. Louis nenašel. Zdálo se, jakoby odněkud studený vítr ovíval všecko, co svobodomyslné. Thálie také uspořádala za času mého pobytu piknik. To as vše. Snad také příčinou, že jsem tam byl v horké době, neboť již 8. srpna přestěhoval jsem se opět do Chicaga. Zde se zatím staly veliké změny. Dne 10. června slaveno sjednocení Slovanské lípy, Hlaholu a Sokola v jeden mohutný sbor, kterýž měl národnost pěstovati, abych tak řekl „ve velkém.” Avšak později se ukázalo, že spojením nedocíleno žádoucího účinku. Spojovaly se tu zájmy rozdílné, těžko sloučitelné. Krasoumný „Hlahol” byl přišel do společnosti chudých a koncerty jeho se nevyplácely. Bujará síla sokolská těžko se vnucovala v krok vážný, rozmyslný starších „Lipáků”, ba tenkráte se i nejednou divadlo ztratilo, jak ohláška v Slavii ze dne 29. května dokazuje. Čteme tamtéž:

„Hledá se: České divadlo v Chicagu, které se as před dvěma měsíci ztratilo. Kdo by oněm věděl, ať laskavě podá zprávu Honzíkovi Nicnedbej, své dělej.”

Muselo se však brzo najít; neboť do Nového roku hrálo se již zase třikrát, a sice: „Bankrotář ”, „Slepý mládenec” a „Ďáblův podíl”. O poslednějším musím učiniti zvláštní zmínku, jak jsme si zaopatřili původní hudbu. Já uměl ještě z Rakovníka, kdež jsem s kočujícími německými herci kamarádil, vícero sólových zpěvů nazpaměť; tak zejména: „Ach, svět se věru nestará”; „Že posud ještě zázraky”; „Aj, podobá se dostavníku”, a přítel Alois Uher doplnil to ostatní, že z toho byla radost. Napsal jsem nápěvy pro housle, a učitel Leopold Dvořák to uvedl do hudby. Zdar byl rozhodný. Byla to první česká opereta v Americe.
Já zpíval „Carla“, Čeněk Procházka „Gilberta“, Alois Uher „Rafaela“, a celý Hlahol propůjčil zpěváky své do sboru dvořenínů a důstojníků. Mám posud co památku hudbu pro kus ten, však hlas pro „Carla” již nemám. Po novém roce dostalo se nám Mosenthalovy „Debory”. Hlavní úlohu zdárně provedla slč. Klementina Chládkova. Já hrál „Josefa“. Z ostatních úloh pamatuji si Mart. Jeníčka co „faráře“; Adolf Chládek hrál „učitele“, Rosický Rubena a Praus starého „Abrahama“. Zakládal si Praus na této úloze vždy velmi. „Hanu“ hrála slč. Petronilla Lusková s vřelostí, z níž v pozdějších hrách se vyvinula vášnivost pozoruhodná. Zdá se, že slč. Lusková, nyní paní Přibylová na jevišti úlohu svou prováděla co část’ bytosti své. To platí zejména o „Marii” v „Hus a Jeroným”, kterýž kus jsme později, když už jsem byl v St. Paul, hráli ve prospěch povodní postižených v Čechách. Hrál jsem tehdy „Jeronýma“ a žárem „Marie“ sám jsem byl unešen. V „Deboře“ účinkovala taktéž co malá Deborka Emma Matušková, napotomní dobrá ochotnice. Starou „Hátu“ zdá se mi hrála naše nezapomenutelná Matušková, ač nekřivdím-li tím paní Růženě Novákové. V témž čase počínalo se pomýšleti na postavení budovy nové na Canal ulici, mezi Van Bure a Harrison, kdež vlastnila Slovanská lípa pěkný kousek místa. Avšak věci měly dopadnout zcela jináče. Přílišnou horlivostí, koho, to se zrovna neví, jednoho krásného večera v máji nám požár zničil starou milou budovu. Oheň vyšel pod jevištěm. Nezbyly než holé začouzené stěny. Stánek Thálie, v němž se tak věrně, upřímně a obětavě hrávalo, jednou ranou zničen! Na vydobytí a zřízení jiného, důstojnějšího pracovalo se všelijak. V té záležitosti zdržuji se každého úsudku. Budu pouze vyprávěti, že se pozemek na ulici Canal prodal, (zdá se mi, že za $7.500) a pozemek na Taylor ulici, mezi ulicemi Canal a Beach koupil, (za $3.500), a ku stavbě se nedostávajících peněz mělo se docíliti půjčkami a výstavou věcí, o něž psali jsme do Čech. Popisování příhod s tím souvisících ponechám, až v upomínkách svých budu paběrkovat a vrátíme se zase k jevišti. Na starém jevišti opakovala se ještě „Paličova dcera“, hrál se „Faust druhý“, „Diblík“ a „Galejní otroci“. Teď museli jsme prozatím do nájmů. Našli jsme si u Turnerů na Clark ulici, kdež jsme odehráli „Veselohru”, „Bratra honáka”, a „Ďáblovu bařinu”. V „Bratru honáku” se vyznamenal obzvláště přítel Nedoma, jehož nesmím zapomenouti uvésti co horlivého ochotníka a zpěváka. Umělť on zajisté hráti i „ministra“ v ,,Rinaldovi”, i „kardinála“ v „Žižkově smrti”; ale „sedláka“ nám vyvedl vždy nejlépe. Tak starého Bartáka v „Diblíku” a Vavřince v „Honáku”. V ,,Ďáblově bařině” opět vynikla slč. Marie Chládková, nyní paní Stejskalová v Kewaunee. V létě pak jsme jednou sehráli „Darebu”, na 12. ulici v Arbeiterhallu, avšak poněvadž to bylo po pikniku v Junction, dopadl „Dareba” skutečně darebně.
