Texty: Miletín, KP Miletínské divadelní jaro 2019 - hodnocení

Sedmnácté zastavení jara

Kdysi, v roce 1973, to byl oblíbený televizní seriál s vynikajícím ruským hercem Vjačeslavem Tichonovem, také jsem na něj koukal: Sedmnáct zastavení jara. Ale dnes, kromě vzpomínky na toho charismatického herce, mi nic nepřipomíná – na rozdíl od východočeské přehlídky divadelních venkovských souborů s názvem Miletínské divadelní jaro, která se letos konala právě po sedmnácté. Ve dnech 5.-7. dubna 2019 se do útulného sálu miletínského Sousedského domu – jak příznačné označení místa k pospolitosti – sjelo devět inscenací devíti divadelních souborů z Královéhradeckého a Pardubického kraje. A to z malých obcí jako je i Miletín nebo Doubravice u Dvora Králové, kousek od Miletína, která nemá ani 400 obyvatel. Ale také z Vamberka nebo Heřmanova Městce, obcí téměř pětitisícových – což je hranice velikosti místa opravňující k účasti na Krakonošově divadelním podzimu. Letos bude ve Vysokém nad Jizerou již 50. ročník této národní přehlídky, jen první ročník se kdysi pořádal v Žebráku…

Miletínské divadelní jaro láká soubory jak příjemným a technicky dobře vybaveným divadelním prostředím (příjemnějším o právě renovovaný bar), tak pohostinností místního souboru. Letos navíc obohacenou výletem do Muzea českého amatérského divadla, rodného domku a na stezku Karla Jaromíra Erbena. Ostatně bylo krásné počasí. Byť si ho porota (Mgr. Alexandr Gregar, Ph.D., MgA. Petr Kracik a Mgr. Jaromír Vosecký) moc neužila; většinu času trávila na představeních a při rozborových seminářích, pilně navštívených nejen vystupujícími soubory.

Páteční maratón (na programu byly čtyři inscenace) skončil v pozdních nočních hodinách. A s pocitem, že přehlídka bude povedená. Domácí miletínský soubor uvedl hru Jaroslava Břehového Zátiší s loutnou, poměrně mnohomluvnou a literární, ale s příjemným „energetickým“ hereckým nasazením. Dokonce se miletínští vyhnuli mnoha záludnostem předlohy a zábavnou konverzačku obohatili několika půvabnými hereckými výkony (Růžena Kněžourková a Hana Kněžourková za ně dostaly Čestná uznání).

Následoval Kroužek divadelních ochotníků z Dolní Dobrouče s vlastní autorskou hru Labyrint srdce Jana Amose, kterou napsal a režíroval člen souboru Jiří Jakubec – jako poctu legendárnímu Učiteli národů, a to ve formě jakéhosi dokudramatu s výjevy z myslitelova života i řadou přesahů k současnosti, navíc s pozoruhodným výkonem více než osmdesátiletého „barda“ souboru, Jiřího Kristla, v roli Komenského, za níž mu porota udělila Zvláštní cenu za herecký výkon, autorovi hry pak i Cenu za autorství předlohy.

Mnoha přehlídkami protřelý DS Heřman z Heřmanova Městce překvapil v Miletíně hlavně dramaturgickým počinem: dnes, v době všeobecného bavičství , si vybral text morálně závažný – jednu z „filatelistických povídek“ dramatika Františka Langra z roku 1964, kterou scénárista Jaroslav Soukup dramatizoval pod názvem Dopis vojína Caniveta jako studii o odpovědnosti, vině a spravedlnosti. Byť soubor nevládne zkušeným herectvím, ani schopností přesvědčivě naplnit jevištní situace, zaujal jak výběrem textu, tak upřímností některých hereckých výkonů (Michal Beran a Josef Wolf za ně dostali Čestná uznáni).

Z rodu oblíbených komediálních titulů, které mívají u diváka bezpečný ohlas, je samozřejmě hra Joe DiPietra Famílie aneb Potichu to neumím, jsem vášnivej. Její profesionální úspěch, např. před léty v Divadle na Vinohradech, to potvrzuje. Určitě i proto zaujala soubor Divadlo Opatovice z Opatovic nad Labem, režisérku Věru Pečenkovou i její poměrně velký herecký kolektiv. Pravda, text hry se určitě dobře čte, ale inscenovat jej není snadné: předpokládá totiž smysl pro přesnou dramatickou situaci, pro logické a více „pravděpodobné“ fyzické jednání. Není to prostě snadná hra, bavit může, pokud její uchopení je živější či živočišnější (italská rodina), když jednání postav nabídne publiku něco víc, než proklamativní, slovní informaci. Třeba osobnostním vkladem herce – jak se to podařilo Jiřímu Macháčkovi v roli Franka Gianelliho (Čestné uznání za herecký výkon), zvláště v jeho půvabném monologu o hračkách. Tengo famiglia!

