Texty: Divadelní HROMADA, léto 2002, Regionální loutkářská přehlídka

Regionální loutkářská přehlídka Hradec Králové,
Divadlo Jesličky, 5. - 7. dubna 2002
Pořadatelé: Středisko amatérské kultury IMPULS Hradec Králové Divadlo Jesličky, Volné sdružení východočeských divadelníků
Lektorský sbor: Luděk Richter, Daniela Weissová, Jaroslav Ipser, tajemník Jan Merta

PROGRAM:
DNO Hradec Králové - Jiří Jelínek: Oslík. Režie: DNO, scénografie: Klára a Dora Dernerovy, hudba: „Strýc Josef“.
Céčko Svitavy - Antonín Mareš: SLON. Překlad z němčiny učinil autor. Režie: Karel Šefrna, úprava: Petr Mohr, Blanka a Karel Šefrnovi. Scénografie: Jindra Pevný, hudba: Karel Šefrna.
KÁJA, ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové - H. Ch. Andersen: PRINCEZNA NA HRÁŠKU. Úprava a režie: Jiří Polehňa, scénografie:J. Polehňa a Karolina Rozsívalová, hudba: Karolina Rozsívalová -
Loutková scéna Smiřice - Nina Gurevičová: KAČÁTKO. Režie: Jiří Zahálka, scénografie: Vladimír Leština
„Tak co?“ ZUŠ Chlumec nad Cidlinou - J. Křešnička: KUŘÁTKO TINKA. Úprava, scénografie, režie: kolektiv
DdDd ZUŠ Děčín - BYLO, NEBYLO … - Jak kvůli vajíčku šel kohout na zámek (rumunská lidová pohádka) - Hebe, hebe, hebere (podle pohádky Modrý kahanec bří Grimmů napsala M. Mašatová). Režie: Jana Štrbová, Alena Pavlíková, hudba: Jana Štrbová, scénografie: Marcela Sufčáková, Jana Štrbová
OČKA, ZUŠ Žamberk - MŮJ KOCOUŘÍ DENÍK. Jiří Kolář: Z deníku kocoura Modroočka. Úprava, režie a scénografie: Olga Strnadová. Hudba: Olga Strnadová a Karel Šefrna.
„Martínek“ TJ Sokol Libáň - Zdeněk Schmoranz: ZAČAROVANÝ LES. Úprava: Matěj Kopecký, režie: Jan Řezníček, scénografie: Miloš Buchar, hudba: Vlastimil Košvanec.
FAKARIÁTI, ZUŠ Vysoké Mýto - Miguel de Cervantes: NÁŠ DON QUICHOTE. Úprava a režie: Irena Truhlářová
Záchvat, ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové - N. I. Petuchov: NADĚŽDA. Úprava a režie: Jiří Polehňa, scénografie: kolektiv. Hudba: Monika Janáková.
DNO Hradec Králové - J. Jelínek – DNO – Jan Kratochvíl: REVUE. Režie: Jiří Jelínek DNO, scénografie: DNO, hudba: Jan Kratochvíl DNO.
„Tak co?“ ZUŠ Chlumec nad Cidlinou - Jan Werich: O LAKOMÉ BARCE. Úprava, scénografie, režie: kolektiv.
Divadlo Jesličky, ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové
TYGR, MNICH A ŠAKAL, STROM, KRÁVA A CESTA A MIRKA. Indická pohádka. Režie a hudba: Jolana Brannyová, scénografie: Mirka Venclová.
MY TŘI, ZUŠ Žamberk – ČTVERO. Jiří Kahoun: Ze zahrádky do zahrádky. Úprava, režie a scénografie a hudba: Olga Strnadová.
Bruncvíkové, Dramatická školička Svitavy - kolektiv: DROBNÉ ETUDY. Režie: Jana Mandlová, scénografie: kolektiv.
Divadlo Jesličky, ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové, 3. roč. II. cyklu - P. Merimeé, I. Halevy, H. Meilhac: CARMEN. Překlad: Eliška Krásnohorská. Úprava, režie a scénografie: Jolana Brannyová. Hudba: Bizet, Pulchertová, Brannyová.

KRAJSKÁ LOUTKÁŘSKÁ PŘEHLÍDKA
...se konala v hradeckém Divadle Jesličky 5.-7. dubna 2002 a bylť to v kraji obvyklý maratón: 16 představení od páteční noci do nedělního poledne. Byl to však maratón, při němž se téměř zázračně našlo dost času nejen na setkání s přáteli, ale i na analytické popovídání si se soubory o jejich inscenacích, pro nějž (až na drobné výjimky) motivací nebylo předvést jaký že jsem odborný pašák, nýbrž hledat, poznávat, učit se.

Přehlídka měla ve východních Čechách obvyklou vysokou úroveň, geografické zastoupení od Svitav přes Chlumec nad Cidlinou až po Děčín, věkový rozkmit hrajících od devíti do nespočetna (to kvůli taktu) let a spektrum od marionetové tradice Začarovaného lesa (Martínek TJ Sokol Libáň), spodovkové klasiky Kačátka (Loutková scéna Smiřice), stolečkové Princezny na hrášku (Kája, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové), či rakvičkárenských Drobných etud (Dramatická školička Svitavy), přes intelektualizující experiment Našeho Dona Quijota (Fakariáti, ZUŠ Vysoké Mýto) až po formální experiment Carmen (ZUŠ Na Střezině).

Porota nadělila následovné ceny:
- souboru Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou za výrazný posun v tvorbě (Kuřátko Tinka)
- Tereze Pyciakové a Vojtěchovi Všetičkovi za herecký výkon v inscenaci Čtvero (My tři, ZUŠ Žamberk)
- Mirce Venclové za herecký výkon v inscenaci Tygr, mnich a šakal; Strom, kráva a cesta a Mirka (Divadlo Jesličky, ZUŠ Na Střezině)
- souboru Záchvat, ZUŠ Na Střezině za výtvarné pojetí loutek a práci s nimi v inscenaci Naděžda
- souboru DNO Hradec Králové za osobité pojetí inscenace Oslík
- Jindrovi Pevnému za scénografii k inscenaci Slon (C Svitavy)
- Karlu Šefrnovi za hudbu k inscenaci Slon (C Svitavy)
- Olze Strnadové za scénografii a hudbu k inscenaci Můj kocouří deník (Očka, ZUŠ Žamberk)
- souboru Očka, ZUŠ Žamberk za loutkohereckou práci v inscenaci Můj kocouří deník
- souboru DdDd ZUŠ Děčín za inscenaci Bylo, nebylo
- zvláštní cenu souboru DNO Hradec Králové za inscenaci Revue.
Zbývá šest inscenací, které porota navrhuje či nominuje na Loutkářskou Chrudim a o které si jistě zaslouží být zmíněny podrobněji.