Napotom veškerý zřetel byl obrácen na výstavu, kteráž odbývala se dne 7., 8., 9. a 10. prosince a končila dne 11. prosince plesem. Ku zotavení od namáhavých prací při výstavě zajel jsem si do Milwaukee ku zasvěcení síně, v níž poprvé se hrálo za řízení Šislera „Ďáblův mlýn na Vídeňské hoře”. Zde seznámil jsem se poprvé s Věnceslavem Nevařilem, Antonínem Novákem, Radechovským a Šislerem samým. Taktéž básník Josef Václav Sládek a bratří Jonášové, i zesnulý přítel Josef Novotný z Racina byli přítomni. Borecký zde měl již obchod. Síň přes léto 1869 pospíchala k svému ukončení. Ba pospíchaly dvě, a jak každý starý Chicagan ví, že byla zasvěcena síň na ulici De Koven dříve, než Doňa na Taylor ulici o několik dní. Světili jsme obě, avšak zájmy mé a příchylnost nesly se pouze k té na Taylor ulici. Konečně dne 259. srpna byla otevřena a účelu svému odevzdána. Řídil jsem při slavnosti zpěvácký sbor. Řízení se mi však nevyplatilo. Závistník jakýs, aneb, spíše závistnice, ukradl mi za kulisou sokolský pás, kterýž mi dámský sbor Libuše co uznání mé práce při výstavě byl věnoval. Co pak asi s ním počal, čili vlastně počala?
Rozumí se, že se nyní pilně přihlíželo k upravení jeviště. Malíř Rassmussen vykonal práci dobrou. Co první kus dával se dle výběru přítele Barcala „Soběslav” od Klicpery. Podivno, nemám ty Klicperovské kusy příliš v lásce. Nehrál jsem v prvním představení, a dělal kritika. Dnes zdá se mi, že se mi představení dosti líbilo, až na tu episodu, kde „vévoda Oldřich“ vyslancům na jejich dotaz: Jsi-li ty český vévoda? odpověděl: „Yes, sir!“.
V měsíci listopadu 1869 došlo mne pozvání z Milwaukee od přítele Nováka, abych tam přijel zahrát a řídit kus „Král Václav a jeho kat”. Odejel jsem tam, a v kruhu upřímných přátel strávil jsem několik klidných týdnů. Bydlel jsem u krajana Josefa Janečka a tou hudbou se bavil, maje v sousedství oddaného přítele Petra Capka. Hráli jsme 28. listopadu „Krále Václava”. „Václava“ hrál Novák, „Kata“ Radechovský a „Hynka“ já. Za tři neb 4 neděle po tomto představení sehráli jsme ještě „Slepého mládence”. V době, již jsem trávil v Milwaukee, opsal jsem pro Chicago „Král Václav” a taktéž partituru ku „Lumpácivagabundus”, kterýžto kus jsem přeložil z německého jazyka a chtěl příležitostně dávati. Roku 1870 rozvinul jsem činnost největší. Dávali jsme „Král Václav a jeho kat”, „Jiříkovo vidění“ dvakrát, „Břetislav Bezejmenný“, „Deboru“, „Loupežníky“ od Boleslavského, „Lumpácivagabundus“ a „Žižkovu smrt“ dvakrát. Skoro samé těžké hry. „Král Václav“ prošel s obyčejným výsledkem, za to „Jiříkovo vidění“ způsobilo slavnostní náladu, jak u ochotníků, tak večer u obecenstva. Nápěvy jsem složil sám, a šly všecky dobře, obzvláště přítel Barcal, když co „Sekáček“ zpíval: „S Bohem buď, ty dívko krásná”, sklidil bouři potlesku. Však byla to s ním práce, neboť není zrovna pro opery zrozen. Než namáhání bylo hojně odměněno. Paní Matušková co „Kristýnka“ byla roztomilá. „Břetislav Bezejmenný“ proveden pečlivě. Úlohy byly rozděleny mezi svědomité ochotníky. Tehdy krásně provedl úlohu „Smila“ pan Anton Pregler. Mně se aspoň líbil mnohem více co „Smil“, než napotom co „Žižka“ v „Husu“. „Soběslav“ Barcalův a „Tista“ Václava Lenocha byly výkony herecké, nemuseli by se za ně nikde stydět. Obtížná úloha „Waltera“ připadla mně a nyní po 20 letech čeká na mne zase. Mám ji hrát ještě jednou, až Chicago navštívím. Nu, uvidíme, mnoho-li té jarosti zbylo muži padesátiletému. Paní Arztová co „Marie“ byla zjevem milostným
A což mám psáti o „Lumpácivagabundu“? Podobalo se, jako by síň Slovanské lípy byla naplněna po představení samými účastníky hry, byla v ústech všech. Sbory v prvním jednání, sólové zpěvy „Potěha“, „Kliha“ a „Nitky“, trojzpěv „Laury“, „Kamilly“ a „Nitky“, všechny unášely. Obsazení hlavnějších úloh bylo: „Stelaris“, Tomáš Petrtyl, „Klih“, Duras, „Potěh“, Morávek, „Nitka“, Jurka, „Hoblík“, Nedoma, „Kamilla“, paní Fikarová, „Inaura“, pí. Jeníčková, a ta lahodná hudba! Není divu, že druhé představení bylo tak dobře navštíveno jako první. Později opakoval se kus „Lumpáci” ještě několikráte. Já sám hrál jsem jej při návštěvách svých do Chicaga dvakrát; posledně roku ’86.
