Texty: Miletínské divadelní jaro 2018 - hodnocení

Miletínské divadelní jaro

16. ročník východočeské přehlídky venkovských divadelních souborů s postupem na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou

Erbenova socha na miletínském náměstí byla letos celá v bílém. Sníh unášený větrem se vířil nad střechami, prostě březen – za kamna vlezem, jak praví česká pranostika. Což kupodivu prospělo šestnáctému ročníku Miletínského divadelního jara (16. – 18. března 2016). Oproti některým minulým ročníkům, konaným později na jaře, nezel totiž sál Sousedského domu prázdnotou. Letošní představení východočeské krajské postupové přehlídky na Krakonošův podzim neměly totiž konkurenci v jiných tradičních miletínských akcích, např. rybářů či hasičů…
Plno bylo hned na prvním pátečním dopoledním představení, na pohádce Havlovického Divadelního amatérského klubu, který přivezl svou, u nich doma v Havlovicích velmi úspěšnou pohádku s názvem Proměny. Text z vlastní produkce místního písmáka Vladimíra Míla neoplývá právě srozumitelností, a v divadelním zpracování také nebylo snadné se orientovat – včetně zmatečných hereckých výkonů, hudby, co dům dal či naivní scénografie – inscenace spíše připomínala neumělou školní besídku. Její „předvádění“ před dětským publikem nižšího věku bylo navíc velmi nešťastné, mj. i slovníkem textu, který by snesl uvádění spíše až po dvaadvacáté hodině. Což samozřejmě vedlo ke stížnostem pedagogického dozoru…

Domácí miletínští se v posledních letech představují produkcemi svého tradičního spolku nebo skupinou kolem tzv. Pivovarské zahrádky (v níž se vždy poněkud zajiskří i původním autorským přístupem). Tentokrát se SDS Erben zhlédl se v Jiráskových Starých pověstech českých, resp. v jejich adaptaci, již pro brněnské loutkové divadlo Radost napsal Vlastimil Peška (mj. principál slavného ochotnického divadla v Ořechově). To, co Peškova adaptace, zahrnující jakousi road-movie českého plemene a známé příhody z Vyšehradu nabízí s nadsázkou a humorem, naplňují miletínští spíše důstojně a vážně, což však laskavému přijetí publikem vůbec nebrání. Na jevišti je vše, co má být, postavy v kostýmech, vousy z koudele, stromy a kopce z papundeklu, děj provází sice nekontaktní, ale důrazné herectví – jedním slovem jakýsi autentický naivismus. Který však má styl a určitě nikoliv vykalkulovaný… Soubor si od poroty vysloužil čestné uznání za scénografii a kostýmy (Vladimír Kněžourek, Milan Lánský a Eva Lhotová) a také Milan Lánský za herecký výkon v rolích Vlastislava a Kroka.

Ze severní Moravy, až z Mikulovic na polských hranicích, dorazil do Miletína soubor Kantoři, ve svém prostředí zřejmě dobře známý – sami o sobě píší, že „s pohádkami a lehce erotickými komediemi“ slaví úspěch i daleko za hranicemi Jesenicka. Pravda, do Miletína to měli přes sto padesát kilometrů, ale nepřijeli nadarmo. Fayetovu konverzační komedii Inteligentní lidé, plnou slovního humoru (až Troškovských „hlášek“) nabídli publiku s chutí a jistou urputností, v minimalistické scéně hodné „zájezdové“ produkce, kultivovaně, ale spíše ve „formátu“ rozhlasové hry, občas oživené přirozeným „osobnostním“ herectvím. Navíc si Mikulovičtí mohou připsat k dobru, že tuto pěknou komedii, za níž Marc Fayet dostal ve Francii Molièrovu cenu (2015) uvádějí v české premiéře. Dramaturgický výběr ocenila porota čestným uznáním, které udělila i za herecké výkony Martině Ostré, Šárce Jasanové a Janovi Audy.

