Texty: KOUŠKOVÁ, Irena: Principálem loutkového divadla v Americe (rozhovor s loutkářem Vítem Hořejšem), Místní kultura 27. 11. 2019

Principálem loutkového divadla v Americe

NEW YORK: Více než sto let staré marionety objevil v kostele Jana Husa v bývalém „srdci“ české čtvrti na Manhattanu v New Yorku Čechoameričan, loutkoherec a divadelník Vít Hořejš, který do Ameriky emigroval v roce 1979. Překvapivý nález ho o jedenáct let později přiměl ke spoluzaložení Česko-americké loutkové společnosti (The Czechoslovak-American Marionette Theater, CAMT). Navázal tak na dávnou tradici českých loutkářů v Americe. Se svou kočovnou show, osobitým avantgardním pojetím tradičního loutkového divadla pro dospělé, procestoval už celý svět a za šíření české kultury v zahraničí byl odměněn v loňském roce cenou Společnosti pro vědu a umění. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor plný autentických vzpomínek a pozoruhodných informací o provozování tradičního českého kumštu jménem loutkové divadlo za velkou louží...

Emigroval jste do USA v roce 1979 ve svých 29 letech. Co jste dělal v Čechách předtím, než jste odešel za hranice?

Vždy mě to táhlo k divadlu, na FFUK jsem ale studoval francouzštinu a filozofii. Pak jsem zradil svou první lásku, francouzštinu, a zamiloval se do angličtiny, do Shakespeara. V roce 1972 jsem se dostal do Anglie (vyprosil a vyběhal jsem si „devizový příslib“, 50 tolarů na 10 dní a potřebných půl tuctu papírů na „výjezdní doložku“ na neuvěřitelné dva týdny). Pak jsem v Londýně spal v Hyde Parku se stovkami hipísáků a chodil dvakrát denně do divadla…

Nakonec jsem se vrátil do Čech, abych nepoškodil rodinu, i když mě lákalo a lákali jiní tam zůstat. Jenže jsem tu cestu stopem o pár dní přetáhl a sebrali mi pas, takže jsem pak pět let nemohl ani do NDR.

Na Lidové škole umění jsem při univerzitě studoval herectví u paní Jiřiny Steimarové a ta mi po promoci (diplomka o franko-kanadské literatuře) zařídila audičky (v uměleckém slangu zkušební předehrávky pro případné využití v repertoáru - pozn. red.) v Šumperku, kde jsem pak strávil jeden rok jako herec s plným platem. Jinak jsem byl vždy na volné noze. Zažil jsem tam krásu sezóny v repertoárovém divadle, to je něco, co v USA neexistuje. Jenomže politická situace v umění pro mě byla nepřijatelná. Jen tak tak jsem unikl propagandistickým hrám, SSM, nebo podpisu Anticharty. Volnější už to bylo v Polsku, kam jsem se jezdil nadýchat čerstvého vzduchu. Taky jsem, víceméně ilegálně, dělal asistenta režie u Adama Hanuszkiewicze v Teatru Narodowym na Racinově Faidře.

Moje cesta do Ameriky v roce 1978-79 vedla přes Itálii a Francii. Dostal jsem výjezdní doložku, abych mohl konzultovat s autorem Primo Levim překlad knihy Periodická tabulka. Setkal jsem se s ním, konzultoval, ale řekl jsem mu, že překlad zřejmě nevyjde, protože já zůstanu na západě, což byl podle komunistických zákonů zločin. On na to řekl, „Cokoli je dobré pro vás, už to vyšlo ve více než třiceti překladech, tak o jeden víc nebo míň...“



Dělal jste loutkové divadlo už doma v Česku nebo až ve Státech?