TAK CO? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou: O lakomé Barce
Přinutit diváka, aby se odtrhnul od zažitého vnímání Lakomé Barky v podání Jana Wericha je velmi, velmi obtížné. Mladému chlumeckému souboru, jenž se začíná stavět na vlastní nohy, se to poměrně úspěšně daří. Především tím, že hraje Barku tak, jak ji cítí, tedy i trochu jako hru o tom, jak hrají Barku. Tyto zcizující momenty jim pomáhají zbavovat se tíže celistvého "dramatického oblouku" poměrně pevně provázané Werichovy prózy.
Zbavit se ho úplně je však téměř nemožné, což ukazují některé odnikud či nikam nevedoucí nitky, vzniklé krácením a zejména odstraňováním vyprávěcího partu. Tak např. úplně zanikne rekapitulační význam závěrečného konstatování, že Barce narostly přes noc dvě boule (tu prvou, způsobenou pádem z učitelovic okénka nám totiž inscenátoři nesdělili). Jiné nepřesnosti či oslabení vazeb struktury textu pak vznikly následkem zjednodušení v jevištním provedení. Jak může Kubát poznat v Barce, schované v pytli, zloděje, je stejně nejasné, jako jak může učitel vidět v kolouchovi, schovaném v pytli, jednoho z žáků sedících v lavici. Potlačen je motiv červenky, odůvodňující to, že Barka požádá učitele o zakopání prasete - a tím znejasněna i celá učitelova lest.
Je tu však i řada dobrých řešení. Hezký je nápad s prasaty - nafukovacími balónky (to se to panu učiteli vráží hřebík do hlavičky!). Dobrý je i princip proměňovatelného leporela před nímž deseticentimetrové pidimarionetky na drátě (špejli?) hrají. Funkční je i řešení učitelových dětí kolektivní loutkou. Je naděje, že dlouholetá práce Romany Hlubučkové přivede v Chlumci na svět nový samostatný soubor. Přesto, že má k dokonalosti ještě kousek cesty před sebou, podařilo se souboru vytvořit zábavnou, inteligentní, příjemně hravou inscenaci, která by mohla udělat radost divákům závěrečné loutkářské pouti 51. LCH, na níž ji porota tímto doporučuje.

C Svitavy: Slon
Indie, ó Indie! V té Indii se narodil slon, jemuž se moc nechtělo pracovat, a tak se rád nechal ulovit a odvézt do té krásné, bohaté Evropy, kde se jen prochází po zahradách... Jenže v Holandsku se ukázal být moc velký i koupil ho Němec, jemuž však slon rozbíjel porcelán, a tak se rozhodl přivést ho k smrti a prodat do sbírek J. W. Goetha. V muzeu si sloní kůže povídá s hlídačem o osudech lebky hlídačova dědečka a vyjádří touhu před smrtí se přeci jen vrátit do Indie. Cestou však kůže umírá a na místo ji přiváží hlídač. Jaký byl, tak i žil...
Céčko, ó Céčko! Vynikající muzika (tentokrát s naivistickými verši) a muzikálnost. Nápaditá, funkční a pohledná scénografie - obrazy tvořící dynamické pozadí i plošní sloni, ptáci, hadi a lidé (byť - doufejme - zatím ne zcela uspokojivě hrající co subjekty). Autentické osobnostní herectví prakticky všech sedmi protagonistů obměněného souboru. Zajímavá (byť zatím asi ne vždy zvládnutá) práce se světly.
Problémy, ach problémy! Ty hlavní jsou dva:
1. dramaturgicko-režijní. I když asi nebudeme chtít po poeticky rozbíhavém textu dramatickou stavbu (a už vůbec ne od Céčka "doslovnost"), potřebovali bychom alespoň zřetelnější směřování a režií zdůrazněné akcenty tématické, jež by nás udržovaly v napětí. V tuto chvíli má větší místo a význam exposice rodinných a sociálních vztahů čerstvě narozeného slona, než to, co vlastně slon chce, oč mu jde a jak a proč to dopadne. Motiv lenosti je lehce nadhozen, na dlouho mizí, bez usouvztažnění k ostatním motivům a dějovým faktům se na chvíli zas vynoří a nikdy neuzavře. Trochu bezvýznamně vyznívá smrt slona. Trochu nejasná je funkce epizody hlídačova dědečka. Trochu slepá je kolej pana Goetha. Trochu pro sebe jsou ptáci (jakkoli roztomilí).
2. režijně-loutkoherecký. Postavy loutkami prezentované vnímáme spíše jen jako označení postav (já jsem slon, já jsem německý sloužící...) než jako jednající subjekty. Výsledkem čehož je (krom upovídanosti části holandsko-německé) nedostatek našeho ztotožnění především s hlavním hrdinou a tím také snížený zájem o to, jak dopadne.
Samozřejmě! Céčko má šarm, který to vše dokáže zakrýt. Ale má také na to, aby nic zakrývat nemuselo. A má tři měsíce, takže se dost možná - jako obvykle - budeme na LCH divit, jak se nám to "pořadí" zamíchalo. I kdyby však ne, stojí inscenace Slon už v tuto chvíli za vidění - a tedy i za navržení do širšího výběru na 51. loutkářskou Chrudim. Porota tak činí.

