Texty: RICHTER, Luděk: Opavská rolnička 2014 (informace o souborech, o hrách, hodnocní). Loutkář, 3/2014, s. 40–42.

Richter, Luděk: Opavská rolnička 2014

Regionální přehlídka amatérských loutkářských souborů severní Moravy a Slezska se konala 5. – 6. dubna. Krom Galimortova divadla marionet z Orlové, které se tentokrát zatoulalo do hájů divadla hereckého a vystoupilo zde jako host, stejně jako Hana Voříšková & co. s Pohyblivými obrázky, zde bylo k vidění šest soutěžních souborů z Moravskoslezského a Olomouckého kraje. Viděli jsme je v následujícím pořadí.

Štěkáček Opava: O překrásné Vasilise

Dvanáct třinácti až čtrnáctiletých slečen a mládenců hraje se sedmdesáticentimetrovými hadrovými panáčky na dvojích schůdcích (z nichž ty vlevo náleží chaloupce, ty vpravo chatrči baby Jagy) ruskou pohádku o sirotě Vasilise, které se macecha a nevlastní sestry pokusí zbavit tím, že ji pošlou k Jaze pro oheň – tedy vlastně na smrt; jenže dívce za prokázanou dobrotu pomůže pes s kočkou, břízka i vrátka a ona zahubí ty, kdo jí usilovali o život, pomocí svítící lebky. Na \„dětech\“ je sympatické, s jakou chutí, kázní i nadhledem hrají (snad jen při umírání maminky ten nadhled není tak docela na místě), na loutkách je sympatické to, že jsou evidentně z jejich rukou a viditelně k nim patří (byť je jejich soulad na scéně poněkud strakatý a Vasilisa mnoho překrásnosti nepobrala); je tu i několik citlivých detailů ve hře s loutkami a pár pěkných ukázek, jak dokáží využít jejich specifika (např. boj zvířat s Jagou) i stylizovaných míst (např. dvojhlas sester). Rezerva je arciť v redukci mnohých jen ilustrujících gest ve prospěch akcí, jež by nesly relevantní významy, jakož i ve výraznější práci s prostorem, zejména pak mizanscénou. Ne úplně šťastná je k hravému projevu melodramaticko-patetizující reprodukovaná hudba.

Hlavní rezerva je však v realizaci a akcentaci řetězce dramaturgických významů, které by sdělily klíčová dějová fakta, vytvořily dramatické napětí a přinesly výslednou katarzi. Jaký význam má panenka, kterou umírající maminka Vasilise odkazuje, a čím se projeví? Proč otec potajmu naslouchá, co maminka Vasilise říká, a na co to má vliv? Zhasl oheň opravdu jen náhodou a sestry posílají Vasilisu za Jagou jen proto, že jsou samy líné? Kdy vrátka, pes, kočka a břízka Vasilisu viditelně ohrožovali? Proč Vasilise pomáhají ptáčci a myšky, když vůči nim žádnou dobrotu neprojevila? Opravdu macecha se sestrami Vasilisu tak moc trápily a ona podstoupila takové ohrožení, že pocítíme závěrečnou záhubu, kterou jim v podobě lebky přinese, jako spravedlivý trest? A jak spolu ony dvě části pohádky tematicky souvisí?

Červiven senior, SPgŠ Krnov: Vasja a sedm maminek

Jediný herec s jedinou herečkou, jedinou loutkou hadrového panáčka, několika maskami, látkou z padáku a stínoherním koníčkem hrají rovněž ruský příběh – tentokrát o neskromném chlapci, který si jde hledat jinou maminku, když mu ta jeho odmítne k hračkám, které už má, koupit ještě houpacího koně.

Hezké jsou především snové části s proměňující se padákovou látku a stínohra s koníkem. Pravda, předloha je ruská, ale její ruskost v tomto případě není tak určující kvalitou, aby bylo nutné přizpůsobovat se jí kostýmně, nepřináší-li to nic podstatnějšího; zvlášť, když úvodní píseň na balalajku má k Rusku možná dál než do Ameriky.

I tato herecky i loutkoherecky vcelku citlivě vymyšlená i zahraná inscenace však skřípe především v dramaturgických významech. Vasja odejde hledat \„lepší\“ maminku, ale postavy, které se mu cestou nabízejí – žena čtyř tváří, vychytralá a nenasytná liška, ospalý medvěd – nic maminkovského nenabízejí; je to jen autorský rozmar a těžko rozumět, co od nich Vasja čeká. Nebál bych se hlubšího autorského zásahu a zkusil nalézt několik (a nemusí jich být zrovna sedm) typů \„maminek\“, jež by nabízely cosi, co se chlapci může zdát ideálem maminky – dokud se neukáže druhá strana či skutečná tvář tohoto \„ideálu\“ (nemluvě o tom hlavním, co činí maminka maminkou – základní nepodmíněné lásce, jež ale neznamená vyhovět vždy a všemu), a pro ně pak hledal metaforicky významové osoby či zvířata (tak, jak to činí lidová pohádka v postavách vychytralé lišky či přihlouplého, těžkopádného či líného medvěda). Nerežíruji. Jen konstatuji, že tady někde spočívá nosné téma předlohy, které ani její autorka neformuluje úplně přesně a účinně. Jinak vzniká otázka, co je vlastně tématem, o čem se hraje: o skromnosti? O tom, že každý potřebuje, aby ho někdo potřeboval? O schopnosti přiznat chybu a umět se omluvit?…

