Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Děčínská brána 2019 (hry, soubory, výsledky). AS 8.4.2019.

Děčínská brána 2019

27. ročník Děčínské brány, memoriálu Josefa Doležala, proběhl o víkendu 29.-31. března 2019 v Městském divadle Děčín. Stálým pořadatelem je Svaz českých divadelních ochotníků, oblastní organizace České středohoří, jehož partnery jsou Město Děčín a Ústecký kraj.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Studentské


Přehlídka nabídla osm inscenací, čtyři rozborové semináře a prostor pro setkávání i mnohé diskuse v klubu i v tzv. trémovně; dominantní barvou letošního ročníku byla bílá (nejen v kostýmech Vassy, Antigony a titulní postavy v Limonádovém Joeovi), nejviditelnějším artefaktem květiny řezané i v květináčích, rozmístěné na každém myslitelném místě v divadle, nejčastější poživatinou pak chlebíčky a bábovka (v klubu) a muffiny (v zákulisí). Představení uváděly vedoucí místního souboru Anna Zemanová a Jiřina Bartáková (nositelka v závěru udělené ceny „Doležálek“), porota pracovala ve složení Lenka Lázňovská (předsedkyně), Renata Grolmusová, Zdeněk Janál, Petra Richter Kohutová a Jana Urbanová (tajemnice).

Přehlídku zahajovala v pátek v podvečer Mladá scéna Ústí nad Labem svou popularizační verzí dramatu bratří Čapků Ze života hmyzu. Ve snaze přiblížit látku nejmladší generaci (inscenace je prezentována jako pohádka pro děti od 8 let) seškrtal ji režisér Pavel Trdla na sedmdesát minut, výstupy omezil spíše na vizuálně líbivé než dramatické a více vedené choreograficky než režírované a asi s úmyslem nabídnout dětem identifikační postavu nahradil Tuláka chlapcem, jenž si maluje obrázky z přírody a zároveň komentuje děj; většina jím sledovaných „hmyzích hrdinů“ je však figurkami ala Ondřej Sekora, přesnějšího a aktuálního výkladu se dočkali pouze Lumek a Parazit. Jedná se sice o inscenaci ambiciózní, z výtvarného hlediska nadprůměrnou, navíc neobyčejně technicky vybavenou (použity filmové dotáčky, nahraná hudba se zpěvem, stroboskop…), bohužel však zůstává jen pastvou pro oči bez dalšího smyslu.

Jako předlohu pro benefici dlouholeté členky Rádobydivadla Evy Andělové vybral režisér Václav Špirit hru Maxima Gorkého Vassa. Opřel se o původní podobu textu z roku 1910; oproti revoluční verzi, již Gorkij na Stalinův příkaz vytvořil o 25 let později, postrádá tendenční bolševické vyznění, respektive varuje se ideologického vyznění vůbec. V ibsenovském rodinném dramatu nejstarší žena z rodu Železnovů bezohledně a bez skrupulí bojuje za zachování majetku a udržení mocenského statu quo, a to doslova přes mrtvoly (její manžel umírá a v průběhu děje zmírá/-ají i další). Režisér předlohu výrazně zkrátil a situace zostřil; zároveň pracoval se zcizením prostřednictvím jakýchsi danse macabre, tedy zpívaných, respektive rytmizovaných meziher, v jejichž rámci herci vystupují ze svých postav a stávají se na chvíli „živými mrtvými“ komentátory brechtovského ražení. Hraje se o vině, penězích, moci, o světě, jehož běh určují, protože jim nic jiného nezbývá, silné ženy; posledně jmenované téma je pro Rádobydivadlo do jisté míry typické, projevilo se v mnoha dřívějších inscenacích, ve Fajdraricii, Hřbitůvku v Ballybeg, Mikvi, byla vzpomínána Lorkova Bernarda… Pro většinu složek je typický minimalismus; vše se děje v otevřené scéně z panelů, již doplňují jen stůl, židle a samovar, kostýmy jsou bez výjimky v bílé barvě, ve druhé polovině s černými doplňky (jen červené boty služebné svítily mimo výklad); obličeje jsou bíle líčené. Hraje se vesměs soustředěně, tlumeně a bez přepjaté exprese; tím více působí zášlehy agrese (např. ve rvačce synů) či chladná cílevědomost (např. v závěrečném Vassině monologu). Tento počin Rádobydivadla je důkazem, že Gorkého Vassa je smysluplně inscenovatelná a aktuální i dnes; pevný tvar, promyšlený ve všech složkách a podpořený výraznou hereckou souhrou, sice vzbudil některé otazníky, ale ve výsledku přesvědčil – a tak kromě udělení individuálních hereckých cen a ceny za režii byla Vassa Rádobydivadla Klapý nominována do programu Divadelního Pikniku Volyně.