Divadelníci z Meziměstí hrávají v Miletíne téměř pravidelně a jen výjimečně odtud do Vysokého nad Jizerou nepostoupí. Na Krakonošově podzimu už v roce 2015 zaujali Peklem v hotelu Westminster a v roce 2016 Habaďůrou. Dalo by se říci, že meziměstští jsou „specialisty“ na bulvární komedie, často si vybírají hry bratří Cooneyů, ale také třeba Antonína Procházky (Klíče na neděli, 2011), či Kolodějovu Postel pro anděla (2009). Jednak na to mají herce, hlavně pány (Aleš Kučera, Zdeněk Mach, Jiří Žemlička ad.). Ani dámy však nezůstávají se svým komediálním nasazením pozadu – především Irena Kozáková, navíc výtečná režisérka, která umí vybudovat dramatické situace odpovídající žánru, se smyslem pro timing i náročnou scénickou realizaci situační komedie. I letos se v komedii Raye Cooneye Rodina je základ státu představil celý ansámbl jako komunikující organismus hrající radostně – s energií a chutí pobavit sebe a především publikum. Výkon meziměstských byl oceněn potleskem ve stoje a porota přidala řadu čestných uznání za herecké výkony (Zdeňkovi Machovi, Jiřímu Žemličkovi, Zdeňku Šimkovi a Antonínu Zelenému), herecké ceny získali Aleš Kučer a Irena Kozáková (rovněž za režii), oceněna byla i scénografie (Jiří Kašpar a Irena Kozáková) a samozřejmě soubor neminula cena za inscenaci.

Sobotní dopoledne okupovala Sousedský dům opět fraška, Kolodějova Postel pro anděla, hraná v Miletíně skoro tradičně. Místní publikum ji mohli porovnat s provedením domácího souboru z roku 2010. Letos svou verzi nabídl Nechanický Ochotnický Spolek (samozřejmě z blízkých Nechanic). Koloděj píše především pro amatérské soubory, proto jeho texty nejsou rafinované, stačí jen dobrá interpretace a trochu smyslu pro slovní komiku. V inscenaci vtip střídal vtip, hlášky se vršily, bohužel více se povídalo, než hrálo, což by si tato „duchařina“ určitě zasloužila. Ale jak často souborům říkám: hráli jste, jak nejlíp umíte, což v případě nechanických nemyslím ironicky – soubor nabývá na jistotě, především herecké, režijně jde ještě o dílko poněkud nešikovné. Pokud máte vhodné typy, je vyhráno. Nevyšlo to úplně v obsazení postavy Anděla ženou (Lucie Nováková), leč i tento výkon, i výkon jejího partnera Ludvíka Myslivečka (Zdeněk Zemánek) patřil k nejsytějším. Oba protagonisté dostali čestná uznání za herecký výkon.

Složitější to měl DS Maska z České Skalice, také častý Miletínský host. V rámci východočeského srovnávání je na tomto souboru znát určitý vývoj. Na půdorysu ne právě lehké komedie Ivana Krause Víkend, která není žádnou „řachandou“, ale spíš laskavým nahlédnutím na manželskou nevěru, si soubor vyzkoušel především své herecké možnosti. Inscenaci by prospělo „umění poslouchat se“, jednat ostřeji a smysluplněji, samozřejmě nejen slovně, ale i fyzicky. Herecky se dařilo více dámám, Lada Vacková a Marie Maternová si odnesly čestné uznání za herecký výkon.