Kromě rodinného loutkového divadla mé maminky a jejích sourozenců z 20. let, s nímž jsem si hrál se svým bratrem a sestrou, jsem nic o loutkách nevěděl. Myslel jsem, že loutky nemají budoucnost, že už jsou zastaralé. Ale někdy v roce ´75 jsem inscenoval s tím maminčiným dětským divadélkem pětiminutovou parodii na pimprlovou komedii, při které jsem vlastně objevil, že loutky skýtají spoustu možností. A pak přišel blesk z čistého nebe, objev Divadla Drak, které okouzlilo pražskou uměleckou smetánku. Já k ní nepatřil, ale nějak jsem se k tomu nachomejtl. Kombinace loutek a živých herců mě tehdy v 70. letech uchvátila a inspiruje mě dodnes.



Jak jste se dostal k loutkovému divadlu v Americe?

Do Ameriky jsem se bál. Nečekali na mě sice při přistání gangsteři, které jsem si představoval podle detektivek a zřejmě i komunistické propagandy, ale šokovala mě tehdy špína na letišti a odpadky v ulicích. Ale dalo se tam dělat divadlo i s přízvukem, což by v Anglii asi moc nešlo. A tak jsem se od poslíčka na kole přes taxikáře v New Yorku dostal přece jen k divadlu. Začal jsem jako technikář ve slavném Roundabout Theatre, tenkrát ještě „jen“ off-Broadway na 23. ulici (jsou stále ještě nekomerční, ale dnes mají pět scén, z toho tři na Broadwayi). Byly to podstatně menší peníze než za volantem taxíku, (což taky nebyl žádný zlatý důl). Ale vydělával jsem si divadlem! Už brzy po příjezdu jsem s překvapením zjistil, že tu herci, profesionální, vystudovaní, talentovaní herci, dělají své „showcase“ často zadarmo, nebo do toho i vrazí vlastní tolary!, aby na sebe upozornili, což je běžná praxe. Taky jsem četl anglicky tradiční české pohádky s doprovodem jazzové nebo rockové muziky, většinou pro dospělé, což jsem trochu dělal už v Čechách.

Po dvou malých rolích v Jindřichu IV. (zadarmiko) a Richardovi II. (jeden tolar US za představení!) jsem se pak dostal k avantgardní produkci Goethova Fausta II. V divadle Patchoworks přepisovali a předělávali na modernu ten nesmrtelný a nehratelný druhý díl. Zmínil jsem se režisérce o tradici loutkového Fausta, a ona na to, ať si vyberu scénu, přepíšu ji a udělám s loutkami. Loutky mi posílali z Čech, první byl čert, kterého maminka vymámila od sběratele pana Vorla (za hezkejch pár tisíc), dostal oficiální „výjezdní doložku“. Ještě má od strážců hranic razítko na kopytě a na chodidle. Projekt Faust skončil a z nečinnosti by čert začal dělat neplechu, tak jsem ho začal montovat do těch pohádek. Přišla mi pak ještě od sestry čarodějnice a princezna.

Jednou jsme s těmi třemi loutkami vystupovali v kostele Jana Husa v srdci bývalé české a slovenské čtvrti na Manhattanu, na 74. ulici. No a já v tom českém newyorském kostele udělal objev, který pak dal jasný směr mému dalšímu životu v Americe…

Jedna z posledních českých babiček té presbyteriánské farnosti byla vrátná, paní Lučártová (Luchart), a ta mi řekla, že se tu hrávala loutková představení. Vyptával jsem se na osud loutek, až mě pustila podívat se na půdu − a tam jsem našel několik desítek starodávných loutek, s nimiž kdysi hrávali krajané divadlo, některým kouskům bylo i přes dvě stě let… Čekaly tu vlastně na mě schované na půdě přes padesát roků.

Dlužno říci, že krajané tady měli svou enklávu v pár tuctů ulic kolem 2. Avenue, říkalo se tomu Little Bohemia, a provozovali zde také loutkové divadlo, takže jsem navázal na dávnou tradici. Zajímavé je, že základ české komunity tvořili dělníci z tabákoven, např. z Čáslavi nebo Kutné Hory, kteří tu balili doutníky. Mezi Kutnohorci byli i řezbáři svatých, pro něž výroba loutek byla něco jako melouch.



