Texty: Bio Masha: Na hraně Plzeň 2019. AS 25.5.2019.

Na hraně Plzeň 2019

Přehlídka mladých a netradičních divadelních souborů Karlovarského a Plzeňského kraje s doporučením k postupu na Mladou scénu a Šrámkův Písek se 13. a 14. dubna odehrála již poněkolikáté v plzeňské Moving Station.

Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Pohybové | Soubory | Studentské


Festival se nesnaží být nijak opulentní, neanimuje účastníky společnými aktivitami, nabízi možnost společně pobýt v kavárně, sále, vidět se navzájem a reflektovat viděné na diskusích. Soubory se částečně znaly z předchozích ročníků, publikum a veřejnost z řad příbuzných a přátel dorazilo, sál byl i plný.

Jestliže krajské přehlídky mají svá specifika, plzeňská (organizovaná centrem Johan z. ú.) sází na osvědčenou moderátorskou dvojici Tomáš & Jonáš (Pešek, Špaček), jejichž pořad Český rozhlas Na Hranici veškeré dění přehledně a nevtíravě rámoval suchým humorem a klidnou intonací ve stylu veřejnoprávních podniků.

Prostor zrekonstruované nádražní budovy mnohé soubory znaly a využily (hraní z osvětlovací lávky nebo z hlediště, zvuk projíždějícího vlaku potemnil dialog ), tím spíše, že většinou pracovaly s minimalistickou scénografií, často zúženou na kostýmy (civilní nebo současné), světlo a pečlivě volené nejnutnější rekvizity.

Na hraně mezi dětstvím a dospělostí jsou protagonisté, na hraně mezi koníčkem a touhou po profesionalitě jejich ambice.

Potřeba „pořádně si zahrát“ musí být saturována, úkol ukočírovat výstupy však stojí především na poučeném vedení. „Trhání kulis“, nebo otisk způsobu hraní v seriálech a videích k přehlídkám patří.

U všech souborů byla patrná snaha o budování uzavřeného jevištního tvaru (stopáž, dramatická situace, ambice). Byli jsme několikrát svědky práce se souborem směrem k ansámblovému herectví (Dobrej Matroš, 4 1, Mrož v krabici). Herci nepůsobili, že prezentují něco, s čím by nesouhlasili nebo slepě plnili.

Pomyslnou nejvyšší laťkou, vysoko nad hranou, zůstává způsob tvorby s dospívajícími tak, aby je proces bavil, stačili na předlohu (téma_dramaturgii), rozuměli jí, přičemž sdělení nebylo plytké a jednoznačné (laciné). To je velmi obtížné, vždyť ani v profesionálním divadle (bez ohledu na proces) nejsou výše zmíněná kritéria normou. (Pro čtenáře žádná novinka, pro pisatelku důležité resumé vzniklé na základě přehlídky.)

Inscenaci, která této kvality dosáhla, bylo nutné doporučit kromě Mladé scény i na Šrámkův Písek, jakkoli šlo především o velmi přesnou a poctivou pedagogickou práci, ale experimentální a hledačskou, vzhledem k nakládání s předlohou a inscenačnímu procesu.

Du verstehst mich, nicht wahr? / Mrož v krabici SZUŠ Trnka, Plzeň /

Kafkovský motiv (autorita, které nelze vzdorovat) rozehraný mladým souborem mrazivě přesně. Herci/ hráči? manipulovaní režisérem v pečlivě vystavěných a vypointovaných výstupech představují sami sebe. Sebevědomě mohou být sami sebou. Divácký zážitek působí pečlivá dramaturgie, která pozorovatele krmí fragmenty z Kafkových děl tak, aby se bezpečně orientoval v předloze/tématu, stále objevoval další způsoby, jakými se atmosféra zahušťuje a, jak se ukázalo v diskusi, trnul v tušení hrozivého konce.

Vědomá práce s antiiluzivním typem divadla umožňuje vyniknout na sebeironii postaveným hereckým výkonům, zároveň velmi minimalitstní scénografii povýšila na výtvarnou kvalitu.

Nabízela se otázka, co by se stalo, kdyby Michal Ston pracoval se souborem Bazilisk / DDM Spirála Praha /, protože iluze silného vedení spojovala obě nedělní představení, jenže tušení direktivní vedoucí se u druhého souboru nepotvrdilo).

Rok pana Goluži /Bazilisk DDM Spirála, Praha / vzbudil ostrou diskusi.

Předlohu srbského autora zpracoval mladý soubor do loutkově divadelního tvaru.

Soubor zpíval a tančil a jednoduchý příběh (hlavní hrdina ohlásí sebevraždu, vzbudí zájem, fascinaci, sympatie, ale nakonec nechce umřít) na diváky v Plzni tlačil. Pan Goluža, kašírovná hlavička s látkovýma nohama, mnoho postav, sborové party, plachta s dírami na hlavy herců značící město či moře. Diskuse pojmenovala představení jako pečlivě secvičené.