Páteční den byl příjemný a slibující… Ale ani sobotní ráno tento příslib nezrušilo. Dopoledne vystoupil Nechanický Ochotnický spolek (NOS), který přivezl další dramaturgický „objev“, hru maďarského autora Gabriela Vaszaryho Bublinka. Ty uvozovky k pojmu objev přidávám proto, že šlo o skutečné objevitelství textu, dosud snad i nepovšimnuté práce slavného českého herce Oldřicha Nového, který ji v roce 1974 přeložil a který tehdy DILIA vydala. Ale hra se na profesionálních jevištích zřejmě nikdy nehrála, ani v análech amatérského divadla jsme ji nenašli. Opatovičtí na ní narazili… A vkusně zinscenovali, stylově, inspirování Oldřichem Novým i jako retro – v duchu předválečné filmové grotesky. Dokonce v takto stylizované scéně, a do jisté míry i s jistým odkazem k předválečnému filmovému herectví. Je to anekdota poněkud klopotná a dokonce i s detektivním rámcem, herce však pohlcuje přemíra textu, ne vždy se daří natajmovat gag či komickou situaci. Ale herci dokazují, že divadlo mají rádi a rádi na scéně pobývají. Kromě esteticky příjemného konceptu, který se projevil i ve scéně a kostýmech, zaujala porotu i diváky především Eva Havranová v roli Lili (Čestné uznání za herecký výkon) a soubor získal i Čestná uznání za výtvarné řešení inscenace a samozřejmě za onen dramaturgický objev.

S další ryze autorskou prací přijel soubor DeDivadlo z Doubravic poblíž Dvora Králové, v jehož čele stojí autorka hry Kančí zub, novinářka Dagmar Ruščáková. Ta se vedle své profese pokouší o dramatické autorství a nezapře okouzlení textem, literaturou – který je však jen jednou složkou divadla. Téma problémů s udržením „kulturního dědictví“ je zatíženo spoustou historických odkazů a dialogy nabízejí spíše jen rovinu referenční či informativní, navíc, bohužel, ve formě statického memorování… Hrát tento původní text jako dramatický příběh a zinscenovat „dramatičnost“ jeho vyprávění nad rámec jeho roviny slovní, bylo nad síly začínajícího souboru.

Poslední sobotní představení si ponechám až na konec zprávy, odlišuje se totiž od všeho, čeho jsme byli v Miletíně svědky…
Takže nedělní dopoledne – soubor Maska z České Skalice inscenoval hru Tři grácie u umakartu. Napsala ji Michaela Doležalová, dramaturgyně olomouckého divadla, spolu s hercem Romanem Venclem známá svým zábavným kočovným divadlem Do houslí, spoluautorkou hry je režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová a jejich hra se úspěšně hraje v bratislavském Studiu L S s Kamilou Magálovou v jedné ze tří ženských rolí – což je určitě velká výzva pro herečky komičky. V inscenaci českoskalické Masky (v režii filmového herce a režiséra Tomáše Magnuszka), však jen občas zaujmou některé textové „vychytávky“, hlášky a ironické poznámky, inscenacepřipomíná spíše formát rozhlasové hry, s převážně statickým slovním jednáním kolem kuchyňského stolu, byť např. představitelka Evky, Adéla Koncošová, zaujala i temperamentním hereckým projevem…

Miletínskou přehlídku uzavřel soubor Jiřího Pošepného z Libošovic, DS LOS. Jirka tam před pár léty statečně obnovil tradici ochotnického divadla a nastudoval i pěkné kousky, loni s gustem i Hawdonovu Dokonalou svatbu. Letos soubor přivezl další hru Jaroslava Břehového, v pátek jsme začínali jeho Zátiším s loutnou… Břehový je oblíbený autor, sám pochází z amatérského prostředí (DS Žlutičan ze Žlutic), ale jeho hry se hrají i na profesionálních jevištích. Včetně notoricky známé Otylky, kterou si Libochovičtí vybrali: totiž – máme-li boubelatou a vtipnou herečku a pár vtipných nahrávačů, jejichž humor těží z komických životních situací, pak je vyhráno. Ale pokud se hraje vážněji, když slovní humor i situační komika se jen tak plíží při zdi, bez „perlivého“ espritu, spíše psychologocky „na vážno“, pak divákovi nezbude než hru jen „odezírat“. Třeba i s vděčností za každý povedený výstup. V představení libošovických jich bohužel příliš nebylo… Ale porota ocenila Čestným uznáním Františka a Víta Svobodu ml. za scénografii.