Největší však výkon, největší obětavost a nadšení vidělo Chicago při prvním provozování „Žižkovy smrti” od Kolára. To musil člověk s sebou zažíti, aby si o lásce Čechů chicagských k divadlu mohl utvořiti úsudek. Čtyři a padesáte osob dostavivších se na každou ze 17 ti zkoušek, horlivě a ochotně plnících přání režisérovo svědčí o píli tehdejší. Veteráni Slovanské lípy, jako starý přítel Řezanka, Tábor, Rajzler, Bergmann, Holub atd., v celku čtrnáct, samí vousáči, hráli vojsko husitské. Sokolové zase, taktéž v počtu 14, byli vojsko císařské. Ti, a k tomu měšťané pražští a ženy tvořili sbory. „Zikmunda“ hrál Pregler, „Korybuta“ Jan Němeček, „Žižku“ já sám, „Jetřicha“ Duras, „Divůčka“ Procházka Čeněk, „Prokopa Holého“ Tomáš Petrtyl, „Cidlinu“ paní Stejskalová, české pány Sokolové. Napětí trvalo tři neděle před představením. V den představení nikdo nepomýšlel na učení více. Účastníci při setkání nevolali na sebe jmény obyčejnými, nýbrž těmi, jež měli večer hráti. Husité byli na ulicích již obdivováni, kardinálové již v hostincích nenáviděni. A večer v půl osmé sál byl již přeplněn, na galerii i žebřík vedoucí na střechu obsazen. Hosté, již si byli zajistili sedadla, přišli o ně, nemohouce se davem ku svým místům prodrat. Dojem, který obecenstvo činilo, nejlépe by mohl popsati přítel Lev Palda, kterýž tehdá měl před představením řečniti. Sdělil nám mnoho let později, že něco takového nikdy nezažil. A když konečně scéna se otevřela pro bouřlivý výstup „Racka z Rožemberka“ (Jiří Cvachoušek) s kardinálem, tu obecenstvo cítilo se unešeno v ony doby veleslavné. Zbožně sledovalo hru, ba při zpěvu Husitů za pokleknutí „Žižky“ v popředí, obecenstvo zpívalo: „Kdož jste boží bojovníci” s sebou. Scéna na Hradě pražském, kdež „Žižka“ chrlí „Korybutu“ své: „Jsem-li já to, Jan Žižka z Trocnova?” byla unášející. Divý, bláznivý Divůček v posledním jednání až trapný činil dojem; smrt „Žižky“ v náručí „Prokopa“ dojemná. Zkrátka byl to den v Chicagu velkolepý, a nevím, zdali kdy byl předstižen. Jen za vypůjčení obleků platili jsme 32 dolarů. Za zhotovení trůnu a palcátů, sudlic a cepů 14 dolarů. Výdaje byly veliké a přec čistý výnos byl přes 300 dolarů. Rej po skončení divadla taktéž není k vypsání. Pisatel sám, jsa unaven a žízniv, nemohl přece v síni, ač na třech místech byla nálevna, dostati pít a musel až k sousedu Svobodovi na rohu ulic Bunker a Canal zajít za občerstvením. Praus ubíral se s sebou a nikdy neviděl jsem jej tak rozmarného, jako této noci. Jak se to obecenstvo porovnalo a rozešlo beze vší té nejmenší výtržnosti, jest mi do dnes hádankou. Za čtrnáct dní opakovali jsme „Žižkovu smrt“, ovšem že již s návštěvou slabší. Přece však vyneslo i druhé představení přes 70 dol. čistých. Tu neděli mezi oběma „Žižky” měl jsem svůj benefit, jedinou to odměnu za veškeré dlouholeté namáhání, mimo příchylnost ochotníků. Dávali jsme „Deboru“, a sice v témž obsazení až do nejnepatrnější úložky, jako když jsme ji dávali poprvé v staré síni. Zejména paní Klementině Novákové jsem do dnes povděčen za hluboké pojmutí titulní úlohy. Mohli jsme také všickni hrát s větším porozuměním, neboť většina z nás byla viděna Janouškovou s její družinou v témž kuse na prknech Crosbyho operního domu. A takž bych byl šťastně přestál první oddíl svého působení v Chicagu, neboť 30. září 1870 byl jsem již v St. Paul. Po druhém představení „Žižky” rozloučil jsem se na dobro s tím milým, drahým, veselým Chicagem. Odhodlal jsem se býti kantorem, kterýmžto titulem, mimochodem řečeno, mnohý si myslí, že mne urazí. Chyba lávky! Jsem kantorem, jsem učitelem již 19 let a jsem na to hrdý, neboť jsem ve svém povolání úplně vyplnil svou povinnost, i vůči drahému národu svému, a to každý lajdák na národa roli dědičné nemůže o sobě říci.
Vlastně jsem jel za svým novým povoláním do Nové Prahy a příčinou byl známý J. B. Bělehradský, téhož času vydavatel Národních Novin na Forquer ulici. Jsa vyzván panem Petřičkou a Wrábkem zaopatřiti jim, řekněme tedy, že vybídl mne, abych to přijal, a stalo se. Na cestě dostalo se mi milých projevů přátelství od Milwauckých, a obzvláště přítel Ant. Novák bratrsky se o mne postaral, začež jemu touto cestou poznovu budiž dík. Přijeda do St. Paul našel jsem zde tři z bývalých svých známých: oba bratry Jelínky, Václava a Matěje, kteří nyní již oba odpočívají v hrobě, a Jana Hudka, valně prospívajícího hoteliéra na sedmé ulici. V oboru divadelním málo se mohlo podniknouti. Nebylo sil, nebylo jeviště a nebylo by bývalo obecenstva českého. Libůstce mé vyhověl jsem si, a o prázdninách do koníčku svému hověl jsem navštěvováním divadla německého a anglického.
V německém jsem si také někdy zahrál, obzvláště za řiditele Amberga, kterýžto židáček se vyšvihnul až na řiditele nejelegantnějšího německého divadla v New Yorku. Umí také trochu česky. Také s Magdou Iršíkovou jsem si zahrál co „Myron“ v „Syn poušti” a vůbec, když k nám některý ten „stár ” zavítal, byl jsem přivolán. Avšak to s naším ochotnickým divadlem nesouvisí a má méně zajímavosti.
Abych poněkud uspokojil své, zajížděl jsem vždy do Chicaga, a zde na těch milých prknech Těl. Jednoty Sokol sebe a jiné bavil. Tak zejména první prázdniny, kdež co „krejčímu“ v „Lumpáci” dostalo se mi vřelého uvítání. Přítel Morávek co „švec“ stál mi i tentokráte a později vždy věrně po boku. V jinou dobu zase přišel na řadu „Hus a Jeroným“ (pro povodní postižené v Čechách). „Husa“ hrál Duras, „Jeronýma“ já, „Marii“ paní Přibylová. Kus se velice líbil a vynesl hojného užitku.
V roce 1873 zajel jsem si pro zábavu o vánočních svátcích až do Clevelandu, kdež ku vyzvání přítele Šnajdra převzal jsem úlohu „Josefa“ v „Deboře.” Podivná to hra! Paní Van Osten hrála „Deboru“ německy, a my ostatní všichni česky. Pomyslete si scény mezi „Josefem“ a „Deborou“ odehrané tímto prazvláštním způsobem. V operách se to přihodit může, ale ochotníky bych vždy od toho zrazoval. Přítel Šnajdr mne tenkráte ve svém „pokroku” dal text, jehož jsem se při čtení sám zhrozil. Psal doslovně: „Pan Antonín Jurka ze St. Paul, Minnesota, nejvýtečnější herec ve Spojených státech, vystoupí s pí. Ostenovou v úloze Josefa v „Deboře“. (Pokr. 24. pros. 1873). Čtverák! Kdyby byl aspoň „Edwina Bootha“ vyjmul, ale tak nepravost tresce se sama. V kritice napotom musel doznat, že ani nejvýtečnějšímu herci ve Spojených státech nebylo dáno se rozehřátí ve hře s Němkyní. Dobře tak!