Na otázku souboru, kdo cítíl tu silnou vedoucí ruku starší paní učitelky, se přihlásili se všichni 25 (věk, ne počet). Čím to mohlo být? Přílišnou poučeností? Jevištním tvarem evokujícím sedmdesátá léta (přiznaní vodiči, chór, potlačená barevnost, živá hudba) ?

Mnoho zajíců (divoké světelné změny, spousta písniček..) ?

Poselství smrsklé do jednoznačného tvrzení, morální apel, odhalila diskuse jako společný rys i dalších inscenací Na hraně.

Sobotní divadelní zážitky se protínaly Na hraně autorských textů, neoplývajících literárními kvalitami, ale šitých na míru souboru, vzešlých z jejich možností ( únosná délka, zjednodušené charaktery). Nabízí se otázka, zda není škoda, když pedagog nenabídne obohacující předlohu. Touto optikou viděno je například parapsychologická příručka jako hlavní inspirační zdroj trochu málo, protože nenabízí hlubší ponor (pakliže k ní nebudeme přistupovat ironicky nebo alespoň kriticky),vede ke zchematizujícímu, zjednodušenému zobrazení postav, v kterém je souboru dobře, jsou si jistí. To je jedna z řady otázek, kterou vzbuzuje inscenace O kohoutovi aneb žádnej zm*d se mnou nebude vyje*ávat /Dobrej Matroš, ZUŠ Planá/.

Provokace k diskusi byla jedním z důvodů doporučení na celostátní přehlídku Mladá scéna.

Autorský text, osobitý příspěvek do žánru komedie mravů, je kritickou reflexí partnerského života optikou dospívajících. Jestliže příběh svižné inscenace vyznívá pro slabé povahy smutně, je to především proto, že kriticky glosuje hodnotový systém současné společnosti.

Čtveřice mladých žen (sporty, posh, diblík, hospodyňka) sdílí milence a psycholožku. Zjistí to, když psycholožka milence svých klientek ( a zároveň svého partnera) srazí autem. Předností souboru je velice dobrá úroveň společné jevištní existence, jsme svědky paralelních výstupů, společných choreografií, kdy protagonistky každá po svém ukazují nějakou činnost v určité části dne a posouvají diváka v ději.

Všichni zodpovědně plní své úkoly a zároveň kooperují s jevištním partnerem. Jakkoli je důraz kladen na ansámblové herectví, všimneme si kontrastu sebevědomých, na cíl zaměřených žen a submisivního muže vláčeného osudem (ložnicemi). Kohout, pro soubor hlavní inspirace inscenace, tak vychází spíše než jako král smetiště jako kuřátko ztracené mezi poli. Švihu inscenace pomáhá skromná scénografie, sympaticky očesaná na přesně vykreslené kostýmy, postel a prázdnotu /nákupy, terapie/.

Alenka v říši divů za zrcadlem /Vejprťáci, ZŠ a MŠ Vejprty/

Dívka se po hádce s matkou ocitne v zapadlém podniku, je intoxikována a znásilněna, probudí se, zjistí, že to byl sen, s matkou se usmíří.

Výprava zdařile zjednodušila temné prostředí na barový pult, méně čitelně ulici na prázdný střed jeviště s krabicí v zadní části,(z které se nečekaně v polovině hry vynořil bezdomovec); interiér, kde probíhal úvod a závěr, značilo zrcadlo, kterým se hrdinka do fiktivního světa dostala (s pomocí kamarádky zjevivší se ze strany). Všechna prostředí byla celou dobu na scéně. Diskuse odhalila,že malované zrcadlo je jaksi navíc a kulisa jako z jiné pohádky, a že příjemně krátkému jevištnímu tvaru by pomohlo posílení motivací, prokreslení postav. Publikum vyslovilo obavy o hlasivky hlavní představitelky, jejímž monologem dvacetiminutový autorský kus gradoval. Intuitivní snaha o realistické herectví u části poroty vzbuzovala zvědavost, jak si poradí se scénou znásilnění, jiná část poroty kvitovala starořecký způsob („před chvílí se mi něco hrozného stalo“).

5P: pero, paruka, péčko, průdušky, popcorn. /Tortelíny, ZUŠ R. Schumanna, Aš /

Diváka neznalého seriálu Komiks Viliama Klimáčka /Svět a divadlo, 2003/ s přibývající­mi skeči

čím dál více zaměstnávalo, jak spolu postavy nebo příběhy souvisí, (kde to sakra jsem, kam jsem se to sakra dostal ?). Vypadalo to, že budou souviset, koneckonců na konci se ukázalo, že trochu jo a trochu ne, každopádně všichni jsou úplní blázni (jak poznamenala jedna z účinkujících) a nic nemusí být pravda. Nelze než souhlasit.