DNO Hradec Králové: Oslík
Oslík je pokračováním "seriálu" inscenací Dna na principu provokativních parafrází známých příběhů, pohádek, mýtů... obracených naruby většinou v pointě. Tentokrát jde o příběh oslíka, který musel tak dlouho vozit děti, až je začal nemít rád, a když pak jednoho dne požádal jeho a jeho kamaráda volka o přístřeší jakýsi manželský pár a v chlévě se jim narodilo děťátko, kvůli němuž dal tamní vládce vyvraždit všechna nemluvňata, osel byl šťasten - už nemusí vozit děti.
Tuto anekdotu rozehrává dvojice herců před orchestrem sedícím za nimi pomocí hadrového manekýna osla, k němuž se později přidají i další tři zmíněné postavy - a rozehrává ji s úspěchem. Nejen dík tomu, že tento druh černého až drastického humoru je momentálně žádán, nejen díky již vypracovanému stylu souboru, ale i dík dynamice, napětí i poměrně přesnému herectví a loutkoherectví.
Diváci se smějí - anekdota plní svůj účel. Ale přeci jen bych tu přivítal - při zachování všech parametrů anekdoty, v čele s její zábavností - hlubší význam na jejím dnu. Neb jsou anekdoty, při kterých se jen zasmějeme - a nic. A jsou anekdoty, při kterých se zasmějeme - a ještě něco zůstává. A dno už vícekrát (v Rychlých šípech, Báji, Rybstory...) prokázalo, že má i na ty druhé.
Ale možná, jde jen o akcenty a vyváženost jednotlivých motivů: kdyby loutkový oslík víc existoval jako jednající subjekt, s nímž se můžeme solidarizovat, kdybychom opravdu důrazně pocítili nesnesitelnou namáhavost, ba otravnost jeho práce, kdyby tolik nedominovalo chtě nechtě silné téma betlémské, kdyby...
Buď jak buď desetiminutová drobnička zaujala natolik, že ji porota navrhuje do širšího výběru 51. loutkářské Chrudimi.

OČKA ZUŠ Žamberk: Můj kocouří deník
Čtyři dívky, jeden chlapec a jejich vedoucí si vybrali několik epizod s oblíbené knihy Jiřího Koláře, spojených tématem postupného poznávání světa (broučci, žížala, jak vylézt na strom, jak prolézt plotem...), jež vyústí do setkání s maličkou hladovou Kiki, jíž Modroočko předává své znalosti, a do závěrečného kočičího koncertu na střeše.
Pozoruhodná funkční scénografie s řadou okouzlujících "udělátek" a fórků je založena na dvou plánech: ze zmenšeného modelu zahrady (u nějž Modroočko vždy formuluje své poznání, čím zároveň evokuje formu deníku) je vždy "vyňat" zvětšený detail (strom, křoví, plot, sušák prádla), na němž pak zhruba desetileté děti hrají látkovými manekýny koček a kocourů - a budiž vyzdvihnuto: hrají loutkářsky příkladně. Ve významech i v tvaru přesné loutkoherectví s citem pro detail, dokonce i v synchronizaci, kdy dva páry koček vede po třech vodičích, bylo nejlepší ukázkou práce s loutkou na celé přehlídce.
Zvláštní, nevykalkulovaná dětská něha jdoucí z malých herců, z písniček i scénografie je korunkou toho všeho, svědčící o kvalitě a hloubce pedagogické práce skryté za celou tvorbou. Divák divadelního představení, jenž nemůže být u celého procesu složité a náročné pedagogicko-umělecké práce, nemůže ji zahlédnout jinak, než skrze inscenaci. Jen dobrá pedagogicko-umělecká práce může u dětského souboru přinést dobrou inscenaci. Výsledek v podobě kvalitní inscenace se však také podařit nemusí - jak už to u umění bývá - a zmíněnou práci to nijak nesnižuje. Tady se však příkladně vydařilo obojí. To, co baví diváka a sděluje mu něco, je hra bavící i hrající děti. Snad nejlepším příkladem je hned úvodní boj kocourka s ubrusem a talířem, vystihujícím skvěle klučičí mentalitu. Děti vidí, slyší, cítí sebe navzájem i nás - diváky a jsou herecky tvárné. Vyvrací bonmot, že děti a psi na divadlo nepatří. Inscenace je na hony vzdálená zneužívání roztomilosti dětí - je důstojná vzhledem k dětem i dospělým.
Problémy či mezery jsou hlavně v dramaturgii a režii. Především nejsilnější a nejlépe tvarované a tedy i nejpůsobivější téma - téma opuštěnosti a samoty Zelenoočky přichází brzy po začátku a ničím ani rovnocenným již není dostiženo; i téma co je to mít rád vyznívá spíše verbálně.
Nejvíce však chybí celkové směřování jednotlivých příhodiček a jejich završení. U Koláře je jím založení vlastní rodiny a zplození dalších kočičích dětí, v inscenaci jen přeříkání všech nabytých pouček Kikině a následný, ve funkci poněkud nejasný závěrečný kočičí koncert. V důsledku toho celek působí dojmem určité neukončenosti, nenaplněnosti, charakterizované posledním zápisem Modroočkovým: "Zítra je taky den". Mohlo se skončit včera stejně dobře jako zítra.
Klady inscenace však vysoko převažují nad nedostatky. Můj kocouří deník je nejen příjemným pohlazením, ukázkou práce s dětmi, ale i inspirativní přehlídkou nápadů, neotřelých postupů a originálních řešení. Proto ho porota navrhuje do širšího výběru 51. loutkářské Chrudimi.