A to už jste přemýšlel o vlastním divadle?

Ještě jsem pár let dělal v černém divadla Ta Fantastika, taková zajížďka, ale v roce 1990 jsem s Honzou „Čágem“ Ungrem (také se mihnul a pak vyhnul divadlu Ta Fa) spoluzaložil Československo-americké loutkové divadlo, Czechoslovak-American Marionette Theatre (CAMT) a stal se ze mě loutkoherec, ale také režisér, překladatel i autor, technikář, švadlenka marionetových kostýmů, takový americký Kopecký (já bych se tak neodvážil nazvat, ale několik krajanů mě tak oslovilo, tak to přijímám). Začali jsme samozřejmě Faustem, což byla vlastně naše jediná tradičně zahraná komedie. Adaptovaných i původních her je už více než dva tucty, odehráli jsme stovky představení, vystupovali ve 34 státech USA a na mezinárodních festivalech ve Francii, Pákistánu, Turecku, Polsku nebo Koreji. Za vším je ale nejen vlastní kumšt, ale také hodiny strávené vyřizováním administrativy, techniky a sháněním grantů.



Jak vzpomínáte na 80. léta strávená s Ta Fantastikou Petra Kratochvíla?

Měl jsem z Čech úžasnou vzpomínku na Petrovu roli v Ypsilonce, kde ho jako Michelangelova Davida sochal nezapomenutelně Vašek Helšus. Sešel jsem se s Petrem v New Yorku jen tak na pokec, ale ukázalo se, že je to vlastně jakási přijímací zkouška: Petrovi se rozešel soubor a hledal nové „černé vzadu,“ ty neviditelné manipulátory létajících rekvizit, kteří vytvářejí kouzlo černého divadla. Mluvili jsme pár minut a nabídl mi vstup do souboru. Ještě s neúplným obsazením jsme přezkušovali představení „Snu,“ protože se mělo jet za tři měsíce na festival „Sigma“ v Bordeaux. Poprvé jsem tak dostal v Americe zaplaceno za „hraní divadla.“ I když to byl honorář jen za ten týden ve Francii, a za tři měsíce zkoušek nic, byl to obrovský skok nazpátek nebo vpřed?, k obživě divadlem. A protože to bylo představení beze slov, neměli ani viditelní herci, Petr a Milada Kratochvílovi vpředu, a my neviditelní vzadu, žádný problém s přízvukem.

Všichni měli samozřejmě ještě různá zaměstnání, Petr a Milada dvě nebo tři, dělali v restauraci Ruč, v obchodě s cukrovinkami na Nádraží střed (Grand Central), Petr byl liftboy v Národní budově, kde ještě fungovalo slavné divadlo Manhattan Theatre Club. Po nocích spolu vyráběli rekvizity a Milada šila kostýmy, barevné i černé sametové, a sametové pozadí a šály do „černé díry“, kde jsme v temnotách my nováčci klopýtali jeden přes druhého. Zkoušelo se v maličké klubovně Bohemian Hall v Astorii, která stojí uprostřed poslední velké zahradní pivnice v New Yorku.

Dalšími členy byli kromě mě a mé partnerky Bonnie Stein také Lenka Pichlíková, Consuela Morávková, Honza „Čágo“ Unger (kdysi jsem se mu obdivoval, když zazářil jako klaun v Cirkusu Alfred Ctibora Turby), Libor Hon (později se přidala jeho žena Alexandra), Richard Balous, Zdeněk a Jitka Lichtág-Loveček a Pavel „Kefalín“ Berka, osvětlovač Jarda Hruška a jeho žena Tracy. Na někoho jsem asi zapomněl, bylo nás 12, někdy 13, jindy 11, počty i tváře se časem měnily.