Takměř úplných pět let uplynulo, než odvážili jsme se aspoň na něco. Zdá se mi, že první představení odbývali jsme v německé tělocvičně, za příčinou oslavy založení obce „Čech”, Klácelovy to jasné hvězdy mezi obcemi Jednoty Svobodomyslných. Alespoň čteme v Hlasu J. S. ze dne 4. července 1875: a „Ze St. Paul, 6. června. „Dne 3. dubna, totiž na den založení obce naší, vystoupili jsme s českým divadelním představením řízeným naším bratrem A. Jurkou. On přednesl řeč k otevření divadla. Druhé divadlo provozovali jsme 15. května, a již dříve určili jsme čistý výnos na knihy divadelní. Byl tudíž počátek. A ku malému jevišti pomohl nám podnikavý rodák p. Frant. Brom. Učiniv ve svém domě nějaké změny, měl malou síň a při ní platformu, vysokou sice dost, ale jeviště nad ní nízké, úzké, mělké a krátké. Poslední čtyři vlastnosti měla v svrchované míře. Ale což nám o to! My měli chuť do práce a nebáli se obtíží. Přítel Brom v slavné smlouvě učinil mne dvorním svým malířem; nakoupili jsme dříví, plátna, klihu a barvy a za týden bylo jeviště hotové. Herci ovšem dosahovali až do stropu a za kulisami museli se krčit, aby neprorazili hlavou střechu, ale pochybuji, že Šimanovský, Bittner nebo Mošna hrají s takým zápalem, jako jsme hráli my. První představení na tomto jevištíčku bylo: „Fotografická dílna v Praze”; druhé zdá se mi „Damoklův meč”. Já pak připravoval se na větší kus. Namaloval jsem ještě náměstí a pobřeží Vltavy v Praze; rozepsal Tylova „Pražského flamendra”, a podali jsme ho našim St. Paulským rodákům jak jsme nejlépe mohli. A věru dobře se nám zdařil. Přítel Václav Pícha se vší chutí, tenkráte ponejpr vystoupiv, sehrál „Podhajského“. Pan Tomáš Král, kterýž později vynikající zaujal místo v řadě ochotníků a také několik divadel sám řídil, nejen obstaral s velikou pílí napsané poznámky, nýbrž také přesně sehrál starého „sládka Sýkoru“. Já hrál „Adolfa“. Velmi zdařilá byla paní Vančurová co „Havrdová“; slč. Hulcová (nyní pí. M. Novotná) prozradila poprvé svou velikou schopnost pro jeviště a později zpečetila ji, naposledy snad, co slepá nevěsta v titulní úloze „Slepé nevěsty”. Taktéž pánové Buchta a Fr. Novotný dobře pojali své úlohy, prvnější co „Odstarší“, druhý co „Filip učedník“. Sbor ochotnický opravňoval k nejlepším nadějím a počet údů stále vzrůstal. Obecenstvo nás hojně podporovalo a při každém představení byl výtěžek značný. Hráli jsme na témže malém jevišti: „Husička z Podháje“, „Muka chudé ženy“, „Manžel bez ženy“, „Na zdar důstojného“, „Mrtvý ženich“, „Za živa mrtví manželé“ a ještě jiné z paměti mi vyšlé kusy.
V roku ’76 zakoupil Řád Čech č. XII. pozemek a síň a v krátkosti prosadili jsme to, že nechal zadní stěnu vyraziti, a postavili na naše tehdejší poměry dosti pohodlné jeviště, kdež se s chutí pokračovalo v ušlechtilém pěstování divadla. Nemohu se více upamatovati na první kus; avšak uvedli jsme díla na jeviště jako: „Muka chudé ženy“, kterýž kus byl již roku 1875 u Broma sehrán. V něm výtečně si počínala pí. Novotná, tehdy ještě slč. Minnie Hulcová. Jest škoda, že později nenalézala času k vystoupení. Při příležitosti té rád uvedu zde obětavé ochotnice, které by, dle mého zdání, kdyby divadlo u nás se znovu vzkřísilo, byly zase okrasou jeviště. Paní Růžičková co salonní dáma častokráte vynikla a paní Šímová uměla úlohy jako „Morana“ v „Jan za chrta dán” výborně podati. Jednou z nejčilejších, nejschopnějších a nejobětavějších ochotnic byla slč. Amálka Slámová, nyní paní Janischová v Lincoln Nebrasca, která měla zvláštní nadání pro kusy veselé. Její „učedník“ v dramě: „V podkroví a saloně”, byl podařený obrázek. Často a vždy dobře hrála. Taktéž pí. Kutilová, slč. Barbora Češková a Aninka Češková, prvnější lepým svým zjevem a jemnou hrou, druhá pěkným hlasem a promyšleností, vynikaly. I slečna Kovaříková nám často zdatně vypomáhala. Kdyby nám divadlo opět oživlo, nebyla by nouze; dorůstá nám dobrá síla v mladé Lilli Růžičkově, která již teď by se mohla odvážit na mladistvé milovnice. V roce neb dvou letech mohou malá Šafránková, Končalova, Češkova a Vališova směle hráti s sebou. Obzvláště pak Kačenka Hořejšová budí nejkrásnější naděje a ráda se učí, hrajíc vždy s chutí a láskou.
S těmito silami tedy a s mužským sborem, o jehož jednotlivých členech taktéž zmíniti se hodlám, hráli jsme: „Statek Lhota“, „Bratr honák“, „Slepý mládenec“ (v německé síni Athenaeum), „Slepá nevěsta“, „Paličova dcera“, „Husička z Podháje“, „Faust Druhý“, „Chudý písničkář“ (zase v Athenaeum, kdež nás tehdy navštívil ex guvernér Alex. Ramsey), „V podkroví a v saloně“, „Veselohra“. Při koncertech aneb při jiných příležitostech, kdež menších třeba bylo kusů, sehrály se: „Na zdar důstojného“, „Převržená slánka“, „Náměsíčník“, „Vražda na uhelném trhu“, „Dvě postele v jednom pokoji“, „Ženich vdává svou nevěstu“, „Šťastné líbánky“, „Změnil datum (Dělníkova milenka)“, „Na jedlíka půst“, „Když slavík do lesa zaletí“, „Prodaná láska“, „Bratranec“, „Vězeň“ a několik sólových výstupů.
