Texty: ULRYCHOVÁ, Irina: Otvírání Praha, 27.-28.4.2019. Deník Dětské scény, č. 0., str. 3-4, 7.6.2019.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLAOTVÍRÁNÍ PRAHA 27. A 28. 4. 2019
Pražská přehlídka dětského divadla Otvírání 2019 se konala ve dnech 27. a 28. dubna v prostorách Karlínského Spektra a Studia Alta v Holešovicích. V těchto dvou dnech jsme měli možnost vidět celkem čtrnáct inscenací, z velké většiny velmi dobré úrovně. Všechny zúčastněné soubory už totiž prošly sítem obvodních kol, což se pak na podobě krajského kola pozitivně odrazilo.
Tři inscenace pracovaly s náměty z historie, s příběhy, které se skutečně staly. Z nich nejzajímavější bylo autorské představení Journeys anglicky mluvícího souboru Story Theatre, Class Acts z Prahy 3 pod vedením Leah Gaffen. Téma „cest“ zaměstnávalo vedoucí už delší dobu, ale moudře počkala, až k němu děti dorostou. Šlo o pátrání v rodinné historii jednotlivých dětí, o hledání okamžiků, které ovlivnily životní cestu některého z jejich předků. A ačkoliv (dle slov vedoucí) zpočátku měly děti pocit, že v jejich historii není nic zajímavého, postupně se ukazovalo, že každá rodina má svůj příběh, který stojí zato sdílet s ostatními. Podnikli jsme tak cestu časem, od roku 1787 přes období první i druhé světové války, až po rok 1968. I když šlo o příběhy vážné a někdy skutečně tragické, jejich témata byla sdělována s nadhledem, který vážnost situací dokázal odlehčit, aniž by jejich smysl jakkoliv zlehčil. K tomu přispěla i zvolená forma: každý příběh byl zpracován jiným způsobem (různé typy loutek, stínohra, činohra) a v jiném žánru. Důležitým atmosférotvorným prvkem byla i živá hudba a zpěv. A velmi dobrá vybavenost dětí, jejich souhra a soustředění. To vše přispívalo k tomu, že více než hodinové představení udrželo pozornost diváků (díky promítaným českým titulkům i těch, kteří příliš angličtinu neovládají).
Z historie (tentokrát ryze české) byl i příběh velbloudice Pepity, kterou těsně po konci druhé světové války našli skauti nedaleko Havlíčkova Brodu a dopravili ji do pražské ZOO - Pepito, (ne)plivej! (autor Miloš Doležal) - v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru s vedoucí Janou Frankovou. Impulzem bylo přání dětí zkusit si po montážích poezie něco více divadelního (jak vedoucí řekla „chtěly příběh a postavu“). Zároveň tím naplňoval soubor svoji hlavní dramaturgickou linii: reálné příběhy 20. století. Na své cestě k divadlu ale zůstali v půli. Výsledný tvar byl (pravděpodobně i díky technickým omezením ve Spektru) hodně statický. Malé jeviště plně obsadila loutka velbloudice v životní velikosti a ani ona, ani děti tak neměly dost prostoru k většímu rozvinutí fyzické akce. Zároveň ale šlo i o problém dramaturgický: epické vyprávění bylo drobeno častým členěním na jednotlivé kapitoly a naučnými vstupy o osobnostech významných skautů, a tím do značné míry postrádalo dramatický náboj. Situace se často spíše odvyprávěly, než odehrály. Ocenit je ale třeba skvěle mluvící a zpívající děti a také originální námět, který divákům umožnil nahlédnout na zdánlivě notoricky známé období novým, neotřelým pohledem.
A do třetice ještě jeden příběh z kritických let 20. století – Terezínské zvony souboru Ty-já-tr Před oponou (vedoucí Eliška Toperczerová, Jana Kottasová). Dívky ve věku 14 až 16 let si vybraly text Františka Tichého, který vznikl na základě skutečných událostí z terezínského ghetta a ve kterém se objevují i autentické básně terezínských dětí. Silné téma zpracované v psychologicko realistickém duchu. Ale právě zvolená forma, směřující k iluzivnímu pojetí divadla, je základním problémem této inscenace. Protože snažíme-li se o co nejrealističtější podání, pak asi jen s obtížemi lze přijmout, že celou tu partu kluků z jednoho baráku terezínského ghetta hrají dívky, že se tam dokonce objevují i náznaky zrodu milostného vztahu jednoho z „chlapců“ k dívce z dívčího baráku, a že i postavy dospělých dozorců hrají děti. Je třeba ale říci, že dívky nikde nepřehrávají, že své klukovské role nekarikují, ale snaží se o co nejcivilnější, nejpřirozenější projev.