DdDd ZUŠ Děčín: Bylo, nebylo
Pod tímto názvem uvádí soubor starších dětí dvě pohádky volně spojené písničkovým rámcem.
Ta prvá - rumunská lidová pohádka Jak kvůli vajíčku šel kohout na zámek - vypráví o dědečkovi, kterému se zají kaše a zachce vajíčka, ale protože má jen kohouta, ten mu jde na zámek pro vajíčko, kokrháním probudí a popudí císařský pár, má být utopen, vypije však rybník (?), upálen, uhasí však pec vypitou vodou a nakonec se úspěšně vrací.
Inscenace nese sebou určitý handicap své předlohy, nepříliš soustředěné v ději i v tématu, které také v inscenaci poněkud zanikají a nedávají příliš možností k jednání. I práce s loutkami (dlaňovými slepicemi a kohoutem) má ještě rezervy jak v stylizaci, tak především v dohledání přesnějších významů pohybové akce.
Druhá pohádky - Hebe, hebe, hebere - je inscenátorům pevnějším základem. Pohádka bratří Grimmů ve zpracování Milady Mašatové a úpravě vedoucí souboru Jany Štrbové prolíná známý příběh o kahanci (v jiných zpracováních křesadlo) s příběhem potulného loutkáře, který je násilím odveden od svých loutek do války. V ukázce umění loutkáře Matěje se hraje marionetami, heberkové jsou skvěle zvládané maňásky, zbytek herecky.
Pokus najít tématický svorník obou plánů v touze po svobodě je chvályhodný, ale k jeho dotažení ještě kousek zbývá: v úvodní ukázce z Matějova marionetového repertoáru není dostatečně akcentován; proč Matěj naznačí snahu vrátit se k loutkám jen po prvé bitvě? proč k nim nezaujme žádný vztah po propuštění z vojny? proč se k nim nenavrátí ani po uzdravení rukou?
Za dořešení by stálo i několik dalších motivů: zdůraznit podíl králky na křivdě učiněné Matějovi; proč jsou heberkové od začátku k Matějovi tak vstřícní (to nejsou jen obyčejní sluhové poslušní svého pána - jsou to skuteční přátelé)? a je pak přijatelné zahodit s kahancem zpátky do propasti?
A otázkou zahrnující celé Bylo, nebylo je i důvod pyžamového kostýmování: celek není nocí, spánkem, sněním či čímkoli dalším s pyžamem spojitým nijak určen a dílčí situace s ním spojené (probuzení císaře a císařovny či unesení králky a krále za noci) mají vskutku jen dílčí význam.
Největším, drobné nedostatky zastiňujícím zážitkem celé inscenace je však autentický herecký a loutkoherecký výkon (zejména všech dívek), podmanivá hudebnost, dobrá scénografie, výborný temporytmus a především energie, která z celé inscenace vyzařuje. Tři měsíce, které zbývají do LCH mohou leccos změnit. Děti rostou rychleji, než se zdá, mívají větší problémy s fixací, bývají emotivně labilnější, inscenace se jim může omrzet... Na druhé straně je to však i dost času k tomu, řadu věcí pozměnit, dopracovat - a třeba i tím zachovat strhující náboj, který dnes inscenace má.
Na krajské přehlídce v Hradci Králové šlo o nejucelenější loutkářskou inscenaci, pročež ji porota jednomyslně nominuje k přímému postupu na 51. loutkářskou Chrudim.

DNO Hradec Králové: Revue
Po slovníkové definici revue se nám od pětice mladic a pětice mladíků dostane revue: pásma básní, písní, hudebních, pohybových, loutkářských, quasi- a paraloutkářských čísel, ba i diapozitivového hororu. Je to recesně mystifikační pásmo s parodickými prvky, jehož materiálem jsou kulturní a pseudokulturní moderní a módní mýty, manýry a klišé naší doby, jimiž se inscenátoři na jedné straně baví a na druhé straně je demaskují a zesměšňují. Někdy jde o asociace či krátká spojení v oblasti slova a obrazu, jak je tomu třeba u Ikara - okřídleného autobusu, který se zřítí po přiblížení slunci-baterce, která jej oslní. Jindy slyšíme pozoruhodné verše založené na vícevýznamovosti slov či zdánlivě jen na obrácení situace, jako v básni o rohlících, čekajících ve frontě na lidi, jež v sobě skrývá až existenciální pointu o čekání na vykoupení - to vše v recitaci rapového střihu, jak ji známe z inscenací pražského Vpředu z dob, kdy mnozí herci Dna ještě ani nebyli na světě. Postmodernismus tu není jen prázdnou formou, ale i obsahem a zároveň objektem hodnocení. A především je to výborná zábava.
Její prvou předností je, že je autentická nejen v provedení, ale hlavně ve vztahu k inscenátorům, je to na první pohled vyjádření světa a jejich vztahu k němu jejich očima, v jejich cítění. Jsou sví a přitom neztrácejí kontakt s divákem, není v tom svévole ani naschvál.
Další předností této revue je kvalita "řemeslného" zvládnutí všeho, co se předvádí. Básně obstojí jako básně, které by bylo milé moci si přečíst, písně by bylo příjemné slyšet jako samostatný recital šansonů a hudební čísla jako samostatný koncert, stejně by obstály i kreace pohybové a taneční či prvky loutkářské. Všichni jsou velmi přesní, ukáznění, sehraní a zároveň tvární a uvolnění. Je tu vidět spousta poctivé, pečlivé a promyšlené - leč neupachtěné - práce.
A její předností hlavní je, že je chytrá: pořád je o něčem, ač na povrchu se může zdát jako pouhá "bžunda". Je ukázkou toho, že často zneužívané pojmy jako absurdita, nonsens, paradox neznamenají vršení nesmyslů, jež jsou jen přímým otiskem autorova vnitřního zmatku životního i uměleckého, neukázněnosti a neschopnosti tvořit a vybírat záměrně. A je vcelku jedno, jestli umělec to všechno činí do značné míry racionálně, či zda jde o spontánní a intuitivní umělecký čin, podložený talentem a vnitřní kontrolou. Měřítkem je výsledek.
Dno je typické multikulturní společenství mladých lidí, pro které je jejich umělecký projev způsobem života. Jejich ideálem není co nejpřesněji naplňovat ten či onen kánon, zapadat do toho či onoho šuplíku, nýbrž vyjádřit co cítí, co je zajímá a co je baví prostředky, které se jim k tomu zdají nejvhodnější. Tak, jak to ve skutečném umění bývá.
Místo hradecké Revue je kdesi mezi několika obory. Rozhodně to není v pravém slova smyslu loutková inscenace. Loutkovost pro celek určující není. Jinými slovy: kdybychom vypustili ta čísla, v nichž se předmět-objekt stává jednajícím subjektem, Revue by mohla existovat i nadále.
Ale rozhodně by v této podobě těžko vznikla, nebýt loutkářského myšlení party Dna, obohaceného o daleko širší spektrum současné divadelnosti. A v tomto smyslu je vskutku inspirativní právě pro loutkáře. Její navržení na 51. LCH coby inspirativní inscenace odráží snahu po pokud možno přesném odborném pojmenování reality - a venkoncem i snahu o eliminaci osočení souboru z nedostatečné loutkovosti, jež se zajisté objeví. Inteligentní čtenář jistě pochopí, že nejde ani o 2. ligu (naopak), ani o vylučování z oboru (naopak), leč o přesnost a spravedlnost (jsou-li v lidských silách). Dík stejnému statutu měla v minulosti LCH možnost vidět tak vynikající inscenace jako ...jako pel svitavského Céčka, Pět variaci na další pohádku pro Františku či Sežrané spisy bechyňských Tatrmanů nebo Podobiznu plzeňského Rámusu.
Hradecká revue je oborově téměř nezařaditelná. Jsou tu prvky loutkového divadla, výtvarného divadla, šansonu, ba i dadaisticky pojatého "neviditelného divadla"... ...a inscenátoři sami žertem uvažují, zda by dík diapozitivové sekvenci neměli usilovat o festival filmový. Dokud nebude vytvořena přehlídka postmodernistických revue, nebude patřit nikam. Snad jedině na Šrámkův Písek, definovaný jako přehlídka netradičního autorského či mladého divadla - protože toho všeho je tu vrchovatě. Protože se soubor nemůže zúčastnit krajské postupové přehlídky na Šrámkův Písek, dovoluje si jej porota krajské loutkářské přehlídky v Hradci Králové (Jaroslav Ipser, Jan Merta, Luděk Richter, Daniela Weissová) doporučit k postupu na Šrámkův Písek s tím, že Revue bude s největší pravděpodobností patřit k tomu nejzajímavějšímu, co se zde objeví.
Luděk Richter