Následující kusy spadají pod řiditelství pana Tomáše Krále a jsou novějšího dátumu: „Dědičný polesný“, „Na dušičky“, „Loupežníci na Chlumu“ (dvakrát), „Krásná Sidonie“. Na jména ostatních se nepamatuji. Veliká, nenahraditelná pohroma potkala milovníky divadla, jak ochotníky, tak obecenstvo, vyhořením naší české síně as 24. května 1888, z níž nepříznivými okolnostmi a zlovůlí některých také bratrů posud jsme se nezotavili. Shořelo nám všem všecko. A to právě po představení „Loupežníků na Chlumu“, když se ještě na jevišti nalézala celá šatna, vypůjčená a mající cenu ku dvoum stům dolarů!
Během roku sice vystavěna nová, nádherná síň; avšak závistníci a obmezenci nechali upraviti právě uprostřed hořejšího patra šest kumbálků a záchody. Chtěli prý míti dvě síně, aby se v zimě ušetřilo paliva, a druhá síň se mohla pronajímat. Zatím však, jak jsem se později dozvěděl, bylo namířeno hlavně na mne. Měla mi totiž býti odejmuta příležitost k řízení divadel na pěkném jevišti, o kterouž poctu jsem se nikdy nedral, a zároveň ušetřen měl býti vysoký plat, který bych byl co ředitel bral. A proto jest síň zkažena! Kdo by se tu neodvrátil s ošklivostí od piklí českých, na tak nízkých pohnutkách spočívajících. A do jedné síně se jeviště přece dostalo, jen se mne neptejte jaké! Nejbídnější kočující společnost v Čechách sbije si za hodinu lepší. Dekorace lepenková! Opona řekl bych z hadrů a je to pravda. Osvětlení jeviště hrozí hercům upálením. Darmo mluvit. Hrálo se však na tom již přec. I naši katoličtí krajané si na těch hambalkách zahráli; nejposledněji. Nemalujte čerta na stěnu. Jsem skoro u konce; zbývá mi pouze zmíniti se o mužském sboru ochotnickém neb aspoň o těch, kteří vynikali. Vynechám ty, o kterých již zprvu povědíno a připojuji pana Vojtěcha Hájka, horlivého ochotníka, pana Frantu Kobylku, pana Pinkase, pana Kačerovského i s manželkou, pana Vojtěcha i Tomáše Tomáška, pana Fafka, pana Frantu Veverku, pana Frantu Žáka aj. Veliké rozkoše způsobilo zdejšímu obecenstvu taktéž divadlo malých. Ti věru zdatně se činili, povážíme-li, že sehráli následujíc hry: „Chudý krejčí“ (u pana Broma), „Stará kniha“, „Šotek a Rusalka“, „Lorinčin svátek“, „Ptáčkové v kleci“, „Pýcha a šlechetnost“, „Mlsný Jaroš“, „Doba mládí, doba radosti“, „Bratrská láska“, „Stříbrné hodinky“ a nejposledněji dne 11. května „Ztracené psaní“. Dítky hrály divadlo vždy ku novému roku, skoro vždy ten večer po veřejné zkoušce. Nejtklivější kus byl „Doba mládí“; nejvýbavnější „Šotek a Rusalka“; nejdelší „Ztracené psaní“.
Končím. Zdali jsem někoho opomenul jmenovati, kterýž by to právem zasloužil, nechť promine slabé mé paměti. Zdali někdo nalezne v řádcích mých hořkou pilulku, nechť uváží, že psal jsem jen pravdu tak, jak bolestně mne dojímá. Nemohu jinak než doufati, že přece jednou v St. Paul, kdež jest snad 5 000–6 000 Čechů, dočkáme se důstojného jeviště. Já, co se mne týče, se již napřed všeho velkého platu vzdávám a v pokročilém stáří svém chci se pouze radovati nad zdárným počínáním těch mladších.Na zdar důstojného!.

Dalším významným ochotníkem ve Spojených státech byl František Sadílek. Jeho pohled na ochotnické divadlo je zcela odlišný od předchozích vzpomínek Antonína Jurky a proto jej zde, pro dokleslení atmosféry té doby, uvádím.

Ze vzpomínek Františka Sadílka:„Neznám Čecha, který bydlel jen nějaký čas v Chicagu a účastnil se tamního národního našeho života, aby naň nevzpomínal a nehájil jakožto prvního působiště na udržení českého jména v Americe. Chicago jest bez odporu první ve všech národních podnicích a česká jeho pohostinnosť jest vůbec známa. Potkáš-li, český poutníku, na svých cestách krajana, který v Chicagu bydlil a pohyboval se v kruhu těch, již rádi pomocné ruky přiloží ke všemu, co ku povznešení našeho jména přispívá, najdeš v něm vždy dobrého společníka, který tě nezarmoutí.
Zakladatelé ochotnických, jakož i sokolských spolků na Západě jsou ponejvíce dřívější obyvatelé Chicaga.
Léta mládí svého jsem strávil v Chicagu, a ač jsem nyní více jak tucet let na Západě, béřu vždy velké účastenství ve všem, co se tam podniká. Nemine pak snad ani jediný rok, abych starý domov svůj nenavštívil. Přijíždím-li kdy do Chicaga, touha má roste, když blížím se k Blue Island Avenue, uvidím stavby, jež poznávám jako staré známé a kterých přibývá, čím dále do středu města jedu. Ještě ani jednou jsem neopomenul, abych s touhou nezřel na „Národní síň Těl. jedn. Sokol”, když vlak již pomaleji okolo hrčí. Připomínám si vždy ty veselé tam strávené chvíle, to nadšení, jaké panovalo, když Těl. jedn. Sokol budovu koupila.
Že k tomu patřilo nadšení, poznáš milý čtenáři, když ti povím, že koupili jsme budovu, na které bylo okolo šestnácti set dolarů dluhů, a celý náš majetek obnášel jenom asi sedmdesáte dolarů. Zdál se to býti příliš odvážný podnik, avšak „vytrvalostí vykvétají růže!”. Bylo třeba předržeti mnohou peněžní tíseň a časem zdálo se, že celý podnik přese všecku obětavost ochotníků a Sokolů se v nezdar zřítí. Ale připadalo to skutečně kdy tak, jako by socha „Libuše“, jež štít síně zdobí, ji chránila, jako v roce 1871, kdy větší čásť města již lehla popelem a když již plameny šlehaly kolem, aby strávily doby té největší a nejlepší českou budovu. Pamatuji se do dnešní doby na úzkosť všech, již stáli zde přikováni k nečinnosti a pohlíželi s obavou, že každou chvíli již horkem odpraskávající barva chytí a oheň celou budovu stráví. Budova se však i tehdáž zachránila a socha „Libuše“ stojí ještě dnes a se vší hrdostí má stále napřažené rámě, jako by povzbuzovala k další činnosti.