Takže na závěr z jiného soudku: vamberský Divadelní soubor Zdobničan je v kraji známý hlavně „zásobárnou“ dobrých amatérských herců i jedinečným smyslem režisérky Aleny Joachimsthalerové pro šikovné a poučené režijní vedení. Soubor se svými inscenacemi slavil úspěch už na mnoha krajských přehlídkách, v poslední době třeba v Ústí nad Orlicí (Na správné adrese či Turecká kavárna, loni i s Camolettiho hrou Létající snoubenky, kterou letos předvedl i v Miletíně – vamberští sice spadaji do ligy „venkovských souborů“, ale k vystoupení na přehlídkách s postupem do Volyně jim nic nebrání, pokud nesoutěží o postup na KDP ve stejném roce. Což umožnilo i jejich letošní miletínské vystoupení…
Soubor si vybírá především zábavné komedie hlavně díky své dovednosti vytvářet situace v přesném natajmování hereckých kreací a díky smyslu herců pro ztvárnění komických postav. Jejich barvitost a proměnlivost nepostrádá ani osobnostní typový vklad. A neodolatelné jsou zvláště herecké kreace Oldřicha Plašila v roli přítele Roberta (Cena za herecký výkon), také hrající režisérka Alena Joachimsthalerová získala Čestné uznání za roli služky Berty a Slávka Kašparová za roli letušky Jane.
Soubor skvěle zvládá komediální žánr, i inscenace Létajících snoubenek má pevnou strukturu. Působila jako celek a temperamentní jednání postav bylo zcela uvěřitelné, hercům nescházel ironický nadhled a přesně fungovaly základní vztahy postav, proto byl divácký zážitek zaručen – režisérce i hercům se totiž daří přesně označit herecké typy (včetně kostýmů a rekvizit) a najít jejich přesné reakce v dramatických situacích. Což se děje navíc v neuvěřitelném tempu, přitom přehledně a smysluplně. Inscenace má výtečný rytmus, včetně závěrečné děkovačky. Vamberští už mají za sebou téměř dvacet repríz a zvládnutí hereckých výkonů tomu odpovídá. Inscenace vyzrála, působila autenticky a současně, byť nabízí „dobové reality“ – hra se u nás už od roku 1964, v roce 1991 byla dokonce zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako nejhranější francouzský titul na světě. Scénograficky se zdá nenáročná (jeden prostor), ale operuje i s nebezpečnými nástrahami několika dveří, které jsou ve vamberské inscenaci stále v permanenci, což klade mimořádné nároky na přesnost hereckých výkonů. Vamberská inscenace působila kompaktně a přehledně, zcela věrohodně a pro diváka stále překvapivě. Režisérka Alena Joachimsthalerová si po právu z Miletína odvezla Cenu za režii a inscenace nominaci na letošní Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.
Porota také doporučením na KDP ocenila inscenace Labyrint srdce Jana Ámose v provedení KDO Dolní Dobrouč a inscenaci Dopis Vojína Caniveta, kterou hrál DS Heřman z Heřmanova Městce.
Alexandr Gregar


Výsledky 27. ročníku Miletínského divadelního jara, postupové přehlídky na národní přehlídku venkovských amatérských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou

Porota nominuje na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou
• inscenaci Létající snoubenky DS Zdobničan Vamberk

Porota doporučuje na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou
• inscenaci Labyrint Srdce Jana Ámose KDO Dolní Dobrouč
• inscenaci Dopis Vojína Caniveta DS Heřman Heřmanův Městec

Porota udělila Čestná uznání
• Růženě Kněžourkové za roli Káči v inscenaci SDS Erben Miletín Zátiší s loutnou
• Haně Kněžourkové ml. za roli Evy v inscenaci SDS Erben Miletín Zátiší s loutnou
• Michalu Beranovi za roli Vojína Caniveta v inscenaci DS Heřman Heřmanův Městec Dopis Vojína Caniveta
• Josefu Wolfovi za roli Majora Davala v inscenaci DS Heřman Heřmanův Městec Dopis Vojína Caniveta
• Jiřímu Macháčkovi za roli Franka Gianelliho v inscenaci Divadla Opatovice Famílie aneb potichu to neumím, jsem vášnivej!
• Nechanickému ochotnickému spolku NOS za výtvarné řešení inscenace hry Bublinka
• Nechanickému ochotnickému spolku NOS za dramaturgický objev textu hry Gabriela Vaszaryho Bublinka
• Evě Havranové za roli Lili v inscenaci Nechanického ochotnickému spolku NOS Bublinka
• Slávce Kašparové za roli Jane v inscenaci DS Zdobničan Vamberk Létající snoubenky
• Aleně Joachimsthalerové za roli Berty v inscenaci DS Zdobničan Vamberk Létající snoubenky
• Františku Svobodovovi a Vítovi Svobodovi ml. za scénografii v inscenaci DS LOS Otylka

Porota udělila ceny
• zvláštní cenu poroty Jiřímu Kristlovi za roli Komenského v inscenaci KDO Dolní Dobrouč Labyrint srdce Jana Ámose
• Jiřímu Jakubcovi za autorství textu inscenace KDO Dolní Dobrouč Labyrint srdce Jana Ámose
• Oldřichu Plašilovi za roli Roberta v inscenaci DS Zdobničan Vamberk Létající snoubenky
• Aleně Joachimsthalerové za režii inscenace DS Zdobničan Vamberk Létající snoubenky