Víkendový maratón v Jesličkách
Stalo se již téměř tradicí, že východočeská regionální přehlídka bývá nabitá. Bylo tomu tak i letos. Viděli jsme celkem šestnáct (z osmnácti přihlášených) představení loutkářských souborů z Pardubického kraje, Královéhradeckého kraje a z Děčína (a bylo dobře, že děčínský soubor projevil zájem zúčastnit se právě naší přehlídky – ale o tom viz dále). Pro nemoc v souboru se bohužel musel omluvit LS BODI z Jaroměře (byl přihlášen s inscenací původní hry Jany Dvořáčkové Pohádka z temného hvozdu) a nemohli jsme vidět ani Lenku Košťákovou z Jesliček s večerníčkem pro dospělé O neposlušných kůzlátkách, protože právě absolvovala zkoušky na DAMU.

V Divadle Jesličky v Hradci Králové jsme se letos sešli už v pátek večer, a tak se během víkendového maratónu (5.-7.4.) našlo i nezvykle dost času na diskuse s odbornou porotou, které předsedal Luděk Richter a jejímiž členy byli Dáda Weissová, Jarda Ipser a Honza Merta. Měli jsme se příjemně i díky vzorné péči „jesličkářů“ – péči technické i kuchařské a vlastně i zásobovací, protože stále bylo co jíst a pít a přitom nás bylo víc než dost.

Zajímavé (i když nikoliv nové) je, že převážná většina inscenací vznikla na půdě zájmových uměleckých škol a je jistě pozitivní a inspirativní sledovat práci pedagogů a také postupný vývoj schopností jejich svěřenců, neboť v řadě případů vidíme, jak nám rok od roku vyrůstají – nejen fyzicky, ale i „loutkářsky“. Je tomu tak již několik let a je velmi potěšující, že někteří absolventi „zušek“ pak u loutkového divadla nadále zůstávají. Pravidelně se setkáváme s výsledky pedagogické a divadelní práce Oliny Strnadové (Žamberk), Romany Hlubučkové (Chlumec), Jany Mandlové (Svitavy), Ireny Truhlářové (Vysoké Mýto), Jirky Polehni a Jolany Brannyové (Jesličky Hradec Králové).

U Olinky obdivuji, jak dokáže i se začínajícími dětmi vytvořit působivý divadelní celek, aniž by s nimi jakkoliv manipulovala – na jedné straně vidíme ukázněnost, řád a jejich plné soustředění, na druhé pak i svobodu a volnost, s níž se projevují. A cítíme především také vztah mezi Olinou a dětmi – laskavost, důvěru, partnerství…Cítíme to vždycky – ať už je Olina s dětmi na jevišti jako jedna z nich, či jen jako hudební doprovod stranou na kraji scény. To všechno dohromady zprostředkovává divákovi emotivní zážitek, pro který rád přehlédne, když se něco z hlediska divadelního tvaru tak úplně nepovede. Letos jsme viděli dvě představení. Prvním z nich byl Můj kocouří deník podle knížky Jiřího Koláře Z deníku kocoura Modroočka (úprava, režie a scénografie Olina, hudba Olina a Karel Šefrna). Odehrávalo se na dřevěném soklu: nejdříve jsme uviděli plochu zahrady s domečkem, ploty a dalšími prvky, která fungovala při „psaní deníku“ a postupně se otáčela tak, jak se nám ty které prvky objevovaly zvětšené pro jednotlivé scénky - setkávání se Modroočka s dalšími kočkami, poznávání světa až k zařazení se do kočičí společnosti. Všechno velmi přesně reflektovaly písničky. Loutky koček byly hadrové a další „potvůrky“ vyskytující se v zahradě droboučké, jednoduché. Přestože v této inscenaci hrály poměrně malé děti, byla jejich vybavenost velmi dobrá – jak ve slovu a písni, tak v přesné animaci loutek. Snad by se dalo vytknout jen to, že scéna, která vyznívá nejsilněji (setkání Modroočka se Zelenoočkou) se odehrává hned na počátku a nic už ji pak nepřekoná. Ale i tak – klobouk dolů! Druhé představení nazvané Čtvero hrála Olina společně s dvěma nejmenšími dětmi (kolik jim tak může být – osm, devět?) a čerpala z knihy Jiřího Kahouna Ze zahrádky do zahrádky. Viděli jsme čtyři drobné příběhy vážící se k ročním obdobím, provedené jednoduchými prostředky – drobnými loutečkami na „scéně“ z vlastních těl, s písničkami. Celek nese všechny atributy Olinčiny práce, o nichž jsem psala výše. Pokud bychom chtěli představení hodnotit z hlediska výstavby a gradace, pak by mu bylo možné vytknout, že nesilněji vyzněl první příběh jarní. Ale i tak jsme si užili.

U dětí Romany Hlubučkové ze ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou jsme zvyklí na dobrou mluvu a vůbec kultivovanost jejich projevu. Tak tomu bylo i tentokrát. Setkali jsme se s dvěma představeními souboru „Tak co?“, jehož členy jsme už párkrát viděli. A je třeba říci, že svoji praxi nezapřou. Inscenaci hry Josefa Křešničky Kuřátko Tinka si děti upravily, výtvarně vybavily i režírovaly samy (za supervize Romany, pochopitelně). Hrály s maňásky nad paravánem, s divadelně vypointovanými situacemi. Snad jen méně razantně, než by zvolený druh loutek vyžadoval. Také plošné rekvizity (kost, vajíčko) práci s maňásky moc nepomohly. Ale v každém případě nás potěšily. Stejně tak i druhým představením Lakomé Barky. To odehrála dvě děvčata na stole malinkými marionetkami v dekoraci – leporelu. Nadchly nás loutky prasátek – před námi nafouknuté růžové balónky s namalovaným rypáčkem, očima a ušima. Opět úprava, režie a scénografie kolektiv. Bylo to vtipné, vypointované (jak nádherně vyšlo například bodnutí prasete!) a hlavně své, což nás donutilo zapomenout na charakteristickou interpretaci Jana Wericha i známý loutkový film.