Maně zabíhám v mysli a stavím si před oči rozsáhlý obraz ochotnického působení soudruhů a družek svého mládí, jakož i národně uvědomělých matron českých, jichž Chicago mělo skutečně hojně, a jež si dobyly nemalých zásluh o veškerý jeho český veřejný život, jmenovitě o divadlo. Vidím ty krásné a příjemné chvíle, které může takový horlivý herec zažíti při ochotnickém divadle.
Na prvém místě jsou zkoušky. Ochotník je pravý socialista. Za kulisou jsou si všichni rovni a pan ředitel se rozkřikne a osopí zrovna tak na „vévodu z Valencie“, jako na jeho „sluhu“. Desetkráte za večer hrozí, že „s tím praští”, nebudou-li tam za kulisou zticha, když pro ně není ani nápovědu slyšet. A nápověda, jak každý dobře ví, hraje na našich jevištích velkou, až přes příliš často, důležitou úlohu. Má tu výhodu, že není kritizována, třeba ji bylo více slyšeti nežli samého herce. Má ale zase ten nevděk, že jí nikdo netleská, třeba sebe více křičela.
Povznášející zábavou ochotníků a ochotnic je večer před vystoupením, neboť tu panuje takový chvat, že jim neradno v cestu lézti. Kdo je tam přece dotře a není „z nich”, mnohdy to odpyká, neboť se mu se vším obalem řekne, že je to jen pro ochotníky! Kdo již má privilej ochotníky obsluhovati, je chlapík! Musí to ale býti někdo, kdo má zdravé nohy a jest čerstvý jako pták. Žádost jedna stíhá druhou a zdvořilostí se neplýtvá. Jeden žádá, by mu opatřil nízké střevíce, druhý si doma zapomněl sáček – pro divadlo, neb jiného ochotník nemá. Třetí nemá kord a bez něho prý nevystoupí, děj se co děj. Jiný se zlobí, že si tam položil úlohu a že je pryč! Schází-li ale některé ze spanilých ochotnic něco z rekvisit, tu obyčejný, smrtelník laskavé prosbě neodolá a již běží, kdyby i o dech měl přijíti. Ti, kdož mají tu čest, býti od dam požádáni, by je nalíčili, těší se z toho vyznamenání. To ale nepatří jen obyčejným posluhům, ale již důkladným a zasloužilým ochotníkům. Jsou k tomu obyčejně požádáni ti nejgalantnější, kteří vědí, jak tu kadeřavou hlavičku podržeti, aby se vlasy neporouchaly, kterým se ruka při tažení černé čárky pod okem netřese, kteří dovedou zbytečně napadané prášidlo kol líček šetrně oprášiti!
Ženuška dívá se mi právě do listu přes rameno a připomíná, že i ona má svou zásluhu o chicagské divadlo. Hrála při jednom z prvních kusů, ještě dokud se hrávalo dole ve městě, než byla první „Slovanská lípa” postavena. Dávala se „Ďáblova bažina” ve kterémžto kuse, čítajíc asi 6 roků, hrála hocha. Poněvadž pak nebyla zvyklá mužské garderóbě, mohlo to míti tehdáž prý povážlivé, či lépe nepříjemné následky! Rozmluvy za kulisami jsou dojista ty nejzajímavější. To zase nejlépe vědí jen ochotníci! Obyčejně jest to veselá rozprava, točící se o divadle, kde a jak se hrálo a jak kdo svou úlohu provedl. Při tom se neopomene hlasem a pohyby napodobiti, jak se vše provedlo.
K největší zábavě bývá poslouchat podřízenější herce, neb jak v divadelní mluvě říkáme „statisty”, když vypravují, kterak kdysi hráli hlavní úlohy. Obyčejně se to hrálo, kde žádných posluchačů nebylo, třeba někde v Čechách, když tam byli „aktéři”. Jest se mi přiznati, že i já měl tu česť začíti s aktéry. Nebýti toho, že můj otec se „vložil” za prostředníka a kázal hromovým hlasem: „Kluku, budeš doma!” byl bych s nimi také hned odcestoval, neboť jsem tehdy cítil, že bych to s nimi, „někam přivedl”, kam, to je u boha!Můj začátek byl dosti zajímavý. Bylo to někdy v roku 1864 nebo 1865, když hrála u mého otce v městečku L. společnost Kulasova, při níž hlavními „silami” byla rodina Mušková. Já, syn domácího pána, měl jsem tu výhodu před jinými, že jsem měl „ajntrit” zdarma, výhoda to u pana kluka záviděníhodná. Bral jsem velké účastenství v každém představení, což vzbudilo pozornost celého personálu. Jeden herec mně jedenkráte zcela upřímně řekl, že jak myslí, mám vlohy. Do dnešní doby nevím, nemyslel-li snad – ke šoupání. Brzy na to se hrálo „Břetislav a Jitka”. K velké mé radosti poslal mi pan ředitel úlohu. Nebyl to zrovna „Břetislav“, ale jeden z těch německých panošů s poselstvím k němu. Sám jsem tam neměl mnoho co mluviti, ale měl jsem dáti pozor, co jiní mluvili a dělati co tam stálo, o čemž byl dlouhý popis. Úlohu jsem se naučil, řeknu zrovna jako „Otče náš”, právě jako, ještě za dobré paměti, jistý herec v Chicagu, když prvně a naposledy hrál a při první zkoušce vystoupil, myslel, že musí vše správně odříkávati, následovně: „Úloha. Sluha Jan. Jednání první. Výstup první. Vystoupí z levé kulisy v krátkých kalhotech a zeleném kabátě” atd., k nemalému obveselení všech přítomných.
První můj pokus byl znamenitý! Cítil jsem se ve zbrojnošském oděvu a v papírové, „stříbrným“ papírem polepené helmě docela jinak než obyčejně. Cítil jsem důstojnosť svého postavení, což jsem hrdinsky dokázal, když jeden z českých pánů po vyslechnutí mého poselství sáhl po helmě, aby ji přede všema očima rozmačkal. Nevím ale jakou náhodou, snad že se mi ze strachu, abych výstup nezkazil, až vlasy ježily – sevřel moje vlasy i s helmou takovou silou, že mně až slze vytryskly. Obecenstvo musilo tedy dojista pozorovati, že hraji s opravdovým citem, já ale přes to, že jsem byl v nebezpečenství přijití ne-li o celou hlavu, zajisté aspoň o čásť svých vlasů, zůstal jsem hrdě státi. A což ten strach, že snad jsem měl sundati s hlavy! Vždyť to ale v úloze nestálo! Obecenstvo ostatně tleskalo, což mně tak lichotilo, že jsem na bolesť zapomněl. Patřil-li ten potlesk mně, dnes nemohu tvrditi, ale tenkrát jsem měl pevně za to, že ano.