Starost Prostějov: Rytíř Šnofonius a princezna Mordulina

Starost, proslulá svými překrásnými řezbovanými marionetami, si tentokrát vybrala známého autora parodických kousků pro stolní společnosti, které se snad dobrácky, ale přece tak trochu vysmívaly dřevěné pompéznosti her tzv. lidových loutkářů. Žel, že jde o nepochybnou parodii, není z provedení příliš patrné: někdy jako by hráli spíš srdceryvnou rytírnu než záměrnou nadsázku. (Otázku, čeho je to dnes parodie, raději vynechme.) Na druhou stranu se Prostějovští tentokrát k dobru věci upozadili a nepokoušeli se přebít své ušlechtilé \„herce\“ herectvím svých vlastních těl. Nepodařilo se to však beze zbytku. Jednak jsou plně nasvícení herci proti třičtvrtěmetrovým loutkám stále až moc hřmotní a nápadní, jednak většina z nich při hře komunikuje s partnerem spíš vlastním tělem než loutkou, jednak ne úplně se daří vyhmátnout to jedinečné, co by loutka mohla a měla pro akční naplnění textu dělat – výsledkem čehož je, že na většině míst převládá slovo, k němuž divadelní obraz mnoho nepřidává.

Opal Opava: O neposlušných kůzlátkách a třech prasátkách

Jak název napovídá, soubor tu spojil dvě pohádky o neúspěšných pokusech vlka najíst se. Dík nejchytřejšímu z nich kůzlata vlka nevpustí, ale vzápětí mu sama vběhnou do náruče a zachrání se díky nápadu zmydlit ho pánvičkou, paličkou a válečkem. Zmíněné spojení pohádek pak vede tak trochu po oslím můstku: \„ztlučený vlk utíkal, až doběhl na louku, kde se pásla prasátka\“. K setkání na louce však nedojde ani teď, ani později, protože nejdřív se musí pasátka napást, vydovádět, domluvit na cestě a během ní si ještě postavit domečky, na nichž tahle pohádka stojí. Kupodivu soubor zvolil namísto tematicky logické gradace postupně odpadávajících línějších prasátek, jež se spokojí s domkem ze slámy respektive klacíků, cestu antiklimaxu, kdy si nejdřív postaví zděný dům nejpilnější čuník a až potom jeho línější kolegové dřevěný srub a slaměnou chatrč; a ještě ke všemu na nich ta lenost není moc vidět, protože se zdá, že nejvíc se nadřelo právě to, jež zvolilo slámu. Když pak vlk u zděného domku ostrouhá, prasátka se na něj tak jako tak vrhnou a znovu zvítězí silou: opět ho ztlučou zmíněným náčiním, takže se mu rozsvítí, stane se vegetariánem a po požití fazolí (naštěstí) odchází. Problém je v tom, že vítězstvím silou se popírá smysl obou pohádek – u kůzlátek chytrosti či poslušnosti, u prasátek píle a prozíravosti: dá-li se nad vlkem vyhrát paličkou, je vcelku jedno, zda jej vpustí, či ne, a jaký domeček si postaví.

Soubor předvádí své tradiční přednosti: dynamiku rozjetého parního válce, slušnou práci s loutkami, nápaditou scénu i hudební disponovanost. Hraje se maňásky na širokém paravanu, na jehož ploše se pak zmenšenými plošnými loutkami odehrávají výjevy cest, útěků a honiček. Jako obvykle je té dynamiky někdy až příliš -– a stálo by za to místo neustálého drobného hemžení na místě využívat šíře paravanu pro vyjádření méně, ale zato významově zásadních akcí v přesnějším a citlivějším rozrůznění temporytmu a dynamiky s důrazem na příběhově a tematicky klíčová místa. Přivítal bych i bohatší propracování útěků a honiček v plošném provedení na paravanu namísto poněkud neorganického vtípku se zvířátky na kolečkách projíždějících před paravanem.

Buď jak buď, inscenace je příjemná jakousi mladistvou odlehčeností, chutí hrát a hrát si. Snad nevyprchá.

P.S.: Nevím, jestli je ideální zakončovat představení pro děti krátce před či krátce po obědě písní \„Běžte děti taky spát\“.