Po úspěchu v Bordeaux jsme příští rok jeli na dvouměsíční evropský zájezd. Začal v Monaku v Divadle Princezny Grace (bývalé filmové hvězdy Grace Kelly), kde bylo za branou pro kulisy slyšet šumění příboje. Pokračovali jsme přes Francii, Belgii a Lucembursko do Itálie a Švýcarska. A po té slávě se všichni, včetně Petra a Milady, vrátili nazpátek k poslíčkování, za pulty lahůdkářství nebo číšničení. Milada Kratochvílová (dnes už opět Janderová) držela Petra i celé divadlo úžasným způsobem, a já začal pomáhat s produkcí. Když nám ve zkušebně vypnula elektrárna Con Edison nejdřív topení a pak elektřinu, Milada se s Petrem a většinou souboru přestěhovali za teplem na Floridu. Já dostal od nakladatele zálohu na svou verzi sedmi českých pohádek, „Twelve Iron Sandals“, tak jsem si řekl, na půl roku mi to vydrží, koupil jsem si odvážně první osobní kompjůtr, Kaypro II X, a odjel na Floridu taky. Stal jsem se pak Petrovým a Miladiným parťákem, a příštích pět let jsem pendloval mezi Floridou a New Yorkem.

Naučil jsem se tu dělat veškerou administrativu, psal jsem žádosti o granty (bez velkého úspěchu) a spolu s Bonnie jsme zorganizovali zájezdy do Hong Kongu, Singapuru, Malajsie a na Taiwan a nějaká představení na Floridě, v Kalifornii a jinde po Americe. Brzy po příjezdu na Floridu jsem dostal životní šanci, roli hlavního padoucha v akčním filmu Chucka Norrise: „Invasion USA“. Byly to obrovské peníze a obrovská sranda, měl jsem skákat se samopalem nad hlavou z helikoptery do příboje coby velitel diverzní jednotky Varšavského paktu. A byl jsem ten poslední padouch, ten co dlouho uniká, přežije až do konce filmu... Pak mě měl hrdina Chuck klasicky odstřelit nějakým tím raketometem a mé tělo mělo letět v plamenech skrz okna vládní budovy v Atlantě. Natáčení se odkládalo, až mělo začít ve stejný den, kdy nám začínal jeden z pouhých dvou zájezdů roku, pět představení důležitého festivalu v Jižní Karolíně. Ta Fantastika byla můj vlastní soubor, záviselo na mně dvanáct lidí, kteří přes dva měsíce dřeli na zkouškách. A tak tu prčovní roli hlavního padoucha dostal blonďatej Rus, kterého jsem na audičkách přehrál.

Ta Fa byl můj soubor, jenomže umělecky jsme si naše sny neplnili, pořád to byla ta zastaralá šantánová estetika, se kterou začínal Srnec v 60. letech. Tak jsem se v roce ´89 s těžkým srdcem Miladě a Petrovi omluvil a černého divadla nechal. Vzdal jsem se svého třetinového podílu ještě včas, než do toho přišly opravdové peníze, a šel třít loutkářskou bídu. Od milionů už by pak bylo těžší odejít. Ale byla to úžasná škola pro další práci v „chudém divadle“.



Jaký je váš loutkový repertoár v „chudém divadle“? Klasické české pohádky prý potřebovaly další vysvětlení kontextu… O co šlo, jak to vypadalo?

Třeba Vodník se musí vysvětlit, protože neexistuje (nebo o něm nevědí) v Americe. Coby Vodní duch (Water Spirit nebo Water Goblin) byl ale velice známý a blízký indiánskému publiku, pro něž jsem hrál na pár tuctu rezervací v Idahu, Dakotách, Arizoně a Novém Mexiku. Hrát na střední škole pro dospěláky, pro pět set apačskejch válečníků, kteří nehnou ani svalem na tváři, je skutečnej zážitek. Na jihozápadě v „bible belt“ se zase bojí pustit do školy ďábla, neznají komického folklorního čerta.