Bruncvíkové z Dramatické školičky Svitavy nám předvedli Drobné etudy. Už sám název hovoří za všechno – šest minipříběhů, jejichž společným jmenovatelem byla práce s maňáskem. S ním začínali, učili se a jistě hodně pokročili. Zajímavá ukázka práce. Pokud bychom ovšem chtěli celek hodnotit z hlediska parametrů divadelního představení, pak je stále ještě na čem pracovat: na razantnější a přesnější práci s maňáskem a rekvizitou, ale i na výstavbě a pointování situací a odstranění zbytečných slov.

Přiznám se, že ač mám vlastní děti, neodhadnu obvykle věk jiných. Ale snad se příliš nepletu, když se domnívám, že představení, k nimž se dostávám nyní, hrály už děti o něco starší. Tedy – děti ! Abych je neurazila – spíš slečny a mladí pánové. Z líhně Jirky Polehni jsme zhlédli dvě představení. Soubor Kája, ZUŠ Na Střezině předvedl (tedy vlastně předvedla – Karolína Rozsívalová) variaci na Andersenovu Princeznu na hrášku (úprava a režie Jirka, scénografie Jirka a Karolína, hudba Karolína). Kája přichází se scénou z kartonu na zádech a ptá se nás, jestli víme, kdo je. Dozvídáme se, že je královna. Rozevírá na stole scénu a malými marionetkami odehrává příběh o tom, jak chtěla oženit syna s pravou princeznou – to je ta, která se nevyspí na hrášku. Nakonec prince dostala ta nejhorší satórie a královnu vyhnala. A ona teď chodí po světě a příběh vypráví. Sledujeme kultivovaný projev. Loutky to Káje moc neusnadňují, protože samy nestojí a tak když s nimi vede dialog, musí je držet. Některé střihy mezi jednáním postav tak nejsou zcela ostré. Také temporytmus je trochu pozvolnější, než by měl být. Ale to je možná ovlivněno tím, že herečka hraje s čerstvě vymknutým kotníkem. Pro soubor Záchvat pak Jirka Polehňa upravil povídku Naděžda, pod níž je podepsán fiktivní autor N.I.Petuchov, ale zřejmě jde o povídku Gogolovu (režie Jirka, scénografie kolektiv, hudba Monika Janáková). Musím se přiznat, že pro mne inscenace byla nesmírně silným emotivním zážitkem – bohužel, ne včetně samotného závěru, takže katarze se nedostavila. V samotném začátku se za znění pro ruské prostředí charakteristické hudby vynořují ze tmy jeviště světla svíček, které herci donesou na rampu, jejímž středem je ikona a která rámuje scénický prostor, tvoří jakoby středu domu. Pod ní v pozadí jsou na stupních vymezeny dva hrací prostory. Hraje se loutkami voděnými zezadu, s rukama na tyči, při práci s rekvizitou občas zafunguje „živá“ ruka vodiče.. Každá loutka má několik vodičů – jsou oblečeni v černém, vidíme jen ze tmy vystupující soustředěné obličeje. Animace loutek je výborná, zvukový plán přesný – ani nedutáme. Sledujeme příběh dvou rozverných studentů teologie, kteří se ocitnou v rodině, kde je nejmladší dcera (či celá rodina?) v noci vlčicí. Když je (údajně?) zabita lovci, má se jeden ze studentů modlit tři noci nad její rakví, aniž by se na ni podíval. Nevydrží, podívá se, zestárne a – najednou ho „schlamstne“ rakev a ozve se vůči druhému studentu: teď jsi na řadě ty. A konec. A já si připadám ochuzená, že mi není jasné, co a proč se stalo. A jaký to má smysl. Jirka při diskusi říkal, že to má být o tom, že každá sranda jednou končí. Ale mně (a vím, že nejsem sama) ten rychlý konec byl nějak málo. Moc bych si přála, kdyby s tím ještě něco udělali. A ještě poznámka – v závěru diskuse na ně kamarádi práskli, že jsou to začátečníci a prvně hrají s loutkou. Nenapadlo by mě to. Všechna čest!

S Mirkou Venclovou, s níž pracuje Jolana Brannyová, jsme se setkali už na loňské přehlídce a už tehdy se všeobecně líbila. Také letos se představila s divadlem jedné herečky s dlouhým názvem Tygr, mnich a šakal;Strom, kráva a cesta a Mirka. Je to indická pohádka (úprava Jolana a Mirka, scénografie Mirka, režie a hudba Jolana). Mirka přijde na scénu v dlouhém plášti a vysoké čepici a začíná vyprávět, zpívat a hrát – nejdříve s molitanovou loutkou tygra, který se chytne do klece. Slibuje mnichovi, že ho nesežere, když ho vysvobodí z klece. Mnich mu uvěří a tygr ho chce sežrat. Kráva, strom i cesta jsou názoru, že za dobro nebývá odpláceno dobrem a že to mnichovi patří, když tygrovi naletěl. Nakonec mnicha lstí zachraňuje šakal a tygr opět končí v kleci. Také mnich s krávou a šakalem jsou molitanové loutky. Ale jinak v sobě Mirčin plášť i čepice skrývají překvapení: obrácením čepice tu máme strom, z rukávu pláště se vysouká cesta… Je to představení ve všech složkách čisté, nápadité, se smyslem pro budování celku. Snad mohla být ještě pregnantněji sdělena filozofie příběhu a zřetelněji proveden šakalův záměr přelstít tygra a zavřít jej opět do klece. Druhou inscenací Jolany a 3.ročníku II.cyklu ZUŠ pak byla Carmen - projekt ambiciózní a nadmíru odvážný. Hraje nám šest děvčat oblečených v nádherných červenočernobílých kostýmech (všechny jsou přece Carmen!), v bílé scéně tvořené látkovými (jakoby krajkovými a vyšívanými) paravány. Hrají malými maňásky a další směsicí nejrůznějších typů loutek, hrají i „živě“, tančí, zpívají. I výběr a použití hudby je odpovídající. Ale v tom množství prostředků a nápadů nám poněkud uniká příběh i postavy samotné. Že je to o tom, že chlapi jsou jen loutkami v rukou žen, jsme si také spíše domysleli, než že by to bylo výrazně provedeno. Ale tvůrkyně vědí, že mají před sebou ještě kus práce a já doufám, že jejich Carmen uvidím ještě jednou, až ji dodělají.