Moravské dobývání Miletína zkusilo také Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky, velmi pilný a ambiciózní soubor, účastník mnoha přehlídek a soutěží (mj. v roce 2007 Krakonošův divadelní podzim s inscenací Dva a odtud i účast na Jiráskově Hronovu 2008, o rok později na JH s další inscenací, hru Kvartet uvedlo i na mezinárodním divadelním festivalu v Jižní Koreji, hrálo i v Polsku. Doma hraje např. v brněnské Vaňkovce, také na hradech a zámcích, v protiatomovém krytu, v lesním divadle nebo na náměstích Slavonic či Telče, pochlubit se mohou také účinkováním v Polsku. A každým rokem v červnu pořádají Festival Na Prknech. – Toto rozsáhlejší uvedení si soubor zaslouží, včetně pochvaly za výkon v komedii Pam Valentine Mezi nebem a zemí, kterou miletínské obecenstvo, v tu chvíli složené převážně z hostujících souborů, vřele přijalo a ocenilo nadšeným potleskem za některé herecké výkony, za srozumitelný a dramaticky sytý, byť minimalistický režijní koncept (ale duchařská komedie by mohla nabídnout i překvapivější divadelní podívanou). Souboru se však podařilo vytvořit vkusnou zábavu a rozehrát vnitřní rovinu hry spočívající na nevtíravém sentimentu (byť se po jevišti promenují mrtvoly) i obyčejné člověčině. Čestná uznání z Miletína si odvezli režisér Vojtěch Orenič a herečka Jitka Malíčková, herecké ceny pak Jaroslav Hemala a Eva Jakubcová – a samozřejmě soubor nezůstal bez Ceny za inscenaci.

V záplavě komedií (dokonce i dalších na „duchařská“ témata) se jako blesk z čistého nebe v Miletíně objevila inscenace klasického (sic!) textu, Gogolových Hráčů. Znalci je navždy budou spojovat s vynikající inscenací Činoherního klubu (1982), která připomínala tehdy slavnou Hillovu filmovou komedii Podraz s Paulem Newmannem. A ti ještě větší znalci asi pamatují na inscenaci ruského režiséra Sergeje Fedotova, jednak v provedení jeho rodného souboru z Permi (na hradeckých festivalech), či z pražského Divadla bez Zábradlí. Fedotov své Hráče vybavil „v žánru mystické detektivky“ hlavně prvky grotesky, hororu a samozřejmě tajemnou atmosférou. Divadelní soubor Kolár z Police nad Metují měl podobnou ambici. Jeho režisér Jaroslav Souček se nechal unést světem vyšinutých charakterů profesionálních hráčů karet, a stylisticky – až choreograficky – se pokusil rozehrát podvodné partie, jejichž cílem je zničit protivníka, aniž by to poznal. Souček hru zasadil do jakéhosi bezčasí inspirovaného rovněž současným světem byznysu či marketingové politiky, navíc v kulisách, kostýmech (současný střih i folklorní prvky) a hudební složce připomínajících jakousi quasi rusko-sovětskou kulturu – zazní typické duchovní chorály i fragmenty písní Aly Pugačevové či Vladimíra Vysockého. Výtvarně se inscenace blíží možná k Malevičovi či Chagalovi, ale možná jen náhodně…
Souček se mohl opřít o talentované herce, avšak výsledek byl poplatný jisté překotnosti a možná i přemotivovanosti, s níž režisér, jak v mizanscéně, tak ve vedení herců vytvářel groteskní situace. Což, bohužel, hereckým akcím (jakkoliv v groteskním duchu) bez uvěřitelné vnitřní psychologie příliš nesvědčilo – představení plynulo jakoby za poloprůhledným zrcadlem. Protagonisté sice svůj (srozumitelný) záměr a upřímnou snahu vyjádřit po svém své Hráče nedovedli „uhrát“ na sto procent, ale souboru ani režisérovi nelze upřít ambiciózní snahu – zvláště smysl pro rozehrávání komických divadelních situací a temperamentní herecké nasazení (které občas samotné herce přerostlo). Porota udělila Čestná uznání souboru za inscenaci, režisérovi Jaroslavu Součkovi a za kostýmy Zuzaně Štěpánkové, ceny pak za herecké výkony Filipu Kovaříkovi a Jiřímu Trnovskému.

