Texty: DEJL, jaroslav: Přehlídka dětského divadla Třebíč, 19.4. 2018. Deník Dětské scény 8.6.2018, č. 0, s. 26-27.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
TŘEBÍČ, 19. 4. 2018

Ve čtvrtek 19. dubna 2018 se ve velkém sále Městského kulturního střediska konala krajská přehlídka Dětské scény. Organizoval ji třebíčský Dům dětí a mládeže a zúčastnily se jí pouze čtyři soubory z Jihlavy, Pelhřimova a Nového Města na Moravě. Čtyři soubory odřekly buď pro nemoc, nebo nedodělání inscenace a dva z důvodu účasti v jiném kraji. Celá přehlídka probíhala v příjemné atmosféře slunečného dne, soubory měly dostatek času na přípravu. V době rozborového semináře pro vedoucí byla pro děti zajištěna návštěva centra Alternátor v Třebíči Borovině.
Lektorský sbor pracoval ve složení Michaela Mikulová, Tomáš Doležal a Jaroslav Dejl.
Soubor Hadřík ZŠ Jihlava: Jak si pejsek roztrhal kaťata (Josef Čapek)
Vedoucí souboru Alena Hromádková a Marie Vaňková se rozhodly pro dramatizaci pohádky Josefa z knížky Povídání o pejskovi a kočičce. Jevištní tvar je něco mezi souborovou recitací a divadlem. Jedná se vlastně o hru ve hře. Parta dvanácti dětí se rozhodne hrát příběh, rozdělují si role. Kluk, který se stal pejskem, si vybírá z děvčat představitelku kočičky. Vyber tu, která je mu nejsympatičtější. Takže se řeší i vztah kluků a děvčat. Některé scény jsou rozehrány, jiné pouze odříkané. Nejnápaditěji je rozehrána scéna vyhánění myší ze spíše švadleny. Děti jsou na jevišti přirozené. Dobře mluví, i když tady jsou ještě rezervy v práci s hlasem při sborovém přednesu. Děti vědí, o čem hrají, mají kontakt. Kostýmování je ponecháno v rovině civilu. Jednalo se o ukázku kvalitního školního divadla, které naučí děti základům jevištní mluvy, pohybu a kontaktu. Soubor získalčestné uznání za hru se slovy a příběhem.
Dramatická Ondatra ZUŠ Jihlava: Standy kopec (Martin Kolář a soubor)
Po loňském úspěšném představení Deset tisíc mil pod mořem na motivy děl Julese Vernea se letos se stejnou vervou pustil vedoucí Martin Kolář se souborem Dramatická ondatra ze ZUŠ Jihlava do kompletně autorského počinu s názvem Standy kopec. Jevištní mluvou ve verši vázanou je formou reklamy představen zábavný park Standy Kopec. Návštěvníkům je zde nabídnuto na vlastní kůži okusit různé filmové žánry (horor, western, krimi, pohádka...). Pozvání nelze odolat, a tak se plnou parou vpřed vstříc zážitkům šine vlak plný dychtivých návštěvníků. Mezi nimi jsou mimo jiných i zkraje nenápadná, posléze však klíčová japonská turistka Naoko Monogatari a všetečná kontrolorka Vilma Vidímvásová. Majitel parku Standa Kopecký, jeden z mála lidských zaměstnanců parku (zbytek jsou především roboti), vítá všechny s otevřenou náručí a s úsměvem
na líci. V parku se ale něco pokazilo - roboti jedou ve špatném programu. Ze sedmi statečných kovbojů se stává sedm trpaslíků, zäpohádky je horor a majitele a šéfa parku chce velkou palicí po hlavě praštit zmatený mužík. Původně nabídnutá žánrová čistota se kalí nepřehledným chaosem, návštěvníky jímá hrůza. Standa slibuje nápravu a postupně upgraduje roboty do správného režimu, ale systém stále padá a nikdo neví proč. Až do chvíle, kdy vyjde najevo, že nenápadná japonka Naoko Monogatari je ve skutečnosti dcerou majitelů konkurenčních zábavních parků s celosvětovou působností a jejich záměrem je Standy kopec zničit. Ve správnou chvíli udeří mužíkova palice a Naoko je pacifikována. Mužík není překvapivě robotem, ale další lidský zaměstnanec pan Klejzar, který je po tomto statečném činu odeslán svým šéfem Standou Kopeckým na úklid
toalet. Když to vypadá, že už nic nebrání obnově fungování parku, zasáhne kontrolorka Vilma Vidímvásová – praští mužíkovou palicí Standu.
Příběh je to, jak vyplývá i z výše uvedeného stručného popisu děje, velmi košatý se spoustou odboček i přípojek. Ve výsledku, resp. v celku, je však poněkud rozklížený. Výkony herců nejsou příliš vyvážené – některé výstupy neadekvátně vyčnívají a jiné se naopak ztrácejí. Je vidět i velká rozdílnost ve vybavenosti. Celek zkrátka moc nedrží pohromadě. Přes uvedené výhrady se jedná o zajímavý pokus o autorské divadlo. Soubor byl doporučen do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna Svitavy 2018.