Od té doby jsem se těšil tou blahou myšlénkou, že jsem pro divadlo jako stvořen. V tomto jsem byl potvrzen zvláštní náhodou. Četl jsem totiž jednou Tylovu novellu „Pouť českých umělců“ a tu z nenadání čtu o jednom umělci téhož jména jako já, jenž vyniká v dramatickém umění a o němž se sám ředitel vyslovil, že jest nadaným a věrným v konání svých povinností, an vždy odnášel se vší preciosností židle a stoly z jeviště. Bylo to poprvé, co jsem jméno svoje četl ve knize. Pochybnosti o tom nebylo, vždyť to bylo tištěné, cítil jsem se býti prvním potomkem toho rodu, který se po něm zdařil. Byl sice u nás v městě ještě jeden občan toho jména, ale nebyl žádný příbuzný náš. Byl daleko po meči i po přeslici, byla hlavním znakem dobře v paměti a ve cti udržovaná „smůla“. Můj dědeček přes to ale do smrti vyprávěl, že pamatuje na starém stavení, které zdědil, jakýsi „erb“.
Není tedy divu, že přijda do Chicaga, hlásil jsem se o „engažement“. Jaké „furore“ jsem dělal, pamatují se nejlépe ti, kdož byli přítomni kusu „Libuše“. Výnos byl tenkráte věnován jednomu z nejlepších a nejčinnějších ochotníků, p. V. Lenochu. Hrál jsem „Šťáhlava“, bratra „Chrudošova“, jenž se soudí o pozůstalé léno, a jehož hrál nebožtík Cvachoušek. Já, jak to již bývalo mou nechvalnou ctností, neuměl jsem úlohu. Při zkoušce jsem deklamoval a stavěl se na paty jako obrazy českých výtečníků, Žižky, Prokopa a jiných, jež na obou stranách síň Těl. jedn. Sokol zdobily. Při samém představení bylo ale jinak. Při pohledu na kolo, do něhož vkročiti bylo porušením obřadu, na posvátný oheň a konečně na ty krásné, bílé oblečené věštkyně, unášela mne fantazie tak, že jsem zapomněl a neslyšel, jak se nápověda namáhá, probuditi mne z mého vidění. Když jsem to zpozoroval, bylo již pozdě. Takové maličkosti mne ale právě nezarazily, jako ani tehdy, když jsme hráli „Zapovězené ovoce”. Já, v úloze „Alexe“, vypravoval jsem totiž, kterak moje „Karolínka“ – míním totiž jen Karolínku v onom kuse – mne na „nahých kolenou“ odprošovala, místo co jsem měl prostě jen říci, že mne na kolenou prosila. Obecenstvo se trochu smálo, já ale jsa tak „vložen” do úlohy, ani jsem nepozoroval, že jsem něco hloupého řekl, což ostatně nebylo u mne nic zvláštního! To ale jsem nemohl nikdy pochopiti, kterak asi v mládenecké nevinnosti mé mohla mne ta myšlenka napadnouti.
Největšího vyznamenání se mi dostalo ale zde na Západě. Jest tomu jen málo roků zpět, kdy jsme chtěli v jednom novém městečku, v T., které jest asi dvacet pět mil na západ od mého nynějšího bydliště W., hráti české divadlo. Účelem, jak to již u nás tu a tam bývá, podniknutí toho bylo – aby se hodně mnoho piva prodalo! Majetník nové síně, pan „Newer ”, t. j. poctivý český Novák, požádal nás asi na dva dny předem, abychom jen přijeli něco zahráti, že upraví „tak trochu” jeviště. Slíbil dobré zaplacení, myslím, že kolem padesáti dolarů. Byl tedy sice zpropadeně krátký čas, ale takovým umělcům, jako jsme byli my, na čase ku přípravě nezáleží. Usnešeno z okolnosti na ten dobrý účel a ony dolary, že pojedeme a budeme hráti „Fotografická dílna v Praze“. Já, jakožto manager, poslal jsem časně ráno, řeknu třeba pány Voltece a Šotrabu s chotí tohoto, aby jeli napřed a vše, co bude třeba, trochu připravili. Jeli po voze, a jak to zde bývá obyčejem, když jede se na venkov, vzali si s sebou do lahvičky trochu „drátu“. Jest to prý nejvýhodnější prostředek proti uštknutí chřestýšem! Toho se p. Voltec vždycky bál a byl na to pro všecky případy i tentokráte připraven! V dobré náladě dojeli kromě jednoho vyklopení šťastně do T., aby upozornili poněkud ctěné obecenstvo, jaká vážená společnosť poctila je návštěvou, vzal přítel Šotrab pomačkaný cylindr pro divadlo hned na hlavu, k velikému obveselení všech, kdož jej viděli. Odpoledne přijeli jsme konečně i p. Kripš a já, v pevné naději, že je vše již připraveno. Dorazili jsme na místo teprve asi o páté hodině odpoledne, avšak jaké pojalo nás zděšení, když vidíme, že krom po stranách přibitého dehtového papíru, který, mimochodem řečeno, rozšiřoval nevelmi příjemnou vůni, a vzadu kouska „kalika“, nebylo na jevišti nic hotovo. Počal jsem láteřiti, ale přítel Voltec mne ubezpečoval, že je vše v nejlepším pořádku. Přitom podával mi pak stále lahvičku, abych se prý napil po cestě. Zadní kulisa z kalika byla tak nepoměrně krátká, že v pozadí bylo nám viděti nohy po kolena. Poslal jsem ještě pro několik yardů, ale takové nebylo již k dostání. Nastavili jsme to tedy kartounem jiné barvy, a jelikož nezbývalo mnoho času, sešpendlili jsme vše dohromady. Myslím, že vyčerpalo to špendlíkovou zásobu v T. úplně.