Fakariáti, ZUŠ Vysoké Mýto předvedli v úpravě a režii Ireny Truhlářové Cervatesova Dona Quijota pod názvem Náš Don Quijote. Základním materiálem scény a loutek bylo dřevo – štafle s vrtulí jako větrný mlýn, skrz ně položená dřevěná deska, na níž se hrálo a která se (proč?) občas přesouvala tu víc doprava, tu doleva. Hrálo se i okolo, loutkami z hrubého, jen částečně opracovaného dřeva, z rozštípaných špalků. Mladí lidé působili na scéně příjemně a jistě věděli, co hrají a proč, jaké si v příběhu našli téma. Jen to tak docela nešlo přes rampu. Přiznávám, že jsem trochu tápala, protože jsem ztrácela nit příběhu a chvílemi jsem se přistihla, že sleduji jenom vnější formu a nikoliv obsah, téma. Při diskusi s porotou jsem si ověřila, že jsem nebyla sama, kdo to takhle vnímal (nebo nevnímal?).

Ve výčtu souborů „zušek“ se dostávám k tomu, který byl u nás poprvé, protože zdaleka: DdDd ZUŠ Děčín vedenému Janou Štrbovou. A myslím, že mohu napsat nejen za sebe, že jsme byli rádi, že projevil zájem o účast právě na naší přehlídce, protože ji rozhodně obohatil a moc nás potěšil. Děčínští předvedli představení s názvem Bylo, nebylo…, což byly vlastně dvě pohádky, které původně vznikly samostatně, ale nakonec je propojili písničkou a předvádějí je i společně (režie Jana s Alenou Pavlíkovou, hudba Jana, scénografie Marcela Sufčáková a Jana). Základem scény je bílý látkový paraván, základem kostýmů dětí pyžamo (v diskusi se posléze hledali důvody, proč – je příliš určující). První pohádka je rumunská a jmenuje se Jak kvůli vajíčku šel kohout na zámek. Je o dědečkovi, který, aby nebyl sám, pořídil si kohoutka. Když posléze dostal chuť na vajíčka a zlá sousedka mu je odmítla vyměnit za pytel pohanky, kohoutek mu je opatřil tím, že přivedl slepičky ze zámku, kde si pak naopak zavřeli slepičku zlé sousedky. Paraván je složen ze spousty záclonek, jejichž odkrytím se objevují jak vypravěčka, tak prostory pro jednotlivé sekvence pohádky. Dědeček, sousedka a král jsou představováni živě, slepičky a kohoutek pěknými pestrými maňásky. Druhá pohádka nese název Hebe, hebe, hebere a napsala ji podle pohádky bratří Grimmů Modrý kahanec Milada Mašatová. Komediant Matěj se toulá světem a malými marionetkami na přenosné scéně hraje lidem Fausta, až je jednoho dne naverbován na vojnu. Se zmrzačenýma rukama je pak odkopnut. Ale dostává se ke kahanu, v němž se ukrývají heberkové, kteří mu nejprve uzdraví ruce a pak plní jeho další přání. Potrestá krále a královnu, kteří ho předtím odkopli. Ti ho chtějí popravit, ale posledním přáním se díky heberkům zachrání a vrací se ke svým loutkám. Kahan ničí, aby nemohl být zneužit. Paraván v této pohádce slouží nejen k vymezení prostoru posunem záclon, ale i ke stínohře (sestup Matěje do jámy pro kahan a první setkání s heberky). Hudba se v inscenaci proměňuje podle vyznění obou pohádek. V provedení pak mají obě pohádky kromě společného výtvarného základu společný především cit pro temporytmus, bezprostřednost a přirozenost hereckého projevu, kvalitní animaci loutek a muzikálnost - opravdu nádherně zpívají! Je v tom všem cit i nadhled a je radost být toho účasten jako divák.

Tím jsem vyčerpala „zušky“. Ale ještě jeden dětský soubor se objevil na přehlídce – Loutková scéna Smiřice s inscenací hry Niny Gurevičové Kačátko (režie Jiří Zahálka, výprava Vladimír Leština). Hrálo se spodovými kornoutovými loutkami nad paravánem. Režisér sáhl po výpravě z fundu souboru z období 60.let 20.století, kdy byl dospělý soubor na vrcholu své slávy a slavil leckteré úspěchy. Dnes už se bohužel ukázalo, jak doba běží a jak je text, který tehdy prošel mnoha divadly, zastaralý, upovídaný, mentorský. Jak text, tak i technologie loutek jsou dokladem toho, že tehdy se více hovořilo než jednalo. Navíc vtahování dětí do děje (zachraňují kačátko různým štěkáním, střílením apod.) je už v předloze poněkud mentorské a není snadné se s tím vypořádat. Všechna čest představitelce pasačky, že to celkem přirozeně zvládla. Vůbec děti hrály s viditelnou chutí a byly kultivované. Věřme tedy, že příště bude mít režisér ve volbě předlohy šťastnější ruku a poskytne dětem svobodnější prostor pro jejich tvořivost.