Téma totality a jejího devastujícího vlivu na lidi se objevilo i ve dvou dalších inscenacích „náctiletých“ souborů. Obě byly situovány do budoucnosti. Soubor Knoflík ze Slivence (vedoucí Ondřej Kohout, Veronika Borovková) se představil s hrou 2084 na motivy knihy Lois Lowryové „Dárce“. Svět bez vzpomínek, spoutaný mnoha pravidly, který má zajistit šťastnější život lidí, se začne rozpadat pro čtveřici teenagerů v okamžiku, kdy si je Dárce (jediný, který uchovává paměť lidstva) zvolí za své následovníky a začne jim předávat své vzpomínky. Nutnost zpracovat poměrně rozsáhlou předlohu pro potřeby malého a ne příliš zkušeného souboru vedla k výraznému osekání děje a k vypuštění mnoha důležitých motivů. Konec s rozhodnutím odejít a šířit vzpomínky i mezi dalšími lidmi, tak přichází příliš brzy a snadno. Strohý projev hráčů je dán jak záměrem pracovat více než s psychologií postav se znakem a metaforou za pomoci zvuku, světla a pohybové stylizace, tak i zatím menší vybaveností členů souboru. Zpočátku jistý chlad postav souzní s tématem: tato společnost je velmi málo lidská. Ale v procesu předávání vzpomínek by se postavy měly stávat plnokrevnými lidmi, a to zatím této hře chybí.
I inscenace Hnutí souboru JEDNABÁSEŇ ze ZUŠ Jižní Město, Praha 4 (vedoucí Eva Hodinová) se pohybovala v totalitním světě možné budoucnosti. Šlo o autorskou práci samotných členů souboru, napájenou z různých zdrojů (dystopické filmy, Orwell, Lowryová aj.). Představení mělo silnou dramatickou linku, hráči dokázali budovat napětí a přesvědčivě ztvárnit vztahy mezi postavami i jejich nejednoznačnost. Byli jsme svědky masivní manipulace a vymývání mozků skupiny mladých Vyvolených. Přerod hlavní postavy dívky Anety, vyvolaný dopisem od babičky, propašovaným z pracovního tábora Nepřizpůsobivých, byl ale příliš náhlý, stejně tak jako závěr, kdy se v nejdramatičtějším okamžiku své smrti Aneta prostě probudí ze zlého snu. Přesto ve vzduchu zůstává viset otázka, byl-li to skutečně jen sen nebo spíš vize přicházející budoucnosti.
V totalitní společnosti, tentokrát ovšem mravenčí, se odehrává i podobenství souboru UŽVAK, Divadlo pro Zličín, Praha 5 (vedoucí Dana Svobodová, Karel Tomas), nazvané lapidárně Mravenci (autor Petr Hudský). Jádrem textu je srážka dvou názorů (způsobil pád kusu chleba do mraveniště Bůh a jde tedy o zázrak nebo za to může Příroda a evoluce?), která je vedena převážně verbálními prostředky. Hraje se o netoleranci dané omezeností poznání a neschopností, resp. neochotou naslouchat názorům druhé strany a přemýšlet o nich. Soubor hraje s velkým nasazením, energicky (což ale u některých vede až k hlasové křeči). Je vidět, že je to skutečně jejich téma, za kterým si stojí. Celku by možná neškodilo zkrácení, je zatěžkán slovy, a tak ztrácí dramatický spád; věčné opakování „svých pravd“ sice patří k věci, ale posléze se stává přece jen příliš stereotypní.
Téma totality v předcházejících třech inscenacích úzce souvisí s tématem tvrdé společenské manipulace. Nenápadný zrod manipulace v individuální podobě v mezilidských vztazích zachytila i hra zcela jiného žánru – autorský „holčičí“ příběh ze současnosti Kamarádka dalšího zličínského souboru MašMyš. Příběh o boji o moc v holčičí partě, který je veden skrytými, ale o to zákeřnějšími prostředky, je vlastně vcelku banální – ale právě touto banalitou děsivý. Až příliš snadno si dokážeme představit, že něco takového se nejen může stát, ale že se to právě teď někde děje, a jak devastující účinky to na duši dospívajících může mít. Největší silou této inscenace (a zároveň možná nejkřehčí komoditou) je herecký projev celé skupiny dívek (ale zejména dvou hlavních představitelek), jejich schopnost věrohodně zachytit psychologii postav, civilně a přesto výrazně.
Fenoménu „zaručených“ zpráv a překrucování či přikrášlování pravdy v bulvárním tisku byla věnována inscenace O prolhaném prodavači novin Bohouškovi (předloha Vladimír Neff, dramatizace Miroslav Slavík) souboru 6 4 ze ZUŠ Na Popelce v Praze 5 (vedoucí Lucie Švábová). Pohádka V. Neffa byla přehledně vystavěna a soubor prokázal, že její téma má stále co říci. Celek jinak dynamické inscenace ztrácel trochu energii a drobil se při přechodech z jednoho obrazu do druhého.