Divadelní soubor Struhadlo DDM Pelhřimov: Tři smutky (podle knihy Marky Míkové A smutek utek)
Vedoucí Jitka Vachková souboru nabídla skupině sedmi pubescentů knihu o smutcích. To je téma této věkové skupině velice blízké a mladí se v něm našli. Zdramatizovali tři smutky – „šedý“ – o problému kluka s nervózní matkou a povinností jít do houslí, ze smutku jej vytrhne kamarádka, která má narozeniny; „béžový“ – o smutku z vyčlenění ze skupiny, který pomůže vyřešit hlídání pejska paní učitelky a třetí „černý“ o smutku z nepochopení v rodině, který vyřeší pomoc zraněné kamarádově babičce. Jednotlivé části odděluje tanec dětí a hra s červenými balónky, na kterých jsou písmena, která tvoří nápis SMUTEK. V závěru se promění pouze v UTEK. Jednotlivé smutky jsou představovány i tanečnicí pohybově. Mladí herci jsou velice dobře vybaveni mluvně i pohybově, na jevišti jsou přirození. Sami si vybírali i doprovodnou hudbu. O tématu smutku si dlouho povídali, takže dobře vědí, o čem hrají. Zároveň představení sloužilo jako jejich terapie. Soubor získal čestné uznání za pokus o
ztvárnění vážného tématu.
Grulík, 4. ročník ZUŠ Nové Město na Moravě: Přeshádky (Petr Nikl)
Jako poslední představení přehlídky jsme měli možnost zhlédnout Grulíka ze ZUŠ Nové Město na Moravě. 4. ročník LDO sáhl po nonsensových a hravých textech Petra Nikla z knihy Přeshádky. Kniha sama o sobě je psaná hravou formou doplněnou o spousty nonsensových obrázků, hlavolamů a skládaček. Vedoucí souboru Lada Pokorná přiznává, že kniha a její hravá podoba byla jediným zdrojem pro vznik a vývoj inscenace. Děti si vybraly takové texty, které jim přišly vtipné, zajímavé nebo do kontextu inscenace vhodné. Setkali jsme se tedy s koláží nonsensových textů, které nestavěly dramaturgický oblouk ani jakoukoliv dějovou linku. I když se scénář skládá pouze z výňatků z knihy (bez jakýchkoliv přepisů a úprav), přesto představení zanechalo v divákovi pocit nějaké emoční linky. Nejde přesně říct, o čem celá inscenace vypovídá, ale díky příjemně
„převyprávěným“ nonsensovým textům doplněným o pohybové kreace (které pomáhaly vytvořit atmosféru), odcházel divák s pocitem, že se něco milého odehrálo. Inscenace tedy pocitově a emočně obsáhla smysl jednotlivých Niklových textů a za pomocí vizuálna (černě zvolené kostýmy, světelné šero) a pohybových obrazů vytvořila jakýsi pocitový příběh, který měl začátek i tečku. Dalším podkresovým prvkem byl zvukový doprovod na činelky, který se však vyskytoval na velmi neurčitých místech. Jednou byl výrazný, jindy byl sotva slyšet. Možná by se soubor měl víc zaměřit na hlasovou a pohybovou stránku inscenace a zvukovou úplně vynechat – nebo jí najít přesný význam a umístění v inscenaci. Otázkou je, nakolik hlavní myšlence inscenace a smyslu Niklových textů porozuměli samotní herci. V některých okamžicích jsme se setkávali s pravidelným střídáním replik přesně podle dob – bez energie a hlasové intonace, což vedlo k myšlence, že se děti naučily texty tak, jak jdou za sebou – respektive, kdo po kom mluví, a tím ztratily ponětí o významu textů a kontextu hry. Hravost a energie se však výrazně objevila v pohybových kreacích, které chvílemi přecházely do kratičkých divadelních situací. Inscenace byla jako améba. Chvíli jí trvalo, než se rozvlní každý její článek těla, a v momentě, kdy se to podařilo (vše synchronizovalo), postupně opět utichla a zmizela v nehybnost. Stálo by za úvahu se víc zaměřit i na energii v interpretaci textu – přesně udat temporytmus jednotlivých replik, artikulaci, chuť převyprávět texty a zároveň se pokusit naleznout
společné téma nebo jen náladu, na které se shodne celý soubor – pochopí a bude mít chuť interpretovat. Přes uvedené problémy se jednalo o ukázku poctivé a zajímavé hledačské práce. Soubor byl doporučen do širšího výběru na národní přehlídku Dětská scéna Svitavy 2018.
Jaroslav Dejl