V pohádkovém představení spojuji tři klasické pohádky povídáním o původu loutek, o českých, slovenských a rusínských přistěhovalcích. Málo dětí, ale i dospělých mělo ponětí, kde bylo Československo, na otázku z pódia odpovídali v Rusku, v Pensylvánii, v Africe. A najednou jsem po roce 1993 musel přidat vysvětlení, že země odkud já i loutky pocházíme, už neexistuje. Golema jsme zase udělali jako taneční představení, současný tanec. Mísíme často pohybové divadlo, marionety, nalezené předměty, stínové loutky, a vždycky se snažíme, abychom měli živou hudbu. Jako ukázku češtiny, a aby věděli jak správně vyslovit mé jméno s tím unikátním českým „ř“, učím diváky opakovat „třista třiatřicet stříbrných křepelek...“. Většinou se smějí, ale jednou nějaké dítě vykřiklo „Ty jsi se zbláznil...“.

Jak už jsem zmínil dříve, ještě v Čechách jsem vyprávěl pohádky pro (mladé) dospělé, s jazzovou nebo i rockovou hudbou. To bývaly méně známé texty. Také má vlastní podvratná pohádka o „dobrém dědečkovi,“ který nejmladšímu laskavému - tedy hloupému - bratrovi nakonec za odměnu utrhne hlavu, patří do tohoto soudku. Ale v Americe, kde neznají žádné z těch pohádek, s nimiž jsme jako děti vyrůstali, jsem se musel vrátit k Němcové a k Erbenovi. A je to krása, jak taková „Sůl nad zlato“ unese diváky všech věků.



Pro koho v New Yorku hrajete, kdo jsou vaši diváci?

Máme publikum, které si nás oblíbilo a vrací se, anebo najednou přijdou úplně noví diváci, jako teď na posledního Fausta, který byl vyprodaný v NYC i v Bostonu. Hrajeme pro všeobecné americké publikum, většinou pro dospělé. Pomohli jsme změnit představu, že loutkové divadlo je jen pro malé děti. Jindy zas rodiče přivedou tříleté špunty i na Hamleta. Lidé českého a slovenského původu tvoří jen malou část diváků. Přijdou ale Rusové, Židé, Poláci, Indové, Japonci, Číňani, národnosti, které mají loutkovou tradici.



Jak děláte propagaci?

Pohlednice, letáky, plakáty, sociální sítě, najímáme tiskového agenta, který rozesílá oznámení do médií. Někdy se mu podaří dostat hodně článků a kritik, někdy ne, nedá se to vysvětlit. Ale jak říká, jediné noviny, které se opravdu počítají a přitáhnou diváky, jsou New York Times. A dobrá pověst od úst k ústům.



S jakými loutkami hrajete?

Kromě těch historických si loutky necháváme vyřezat v Čechách. Nejdřív jsme hlavně dělali kopie starých loutek z kostela Jana Husa, těch nejkřehčích. Od pana Václava Krčála a pak „trikového“ dupáka od Ivana Antoše. Stavěli jsme je vždy též o něco větší, neb hrajeme někdy pro veliké publikum − teda hlavně moje sólové představení pohádek, které jsem hrál s šedesáticentimentrovými marionetami až pro 900 dětí v tělocvičně ve Phoenixu (naprostý zločin). Tak to dělávali staří loutkáři, když si navzájem stále většími loutkami konkurovali. Některé mnou nalezené loutky byly kdysi vyrobené v Čechách, různými řezbáři u firem Muenzeberg nebo Modrý a Žanda. Ty nejstarší zhotovil zřejmě Mikuláš Sychrovský z Mirotic, jihočeský řezbář, který vyrobil mnoho loutek pro několik generací Kopeckých i jiných slavných rodin. Jeden druh mezi nimi měl ovšem výrazný naivní styl s plochými tvářemi, což je neobvyklé, a usuzuji z toho, že je dělal nějaký amatér v Americe. Profesionál vyřeže výrazné a plastické rysy − někdy ty velké nosy působí až antisemitsky (a někdy skutečně rasistické byly).

