Texty: Audimafor 2018 - hodnocení. Císař, Jan: Smysluplná přehlídka

Smysluplná přehlídka

Audimafor je dnes moje nejoblíbenější amatérská přehlídka. Oficiálně je to postupové kolo celostátní přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek, přehlídky studentských divadelních souborů Mladá scéna a divadel poezie Wolkrův Prostějov. Koná se v rámci dlouhodobé kontinuální tradice tohoto regionu v královéhradeckém Divadle Drak. Jen na okraj: letos znamenitě fungovalo „zásobovací“ zázemí a taktéž – ostatně jako vždycky – i zázemí organizační a technické. Uskutečnila se ve dnech 23.-25. března, kdy se odehrálo celkem 16. představení.
A moje nejoblíbenější amatérská přehlídka je to především proto, že má funkce člena lektorského sboru (letos jsme byli čtyři: tradičně Vladimír Hulec, já, nově Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák), je podstatnější, než jenom hodnotit kvalitu inscenace a vybírat na svrchu vyjmenované celostátní přehlídky, že přispívá smyslem a podobou své činnosti k té vlastnosti Audimaforu, již jsem nazval smysluplností. O to se však letos především postarali členové souborů, kteří na něm vystupovali a pak se aktivně a pozorně účastnili seminářů o představeních.

Východní a severovýchodní Čechy se v minulosti příliš nemohly pyšnit tím typem amatérského divadla, které se pohybuje mimo konvenční, tradiční podoby divadla, najmě činohry. Jedna mimořádná kvalita se však v tom kraji zrodila už dávno: hovory o inscenacích se nechápaly jen jako hodnocení, či v horším případě jako posudky (které „štěničkařily, to jest s horlivostí a píli vyhledávaly každou drobnou chybičku předvedeného díla) – ale snažily se zkoumat postupy a principy, jež byly zvoleny pro tu nebo onu inscenaci a vést o nich rozpravu. Tato tendence se přímo před léty zhmotnila v nesoutěžní přehlídce jménem Inspirace otevřené všem druhům a žánrům amatérského divadla. Na ní šlo v prvé řadě o tvořivé podněty, jež pak diskuse zevrubně probíraly. Tohle vědomí v hradeckém kraji zřejmě stále existuje, takže experimentální divadlo se tu chápe – v tomto duchu – jako HLEDÁNÍ. A protože jsme v 21. století, kdy se divadlo v jednom svém proudu čím dále tím více stává výpovědí – tedy sdělováním osobního, subjektivního postoje – tak ono hledání jedinečných originálních (i experimentálních) způsobů scénovaní je rovněž hledáním názoru, vlastního pohledu, ne-li dokonce přípravou k činu ve vztahu k určitým problémům – prostě rozhodováním a volbou o čem, a zároveň jak hrát.

Audimafor je v tomto duchu a v těchto souvislostech mnohonásobným hledáním: především samozřejmě tvůrců těch rozmanitých tvarů, jež spějí ke sdělení citů, myšlenek, názorů, představ, vizí; prostě všeho, pro co hledají výraz, jenž by je přesáhl, byl zajímavý i pro jiné a uspokojil jejich potřebu komunikace o otázkách, kterými se stravují. A v tomto kontextu byl pro mne Audimafor také přehlídkou, která se tázala po dnešním smyslu divadla, neboť jen informovanější divák, který chodí častěji do divadla, určitě zaznamenal, že divadlo je dnes v pohybu, že se mění jako se mění doba – o niž se na jevišti hraje. Což jsou často změny více než obrovské.

Je zcela přirozené, že na tomto vývoji se chtějí a vlastně musejí podílet mladí lidé, pro něž je divadlo především možností hledat své místo ve světě a toužící toto hledání sdílet. S tím samozřejmě souvisí i vůle a snaha nějak se k tomu světu vyjadřovat. Což je záležitost zcela spontánní – jak ostatně vysvětlil v programu svůj vznik soubor Lúza, že je pro něj na místě prvém láska k divadlu a touha vyjádřit se, což svým názvem i poetikou drsného jarmarečního lidového divadla také dokazuje. Že totiž volnost a nespoutanost čímkoliv je mu v jeho konání nade všechno.
Samozřejmě, že lásku k divadlu a touhu lze vyjádřit mnoha způsoby. A přehlídka jako Audimafor po takové pluralitě doslova volá. Přitom za tou šíří často může stát jen jeden jediný člověk, jenž ovšem má pro takové hledání smysl a je schopen je inspirovat. Což Audimafor ukázal více než přesvědčivě. Potkal jsem se tu se jmény lidí, kteří kdysi sami vytvářeli inscenace prolamující konvence tradičních druhů divadla – a dnes stojí v čele souborů či institucí, a s hlubokým porozuměním podněcují novou dozrávající generaci, jež v nich pod jejich vedením vyrostla k jejímu osobitému hledání.

Dovolím si ještě jednu citaci z programu, která toto konstatování doloží: „Divadelní soubor Mikrle Jaroměř za svůj vznik vděčí Jarce Holasové, učitelce ze ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři.“ Jarka Holasová – a samozřejmě s ní spojená ZUŠ Jaroměř – jsou pojmy, jež dnes souhrnně znamenají v amatérském divadle královéhradeckého kraje představu cílevědomého hledání divadla ve všech všeho možného nekonvenčního druhu. Ostatně – na Audimaforu vystoupila i další řada souborů, které by ve své programové anonci mohly napsat o svém vzniku totéž, co připomíná Mikrle, a nikoliv náhodou jsme Jarce Holasové navrhli udělit „cenu za vedení souborů“. A nebylo to poprvé, v roce 2012 dostala Cenu za rozvoj mladého východočeského loutkářství. Tentokrát jsme žádný druh divadla nevymezovali, protože rozsah jaroměřských projektů z dílny Jarky Holasové je – pokud jde o materiál, výrazové prostředky a poetiku – neomezený.

Opět se na Audimaforu objevil náchodský soubor DREJG, jehož „mobilní scénické čtení“ z dopisů Mariny Cvětajevové a Borise Pasternaka prokázalo opět lásku jeho dlouholetého vedoucího Štěpána Macury k „divadlu poezie“. Tentokrát se jeho svěřenci představili v nečekaném kolektivním hledání sebe sama i druhých, nechybělo mnoho a všichni jsme mohli být účastníky jejich pozoruhodného happeningu, jenž náhodným rozvíjením dialogu (jako setkání) byl zároveň názornou ukázkou veřejného vystupování. Jež nechce být divadlem, ale hledá cestu k druhým. Což ostatně je – nebo může a chce být – hledání amatérského divadla v jeho funkci komunikační.
Hlavně toto směřování činí z Audimaforu smysluplnou přehlídku.

Jan Císař