Texty: Josef Čermák: Počátky krajanského divadla v Torontu

Počátky krajanského divadla v Torontě - Josef Čermák
Začnu omluvou: neměl jsem dost času, abych shromáždil a poctivě zpracoval materiál o krajanském divadle v Torontě, a tak tato črta je více výzvou krajanské veřejnosti, aby laskavě poslala programy, pozvánky či tiskové záznamy o divadelní činnosti na adresu této publikace, než historickou studii.

Nepodařilo se mi zjistit ani místo, ani datum prvního představení v Torontě. Zkazky starousedlíků nasvědčují, že první představení se konalo někde v roce 1933, pravděpodobně v polské hale v oblasti ulic Bathurst a Queen. Několik představení se konalo v hale Slovenského katolického kostela a v různých místnostech kolem Queen ulice. Zkoušky byly nejčastěji v Kostele „všech národů“, rovněž na ulici Queen, a tu a tam v bytě některého z divadelníků (např. u Jana Papeže).

Režisérem většiny her v třicátých letech byl Bedřich Rezek (jinak zaměstnanec Cunard Lines, a člověk,. který udělal mnoho dobré sociální práce). Z herců jsem nejčastěji slyšel jména Karla a Blaženy Růžových, Ládi Vávry (pozdějšího dlouholetého starosty Sokola 2) a jeho paní Evy, Rudolfa a Marie Buštíkových, Františky Karlíkové, Jana Papeže, Anny Uhrinové (dnešní paní Gazdíkové), Slávy Šurého a ovšem Bedřicha Rezka.

Oblíbené hry z venkovského a lesnického prostředí: J. J. Rabský: V myslivně u fořta Pekárka, Karla Lužanská: Sojčí péro, Hrob lásky a jiné.

Komunistický puč v únoru 1948 způsobil příliv nové vlny divadelních pracovníků do Toronta.
První představení nové vlny byl Švanda Dudák v r. 1951 v Masarykově domě. Následovala Maryša (1953), Slovácké námluvy (1965?), Tři a jeden (1958), Zavadilka vdává dceru (1958), Princezna Pampeliška (1962), Naši furianti (1963), R.U.R. (1964), Uzel (1966), Paličova dcera (1966), Pasekáři (1966). (Pramen: dr. Zdeněk Vykoukal)

Z režisérů tohoto období nutno vzpomenout Zdeňka Dostála (režíroval mj. Maryšu a Princeznu Pampelišku), Jindru Zodera (Tři a jeden, R.U.R.), Růžu Karyčovou-Haisovou (Paličova dcera, Uzel), která řadu let soubor řídila pod jménem Československý divadelní kroužek v Torontě), Františka Sobotku (hra se myslím jmenovala U bílého koníčka) a učitele Hanku (Pasekáři, Panímáma Záhořová).
Z herců předválečných let si v tomto období ještě občas zahráli Láďa Vávra a Blažena Růžová (Zavadilka vdává dceru), ale většina herců patřila nové vlně. Nejaktivnější byli Marie Gregorová, Zdeněk Vykoukal, Jan Marr, často si zahráli také Josef Rampáček, Vlasta Líska, Dana Nohavica, Karel Nekola, Jindra Kubík, Milan Crhák, ale sejdeme se i se jménem Inka Kubíková, dr. S. Ředina, A. Večeřa, Josef a Gita Štalmachovi, Jan Dočkálek, paní Žibřidová, Eliška Crháková a jiní.
Bylo by nespravedlivé nezmínit se o malíři A. Lněničkovi, který vytvořil řadu pozoruhodných scén (např. R.U.R.).
Kapitolou samou pro sebe je Kroužek Moravských Slováků, jehož členové čas od času přispěli divadelnímu úsilí a který má vlastní zajímavou historii.
Končím poděkováním: české řeči za drahokamy i oblázky jejích slov a divadelníkům několika generací za jejich osvěžující charaktery, za jejich přátelství a za příležitost vydovádět, vysnít a vybouřit se s nimi na prknech, která znamenají iluzi.
Josef Čermák