Dále používáme dvaceticentimetrové rodinné loutky od Miloše Kasala z Ruzyně, takové, s jakými si hrála v dětství moje maminka a které jsem po ní zdědil já se svými sourozenci (tyto loutky taky po představení prodáváme, což je důležitý zdroj příjmů souboru). Ty prťavé hračky někdy vystupují zároveň s většími loutkami − stejná postava je hrána paralelně loutkami dvou velikostí i živáčkem.

První kompletní soubor na nové představení nám udělal Kuba Krejčí na Jenovéfu. Jeho loutky si pak zahrály v mnoha kusech, a dokonce zatančily ve sboru v Golemovi. Hlavní postavy udělal Kuba 120 cm velké a tančily většinou na kolečkách, „uvězněné“ seděly do půl těla v takové kleci, která představovala vězení pražského ghetta, stejně jako výprava scénografa Roman Hladíka: stylizované pětimetrové věže pražských kostelů točící se kolem mnohem menší Staronové synagogy. Loutky z Jenovéfy pak byly i v Hamletovi − zloduch Golo si zahrál Hamleta, zatímco kuchař Drago dostal životní příležitost ztvárnit krále Klaudia.



Kde všude jste v New Yorku hrál?

Začali jsme první verzí Fausta v roce 1990 v kostele Jana Husa na 74. ulici, když tam, na Upper East Side, ještě byly nějaké zbytky české komunity. Pak jsme hráli v Národní budově, která už byla zdevastovaná a téměř nepoužívaná, a kromě nějakých krajanských schůzí jednou za měsíc zela prázdnotou. Pro nás to byl výborný prostor, dělali jsme představení, která začala v přízemí − bývaly tam tři scény slavného divadla Manhattan Theatre Club, kde hrál, vedle množství hvězd nebo budoucích hvězd, jako třeba Liza Minelli, taky Voskovec. Uprostřed scény pak loutky proskočily klasickým marionetovým proscéniem a vydaly se, následovány diváky, po budově. Poslední dějství se odehrálo v katastrofálních ruinách tanečního sálu, kde nad hromadami opadané omítky kolem polorozpadlého nápisu „Národ sobě“ létali holubi.

S Golemem s klezmerovou hudbou Franka Londona jsme se v roce 1997 poprvé dostali do slavného divadla La MaMa na Východní 4. ulici, založeného legendární Ellen Stewart, úžasnou černoškou, která byla skutečná MáMa pro nás, i mnoho později slavných autorů, režisérů a herců. Byla to někdy máma princmetálová. Teď už jsme v La MaMě jedním z domácích, nebo snad „rodinných“ souborů. Kromě toho hrajeme v Theater for the New City na První Avenue a 10. ulici, taky v „East Village“ („Východní vesnice“ je takové nóbl jméno, které dali realitní agenti tomu bývalému vypálenému slumu a podařilo se jim z něj udělat módní záležitost).



V New Yorku existuje údajně jediné loutkové divadlo provozované městem, což je pro kapitalistickou Ameriku velice nezvyklé…

Swedish Cottage v Centrálním parku je marionetové divadlo, většinou pro děti, provozované městem a nadací pro zvelebování parků. Moc hezké divadlo, původně tedy švédská chalupa přivezená na světovou výstavu v roce 1947. Loutkoherci mají pracovní zařazení „Park Ranger“. Bohužel používají nahrané dialogy, někdy pořízené před dvaceti, třiceti i více lety, a loutkáři jen tahají za provázky marionet vyrobených pro stejně staré inscenace. Párkrát jsem tam zaskakoval na jednu zkoušku, nebo mi slíbili zkoušku, ale nezbyl čas. Jen jsem si předem poslechl tu nahrávku. Hercův zlý sen: na jevišti bez znalosti textu, narážek, a bez zkoušek.