Sigarevův Detektor lži uvedl Kytlický ochotnický spolek; volba titulu potěšila a pro soubor byla odvážným krokem do neznáma (prozatím se režisérka Helena Albertová soustředila spíše na klasiku). Tři účinkující, ač herecky disponovaní, hráli však spíše výsledek než proces postupného napínavého odkrývání lží, iluzí, klamů a sebeklamů, a tak se hořká komedie, byť slušně upravená, bohužel nedočkala adekvátní jevištní podoby.

Inscenace DS Karel Čapek Děčín Měli jsme si spolu víc promluvit se objevila již v minulém roce na přehlídce jednoaktovek v Holicích. Původní inspirace – Aškenazyho báseň v próze z Černé bedýnky a aforismy Vlastimila Moravce – se staly pro režisérku Karlu Vázlerovou východiskem pro krátké představení o spisovateli, jenž píše pro dceru „průvodce životem“; na jeviště přicházejí alegorické postavy Pravdy, Spravedlnosti, Štěstí, ale také Samoty či Závislosti. Bohužel abstrakta zůstávají abstrakty a vesměs slovní sdělení jsou na hranici banality. Výjimkou je výstup Závislosti, jež nabízí konkrétní situaci a v jejím rámci konkrétně jedná. Fakt, že se tato inscenace se umístila v diváckém hlasování na prvním místě, nicméně svědčí o tom, že „děčínští svým divadelníkům rozumějí“.

Sofoklovu Antigonu, zkrácenou až na jakési „best of“, přivezl soubor Vanabí Litoměřice; studentská parta ji uvedla mimo jeviště, zvolila malý sál a prostor arény. Pokus přečíst a prezentovat antickou látku jako příběh politický o konfliktu mezi tím, co je správné, a tím, co je podle zákona, bohužel zůstal v půli cesty. Bylo patrné, že účinkující si berou konflikt tyrana Kreonta s protivnicí Antigonou osobně, ale zradila je nutnost přeložit ho do divadelního jazyka; pedagog Aleš Pařízek (jenž prý sám sebe označuje za „režiséra light“) své svěřence více soustředil na jazykovou vytříbenost obtížného překladu Ferdinanda Stiebitze.

„Alergii na alkohol předstírám z obchodních důvodů,“ pravilo se – mimo jiné – v představení Limonádový Joe souboru Mošna Vraňany. Hlavní devizou inzitního divadla z rodu sousedských byl naprosto nepietní, svobodný přístup ke zvolené látce, výborný představitel titulní role Martin Píštěk (jenž byl zároveň upravovatelem textu) a evidentní chuť bavit sebe i své diváky. A tak přestože úroveň představení byla kolísavá stejně jako její temporytmus a přestože šlo spíše o sled etud a špílců, nezbylo než obdivovat množství nápadů, byť byly různé kvality a jen tu a tam mezi nimi zasvítil čistě divadelní (mrtvoly zastoupené klobouky, vstup Včera řek mi o ní doktor pojatý coby kramářská píseň, proměny scény přes cedulky…).

Miroslav Řebíček, začínající režisér DS Hraničář Rumburk, na Děčínskou bránu přivezl svou teprve druhou inscenaci Na Zlatém jezeře. Předloha je známa i díky filmu z roku 1981, v němž hlavní role ztvárnili Henry Fonda a Katherine Hepburn; hlavní výhodou této laskavé konverzační komedie Ernesta Thompsona jsou vynikající herecké příležitosti pro dvojici 65 . Rumburští text inteligentně a rasantně zkrátili, vynechali některé postavy (např. pošťáka) a režisér u vědomí toho, jak velkou má oporu ve svých hercích, připravil jim přesně ohraničené situace a soustředil je na podstatu. Hraje se v realistické, zabydlené scéně, důležitý je gramofon, využívaný téměř po celou dobu inscenace a výrazně se podílející na její atmosféře; kostýmy jsou realisticky přiměřené. Zásadní, jak už bylo řečeno, je složka herecká; už dlouho jsem neviděla účinkující tak bytostně existující na jevišti, jako tomu bylo u Zbyňka Pražáka v roli sarkastického Normana (cena), Aleny Winterové v roli rtuťovité Ethel (čestné uznání) i představitele teenagera Billyho Matyáše Posselta (čestné uznání); dokážou zprostředkovat život na letním bytě, jenž plyne langsam, probíhají manželské rituály i konverzační mimoběžky a nic zásadního se neřeší, ale i situace na hranici tragiky, kdy se člověk náhle ztratí sám sobě… Předloha je v tomto ohledu zrádná, protože všechno, co vypadá dynamicky a důležitě (např. svatba dcery) se odehraje mimo jeviště a jen se o tom mluví; je těžké odhadnout nutnou míru exprese – postupné smiřování Normana a Chelsea bohužel z tohoto důvodu patří ke slabším místům inscenace. Škoda, že přestavby byly ne vždy zřetelně odděleny od děje inscenace; délka představení se zdá nepřiměřená zřejmě hlavně proto, že se rumburští pokoušejí hrát bez pauzy (a 100 minut je přece jen dlouhá doba). Kromě individuálních hereckých cen a čestného uznání za režii inscenace DS Hraničář Rumburk Na Zlatém jezeře získala doporučení do programu Divadelního Pikniku Volyně.