Nutno říci, že inscenace s předlohou pracuje autorsky a na přehlídce mladého/ amatéského divadla, neočekáváme, že by měl divák v ruce tištěný program s anotací. Soubor v přihlašující zprávě předlohu přiznává, znalec s rozhledem mohl odhalit dílo, jež bylo shodou okolností jevištně adaptováno např. tento rok v ostravské Aréně. (Dvě členky poroty neznaly předlohu a byly vhozeny do pětice skečů coby nepopsaní pozorovatelé, což se ale ukázalo výhodou v porovnání s třetím členem, který si díky této znalosti představení tzv. neužil- syndrom znalce předlohy. )

Herci na sebe bystře reagovali, snažili se držet charaktery. Bylo očividné, že jde o zkratku, nadsázku. Neznalci předlohy (já) evokovala nejprve Muže z Acapulca, pak Tarrantina, béčkové žánry, komiks určitě.

K dezorientaci diváka možná přispívalo, že někteří aktéři představovali více postav a části kostýmů si nechávali. Přičtěme fakt, že stejně staří herci hráli různě staré postavy, s ohledem na žánr a nadsázku, nebylo úplně jasné, jestli náhodou někdo nehraje, že hraje.

Otázku vzbuzoval herecký styl: jedna postava vedla dialog do publika, (do té doby čtvrtá stěna), když kukátkově fungovala další herečka (a opět to působilo pouze místy jako záměr). Vše gradovalo ve výše popsané finále, které dávalo naději v překvapení/ka­tarzi, tvrzení se kupila v rychlých střizích, závěr působil trochu alibisticky.

Holky Elky /4 1, ZUŠ R.Schumanna, Aš/

Poslední inscenace doporučená na celostátní přehlídku Mladá scéna, byť zpracovávala často hraný scénář, vynikala čistotou jevištního projevu. Soubor si dal záležet s výstavbou dramatických postav, což přidalo původní anekdotě hloubku. Byli jsme svědky představení, kde si herečky (ač v roli soupeřek) zdárně přihrávaly, kde i textově vedlejší role v jevištním provedení okouzlila espritem a vnášela rytmus. Kvalitou inscenace je dramaturgická úprava revidující počet postav. Závěrečná třetina, kdy mnohoslovný monolog kontrastuje s drtivě přesným a propracovaným hereckým výkonem v postavě nemohoucí matky, přináší mrazivý úder.

Porota, která se někdy úplně neshodovala, nabízela rozmanité úhly pohledu, různé způsoby vysvětlení a byla důkazem, že nic není jednoznačné. Součtem kompromisů se stalo, že na celostátní přehlídku nebyl doporučen kus pracující s objevným a hlubším textem (s dramaturgickým zádrhelem zatěžujícím diváka) ale jevištně čistý tvar obsahově řidší. Nedošlo také na čestná uznání hereckých výkonů ve velkých nebo malých rolích (která by mohla poničit klima v souboru). Diskuse ale považuji za obohacující, odhalily rozdílná měřítka, jednak porotců, (M. Magdová, P.K. Klár, B. Masha) jednak diváků a herců ( pro některé diváky byla objevná i živá hudba a looper, což vzhledem k věku není překvapení).

Stojím o to, aby porota byla co nejpřívětivější, měla na paměti obzor, hranice, možnosti té které skupiny. Nabízela souborům posun, jakého jsou schopny, pojmenovávala viděné tak, aby tvůrci rozuměli, byli motivovaní, mohli výtky zpracovat. Aby odolala pocitu moudrosti a rozhledu, má-li posluchače.

Ohlédnu li se za vlastní divadelní zkušeností z přehlídek amatérského divadla, řekla bych, že možná zvnitřněl důraz na sbory a celek (patrný ve všech představeních krajské přehlídky), přibyla sebeironie, v hereckém projevu pak schematizované komentování obličejem, jako z youtubeových videí. Viděli jsme snahu o scénografickou čistotu, jednoduchost, (u poučených až směrem k purismu ). Jediná výrazně stylizovaná výprava nakonec evokovala sedmdesátá léta.

Coby dávný účastník také pamatuji v představeních tzv. lehčí drogy. Na hraně na scéně jako šňupaly modelky, právnička a bílou chemii dostala do pití i nebohá venkovanka. Doba, kdy se na jevišti kouřilo a pilo a nikomu to nevadilo, zmizela jak Praha Karla Plicky.

Bio Masha

Pozn. red. – v příloze fotografie doporučených/no­minovaných inscenací O kohoutovi (2), Holky Elky (3) a Mrož v krabici (3), archiv přehlídky.

Autor: Bio Masha