Jaký zvuk má podle vás české loutkářství ve světě?

Mezi loutkáři a znalci má české loutkářství obrovský zvuk. I lidi, kteří nikdy české loutky nepoznali, často vědí, že je v Čechách silná tradice loutkového divadla i animace. Případně byli v Čechách a viděli loutky prodávané v obchodech pro turisty na každém rohu, nebo zhlédli jednu z komerčních produkcí, která se v Praze hraje už třicet let.



Na čem právě pracujete?

Obnovujeme v novém obsazení a samozřejmě trochu aktualizované podobě "A Christmas Carol, Oy! Hanukkah, Merry Kwanzaa". Dickensova „Vánoční koleda“ se z nějakého důvodu stala nerozlučnou součástí Vánoc v Americe, existuje spousta divadelních i filmových adaptací. My jsme tam přidali tu Chanukku a svátek Kwanzaa, což je (v roce 1966) uměle vyrobená protiváha Vánoc využívající afrických tradic, a zpíváme k tomu české, anglické, hebrejské a svahilské písně. Možná ještě tento rok přidáme španělskou a slovenskou - do souboru čerstvě nastupuje výborná slovenská herečka Katarina Vizina. Kromě ní bude v novém obsazení hrát a česky zpívat také Valois Mickens (ta je hrdá na své africké, keltské a indiánské geny), jedna z dlouholetých členek domácího souboru La MaMa, která už vystoupila v několika našich inscenacích. Nějaký kritik o našem představení napsal: „Je to stále ten původní Dickens, ale jako by příběh převyprávěla česká babička.“

Odehraje se to v Theater for the New City, a také na zájezdě do slavného muzea Detroit Institute of Arts. V dubnu 2020 jedou české pohádky do Trinidadu − ale ne do teplíčka na pláž – do Trinidadu v Coloradu, městečku na hranicích Nového Mexika. A asi z toho udělám měsíční zájezd nahoru podél Skalistých hor, taková trochu nostalgická vzpomínka na tři a půl měsíce na cestách od Idaha po Arizonu. Tenkrát před třiceti lety jsem odřídil přes 15 tisíc mil a odehrál 151 představení, tj. třináct a půl každý týden. To už si odpustím, bude to tak tucet představení, ale možná zajedu až do Alberty v Kanadě.

Poslední dva roky už pomaloučku polehoučku připravujeme pro naši domácí scénu v divadle La MaMa „Ptáky“ podle Aristofana a Farida ud-Din Attar. Výprava Petr Sís, který podle té perské epické básně z dvanáctého století vytvořil překrásnou knihu. Hudba Michael Kocáb, který skládal, hrál a zpíval ještě jako konzervatorista pro mou první inscenaci v Rubínu v Praze. Bylo to také první veřejné vystoupení Pražského výběru, ještě jazzového, doprovázeli půlhodinovou báseň v próze Apollinairova současníka Blaisa Cendrarse. Tak se tím vlastně uzavře kruh.

Díváme se na videozáznamy statisícových hejn ptáků, kteří jako by tančili po nebi, a snažíme se vymyslet, jak to vytvořit na jevišti, ne promítáním, ale divadelní magií.

Web: http://czechmarionettes.org

Aktuálně k rozhovoru dodáváme, že u příležitosti oslav 100. výročí vzniku republiky se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu, NIPOS, zrodila myšlenka na zmapování krajanského ochotnického divadla v USA. Za použití mnoha pramenů a kontaktů s krajany v USA DNES vychází publikace "150 let krajanského ochotnického divadla v USA, 1868 - 2018". Jedna z kapitol se věnuje také profesionálnímu loutkovému divadlu v New Yorku, jehož principálem je právě Vít Hořejš. Vydává NIPOS, autor Mgr. Jiří Němec. Další informace brzy na stránkách www.nipos.cz nebo www.amaterskedivadlo.cz

Rozhovor připravila Irena Koušková.