Při oblékání počala teprve švanda! V zadu na jevišti, kde jsme skvostné šaty divadelní na sebe brali, byl vedle otevřený průchod, takže se chodili kde kdo na nás dívati. Milý Voltec nemohl se ani převléknout pro jednu mladou, hezkou a buclatou venkovanku. „Brala“ naň a ani očí z něho nespustila. Ostatně nebylo právě zapotřebí choditi ani do průchodu, neboť vpředu, tenkým kalikem, nás bylo právě tak dobře viděti, nejméně aspoň tak, jako když spiritisté ukazují duchy. Když jsme pak byli již téměř hotovi vystoupiti, poznáváme opět, že schází líčidlo. Občan Kripš běžel honem tam, čemu říkají zde „lékárna“. Nejvhodnější, co mohl dostati, byla obyčejná sádra. To ale tak účinkovalo na naše krásné obličeje, že jsme po natření jen hořeli.
O jednotlivých krásných výkonech toho kusu se nebudu ani zmiňovati. Podotknu jen, že když jsem byl v nejlepším – hrál jsem pana „Mazaného“ – a mlátím tady do prázdné škatule, až se podlaha třásla, ulehčil sobě jeden znalec divadla hlasitým souhlasem, volaje: „I himl sakra! Takovou komediji bych také dovedl!“ Hůře bylo po divadle. Pan „Newer“, který byl vždy „businessman“, strhl nám z naší úplně smluvené gáže značnější částku. Musilo se mu to asi mnoho líbiti. Bylo nutno zvoliti hned výkonný výbor, který mu vyřídil, aby si s naší společností ničeho nezačínal. Ulekl se toho tak, že počalo vyjednávání, které vypadlo po dlouhém tahání konečně v náš prospěch. Já měl aspoň to potěšení, že přišla jedna mladá, hezká Němka, která ovšem ani slova z toho nerozuměla, stiskla mi ruku a vyslovila spokojenost svou nad mou hrou. Líbilo se jí to! Nu, kdo může konečně za gusto?!
Abych si snad ještě neudělal v nebi kaňku – bůh mne toho uchovej – šel jsem se do hotelu vyspati. Pan hoteliér dovedl mne do pokoje a při té příležitosti mi řekl, bude-li mne snad někdo buditi, abych toho pranic jen nedbal. Patřit prý ta světnice jinému, ale kdo dřív přijde, ten dřív mele! Takový byl u něho pořádek! Druzí členové se také šli pořádně vyspati, až na pány Voltece a Šotrabu, kteří se na tu pestrou společnost dívali až skoro do rána. Když pak k ránu dveře u sálu byly zamčeny, byli nuceni spáti ve stoje u „futra“ dveří. K dovršení celé té komedie jeli jsme druhého dne 25 mil po voze za příjemného a hodně chladného podzimního deště či lijáku, který nám cestování valně zpříjemňoval. Do dnešního dne, komu jest u nás ve W. život milým, chrání se připomenouti nám naší uměleckou cestu do T.
Při každém příjezdu do Chicaga postrádám však již opět někoho z těch svých dobrých přátel! Když jsem tam byl posledně, šel jsem aspoň jejich hroby na ,,Národním Českém hřbitově navštíviti.
Hřbitov tento jest jedním z nejzdařilejších českých podniků. Jest v pěkném místě a čistě upraven. Na nabídku hrobaře dal jsem si ukázati hroby svých známých, abych aspoň viděl, kde který z těch druhdy veselých soudruhů odpočívá. Hned blíže na pravé straně leží Alois Uher, v poslední občanské válce šikovatel 24. pluku státu Illinois. Byl jedním z prvních podporovatelů a údů „Slovanské lípy“. Jeho srdce a liberálnosť neznala mezí. Jeho o něco požádati, bylo již splněným. Dobrota jeho přinesla mu zkázu, která jej připravila bohužel o přízeň těch, kterým byl svého času dobrým.
Za ním nedaleko odpočívá Jiří Cvachoušek, ryzá česká povaha, srdce, jež bylo hotovo za přítele dáti vše, a jenž sešel osudem jako Alois Uher. Neměl vezdejších statků a jeho činnosť a obětavost národní přišla v brzku k zapomenutí.
V poslední řadě na východě, v místě, kde leží oni, jimž věnováno místo k odpočinku zdarma, spí spánek spravedlivých Franta Růžička. V Chicagu není nikoho, kdo chodil do českého divadla, aby ho neznal. Svůj život věnoval, k čemu povždy lnul! Celý svět neměl tolik bohatství, aby jej byl odkoupil českému divadlu. Když i nedostatek na něho doléhal, věnoval přece jen z lásky všechen čas a všechnu píli divadlu, aniž by na sebe pamatoval. Mělť i on snad chybu, že se nestaral o hromadění vezdejších statků, čímž byl však jen sobě největším nepřítelem! Zemřel osamocen v nemocnici a pohřben na obecním pohřebišti, až pak p. Fr. Barcal dal jeho tělo převézti na Národní Český hřbitov. Leží v řadě jiných hrobů a jen košatý strom stíní jeho chladný rov!
Jdu zpět na západ! Asi ve středu hřbitova zastavím se u mohyly důvěrného svého přítele Aloise Boháčka. Byly doby, kdy jsem ulehčil své tísni, že jsem sdílel s ním vše, co na mne a jiné nevinně trpící vrháno! Jeho soucit býval mi ulehčením. Již v dobách těch cítil hlodajícího červa na svém zdraví, nicméně věnoval stejně mnoho píle jako jiní věci, jež nám byla svatou. Měl tu útěchu, že zemřel v náručí choti, již z celého srdce miloval.
Nemohl jsem opomenouti, abych nenavštívil i hroby nejzasloužilejších ochotnic, pí. Matuškové a pí. Neužilové (Františky Fetrtylové). Obětavosť a snaha obou nebyla k ocenění, pí. Matušková, vzor všech ochotnic, vzor žen a matek srdce lidumilného, která nikdy nezhrdla tak, aby nebyla chtěla přispěti, bylo-li její pomoci zapotřebí. Také Františka Petrtylová nevymizí z paměti a srdcí chicagských Čechů. Její hra překvapovala vždy vřelým citem! Hrála-li v některém z našich vlasteneckých kusů, vložila veškeré své umění v úlohu, i zdálo se, že ne ústa, ale srdce mluví.
Ohlížeje se kolkolem a jda od hrobu ke hrobu, byl jsem velice dojat. Velebná tichosť a sněhem pokryté rovy působily na mne dojmem, že bych byl zde odpočívajícím záviděl toho klidného odpočinku! Co jen Chicago pochovalo nadaných a věrných pomocníků na národní roli! Až posud měli jsme dosti těch, jimž celým blahem a zadostučiněním je, že konají povinnosť, neohlížejíce se na hmotný z toho prospěch. Nuž, buďme jim aspoň vděčni vzpomínkou na ně! Zasluhují toho!!“