Dvojice Jepice Ostrava-Zábřeh: Kapitán Spoďár

Mladá herečka (jakož i autorka a scénografka) a mladý herec ve své prvotině hrají poněkud nepřehledný příběh o kapitánovi, kterému ukradli nejprve vlajku, a když o tom povyprávěl v hospodě, i spoďáry, které vyvěsil místo ní, při snaze o nápravu ztroskotá, málem se utopí, protože neumí plavat, s papouškem-zlodějem, který za ním na ostrov doletěl, zoufají, že se nemohou vrátit, nakonec se jim to podaří na nalezené bedně, prohlásí, že to nebyl špatný výlet, a opět skončí v hospodě.

Očividný vztah k dětem, poctivá snaha, autorská odvaha i scénografická nápaditost, neotřelost a snaha o jednání výtvarnem jsou velmi sympatické, mají však některé u začátečníků pochopitelné vady. V herecky hraném úvodu není tak docela jasné, kdo je kdo, ani jak se vzápětí dostanou k hraní loutkového divadla. Samotný příběh pak působí jako nahodile za sebe přiřazované příhodičky bez vnitřní logiky i významového směřování a ani nedává moc příležitostí k jednání, jež by mohly loutky hrát, takže se spíš mluví. Výtvarné nápady jsou zajímavé, ale ne zcela funkční a ne zcela srozumitelné: jsou-li hospodští štamgasti jen plošné hlavy, je poněkud zvláštní, že si sedají na židli či běhají po zemi, a když vedle nich stane kapitán (hadrový panák), sahají mu i při své velikosti stěží do pasu, zatímco plošný kapitán sahá stěží do pasu děvčátku, které potkává ve městě, a při druhé návštěvě hospody zas sotva po obočí největšího štamgasta. Pěkné město v pozadí mnohé slibuje, ale nic se v něm neudá.

I přes všechny chyby se tu však rýsuje naděje, že s touhle dvojicí se ještě setkáme, a že to nebude nuda.

DUO – Divadlo u Ostravice Frýdek-Místek: Dva smutní klauni aneb Zamotaná pohádka

Titul je pravdivý jen zpola. Klauni, kteří na začátku předstírají, že jsou překvapeni přítomností diváků, jsou sice z jakýchsi důvodů smutní, ale jakmile se začne hrát Zamotaná pohádka, jejich smutnost ani klaunství nehraje už žádnou roli. Pohádka je opravdu zamotaná. Dokonce natolik, že vůbec nejsem schopen převyprávět, oč v ní vlastně jde: Andulka se má vdávat, rychtář to buď chce, nebo nechce, očekává se příchod Babinského, v jednu chvíli se klaunka zblázní, plácačkou pobije všechny herce, loutky i sebe, zavře se opona a je přestávka delší než předchozí i následující část… …a nakonec se všichni vezmou nebo aspoň najdou a Babinský je potrestán doživotním manželstvím. Ta zamotanost je možná už vrozenou vlastností příběhu, rozhodně je však znásobena neustálým zcizováním, kdy je někdo angažován k hraní, kdy ředitel-režisér situace vrací či vykládá, kdy uklízečka-správcová, okolojdoucí Žofinka či některý z klaunů (z nichž ten ženského pohlaví o sobě z neznámých důvodů mluví v mužském rodu) \„vypadávají\“ ze hry a chtějí odcházet nebo se na něco ptají… Mezitím se zcela zapomene na dvorečkový úvod, v němž překvapení klauni zjistili, že v sále jsou diváci, a ředitel je zachránil tím, že tu \„čistě náhodou\“ měl postavenou scénu a pověšené loutky – ale dál už se předvádí jakási zkouška, která s přítomnými diváky vůbec nepočítá.

S marionetami na nitích hrají herci vcelku slušně, ale textové situace jim mnoho příležitostí nedávají: mluví se a mluví, loutky přicházejí, mluví, odcházejí, přicházejí jiné… Snaha o skloubení tradice a moderny i pokus o původní autorský text je třeba ocenit – ale zdá se, že tentokrát se nevyvedly.

Přehlídka se odehrála, jak je už v Opavě zvykem, v přátelském ovzduší, jehož součástí byly i diskusní rozbory. Škoda jen, že většina souborů přijede zahrát, popovídat si o vlastní inscenaci, a už je nevidíme. Možná je to daň za snahu organizovat přehlídku zároveň jako nabídku pro dětské diváky; faktem ovšem je, že větší počet dětí a rodičů přišel jen na nedělní dopolední představení, jak jsou zřejmě zvyklí. Jistým překvapením letos bylo, že jsme viděli jen dvě představení početných opavských souborů. Naopak vítaným novem letošní přehlídky byl širší záběr v rámci kraje i mimo něj: vedle dvou místních tu byly i soubory z Krnova, Orlové, Prostějova, Ostravy-Zábřehu a Frýdku-Místku, o choceňsko-vysokomýtském hostu nemluvě.

Porota doporučila do širšího výběru pro Loutkářskou Chrudim inscenace souborů Opal a Štěkáček, nominovala Vasju souboru Červiven.

Loutkář 3/2014, s. 40–42.