Nedělní dopoledne, třetí den přehlídky, potěšilo hlavně dětské diváky. Divadelní spolek Krakonoš z Vysokého nad Jizerou uvedl před naplněným hledištěm Nezbednou pohádku z pera někdejší televizní dramaturgyně Vlasty Janečkové, která v 70. letech minulého století patřila k televizním hitům, především pro skvělé obsazení: mladí Luťanský a Boušková, Ladislav Pešek, Marie Rosůlková, Luděk Munzar ad. – bez nichž by půvabná pohádka na motivy Ladovy pohádky určitě tak úspěšná nebyla, sama textová předloha toho pro hraní mnoho nenabízí. Vysocký soubor pracoval s původní půvabnou hudbou Štěpána Koníčka, legendárního skladatele divadelní a filmové hudby a dirigenta pražského FOK, a to na texty neméně slavného textaře Ivo Fischera. Hudební trio (Pavlína Vodseďálková, Pavlína Drmlová a Josef Hejral) ji hrálo skvěle a inscenaci tak přidalo potřebnou barvu. Samotné „pohádkové činění“ už nebylo tak přesvědčivé, rozpadalo se do jakýchsi utudek či klipů spojovaných „moderátorem“ (Dědeček Habaděj) a do více méně ne právě přesvědčivě motivovaných „dramatických situací“, navíc v poněkud chaotickém aranžmá. A bohužel i s nepřesnou dikcí na hranici srozumitelnosti. Herci si ale na jevišti „zařádili“, všichni hráli velmi usilovně (!), ale dětský divák se v tom překotném snažení určitě občas ztrácel, porotě nezbylo, než ocenit pouze skvělý hudební doprovod (jména viz výše).
Poslední představení přivezl soubor, o němž lze říci, že je začátečnický, i když jde o klamání tělem. V Libošovicích, kousek od Sobotky byl kdysi pilný soubor, ale pak na léta ustrnul, rozplynul se. Znovu se zrodil, když se pípy v Libošovické hospodě ujal Jiří Pošepný, kdysi výrazná herecká opora vysockého divadelního souboru: nechal zbourat bar, kteří jeho předchůdci dokonce vybudovali přímo na jevišti, pověsil horizont a nanosil nazpět židle do sálu. A DS LOS Libošovice má tak za pár minulých let na svém kontě už šest premiér, mj. Dalskabáty či Charleyovu tetu, hraje nejen doma v Libošovicích, ale také v Podůlší, Karlštejně, Roztokách u Semil, ve Vysokém nad Jizerou, Bousově, Bezdězu, Újezdu pod Troskami, dokonce pořádá i Libošovické divadelní hry a na své jeviště zve soubory ze širokého okolí. Do Miletína přivezl další ze současných zábavných frašek (většinou Feydeauovského střihu), totiž Dokonalou svatbu Robina Hawdona, v níž „to lítá“ ode dveří ke dveřím, z postele do postele. Tedy – létati má! Režisér Pošepný hru obsadil herci, které má k dispozici: původní, autorem zamýšlené postavy mladších adeptů na ženění, představovali pánové v letech, ale přesto v duchu zábavné situační komiky. Samozřejmě se více „kecalo“ než skutečně hrálo, ale přesto, že ke slovní ekvilibristice (včetně fyzické), jakou hra předpokládá, nedocházelo tak často, publikum se bavilo sytým herectvím libošovických – na hranici bodré robustní lidové komiky. Za což byli Petr Truneček a Radka Svobodová oceněni nejen potleskem publika, ale také čestným uznáním za herecké výkony.

Porota 16. ročníku Miletínského divadelního jara (MgA. Petr Kracík, Mgr. Alexandr Gregar, Ph.D. a MgA. Jaromír Vosecký) kromě již uvedených dílčích ocenění rozhodla o nominaci na Krakonošův divadelní podzim 2018, a to inscenaci Rodina je základ státu (R. Cooney) v podání Divadelního souboru J. K. Tyla z Meziměstí v režii Ireny Kozákové. Zároveň do Vysokého doporučila inscenaci Mezi nebem a zemí v podání Divadla Prkno z Veverské Bítýšky v režii Vojtěcha Oreniče.
Alexandr Gregar