Modrá je barva Facebooku – a modře byla nasvícena pravá část jeviště, představující kyberprostor, v inscenaci Na zdi a za zdí DS Kairos II Praha. Vladimír Vácha, civilním povoláním lektor primární prevence, autor a režisér souboru, považujícího za svůj cíl šířit přístupnou formou křesťanské hodnoty, napsal scénář, jenž má být mementem pro ty, kteří žijí více na síti než v reálu. Příběh členů jedné rodiny, ve které je starostlivý otec na facebooku rasistickým haterem, matka řeší nudu brouzdáním po seznamkách, syn se stává závislým na sociálních sítích a dcera dokonce obětí pedofila, se bohužel omezil na pouhé schéma a zůstal jenom ve slovech. A tak přestože je důležité otevírat podobná témata, těžko se na vystoupení DS Kairos II dalo pohlížet jako na plnohodnotný divadelní tvar.

Děčínská brána byla v roce 2019 intenzivní a dělná. Tématem v rámci debat odborných i kuloárových nejvíce frekventovaným byl nepoměr mezi slovním a zřetelně divadelním sdělováním témat v jednotlivých inscenacích, Což je ale, přiznejme si, problém nejen přehlídky v Děčíně.

Děčínská brána 2019 – ceny a čestná uznání

Cena Kristině Herzinové za kostýmy pro inscenaci Ze života hmyzu Mladé scény Ústí nad Labem

Cena Jiřímu Chadrabovi za roli Pavla v inscenaci Vassa Rádobydivadla Klapý

Cena Janě Dobrovodské za roli Ludmily v inscenaci Vassa Rádobydivadla Klapý

Cena Karolíně Baňkové za role služebných s přihlédnutím k návrhu kostýmů v inscenaci Vassa Rádobydivadla Klapý

Cena Václavu Špiritovi za režii inscenace Vassa Rádobydivadla Klapý

Cena Martinu Píštěkovi za titulní roli s přihlédnutím k úpravě textu Limonádový Joe spolku Mošna Vraňany

Cena Zbyňku Pražákovi za roli Normana v inscenaci Na Zlatém jezeře DS Hraničář Rumburk

Čestné uznání Lence Šťastné za roli Anny v inscenaci Vassa Rádobydivadla Klapý

Čestné uznání Evě Andělové za titulní roli v inscenaci Vassa Rádobydivadla Klapý

Čestné uznání Julii Stejskalové za roli Závislosti v inscenaci Měli jsme si spolu víc promluvit DS Karel Čapek Děčín

Čestné uznání Aleši Pařízkovi za pedagogickou práci s mladým kolektivem na inscenaci Antigona souboru Vanabí Litoměřice

Čestné uznání spolku Mošna Vraňany za radost ze hry v inscenaci Limonádový Joe

Čestné uznání Aleně Winterové za roli Ethel v inscenaci Na Zlatém jezeře DS Hraničář Rumburk

Čestné uznání Matyáši Posseltovi za roli Billyho v inscenaci Na Zlatém jezeře DS Hraničář Rumburk

Čestné uznání Miroslavu Řebíčkovi za režii inscenace Na Zlatém jezeře DS Hraničář Rumburk

Nominace na Divadelní Piknik Volyně – Vassa (Rádobydivadlo Kla­pý)

Doporučení na Divadelní Piknik Volyně – Na Zlatém jezeře (Hraničář Rumburk)

(Pozn. red. – v příloze najdete ještě jednu fotografii z představení Vassa a dvě z představení Na Zlatém jezeře)

Autor: Petra Richter Kohutová