Stálicí přehlídek je už řadu let svitavské Céčko. Letos přivezli inscenaci nazvanou Slon (autor Antonín Mareš, úprava Petr Mohr, Blanka a Karel Šefrnovi, scénografie Jindra Pevný, hudba Karel). V Indii se narodí slon. Nechce se mu pracovat, tak se nechá ulovit, protože je mu slíben bezpracný život ve „svobodné“ Evropě. Z Holandska je prodán do Německa, kde začne být na obtíž a chtějí se ho zbavit. Nechají ho stavět dům z porcelánu, aby se při stavbě zřítil a zabil, což se stane. Ale dál pokračuje jako kůže v muzeu (zřejmě zkušenost?), která pak také umírá (?). Pan Vaníček z muzea ji pohřbívá a odchází do hor. Je to o nás všech – „odchází tak, jaký byl jeho život“. Tedy – mělo by to tak být, ale není to až tak zřetelné. Mým prvním nejsilnějším dojmem, když inscenace začala, bylo výtvarno – naivní obrazy indické krajiny, z nich se jakoby vylupují plošné loutky slonů a dalších zvířat. Je silné narození slůněte, jeho poznávání světa až k tomu, že nechce pracovat, a nechá se ulovit. Pak se pro mne příběh poněkud lomí a drobí, sleduji jednotlivé epizody, u nichž se pro mne najednou dostává příběh do pozadí a vystupují filozofické podtexty a já se trochu ztrácím (u kůže pak už docela dost). Přitom vše stále sleduji se zájmem, protože atmosféra (v hudbě, výtvarnu, herectví) je velmi působivá – o to víc mě mrzí, že mi nejspíš něco uniká. Když všechno končí, říkám si, že je to o zrození, životě a smrti. Ale v hlubších kontextech se neorientuji. Přesto pro mne byla inscenace jedním ze silných zážitků přehlídky.

Další velmi silný zážitek mi zprostředkoval soubor DNO Hradec Králové, a to hned dvakrát. Přehlídku zahájil s inscenací Oslík (autor Jiří Jelínek, režie DNO, scénografie Klára a Dora Dernerovy, hudba „Strýc Josef“). Je to vlastně parafráze biblického příběhu o narození Ježíška. Odvíjí se od oslíka, který svému pánu vydělával peníze tím, že vozil děti a byl z toho unaven, takže tvrdil, že je nenávidí. Po práci si šel zahrát k příteli volovi šachy. Přišli Marie a Josef s prosbou o nocleh, narodil se Ježíšek. Ale tahle idyla končí "černěhumornou" pointou, kterou nebudu prozrazovat. Konečně - u Dna nic neobvyklého. Ale vůbec to není drsné a neetické, protože je to hráno láskyplně, je v tom vztah k tomu, co dělají i mezi aktéry navzájem.. Oslík a vůl jsou loutky navlečené na ruku (něco mezi rukavicí a maňáskem), děti pak miniaturní hadrové panenky, Josef a Marie panenky o něco větší. Hrají dva herci za doprovodu čtyřčlenné kapely. Celek je divadelně precizně vybudován včetně překvapivosti pointy.

Další lahůdkou, kterou pro nás DNO připravilo, byla Revue (autoři Jiří Jelínek DNO Jan Kratochvíl, režie Jiří DNO, scénografie DNO, hudba Jan DNO). Odvíjí se před námi sled jednotlivých epizod v různých žánrech (komický výstup, horor atd.). Sledujeme hru s předměty (rohlíky), hračkami (auto a panenky) s barevnými kýčovitými plyšáky, které tu snad získávají i duši… Muzika je skvělá a naprosto přesná a nejeden song nám utkví (například ten o rohlících, jak stojí frontu na vyprodání). Uvědomujeme si nádherně osobité zacházení s klišé. Vypadá to všechno jakoby nic, jakoby lehce nahozená nezávazná zábava - a najednou se v závěrečné (v podstatě tragické) epizodě všechno spojí v jeden celek. (Opět nechci prozrazovat pointu). Je to zábava, které nechybí divadelní kvality, ale které především nechybí také duše.

Na závěr mi zůstala tradice. LS Martínek TJ Sokol Libáň v čele s Honzou Řezníčkem se už roky věnuje pěstování tradičního marionetového divadla. A pamatuji doby, kdy to mělo říz, především díky Honzovým mluvičským schopnostem - zvládl řadu postav hry okouzlujícím způsobem odmluvit sám, tak jak to v minulosti činívali kočovní loutkáři. A taky vodění loutek bylo tehdy na přijatelnější úrovni. Tentokrát použili starý playback a předvedli Schmoranzův Začarovaný les. Pravda, efekty nešetřili, užili jsme si ohňů, kouřů a svítících očí, ale přišlo mi nějak líto, že už to není to, co bývalo. Ale třeba zas někdy bude!?

A co říci závěrem? Snad jen tolik, že se nám přehlídka opět vydařila a že opět měla velmi slušnou úroveň. Takže nezbývá než si přát, aby to vydrželo i v letech příštích.
Alena Exnarová)
(Převzato z Loutkáře)

Viděno s patnáctiletým odstupem
Na výzvu Jana Merty, abych po více než patnáctileté absenci na loutkářských přehlídkách, jichž jsem se dříve ať už jako účinkující loutkář, či „radící“ porotce pravidelně účastnil, pokouším se vyjádřit své dojmy plynoucí z porovnání přehlídek někdejších a nynější:
A) Co se změnilo?
bohudík:
1. převaha dětí a juniorů mezi vystupujícími,
2. rravost, tvořivost a nápaditost ve většině představení,
3. využití „živé“ hudby a časté zpěvy;
bohužel:
4. málo neškolských loutkářských souborů,
5. absence dětského publika na jemu adresovaných představeních.
B) Co setrvalo?
bohudík:
1. radostná atmosféra přehlídky a nefalšovaná přátelská pohoda mezi jejími účastníky,
2. ochota a obětavost organizátorů přehlídky i domácího personálu,
3. bohatost programu a repertoárové skladby,
4. tradiční přehlídkové vystoupení netradičního Céčka plné režijních, výtvarných a hudebních nápadů dávajících spolu s hereckým fundamentem souboru a především s mimořádně všestranným potenciálem principála Karla záruku dovedení inscenace do dokonalé jevištní podoby;
bez hodnotícího příslovce:
5. konzervativní přístup (nemyslím to hanlivě) tzv. tradičních souborů k repertoáru i k jeho realizaci a současně více či méně zdařilý výsledek jejich poctivého úsilí
a bohužel:
(těžko řešitelný problém) ke „strávení“ viděného a ke klidné diskusi o něm po patřičném odstupu,
7. vedení diskusí o představeních porotou ve značném časovém stresu bez možnosti náležité přípravy systematičtějšího a jednotněji sdělovaného stanoviska poroty, jakož i snad až příliš kategorické prezentování snad až nadměrně subjektivnívh názorů některými porotci.
(P.S. Je možné, že některé dojmy jsou ovlivněny skutečností, že jsem nebyl přítomen úplně všem akcím.)
Jiří Zahálka