Stejná próza V. Neffa inspirovala i Taneční studio Light při ZUŠ Praha 5 (vedoucí Lenka Tretiagová). Své inscenaci dali název Hlásná trouba aneb S pravdou ven a už změnou názvu avizovali, že půjde o volnější zpracování. A tak jsme se dostali od tištěných novin až do doby Instagramu, který nehrdinského hrdinu příběhu Bohouška zcela pohltil. Krajské kolo zřejmě zastihlo soubor v okamžiku, kdy struktura původního příběhu byla rozrušena a nová struktura ještě nebyla dotažena. A tak mnohé z toho, co chtěli sdělit, zůstalo zatím ve fázi obecných proklamací a příběh tak ztrácel na kompaktnosti a čitelnosti. Inspirující u této inscenace (stejně tak jako u dalších věcí z líhně Tanečního studia Light) byla pohybová a herecká vybavenost dětí, práce s prostorem dotvářeným a oživeným výraznou akcí a souhra i protihra dívčího a chlapeckého elementu.
Další inscenace Tanečního studia Light – Okolečkojinakvznikla opět na motivy pohádky V. Neffa. Příběh muže, který měl o kolečko méně, byl transponován do dětského světa. A tento dětský svět byl až krutě nemilosrdný ke klukovi, kterému chybělo ono kolečko a proto nedokázal rychle reagovat a raději mlčel. Přesto se tento outsider dočkal své satisfakce – rozum mu zbystřil dar očarovaného kolečka. A on pochopil, že hloupost ostatních mu nestojí za to, aby na ni odpovídal. Naučení? „Ten, kdo nic neříká, nemusí být hloupý“. Naučení druhé? „Nikdo nemá stejný počet koleček“ (škoda jen, že toto druhé naučení na rozdíl od prvního nevyplynulo ze situace). Důležitou a jedinou rekvizitou jsou barety na hlavách dětí. Symbolizují ona dotyčná „kolečka“, ale přebírají i další funkce (jsou reálnou pokrývkou hlavy, květinami, sluncem...) a tato mnohost významů pak vlastně oslabuje ten význam nejdůležitější. I dětská skupina, rozdělená opět na část chlapeckou a část dívčí, přebírá dle potřeby různé role a v těchto rolích se proměňuje jejich vztah k ústřední postavě, aniž by někdy bylo jasně patrné, jaká je motivace této změny. K výrazným kladům inscenace vedle tématu respektu k jinakosti je i suverénní zvládnutí prostoru, cit pro rytmus a gradaci akcí a celková muzikálnost dětí. Třetí inscenací Tanečního studia Light byla hříčka Už je čas, bratře? (dramatizace povídky Ladislava Smoljaka Acylpyrínek Cyrda, doplněná o motivy z pověsti o blanických rytířích). Inscenace v podání nejmladších členů souboru ve věku 6 až 7 let měla přehlednou výstavbu, motiv blanických rytířů byl organicky začleněn do děje (a umožnil i milý vtípek s doslovným výkladem „Karlička si vzala Cyrdu“, kdy se na scéně zorganizuje svatba nemocné holčičky s acylpyrínkem). Děti se ve velkém prostoru s přehledem orientovaly, stále byly zapojeny do akce a ani tady nechybělo „štengrování“ mezi chlapci a děvčaty (zde logicky dané i tím, že chlapci byli rytíři acylpyrínci a dívky Chřipajzna, se kterou bojují).
Ještě o něco mladší (5 až 7 let) byly děti ze souboru Dramaťák Ize ZUŠ Vadima Petrova v Praze 4 (vedoucí Radka Šubrtová), které zahrály loutkovou pohádku Jak pejsek s kočičkou slavili Vánoce (autorka Jana Uhlířová; vedoucí si text našla na internetu). Byť šlo o nekvalitní předlohu a zatím jen velmi lehce položené základy dovedností, dětská roztomilost vzbudila velký ohlas diváků.
Soubor BROULANANŠU z Prahy 7 tvořily dvě jedenáctileté dívky, které si připravily loutkovou pohádku podle literární předlohy Martiny Drijverové Král stromů o tom, jak důležité je zůstat tím, kým jsme. Za ocenění stojí především to, že šlo o jejich zcela samostatnou práci: samy si vybraly text, zdramatizovaly ho, vyrobily si loutky a vytvořily inscenační tvar.
Začínající soubor mladších dětí Úterníci ze ZUŠ v Praze 7 (vedoucí Radka Tesárková) se představil s autorskou inscenací Škola. Šlo vlastně o jakousi jevištní anketu na téma škola: co v ní mají rádi (skoro nic), co jim na ní vadí (skoro všechno). Dozvěděli jsme se tak i skutečná jména jejich „nejhorších učitelek“ (ať žije ochrana osobních údajů). V nedůsledné práci s imaginární rekvizitou, nedbalé tiché mluvě a nejistém pohybu na scéně byla zřetelná menší zkušenost a vybavenost dětí.
Lektorský sbor ve složení Jaroslav Dejl, Tomáš Volkmer a Irina Ulrychová nominoval na Dětskou scénu ve Svitavách soubor Story Theatre s inscenací Journeys. Do širšího výběru na tuto celostátní přehlídku navrhl inscenace Kamarádka (MašMyš), Hnutí (JEDNABÁSEŇ) a Už je čas, bratře? (Taneční studio Light).Čestné uznání získaly inscenace O prolhaném prodavači novin Bohouškovi (6 4), Mravenci (UŽVAK) a Okolečkojinak (Taneční studio Light).
Irina Ulrychová